The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Škrlová (* 1937)

Tatínka v únoru zavřeli a v listopadu ho popravili.

  • narodila se 30. září 1937

  • pochází z Dubu nad Moravou

  • v roce 1944 byl její otec Tomáš Kelnar uvězněn a popraven

  • na konci války zažila bombardování, odchod Němců i příchod sovětské armády

  • vystudovala stavební průmyslovku v Prostějově

  • pracovala ve Stavoprojektu Olomouc

Marie Škrlová se narodila 30. září 1937. Válku tak prožila jako malé dítě, příliš si ji nepamatuje, a to i přesto, že jí zásadně změnila celý život. „Můj tatínek byl popravený. Já jako děcko jsem to nevnímala, že byl nějaký kurýr. Tady byl stůl a vždycky přišel pan Pospíšil, zasedli ke stolu, hráli karty a lovili Londýn. Jinak jsem nevěděla, co otec dělá, že je kurýr, že cestuje vždycky večer.“

Mariin otec Tomáš Kelnar byl legionář, který prošel celou transsibiřskou magistrálou do Vladivostoku a po válce se stal četníkem. „Můj tatínek byl hrozně veselá kopa, […] k nám děckám byl velice hodnej. Asi byl celkově hodnej člověk, lidi na něho hrozně vzpomínali.“

Otec byl také aktivní ve vesnici, kde žili, a byl jedním z iniciátorů stavby Masarykovy sochy v roce 1936 a zanedlouho poté také jejím zachráncem. „Když přišla válka, on byl četníkem. Tak šel dobrovolně do penze, že nebude vodit český lidi v řetízkách. Takže šel z práce pryč, dělal něco potom pomocnýho na obecním úřadě. A když měli tu sochu Masaryka shodit, tak se v noci domluvili, zavezli, bylo to v únoru, myslím, zavezli sochu se souhlasem pana probošta Lochmana na faru. […] Tak to zahrabali pod tu slámu do jednoho kouta a přežilo to tam teda celou válku. Ten sokl rozbili u Moravy, aby to vypadalo, že rozbili celou sochu.“

Marie si pak pamatuje den, kdy si pro otce přijelo gestapo, to jí bylo šest a půl roku. „Tady nebyla žádná cesta, žádnej chodník, to bylo všechno blátivý, bylo to v únoru. Tam zastavilo na rohu černý auto, z něho vylezli tři muži v kožeňákách, oni nosili takový černý kožeňáky, kabáty jako. A za tu válku muselo být nahlášeno, kolik máte drůbeže, jestli máte deset slípek, pět, kačeny a všechno muselo být nahlášený, protože se z toho odevzdávaly dávky. A my jsme se se sestrou vypravovaly, to bylo ráno, do školy a mama se podívala z okna a říkala: ‚Jdou slepičáři!‘ A my jsme těch slípek měli samozřejmě víc, než jsme měli nahlášený a neměli jsme je schovaný. A schovávali jsme jich tam, kde je teď koupelna. Tam jsme měli takovou komoru bez okna, tak tam jsme vždycky ty slípky, co jsme měli nad počet, narvali do skříně a oni, jak jsou ve tmě, tak ani nekdákaly, nic, byly potichu. No ale teda když přišli, to gestapo, tak tata byl na zahradě a přišel jim otevřít, ale hned u branky musel zvednout ruky a hned ho ošacovávali, jestli nemá zbraň.“

Gestapo pak ještě provedlo domovní prohlídku, při které pravděpodobně hledalo nějaké zbraně, ale našlo jen rádio. Tomáš Kelnar byl vězněný nejdříve na Garňáku v Olomouci a potom v Kounicových kolejích v Brně. Na obě místa za ním jezdili, ale navštívit ho mohla jen maminka, protože děti dovnitř nepouštěli. Od otce dostávali jednou za měsíc dopis. Poslední byl z 15. listopadu 1944, který dostali až po jeho popravě. Z Brna byl totiž odvezen do Breslau ve Slezsku (Vratislav, dnešní polská Wroclaw).

„Až po válce jsme se dozvěděli, že kdo se dostal do té Wroclawi, že už se nevrátil, že prostě tam to byla poslední štace. A vlastně v únoru ho zavřeli a v listopadu ho popravili.“ Od jednoho spoluvězně se pak rodina dozvěděla, jak probíhal poslední den vězně před popravou. „Dali je do zvláštní cely, dostali chleba se špekem, kdo chtěl, dostal kněze, zpívali hymny a národní písně. Popravovalo se až večer a popravy probíhaly po pěti minutách. Byl sťat.“

Ztratilo se všechno, co bylo po ruce

Kromě tragického konce svého tatínka si Marie z války pamatuje také bombardování na konci války. Jako děti je sledovaly a tipovaly, kam letí. „Když bombardéry letěly, tak jsme se na ně dívaly a to byl hrozný hukot. Když začaly houkat sirény tak, že to bylo slyšet až sem, tak jsme honem začali utíkat do sklepa.“

Po konci války proudily kolem Dubu kolony Němců, kteří utíkali na západ, aby nepadli do sovětského zajetí. Ruskou armádu pak jako děti vítaly nerozkvetlým bezem. Paradoxně ale Marie na Němce nevzpomíná špatně. „Němci, kteří byli u nás, ti byli hodní, dávali nám bonbony, ukazovali nám fotky rodiny a plakali u toho. Když jich vystřídali Rusi, to už bylo trošku horší. […] Měla jsem bratra, který byl o jedenáct let starší a musel spávat s mamou, protože se těch Rusů bála.“ Ruští vojáci po nich také chtívali alkohol a kradli jim věci. „Měla jsem oblíbený modrý kabátek, do rána se ztratil. Ztratily se ručníky, ztratily se věci, ztratilo se všechno, co bylo po ruce.“

V rodině bez otce byly poměry sice skromné, ale Marie hned dodává, že nemůže říct, že by strádali. Po měšťance, kterou Marie vychodila v roce 1952, pokračovala na stavební průmyslovku v Prostějově, kde ve třídě bylo přes třicet chlapců a jen tři děvčata. Moc ráda pak vzpomíná na práci a kolektiv ve Stavoprojektu Olomouc, kam nastoupila v roce 1956. A přestože je přes dvacet let v důchodu, se svými kolegy se schází dodnes.

Po letech se byla se sestrou podívat ve Wroclawi, kde byl vězněný a popravený jejich otec. Byly na hřbitově, kde v místě, kde byli pohřbíváni vězni, jsou vystavěné bílé kříže. Zašly i do samotné věznice, kde se Marie potkala se současným ředitelem.

Dnes, říká Marie, je mír už nebývale dlouhou dobu a ať je, jaký je, měli bychom si ho vážit. Životní moudro žádné nemá, ale když o svém životě přemýšlí, tak se zkrátka snaží chovat tak, aby neublížila člověku, zvířeti ani přírodě.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the region - Central Moravia

  • Witness story in project Stories of the region - Central Moravia (Helena Kaftanová)