The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milena Skřontová (* 1939)

• narozena 27. dubna 1939 v Kunčičkách

• po válce se s rodinou přestěhovali do Opavy

• ve 14 letech pokračovala ve studiu na ,jedenáctiletce

• v roce 1956 maturovala a pak studovala VPŠ (Vyšší pedagogická škola), obor český a ruský jazyk

• po absolvování VPŠ 39 let učila na základních školách (v Mladecku, v Opavě na ulici Otická, ve Slavkově a nakonec opět v Mladecku)

• v srpnu 1962 (asi 3 měsíce od jeho návratu z dolů) se vdala za Ladislava Skřonta, syna litultovského sedláka

• kolektivizace po převratu v roce 1948 rodinu Skřontů příliš nezasáhla – sami se stali zakládajícími členy družstva, do kterého odevzdali veškeré své zemědělské vlastnictví

• Ladislav Skřont dostal umístěnku do Agroprojektu, ale stejně jako z dalších zemědělských projektů, i zde dostal výpověď a do družstva oficiálně nechtěl vstoupit

• hrál hokej za Opavu a jeho angažmá mu většinu jeho pracovních komplikací zametlo pod koberec, až do chvíle, kdy jednou kriticky okomentoval novinový článek s fotografií Nikity Chruščova a jeden známý ho udal

• roku 1961 byl odsouzen na tři roky odnětí svobody za urážku hlavy spřáteleného bratrského Sovětského svazu a přidali mu i trest za pobuřování u voleb

• fáral v uranových dolech v Plzni – Bytízu

• v polovině trestu kolem srpna 1962 si spolu s dalšími vězni zažádal o prominutí zbytku trestu na tzv. občanskou záruku a s podlomeným zdravím se z lágru vrátil domů

• po návratu se od místních občanů Litultovic setkal s nepochopením

• paní Milena dodnes bydlí v Litultovicích.

Pozn. editora Paměti národa: následující text je výsledkem účasti v soutěži Příběhy 20. století a je tedy původním dílem soutěžící.

Babička se narodila 27.4. 1939 v Kunčičkách. Má bratra a (dnes již zemřelou) sestru. Po válce se s rodinou přestěhovali do Opavy. Ve 14 letech pokračovala ve studiu na ,,jedenáctiletce“. V roce 1956 maturovala a pak studovala VPŠ (Vyšší pedagogická škola)-obor český jazyka a ruský jazyk. Po absolvování VPŠ 39 let učila na základních školách (v Mladecku, v Opavě na ulici Otická, ve Slavkově a nakonec opět v Mladecku). V srpnu 1962 (asi 3 měsíce od jeho návratu z dolů)se vdala za Ladislava Skřonta, hrdinu tohohle příběhu. Od té doby bydlí v Litultovicích. Vychovali společně dva syny: strejdu Pavla (*1965) a taťku Michala (*1968). V 58 letech odešla babička do důchodu. Nyní má čtyři vnučky, tři pravnoučata. Ráda čte, luští křížovky a kvízy, sleduje dokumenty a šest let studovala Univerzitu třetího věku. Ve svých 76 letech je stále aktivní a hlavně zdravá.

„Děda Skřont byl syn velkého litultovského sedláka. Oni vlastnili 24ha polí a 3ha lesa. Tomu se tenkrát říkalo celoláník, pak byl půlláník, čtvrťláník. A v Litultovicích byli takoví celoláníci dva, hospodařili vcelku dobře. Jenomže přišel únor 1948, potom přišla kolektivizace vesnice, vznikala družstva a všichni do nich museli vstoupit… U nás na vysoké škole byli dva kluci, kteří už byli v druhém ročníku, ale museli odejít ze školy, protože jejich rodiče do družstva vstoupit nechtěli, a mohli se na školu vrátit, až jejich rodiče vstoupili. Doba byla hrozná a těžko pochopitelná. Ale děda ten problém ze začátku neměl, protože jeho rodiče, teda tvoji praprarodiče, byli zakládající členové družstva. Všecko do něj přišlo: čtyři koně, dobytek… Dokonce měl praděda Skřont taky traktor, takže i ten přešel do družstva, ale družstevníci ho dali do sběru. Prostě se jim nehodil. A dědova sestra se taky stala členkou družstva. Jenomže ona se potom vdala, šla do Životic, a soudruzi chtěli mladého Skřonta do litultovského družstva. A pořád. Tvůj děda dokončil zemědělskou střední školu a dostal místo, tenkrát se tomu říkala umístěnka, vybrali ti podnik, do kterého jsi musela jít pracovat. A on dostal umístěnku do Agroprojektu. Nebyl tam ale dlouho, stejně jako na dalších místech, protože pořád dostával výpovědi. Během roku dostal tři výpovědi s tím, že musí hned nastoupit do litultovského JZD. Jenomže on se vždycky odvolal, a protože hrál hokej za Opavu, tak se ho ti hokejoví funkcionáři vždycky zastali a v práci jej vzali zpátky.

Jenže pak se stalo, že jeho máma, moje tchýně, šla do hospody pro pivo se džbánkem a seděl tam tehdejší předseda družstva, nějaký soudruh Novotný, a ten jí říká: „ Paní Skřontová, tak co, přijde ten váš Ládík do družstva, nebo ne?“.

A ona říká: „ No, co by chodil, on má práci v Opavě v Agro projektu.“

A ten předseda ji odsekl: „No, tak si pamatujte, že bude zavřený a že dostane tři roky!!“

Babi přišla domů samozřejmě úplně vynervovaná, rozčilená, ale děda jí řekl, že to jsou jen takové hloupé řeči těch litultovských…

Jenomže neuběhl rok a oni ho vážně zavřeli. A dostal dva a půl roku natvrdo za to, že urazil hlavu spřáteleného bratrského Sovětského svazu. To byl tenkrát v čele Sovětského svazu Nikita Chruščov. V novinách vyšel o Chruščovovi velký článek s velkým obrázkem. A on byl Chručov takový kulatý, takový tlustý, holohlavý a stál tam v lánu kukuřice (oni tenkrát soudruzi hodně propagovali pěstování kukuřice) a tvůj děda řekl: „ON tu vypadá jak PRASE V ŽITĚ!“

Samozřejmě, že se našel nějaký „kamarád“, který dědu udal. U soudu mu přitížilo i to, že bylo před volbami a děda před kamarádama řekl, že co prý to jsou za volby, když si stejně vybírat nemůžeme a musíme tam hodit lístek s jedinou kandidátkou. A tak mu u soudu přidali i trest za pobuřování. Takže vím přesně, že v roce 1961 si ho na konci dubna zavolal do kanceláře ředitel Okresního stavebního podniku v Opavě (to už tvůj děda pracoval v okresním stavebním podniku), Láďa tam šel a tam už na něj čekali příslušníci StB (Státní bezpečnosti, politické policie) a odvezli si ho do Ostravy, do vazební věznice samozřejmě, protože ho soudil krajský soud v Ostravě. Mezitím probíhaly u jeho rodičů domovní prohlídky, prohlíželi všecko možné, nevím, co chtěli a měli najít, ale prostě hledali…

No a teďka děda Láďa mohl napsat dopis, ale jenom dvě stránky (to už u vyprávění babička brečela). A tam vysvětloval, co se stalo, že pro něho přijeli, že je v Ostravě, že teda neví, co bude a aby byla babi, jako jeho máma, tak hodná a pokusila se přes Oldu Benče, kamaráda, sehnat nějakého právníka. Jenomže on si nesměl vzít svého právníka, on musel mít právníka, kterého mu přidělili z StB. No a teď tam byl v té Ostravě, mohl napsat jenom jednou za měsíc dvě stránky, a my jsme nic nevěděli a jen jsme čekali. Potom byl soud v Ostravě. Ten ho obvinil s ještě se dvěma kolegy z Agroprojektu z pobuřování a z urážky hlavy spojeneckého státu a prokurátor, žalobce, mu navrhl tři roky vězení. Po vynesení rozsudku – dostal skutečně tři roky odnětí svobody – jsme ho mohli jet do vazební věznice v Ostravě i navštívit. Jeho právník mu poradil, aby se odvolal. Takže myslím za dva měsíce na podzim v roce 1961 se konal odvolací soud v Praze. Tak jsme jeli zase. Tam to bylo strašné… Oni mu například vyčítali, že chtěl jet s Čedokem do Egypta (děda rád cestoval)a ten prokurátor tam všem tvrdil, že chtěl jet do Egypta, aby tam emigroval, aby měl lepší podmínky pro lední hokej, že prostě plánoval utéct do Egypta za hokejem (!!). My jsme se s tetou Jiřou nad tím tak trochu usmály, hokej a Egypt?, a předseda soudu nás hned napomenul, že jestli se budeme pošklebovat soudu, tak nás vyvedou… prostě absurdní. U odvolacího soudu mu trest nakonec snížili a dostal dva a půl roku. Ještě nám umožnili se s ním setkat a tím to skončilo…

Později před Vánocemi mi mohl poslat dopis. Myslím, že potom z tábora mohl psát co 14 dní,ale nevím to jistě. Prostě nemohl odepisovat a přitom já jsem mu psala každý den, babi, jeho máma, mu psala taky dopisy, ale on nesměl. Dostal ty naše dopisy jenom, když se bachařům zachtělo, takže některé dopisy vůbec nedošly. A potom jednou psal, že už teďka bude pracovat. Protože mi nemohl napsat nic takového konkrétního, aby to cenzor nezačernil, tak mi napsal: „Víš, jestli si vzpomínáš, jak jste byli na exkurzi v Ostravě tenkrát (já jsem byla na exkurzi v ostravském dole), tak je to úplně stejné. Takže jsem pochopila, že bude pracovat v dolech, jenomže jsem nevěděla, že bude fárat v dolech uranových. A sice v Plzni, jedné části Plzně se říká Bytíz, a tam byl pracovní tábor. Fáral do dolů a rubal uran, teda smolinec, čili uranovou rudu. Potom jsme dostali povolení za ním jet. Ale bylo to až potom, jak už pracoval v  dole. To už jsme si mohli dopisovat.

Mohl sice napsat každý týden, ale o tom, jak to tam vypadalo, psát nemohl. Všechno mi to řekl, až se vrátil domů. Na šachtě měl nějaké zdravotní problémy s uchem, takže v dole nebyl u čelní ražby a rubání, ale obsluhoval klec (horníci sjíždějí do dolu v takové kleci, dole se otevřela a oni se vydali rubat). Po nějaké době ho přidělili na jinou práci – aby se mezi sebou muklové – vězni, moc nekamarádili, takže potom dělal nahoře, na haldě. To teda tenkrát na začátku roku 1962 těžká krutá zima a děda strašlivě strašně mrznul. Měl teplý vatovaný kabát, vyfasoval nový, ale někdo mu ho ukradl, takže musel pracovat v takovém roztrhaném. Až když bylo jaro, psal mi, že když má volno, leží pořád na slunku. V dopise psal, že takovou zimu, už bych zažít nechtěl. Jenomže ten smolinec se nerube vodorovně jako uhlí, ale svisle. Takže se jednou stala katastrofa. Chlapi poobědvali a šli na odpolední směnu, sfárali dolů a vrátili se zpátky. Celý takový ten dřevěný barák, jak v koncentráku, se komplet všecek i s tou kuchyní a se všemi lidmi, kteří přifárali z ranní směny a šli na oběd, propadl do té díry…Všichni byli samozřejmě mrtví. Děda měl štěstí, že ten den si vyměnil směnu a šel na odpolední, a že se to stalo až pak.

Situace v táboře byla katastrofální i v tom, že na baráku byly všechny nápravné skupiny pohromadě – vězni se zpřísněným dozorem i normálním, pohromadě političtí vězni, vrahové a násilníci, zloději, homosexuálové (ti taky byli zavření, protože homosexualita byla trestná).

Otřesný zážitek z jeho pracovního tábora mám i já. Jednou jsme jeli k dědovi s jeho mámou na návštěvu. Na nádraží nás čekali ozbrojení bachaři, protože tam bylo hodně těch, co jeli na návštěvu za vězni, přijeli pro nás autobusy, a pak jsme sjížděli serpentinami do tábora a dole pod náma byl lágr. Já jsem byla kdysi na exkurzi v nacistickém lágru v Osvětimi a vypadalo to úplně stejně: dřevěné lágry, nástupy, apely, ostnaté dráty, no prostě všecko. V návštěvní místnosti jsme později seděli naproti sobě u takového širokého stolu, vedle něj stál bachař a my jsme si ani ruku nesměli podat. Byly jsme tam s babi jenom jednou. Dědova máma až do smrti vždycky opakovala: ,,Za co, pane Bože, za co?“.

V dubnu 1962 mi volal právě ten jeho kamarád Olda Benš spolu s ještě jedním kamarádem, Frantou Drápalem, taky z Litultovic a taky hokejistou. Dali jsme si schůzku v Národní kavárně v Opavě. Odpoledne jsem tam šla a oni mi řekli, že zatím to není veřejné, ale že se chystá amnestie a že hokejisti, ing. Horák a jiní už jednali o tom, že až děda bude mít půlku trestu někdy v srpnu za sebou, že podají tzv. občanskou záruku, aby ho úřady pustily na podmínku. Říkala jsem si, je léto snad ještě vydrží. Strašně jsem se bála (a hlavně jeho rodiče), aby to přežil. Řekli mi, že amnestie bude 9. května (tenkrát se slavil Den osvobození). A 11. května o tři čtvrtě na šest ráno zvonil u nás telefon a to byl děda, že už jako z vězení teda přijel.

Přišel k nám, ráno jsem jela do školy a on šel k tomu Horákovi. Musel se totiž okamžitě hlásit na pracovišti, a na místním oddělení Veřejné bezpečnosti, policie, že jako už dojel. Na škole, učila jsem tenkrát v Háji, byli perfektní kantoři a ředitel i zástupce, a dali mi volno a já jsem jela obratem zpátky do Litultovic, abych si dědu co nejvíc užila. Děda se z lágru vrátil s podlomeným zdravím a pocuchanými nervy. Léčil se z toho dva roky. Měl žaludeční vředy, žlučníkové kameny, prostě hrozné, podstatné ale bylo, že to přežil…

Takže to byl příběh mého dědy, ukázka toho, že tehdy stačila vtipná poznámka nebo vzdor a už jste byli v uranových dolech. Po příjezdu z lágru musel děda i tak ještě asi 380 dní splácet svou vazbu a hodně dlouho ho pronásledovaly noční můry. A ani na svobodě to nebylo růžové. U soudu svědčil i dědův kamarád, ale nepostavil se za něj a mlčel. Děda už mu nikdy neodpustil. Když chtěl děda zpátky svůj majetek z družstva, ostatní se na něj hned vrhli, že on se flákal ve vězení, oni se dřeli na „jejich“ polích a on je chce zpátky?

Proto babička na konci vyprávění prohlásila: „Lidé jsou různí, ale ti z Litultovic jsou nejhorší…“ Asi to tehdy byla bohužel pravda. Děda se, ale nikdy nevzdal svých pozemků a nakonec je získal zpět. Umřel, když jsem byla malá, ale spolu s tímto příběhem mi v paměti na něj utkví i jediná vzpomínka: úsměv na obličeji, který měl vždy, když se nakláněl nad mým kočárkem…

Vážně mě zamrazilo, jak málo stačilo v 50. letech na to, aby šel člověk na roky do pracovního lágru – jediné slovo, jediná věta a putujete do uranových dolů. Žít v komunistických 50.letech bych nechtěla. Připadala bych si utlačovaná, sledovaná, no prostě uf. Život v té době stál za nic i bez uranových dolů. O to víc si babičky a dědy za vše cením. Děda musel se zdravotními a psychickými problémy normálně fungovat, a oni s babičkou prožili šťastný život.

Zajímavé pro mne bylo, jak si babička všechno pamatovala, a to i takové drobnosti, a to už od událostí uběhlo 54 let. Babičce se dodnes o tom špatně vypráví, celý příběh se nesl v pochmurném tónu, babička pookřála až v okamžicích, když vyprávěla o dědově návratu. Při vzpomínkách o dopisech, které ji děda posílal z uranových dolů, babi brečela, ale kvůli mně pokračovala dále. Hodně babičku bolelo, když říkala větu „Lidé jsou různí, ale ti z Litultovic jsou nejhorší!“ Je až neuvěřitelné, že dědu pustí po dvou letech z lágru, uranových dolů, on přijde sedřený domů do Litultovic, a místní mu dávají najevo, jak se ve vězení flákal, zatímco oni na něho dřeli. Odporné.