The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Škrábek (* 1928  †︎ 2023)

Žijme tak, aby se naše současnost zapsala do budoucnosti jako dobrá minulost

  • narodil se 23. dubna 1928 ve Valči u Karlových Varů do česko-německé rodiny

  • v roce 1938 - 1939 se rodina přestěhovala do Prahy-Hostivaře

  • v roce 1944 - 1945 totálně nasazen jako soustružník v Hostivaři, později dělal zákopové práce u Olomouce

  • v letech 1948 až 1952 studoval Vysokou školu politických a hospodářských věd v Praze, studium nedokončil

  • pracoval jako plánovač a ekonom v pražských podnicích

  • v roce 1958 zatčen a za spolčení k velezradě odsouzen na 7 let

  • v roce 1960 propuštěn v rámci amnestie s desetiletou podmínkou

  • v letech 1960 až 1968 v dělnických profesích, vyučil se zámečníkem

  • v letech 1968 - 1969 byl redaktorem časopisu Obroda

  • v letech 1970 - 1991 pracoval v inzerci vydavatelství Lidová demokracie – Vyšehrad, průvodcem turistů

Šťastné dětství v nešťastných časech

Josef Škrábek se narodil 23. dubna 1928 v obci Valeč u Karlových Varů. Republika se nacházela v poločase svého bytí a na dveře již téměř klepala krize. Už brzy měla kromě jiného prověřit i sousedské vztahy v česko-německém pohraničí.  

Venkovské městečko Valeč – se svým zámkem, přilehlým parkem a barokními kostely, obklopené stráněmi s ovocnými sady a zasazené v malebné krajině – bylo krásnou kulisou pamětníkova raného dětství. Přítomnost pošty, četnické stanice, lékaře a škol činila z městečka spádové místo pro nejbližší okolí. Ke společenskému životu přispívala německá většina svou spolkovou činností a česká menšina každoročně pořádaným českým plesem. Smíšená manželství byla v celé oblasti dlouhodobě obvyklým jevem. Otec, Čech, pracoval ve Valči jako listonoš a matka, Němka, vyučená švadlena, se starala o domácnost. K péči, kterou byl pamětník zahrnován, patřila i náruč německé babičky, v jejímž malém domku rodina bydlela. Ačkoliv byl jedináček, nebyl nijak rozmazlován, už v raném dětství měl své povinnosti. Dvojjazyčné prostředí v rodině i v okolí nijak neubíralo sdíleným zásadám výchovy ani nebránilo ve vzájemné komunikaci. Jako dítě si ani neuvědomoval, kdy mluví česky a kdy německy.

První kroky z domácího dvorku vedly do místní mateřské školy, která byla německá a vedly ji řádové sestry. K předškolnímu věku patří i vzpomínka na sousedský spor o hranici pozemku, což už německé okolí komentovalo s oním národnostním ostnem, ačkoliv šlo o spor majetkoprávní, tedy svým charakterem věcný. Zatímco se tedy „český přivandrovalec s německým starousedlíkem“ hlasitě přeli, jejich potomci si spolu nerušeně hráli a jindy pamětník nerušeně pochodoval ulicí ve skupině německých dětí za zpěvu protičeské posměšné písně. Nevinná dětská mysl. Za synův „prohřešek“ se tatínek sice zlobil, ale netrestal. Napětí mezi Čechy a Němci v příhraničních oblastech dramaticky narůstalo, ale týkalo se spíše měst než venkova. Ve Valči se jednalo snad o pár hospodských sporů a bitek, které by se pravděpodobně odehrály i v časech klidnějších.

Nastal čas školních povinností a školku vystřídala česká menšinová škola. „Byla to jednotřídka, celkem asi 15 až 25 žáků. Počet se neustále měnil podle sezonních prací. Český učitel musel umět také německy. Kromě nás, dětí, vyučoval ve Valči češtině také německé ženy ze smíšených manželství. Do české školy chodilo i několik dětí z čistě německých rodin a někteří Němci to nazývali záměrným odnárodňováním, kvůli úplatkům výhodami, což byly například boty a školní pomůcky zdarma. Jenže to neplatil stát, ale Česká matice školská z Plzně. Němci měli podobnou organizaci Deutsche Schulferien,“ vypráví pamětník.

Světová krize způsobila nárůst chudoby a nevyhnula se ani rodině Škrábkových. „Otci v rámci úsporných opatření byl snížen plat. Třebaže jsme měli svoji zeleninu, nějaké to obilí, v sezoně jsme prodávali třešně, na uživení to nebylo. Otec dostal nabídku lépe placeného místa v Karlových Varech, kam jsme se v roce 1936 přestěhovali.“  

V Karlových Varech bydleli v okrajové části – v Drahovicích. Ve škole najednou viděl, že už společensky neznamená tolik jako ve Valči. Do třídy s ním chodily děti z velmi bohatých, často židovských rodin. Ve městě už bylo cítit mnohem větší napětí. Němci pořádali četná shromáždění ve svých společenských domech tzv. schützenhaus (střelnice), obdobách českých besed, a tam se sjednocovali a domlouvali na postupu proti Čechům.  

Napětí rostlo a Škrábkovi na vlastní kůži pociťovali německou nevraživost, například při rodinných procházkách, na které si otec bral pošťáckou uniformu, a tak se poznalo na první pohled, že je Čech. „Napětí vrcholilo, když 1. května 1938 Němci svolali do všech velkých měst protestní shromáždění. Také v Karlových Varech se uskutečnilo. S tatínkem jsme se vypravovali do ulic. Babička mu radila, ať si nebere tu uniformu, a když na nás někdo promluví, ať nemluví tou svojí špatnou němčinou, ale ať odpovídám já. Sešlo se tehdy až padesát tisíc Němců v průvodu a tisíce lidí stálo na chodnících. Všichni řvali tak, že pak sípali několik dnů, jak měli opotřebované hlasivky. Ale měli to fantasticky zorganizované, bezchybně, s vlastní pořádkovou službou,“ líčí pamětník.

V roce 1938 začal po prázdninách chodit do posledního ročníku obecné školy, ale už jen na pár týdnů. V říjnu, hned po Mnichovu, Češi kvapem opouštěli Karlovy Vary. Na nádraží stály připravené evakuační vlaky. Rodiče se rozhodli pro útěk do Valče. Ještě několikrát odjeli do Varů kvůli stěhování, ale naposledy se matka vrátila už sama. Byla vyhlášena mobilizace a otec musel nastoupit do armády.  

Valečtí Němci nemohli matce zapomenout, že si vzala Čecha, a tak na ni a babičku nová moc nepohlížela nijak příznivě. Mnoho tísně a úzkosti zažívali při slavnostním vítání wehrmachtu, který dorazil do Valče. Byli místními „ordnery“ kontrolováni, jestli mají v pořádku slavnostní výzdobu, v oknech fotografie Hitlera a Henleina a chvojí kolem dveří. „Ve Valči jsem zase začal chodit do školy, ale za pár dnů šel učitel taky na vojnu a děti z české školy musely zůstat doma. Po pár dnech k nám přišel tehdy už nový německý četník a úřední němčinou nám stroze sdělil, že jsem dítě školou povinné a že se vyhýbám docházce. S puškou na rameni mě a maminku takto eskortoval do školy. Všechny německé děti se mi smály, jak jsem dopadl s tou českou školou, že mě musel předvést četník. Hrozný výsměch! Byl jsem posazen do první lavice a musel jsem číst z německé učebnice, jenže jak jsem najednou slyšel tu hochdeutsch, tu školní němčinu, vůbec jsem nerozuměl, koktal jsem, paní učitelka mě pořád opravovala a děti se mi smály. Všichni doma i kolem totiž mluvili dialektem a to jsou ohromné rozdíly, ještě větší než například mezi slovenštinou a češtinou. Asi jsem se tomu výsměchu bránil, protože po škole mě pár těch kluků přepadlo a zmlátilo mě. To se pár dnů opakovalo, až maminka musela jít do školy, aby učitelka zasáhla.“ Uvízli na zabraném nepřátelském území sami. Krátce poté napsal otec, že pro ně zajišťuje v Praze byt. Na přelomu let 1938 a 1939 se rodina opět sešla, tentokrát v pražské čtvrti Hostivař, která jim měla být následujících šest let domovem.

Válečná léta

Venkovský charakter okrajové části Prahy jim usnadnil přivykání neznámému prostředí. Noví kamarádi a sousedé, kousek do školy i do práce, výlety do okolí – celé rodině se v Hostivaři líbilo. Válka jim znovu zasáhla do života zavřením středních škol roku 1944, které Josefa ze školních lavic vinohradské obchodní akademie poslalo k soustruhu hostivařské firmy Kameníček v rámci totálního nasazení. Denní i noční dvanáctihodinové směny ho vysilovaly tak, že u stroje usínal. V březnu 1945 dostal výzvu k nástupu na kopání zákopů kdesi u Olomouce. Vydržel tam měsíc a spolu s kamarády utekl koncem dubna domů. Válka se blížila ke svému konci.

Už v prvních květnových dnech sledoval, jak se komunisté připravují na převzetí politických pozic, viděl proměnu v chování lidí od zbabělých reakcí až po hrdinské činy. Bylo mu sedmnáct a se stejně starými kamarády se v Hostivaři bez váhání zapojil do Pražského povstání. Hned první den revoluce mohl pro něj skončit tragicky. „Měli jsme přivézt zbraně z vršovického nádraží, již ovládaného povstalci. Jeli jsme na korbě nákladního auta kolem hostivařského kostela směrem na Chodov. Na Košíku na nás nalétávalo letadlo. Seděl jsem hned za kabinou řidiče, slyšel třeskot kulometu a viděl tu šňůru střel a vylétávajícího asfaltu a kamení, která nás doháněla a těsně za námi skončila. Letadlo prudkým manévrem nabíralo výšku. Snad mu došly náboje nebo se zasekl kulomet. Pamatuji se na tu rychlost a ochromení, na pocit bezmoci. Měli jsme štěstí.“ Všeobecně se očekávalo osvobození americkou armádou, která již byla blízko Praze. Příjezd rudoarmějců byl ale většinou oslavován s vděčností za konec války.

V prvních dnech po osvobození začaly krutosti páchané na německých zajatcích a civilistech. Viděl, že dochází k násilí i na nevinných lidech. Nenávist byla vybičována novými zprávami o válečných zvěrstvech do maxima a nikdo si hlavu se spravedlností příliš nelámal. Měl strach, aby matku také neodvedli, i když se k Němcům nikdy nehlásila. Mohla to doložit tím, že odmítla převzít německé potravinové lístky, což jí prošlo bez následků, protože jednající úředník byl Čech. Být to Němec, ocitla by se pod tlakem ona i celá rodina.

V hostivařských filmových ateliérech byli internováni němečtí vojáci i civilisté a čeští kolaboranti. „V těch ateliérech docházelo k násilnostem, k mlácení, mučení i k popravám,“ komentuje pamětník. „Můj známý mi říkal, že jeden Němec jim utekl a oni vybrali deset dalších a zastřelili je. Když jsem později stavěl družstevní byt, jeden z těch zedníků se chlubil, že byl v té popravčí četě, že tam byli samí srabi a že on se přihlásil sám. Někdo měl odvést tři ženy na nádraží z ateliérů, cestou na jednu lidi pokřikovali: ‚Ty svině německá!‘ Byla to Češka těhotná s Němcem. Zamkla se na záchodě a propíchla se jehlicí, už ji nezachránili. Těch sebevražd bylo hrozně moc. Proti hospodě U Milionu jsem viděl, jak odváděli do Motola německé zajatce. Někteří už nemohli, měli zkrvavené nohy, a jak byli bez košil, bylo vidět krvavé pruhy na zádech. Mladý kluk z Revolučních gard řval na nějakého Němce a já ho napomínal: ‚Neblázni, to jsou váleční zajatci, s těma se takhle nezachází.‘ Odpověděl mi, že jestli se mi to nelíbí, postaví mě mezi ně. Známý, který stál vedle, mě držel zpátky: ‚Ty nesmíš blbnout, ještě řekne, že se Němce zastáváš, protože máš německou mámu.‘ Prostě vybičovaná nálada.“

Zpět v pohraničí

V průběhu léta 1945 se rodina vrátila do Valče. Krátce po návratu slýchal u valečských Němců o nadějích a víře v platnost mnichovské dohody a v poválečné uchování Sudet, později v autonomii anebo alespoň stejné postavení jako před válkou. Nic z toho se nesplnilo. Přišel odsun. O krutostech, které předcházely a někde i doprovázely první vlny divokého odsunu, se nemluvilo. Svědci ze strachu mlčeli, vše mělo být v poválečném chaosu zapomenuto. 

První poválečný školní rok zahájil pokračováním ve studiu na obchodní akademii v Karlových Varech. Přestěhoval se na internát a jako všichni studenti domů k rodičům dojížděl jen na sobotu a neděli. V té době se u něj objevil zájem o politiku. „Pamatoval jsem vývoj před koncem republiky, prožil válku a po válce sledoval všechno kolem. Viděl jsem nástup komunistů, jak úspěšně manipulují s lidmi. Spousta lidí jim opravdu upřímně věřila, to jsem viděl na svém otci. Chodili jsme se spolužákem po Varech, navštěvovali jsme sekretariáty jednotlivých stran a viděli jsme ty rozdíly. Komunisté dokázali nejlépe manipulovat, být přesvědčiví a byli také velmi akční. Radoval jsem se z Marshallova plánu, ale za dva dny to vláda vzdala. Až do Února jsem doufal, že přece jen ten Beneš a Jan Masaryk něco řeknou, něco udělají, lidé jim důvěřovali.“ Výběr vysoké školy byl tedy daný tímto stále se prohlubujícím zájmem – Vysoká škola politických a hospodářských věd v Praze.      

Ještě před zahájením studia došlo v jeho životě k významné události, události nijak radostné a velmi nedobrovolné. „Vstoupit do KSČ jsem vůbec nechtěl. Přijel jsem do Valče, někdy kolem narozenin roku 1948, v sobotu večer mi otec řekl: ‚Za chvilku přijdou soudruzi a nabídnou ti členství ve straně, tak jestli se chceš na tu školu dostat, tak to musíš podepsat a nesmíš se s nimi hádat.‘ Tak jsme se hned pohádali spolu, a pak když soudruzi přišli s Gottwaldovou výzvou, tak už jsem jim to jenom podepsal. Bylo mi z toho blbě. Vstoupil jsem, i když jsem nesouhlasil. Myslel jsem si, že je alespoň líp prokouknu, že tomu všemu budu líp rozumět. Čekal jsem, že i na té škole se dozvím, jak to vlastně dělají.“

Studia a životní praxe

V roce 1948 se ke studiu mohl přihlásit každý, ale dříve nebo později narazil na stranický akční výbor a teprve ten rozhodoval, kdo je vhodný pro studium a kdo ne. Stranických aktivit se účastnil jen minimálně a vyhýbal se sdílení soudružské atmosféry jak při studiu, tak ve volném čase. Aby nemusel bydlet na kolejích, pracoval jako vychovatel a bydlel na učňovském internátě a později v podnájmu. To mu umožnilo zachovat si alespoň částečně soukromí. Hledal lidi stejného světonázoru, debaty na aktuální téma mu velmi scházely. V únoru 1952 se seznámil a spřátelil s kolegou, nestraníkem Rudolfem Battěkem (později politik pražského jara, chartista). Velmi si rozuměli a často se scházeli k dlouhým debatám. To neuniklo pozornosti aktivních straníků. Jiné názory se nepřipouštěly. Ze vzdoru a obav přestal se soudruhy komunikovat, chodit na schůze a na přednášky. Zkoušky úspěšně zvládal. Trest přišel velmi brzy – vyloučení ze strany a nedokončené vysokoškolské studium.     

V roce 1952 se oženil se svou dlouholetou láskou z Hostivaře. Novomanželé bydleli v domku u manželčiných rodičů a práce se našla v opravně leteckých motorů v Malešicích. V letech 1953–1955 absolvoval povinnou vojenskou službu v Českém Krumlově a v Domažlicích, na kterou vzpomíná jako na velmi tvrdý vojenský dril. Po vojně ho zaměstnal národní podnik Valivá ložiska v Dolních Měcholupech, kde pracoval jako ekonom výroby. Scházel se s několika přáteli z dob studií, stejně nespokojenými s politickou situací ve státě, a v soukromých debatách probírali různá politická témata, včetně alternativ k stávajícímu stavu. Zajímaly je zejména programy na základě křesťansko-sociální nauky a písemně pro sebe navzájem zpracovávali jednotlivé hospodářské oblasti, účast na evropské integraci, možnosti spolupráce a další programové okruhy. Činnost čistě soukromá, uzavřená, neveřejná. Přesto se v blízkém okolí našel udavač. „Později jsme našli v soudním spise: občan ten a ten přišel oznámit na oddělení Státní bezpečnosti, že u bratrů Hoffmannových se schází ilegální křesťansko-demokratická strana. Kritizují tento režim a chtějí navázat spojení se zrádnou emigrací.“ Psal se rok 1958, doma se všichni těšili na dlouho očekávaný přírůstek do rodiny.

Spolčení k velezradě

„8. prosinec 1958. Manželka byla v porodnici na udržení rizikového těhotenství, šel jsem po práci za ní na návštěvu. Cestou jsem viděl frontu na pomeranče, a tak jsem se tam taky postavil a měl jsem štěstí, že na mě ještě zbyly. Manželka mi nejdřív vyčítala, kde tak dlouho jsem, ale když viděla ty pomeranče, měla radost a s úlevou mi sdělovala, že jí lékař řekl, že už je mimo nebezpečí a teď jen, že musí mít klid, abych jí přinesl nějaké poutavé čtení, žádné drasťáky, mám za ní chodit a bavit ji, aby byla v pohodě. Cestou domů jsem se pomodlil v kostele, aby bylo naše dítě zdravé. Tehdy, snad podruhé v životě jsem byl ve všední den u zpovědi. Pak jsem tramvají odjel do Hostivaře.“  

Osud občas přichystá tvrdou ironii. Potřebný klid a pohoda se nastávající matce a celé rodině vyhnuly opravdu velkým obloukem. „Když jsem šel nahoru k nám, všiml jsem si tatraplánu v metalíze a ještě jsem si říkal, že tohle auto vidím v poslední době často. Odbočil jsem do Šafářovy ulice, kde jsme bydleli, a když jsem přicházel k proskleným dveřím domu, někdo šel právě zezdola, někdo seshora, a když jsem otočil klíčem, najednou jsem stál mezi čtyřmi pistolemi. ‚Státní bezpečnost, jste zatčen!‘ V kuchyni byly haldy věcí a také halda papírů s čísly, která je hrozně zajímala. Byly to technické popisy, výkresy na vyhození. Vzal jsem si je z fabriky v Michli, kde končila výroba, na zatápění. Oni si mysleli, že to jsou nějaké šifry. Zajímali se, kde jsem doteď byl a že si to ověří. Svědkové, tchán a švagr, byli bledí jak stěny. Když dokončili soupisy věcí a knih, musel jsem všechno podepsat, svědkové také a jeli jsme. Dali mě do tatraplánu dozadu, ke dveřím, čemuž jsem se divil, ale pak jsem pochopil, byly tam dveře bez kliky. Čekal jsem, že odbočíme na Pankrác, ale neodbočili jsme. Takže Ruzyně! Procházeli jsme vrátnicí a tam na zemi ležel vak s nějakým oblečením a navrchu jsem poznal kabát mého kamaráda Slávka Holíka. To byl kabát z UNRRA, taková zvláštní kostkovaná látka. Tak už jsem věděl, že tam nejsem sám.“  

Čtyři přátelé byli zatčeni pro spolčení k velezradě. Pamětník vzpomíná, jak zejména jemu vytýkali pojednání o Evropě, jeho kritiku současného postupu státostrany a v souvislosti s jeho dřívější žádostí o výjezdní doložku do Jugoslávie vykonstruovali úmysl převést dokumenty do zahraničí a předat emigraci. Nic z toho nebyla pravda, ale moc ovládala způsob, jak ze lži vyrobit pravdu a z pobuřování velezradu. „Neudělal jsem to, k čemu jsem se nakonec přiznal. Vyšetřovatel mi při jednom výslechu, trvajícím až dlouho do noci, řekl: ‚Vy pořád říkáte, že si nemůžete vzpomenout, ale třeba si vzpomene vaše manželka!‘ A nechal mě odvést. V chodbě, kde jsem měl celu, jsem najednou slyšel z dálky křičet ženský hlas: ‚Nechte mě na pokoji, já to neudělala, já nic nevím, jsem těhotná.‘ Já v té chvíli nevěděl, jestli to je skutečně moje žena nebo to se mnou jenom sehráli.“

Našly se další přitěžující okolnosti – mládí provinilců a jejich původ z chudých poměrů se příliš nehodily ke spiklencům proti socialistickému zřízení. Připomenut byl i „hřích“ z doby vysokoškolských studií a údajné vetření se do KSČ za účelem rozvracení strany zevnitř. Ani obhájce se nijak nesnažil pomoci. Strašil manželku odhadem nepřiměřeně vysokých trestů a obviněným doporučoval jako jedinou možnost doznání. „Ten obhájce jenom opakoval, že je důležité, jak zapůsobím na soudce, a doporučoval mi doznání. Ptal jsem se ho, jestli se mám přiznat také k tomu, co jsem neudělal. To ho zarazilo. ‚Nezáleží, jestli zpochybníte obžalobu v nějakém jednom bodu, ale je důležité, abyste zapůsobil na soud kajícnou lítostí a kajícným doznáním.‘ Prostě farář by se nemusel za toto ve zpovědnici stydět.“ 

Soudní proces probíhal v dubnu 1959. Druhý den procesu, kdy byl na pořadu výslech svědků, přišel nový obhájce a podařilo se mu konfrontovat jednoho z klíčových svědků s pamětníkem, kterého oproti přednesenému svědectví mezi přítomnými, na výzvu obhájce, nepoznal. Přičinil se tak o nižší trest. I tak bylo výsledných sedm let nepodmíněně velkým zásahem do života celé rodiny. Část prvního roku strávil v ruzyňské věznici, část v Opavě. Kromě běžných nepříjemností života ve vězení musel ještě strpět nabídku vyšetřovatelů ke spolupráci s StB výměnou za předčasné propuštění.

„‚Máme pro vás zajímavé uplatnění. Dáme vás do továrny, kterou vám určíme, a vy jenom budete sledovat lidi. Budou k vám jako k bývalému vězni mít důvěru. Pomáhal byste odhalovat zlodějiny, naše ekonomika by to potřebovala.‘ Namítal jsem, že to neumím, že se hned červenám, až mě pak nevědomky zachránil jeden důstojník, když se mě zeptal, jestli jsem katolík. Přisvědčil jsem. ‚A chodíte do kostela? Ke zpovědi?‘ Opět jsem přisvědčil. ‚Kopni ho do zadku, on by byl schopen to vykecat nějakému flanďákovi při zpovědi.‘ Asi jim na těch jejich školeních neřekli, že farář musí zachovat zpovědní tajemství,“ vypráví pamětník.

Nakonec to nebylo sedm krušných let. Dne 9. května 1960 zazněla osvobozující věta: „Z rozhodnutí prezidenta republiky jste podmíněně amnestován a pod podmínkou 10 let se vám odpouští 5 roků, 6 měsíců a 29 dnů.“ Musel podepsat, že nebude mluvit o ničem, co ve vězení zažil a že bude žít slušným životem socialistického člověka. Konečně svoboda! Ještě dnes vzpomíná s dojetím na setkání s rodinou. „Bylo to krásné. Už cestou domů jsem potkal v tramvaji tchána, šel napřed a otevřel tiše dveře do kuchyně. Viděl jsem manželku, jak kropí a žehlí prádlo a mluví při tom se svou matkou. Ta vůně žehleného prádla. Ten krásný pocit, když mě roční Helenka, pro kterou jsem byl cizí člověk, chytila za prst a nechala se vést.“

Jak šel život…

Součástí trestu byla ztráta občanských práv a státu propadlé veškeré jmění, což představovalo ztrátu všech úspor a hlavně knih, i když se díky pochopení po laskavé dohodě s antikváři podařilo část odkoupit zpět. Problematické to bylo i s prací. Příslušný úřad ho dle instrukcí moci umístil do ČKD Stalingrad, kde si ale dělníci odhlasovali, že velezrádce do svého uvědomělého kolektivu nechtějí. Nakonec to znamenalo výhodu. Skončil v hostivařské Pérovně mezi sousedy, kteří ho mezi sebe přijali, a nikdo z nich mu nepřipomínal minulost. Jen zaučení bylo trochu těžší než za Protektorátu na soustruhu. Ještě nějakou dobu se za ním vlekla „temná minulost“ v podobě trvalého poklesu pozice na bytovém pořadníku nebo zamítání výjezdní doložky, ale jinak se život postupně dostával zase do normálu. Narodila se druhá dcera, vyučil se řemeslu, podal pár zlepšovacích návrhů, postavil rodině družstevní byt, koupili si s přispěním rodičů první auto. Režim se v 60. letech uvolňoval, přibývalo možností a podařilo se nakonec i cestovat do zahraničí.

Ještě jednou mu dějiny zkřížily životní cestu a opět v momentě, když se rozhodl pro politiku. V roce 1968, v uvolněné atmosféře pražského jara, vstoupil do Československé strany lidové a vyměnil zámečnické řemeslo za práci ekonomického redaktora nového lidoveckého časopisu Obroda. Tragické události následujících let tuto činnost ukončily. V bezčasí normalizace pracoval v inzerci Lidové demokracie a jako průvodce turistů.

Změna režimu v roce 1989 přinesla nové možnosti studia, informací, zdrojů a ze strany pamětníka nezůstávaly nevyužity. Svému celoživotnímu tématu česko-německých vztahů se dodnes věnuje v publikovaných esejích, fejetonech a v pěti knihách, kde neúnavně prezentuje pohled na problematiku z české i německé strany. Spoluzaložil Unii pro dobré sousedství česky a německy mluvících zemí, je členem Kruhu přátel česko-německého porozumění, od kterého v roce 2009 obdržel ocenění Zlaté srdce pro Evropu. Ve svých podpůrných aktivitách nezapomíná ani na rodnou Valeč. Má čtyři vnuky, je v důchodu, žije s manželkou v Praze.

Na otázku, co by ze svých bohatých životních zkušeností poslal jako vzkaz posluchačům a čtenářům Příběhů 20. století, odpověděl: „Žijme tak, aby se naše současnost zapsala do budoucnosti jako dobrá minulost.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: 10 pamětníků Prahy 10