Iva Škrovová

* 1962

  • „On tu dobu, on to ovzduší té doby vlastně nenáviděl. Byla to doba nesvobody. On byl svobodný duch, teď ta hudba nezná hranice, že jo. Hudba je univerzální jazyk a on se v ní pohyboval a jí žil, takže to bylo něco, co šlo úplně proti sobě. On tu dobu nenáviděl. Ale jak jsem už předtím říkala, on se prostě sám sebou živil, tou svojí radostí a takovým určitým vzdorem. Nepůsobil dojmem zapšklého člověka, zapšklý nebyl nikdy. On se cítil poškozen, protože vlastně v době jeho velkého rozletu, což je v podstatě v tomto věku mezi tou řekněme čtyřicítkou, od čtyřiceti dál, jak prostě ten člověk už je zralý, je v rozletu a prostě přidává na síle, tak vlastně v tomto období mu zatli tipec, což je hrozné.“

  • „Rozhlas si u něho objednával nějakou práci, protože oni vlastně nikoho neměli. Oni vyhodili tátu i Věru Šejvlovou a vlastně už neměli úplně plnohodnotnou náhradu. Pak tam nastoupil Jan Rokyta. On právě tátovi pomáhal v tom, že po něm chtěl nějaké úpravy. Chtěl po něm, aby dál jezdil a natáčel a sbíral ty písničky. Takže táta nakonec do toho zase vklouznul jako do starých bot a pokračoval v té práci. V podstatě jakoby naoko inkognito. Nebyl nikde uváděn. On vlastně pod těmi úpravami ani pod těmi sběry nesměl být uváděn svým jménem, až později začal používat pseudonym. A to bylo ještě později. No začal používat pseudonym Ladislav Mistrík.“

  • „V roce 1968 sem přišli Sověti a pak nastala ta mela. Trvala dlouho a v tom období se nějakou dobu skrýval, řekněme zhruba do prosince, a potom v podstatě nějakým takovým rychlým přeskokem přesídlil do Olomouce a tam se ukryl na nějakou dobu a pracoval v té filharmonii jako její ředitel. A tady začaly postupně probíhat ty politické čistky. Ono to mělo vždycky nějaké zpoždění. Až se zjišťovalo, kdo za co, nakolik tam v tom měl prsty a co všecko, jak moc se na čem podílel. Takže postupně ho i tady tento proces dostihl a on z té filharmonie byl v roce 1971 vyhozen a tentokrát už teda velmi natvrdo s tím, že už byl velmi hlídán, aby se o žádnou práci nepokoušel, aby mu nebylo nikde vyhověno; to byl ten rok sedmdesát jedna. Pak nastaly, řekla bych, v jeho životě i v našem rodinném životě víceméně nejtvrdší roky, protože v tu dobu už vlastně nesměl ani do rozhlasu. Nesměli hrát jeho skladby, dokonce ani ty folklorní skladby, pokud je vůbec hráli, tak nesměly být uváděny jeho jménem, takže v podstatě on neměl žádný příjem.“

  • Full recordings
  • 1

    Ostrava, 18.05.2021

    (audio)
    duration: 02:27:01
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Otec tu dobu nenáviděl, ale nikdy nebyl zapšklý. Živil se svou radostí

Iva Škrovová, rozená Dadáková - pamětnice, maturitní foto, 1981
Iva Škrovová, rozená Dadáková - pamětnice, maturitní foto, 1981
photo: archiv pamětnice

Iva Škrovová se narodila 28. února 1962 v Ostravě, kde také absolvovala gymnázium. Ve svém vyprávění se věnuje především svému otci, významnému českému folkloristovi, dirigentovi a hudebnímu skladateli Jaromíru Dadákovi. Ten se narodil 30. května 1930 ve Znojmě, kde strávil rané dětství. Školní léta již prožil ve Vsetíně, kam se jeho otec přestěhoval kvůli práci. Hudební talent Jaromíra Dadáka se začal projevovat na gymnáziu, kdy také začal na popud svého učitele zapisovat lidové písně na Valašsku. Následně studoval dirigování na JAMU v Brně. Během studií se stal spoluzakladatelem a dirigentem Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů. V padesátých letech byl dirigentem Armádního uměleckého sboru. Během čistek odešel dobrovolně pracovat do uranových dolů. Po návratu se stal redaktorem folklorní tvorby Československého rozhlasu v Ostravě a od roku 1969 byl ředitelem Moravské filharmonie v Olomouci. V roce 1971 byl vyhozen a byla mu zakázána činnost. V letech 1983 až 1993 žil v Bratislavě. Po sametové revoluci byl dramaturgem festivalu Dny soudobé hudby Praha. Zemřel 27. prosince 2019 v Praze.