The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Škrabánek (* 1950)

• narodil se v roce 1950 v Gottwaldově jako čtvrté dítě v rodině učitele, který byl po konfliktu s komunistickým aparátem vyloučen ze strany a perzekvován

• dětství prožil na nábřeží Pionýrů (dnes Benešovo nábřeží), zkušenost s ideologickým tlakem ve škole

• od roku 1965 čtyřleté studium na vojenské odborné škole v Popradě, pak studium v Novém Mestě nad Váhom, obor slaboproud

• rok studoval na vojenské akademii v Brně, pro špatnou docházku vyloučen, později propuštěn ze služby kvůli nemoci

• zaměstnán ve filmových ateliérech v Gottwaldově

• 16. srpna 1974 zatčen po účasti na improvizovaném loutkovém představení na Hostýně, obviněn z protistátní činnosti

• podmínečné odsouzení, byl propuštěn ze zaměstnání, manuálně pracoval v různých profesích

• přítelkyně Lenka Horáková odsouzena na osmnáct měsíců, po devíti měsících propuštěna, sňatek

• v sedmdesátých letech zaměstnán v JZD Slušovice jako technik údržby počítače Minsk

• v roce 1979 podepsal Chartu 77, rodina byla sledována StB, byl degradován z vojenské hodnosti

• v roce 1980 se s rodinou vystěhoval do Rakouska, pracoval jako prodejce a opravář televizí, antén, satelitů

• po dovršení důchodu se Jan Škrabánek vrátil do České republiky

Jan Škrabánek se narodil v roce 1950 v Gottwaldově do rodiny učitele, který byl po konfliktu s komunistickým aparátem perzekvován. Prošel vojenskou školou, pracoval ve filmových ateliérech na Kudlově a v roce 1974 byl po účasti na improvizovaném loutkovém představení na Hostýně zatčen a odsouzen za pomoc k „protistátní“ činnosti. Po podpisu Charty 77 čelil dalšímu tlaku režimu. V osmdesátém roce se s rodinou vystěhoval do Rakouska. Svůj život hodnotí bez patosu – jako sled situací, v nichž pro něj byly zásadní svoboda a úcta k právu.

Dětství a rodinné zázemí poznamenané režimem

Jan Škrabánek se narodil 26. srpna 1950 v Gottwaldově jako čtvrté dítě v rodině učitele. „Narodil jsem se ve Zlíně v roce 50. To nebyly zrovna fajn roky,“ vzpomíná pamětník. Jan vyrůstal na nábřeží Pionýrů (dnes Benešovo nábřeží) v cihlových domech, postavených před válkou. Rodina působila navenek spořádaně, ale její postavení bylo složité. Oba rodiče pocházeli z valašského venkova, z rodin majetnějších sedláků, „kulaků“. Otec byl učitel na prvním stupni. V mládí byl přesvědčeným socialistou, později, po sloučení obou stran, byl členem komunistické strany. Jeho politická angažovanost však skončila konfliktem s aparátem. Podle rodinného vyprávění se veřejně vymezil proti prvomájové alegorii zesměšňující Tita, což záhy přispělo k jeho vyloučení ze strany. Následovala perzekuce, zákaz učit a tvrdá práce ve slévárně, kde si přivodil silikózu. Později se díky zdravotnímu posudku mohl k učitelství vrátit, ale zdravotní stav se rychle zhoršoval. První infarkt prodělal v roce 1964, „další rok přišel nový a nový,“ vypráví Jan Škrabánek.

 Otec zemřel v roce 1971 ve věku, kdy podle synových slov „na těch fotkách vypadal jak sedmdesátník, ale měl padesát“. Jan si jej pamatoval především jako nemocného a zlomeného člověka. O politických souvislostech se doma příliš nemluvilo. Nejmladší z dětí se dozvídalo jen útržky.

Matka měla pouze nižší střední vzdělání, uměla dobře německy. V době, kdy byl otec perzekvován, si přivydělávala různými pracemi, mimo jiné odečítáním plynoměrů. Později pracovala v knihovně. Rodiče vychovávali čtyři děti, finanční situace byla dlouhodobě napjatá.

Školní léta a první střety s ideologií

Janovo dětství bylo poznamenáno všeobjímajícím politickým tlakem doby. Vzpomíná si na silně ideologizované prostředí školy. Jako dítě zažil veřejné ponižování spolužáka s postižením i vlastní kádrování kvůli svému původu. Jeden z nejsilnějších zážitků pochází ze šesté třídy, kdy odmítl vstoupit do Pionýra. Učitel, který jej k tomu nutil, mimo jiné řekl: „Kdo nechce, tak ať jde dom.“ „Já jsem se zvedl a odešel jsem,“ vypráví Jan Škrabánek. Učitel Jana u školního schodiště doběhl a strčil jej ze schodů. Událost vyvolala školní vyšetřování, které postihlo rodinu. Jan silně vnímal, že jeho otec, který se musel dostavit do školy, je vážně nemocný, a měl výčitky, že se tato událost podepsala na jeho zdraví. Členství v Pionýru nakonec dle pamětníka bylo povinné pro všechny. „Červený šátek nosili všichni.“ Vzpomíná také na ampliony na sloupech mezi domy ve čtvrti, kde bydlel, z nichž se v neděli dopoledne ozývaly sovětské písně častušky. Vnímal tuto všudypřítomnou atmosféru velmi intenzivně.

Vojenské školy a odmítnutí kariéry v armádě

Otec považoval vzdělání za klíčovou hodnotu a viděl pro syna perspektivu ve vojenské škole. Jan proto v patnácti letech nastoupil na vojenskou odbornou školu v Popradu se zaměřením na slaboproud. Prostředí popisuje jako enormně tvrdé: „Ten Poprad byl extrémní, šílený.“ Esteticky i psychicky na něj působily stísněné podmínky kasáren. Soukromí neexistovalo, studenti byli neustále v kolektivu. Po prvním roce byla vojenská škola přesunuta do Nového Mesta nad Váhom. Ve druhé polovině šedesátých let zaznamenal určité uvolnění poměrů. Významnou událostí pro pamětníka bylo setkání s pozdějším spisovatelem Jiřím Grušou, který ve vojenské škole sloužil rok jako absolvent a učil češtinu. Vnímal jej jako vzdělaného a noblesního člověka. Ve škole se věnoval hudbě, hrál na kytaru a zpíval v bigbítové kapele. 

Studium na vojenské odborné škole vnímal Jan Škrabánek od počátku rozporuplně. Odborný technický obor jej zajímal, prostředí však považoval za nepřijatelné. Neustálý dril, kolektivní režim a šikana ze strany dozorujících vojáků pro něj znamenaly dlouhodobou psychickou zátěž. Nejvíce jej zatěžoval rozpor mezi vlastním přesvědčením a příslušností k armádě: „Já na té vojně trpěl nejvíc tím, že jsem chodil v uniformě exekutivy,“ vypráví. Po škole pamětník nastoupil na vojenskou akademii do Brna. Studium zanedbával, úmyslně nechodil do školy, až z ní byl vyloučen. Poté sloužil jako rotný u posádky v Bratislavě a snažil se „z vojny dostat“. Onemocněl infekční mononukleózou. Nemoc měla těžký průběh a znamenala delší hospitalizaci i rekonvalescenci. Oslabený organismus nebyl schopen plnit fyzické nároky služby. Nakonec byl propuštěn ze zdravotních důvodů, aniž by pokračoval v kariéře v armádě.

Práce ve filmových ateliérech a zásadní životní zlom

Odchod z vojny pro něj znamenal úlevu. Ačkoli původně nastoupil na vojenskou školu kvůli přání otce a s vědomím, že jde o profesní perspektivu, zpětně vnímal nemoc jako moment, který mu umožnil uzavřít etapu, s níž se nikdy neztotožnil. Získané technické vzdělání později využil v civilním zaměstnání, ale samotné působení v armádním prostředí hodnotil jako období, které jej utvrdilo v kritickém postoji k režimu.

Nastoupil do filmových ateliérů v Gottwaldově. Nejprve pracoval jako osvětlovač, později jako zvukař. Prostředí ateliérů mu přineslo profesní zkušenost i osobní vztah – seznámil se zde s Lenkou Horákovou, dcerou kameramana Antonína Horáka a svou pozdější manželkou. 

Zásadní životní zlom nastal v srpnu 1974. Se skupinou přátel z práce navštívili pouť na Hostýně. Loutkář Emil Hauptmann zde spontánně s kolegy a přáteli sehrál před lidmi improvizované loutkové představení. Podle Jana Škrabánka šlo o několik ironických vět, například narážku na „Kremládu“… Jan sám loutky neovládal, pouze dle svých slov „donášel pivo“. Někdo z náhodných diváků nejspíš toto spontánní vystoupení udal. Zásah bezpečnostních složek byl rychlý. Skupinu zatkli ozbrojení muži a odvezli na služebnu do Kroměříže, následně do vazební věznice do Brna. Několik dní strávil Jan ve vazbě, poté byl s jedním z účastníků propuštěn. Ostatní zůstali ve vazbě a později byli odsouzeni. Soud proběhl v Kroměříži a následně v Brně. Jeho přítelkyně Lenka Horáková dostala osmnáct měsíců nepodmíněně, hlavní aktér dva a půl roku, Jan podmíněný trest.

Perzekuce, disent a rozhodnutí vystěhovat se z republiky

Po návratu domů z týdenní vazby čelil pamětník okamžitému propuštění ze zaměstnání. Hrozilo mu obvinění z příživnictví. Díky přátelskému advokátovi JUDr. Hromádkovi podal námitku proti výpovědi a mezitím pracoval jako dělník při skládání brambor, později jako závozník v pekárnách. Přítelkyni Lenku navštívil ve vězení v Opavě, dopisoval si s ní. Po devíti měsících byla Lenka podmíněně propuštěna. Záhy se vzali a narodil se jim syn Pavel, o pár let později dcera Alena. Stálé zaměstnání našel pamětník v JZD Slušovice jako technik údržby počítače Minsk. Přestože podnik působil moderně, prostředí vnímal jako konformní a bez perspektivy. Manželka pracovala v podřadnějších pozicích mimo ateliéry.

Po zkušenosti se soudem a vězením se Jan Škrabánek s manželkou postupně dostávali do okruhu lidí kolem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Jejich proces byl vnímán jako politický. Navázali kontakty s disidenty, kteří také do Gottwaldova přijížděli. Nešlo o pravidelné schůzky, ale o osobní vazby a rozhovory. Přátelili se s Jaroslavem Kořánem, Pavlem Landovským. V roce 1979 podepsali Škrabánkovi Chartu 77. Rozhodnutí nevzniklo náhle. Navazovalo na předchozí zkušenost se zatčením, odsouzením i ztrátou zaměstnání. Podpis dokumentu znamenal další potvrzení jejich postoje vůči režimu. Současně si byli vědomi, že tím definitivně přerušují možnost návratu do běžného pracovního a společenského života. Po podpisu se tlak na rodinu stupňoval. Sledování ze strany StB bylo patrné. U domu stávala neznámá auta, v okolí se objevovali muži, kteří zjevně kontrolovali pohyb návštěv. „Když jsme otevřeli dveře, tak za dveřmi stál pán. Nebo pod oknem,“ vzpomíná Jan Škrabánek. V zaměstnání v JZD Slušovice sice formálně zůstal, ale perspektiva dalšího rozvoje byla minimální. Manželka pracovala na podřadných pozicích. V prostředí, kde dříve působili profesně, byli považováni za nežádoucí.

Rozhodnutí emigrovat vznikalo postupně. Jeden ze spoluodsouzených již odešel do Rakouska a poskytl rodině informace, jak postupovat s žádostmi. Manželé navštívili rakouské velvyslanectví a zjistili, že mohou požádat o azyl. Následně podali oficiální žádost o vystěhování. O svém kroku informoval Jan i vedení JZD Slušovice, kde tehdy pracoval. Reakce předsedy družstva Čuby byla věcná, bez otevřeného konfliktu. Režim v té době umožňoval odchod těm, kteří byli politicky nepohodlní. Proces vystěhování byl administrativní a zdlouhavý. Znamenal ztrátu majetku i státní příslušnosti. V okamžiku odjezdu přestávali být žadatelé občany Československa, aniž by ještě měli občanství jiné.

Okamžik překročení hranice patřil k nejsilnějším zážitkům celé emigrace. Rodina odjížděla s vědomím, že návrat nebude možný. Na hranicích dostali doklad, který formálně potvrzoval jejich vystěhování. Jan na tento moment vzpomíná slovy: „Dali nám lístek, na kterém bylo napsáno ‚osoby blíže neurčené státní příslušnosti‘.“ Vnímal to jako symbolickou tečku za předchozím životem. Administrativní věta podle něj vystihovala postavení člověka, který opouští zemi bez jistoty dalšího ukotvení.

Život v nové vlasti a návrat po roce 1989

Rodina se vystěhovala do Rakouska na počátku osmdesátých let. V Rakousku začínali od začátku. Byli přijati jako političtí emigranti. Zpočátku byli odkázáni na pomoc úřadů a krajanů. Bylo nutné naučit se jazyk a osvojit si nové pracovní návyky. Začínali bez majetku a bez znalosti prostředí. Jan se rozhodl pracovat manuálně. Neusiloval o návrat k filmové technice ani k práci s výpočetní technikou. Vybral si řemeslo, které mu poskytovalo jistotu obživy. Živil se opravami a instalacemi televizí, montáží antén a satelitních vysílačů. Udělal mistrovské zkoušky. Postupně si vybudoval stabilní pracovní postavení. Zdůrazňuje, že šlo o dobrovolné rozhodnutí: chtěl mít práci, která je konkrétní a nezávislá na politických změnách. Adaptace nebyla jednoduchá. Naučil se postupně jazyk, zvykal si na jiné pracovní prostředí i společenské vztahy. Rakouská společnost byla otevřenější, ale současně vyžadovala samostatnost. Postupně získali občanství. Děti vyrůstaly už v novém prostředí.

Exil pro něj neznamenal politickou aktivitu v zahraničí. Šlo především o stabilizaci rodinného života. Vnímal rozdíl mezi systémem, kde stát kontroloval každodenní život, a prostředím, kde odpovědnost nesl především jednotlivec.

Překvapivý pád komunistického režimu sledoval z Rakouska. Politická změna otevřela možnost návratu. Ten ale nebyl okamžitý a nebyl motivován politickými ambicemi. Spíše šlo o vztah k místu, kde vyrůstal, a k širší rodině. Do Česka se vrátil až jako důchodce. Po návratu do Československa, později České republiky, konstatoval, že prostředí je jiné, ale lidé zůstali stejní. Setkával se i s lidmi, kteří jej dříve odsoudili nebo se podíleli na jeho propuštění z práce. Hodnotil to bez patosu – jako součást vývoje.

Životní zkušenost pamětník rozděluje na několik etap: dětství poznamenané nemocí otce a ideologickým tlakem, vojenskou školu, práci ve filmových ateliérech, soud a vězení, sledování StB, emigraci a nový začátek. Jednotlivé kroky popisuje jako reakce na konkrétní situace, které podle něj postupně zužovaly prostor pro normální život. Podpis Charty, vystěhování i návrat hodnotí jako logické důsledky předchozích zkušeností, nikoli jako výjimečné činy.

V závěru svého vyprávění hodnotí Jan Škrabánek svůj život bez patosu a bez potřeby se stylizovat do role oběti nebo hrdiny. Zdůrazňuje, že nikdy neusiloval o konflikt s režimem ani o výjimečnost, ale o možnost žít důstojně a podle vlastního přesvědčení. Důležité pro něj bylo zachovat si vnitřní integritu, nenechat si vzít pocit osobní odpovědnosti a nepřistoupit na věci, které považoval za nespravedlivé. Vážit si rodiny, práce a svobody považuje za základní hodnoty. Opakovaně naznačuje, že klíčové nebyly „velké dějiny“, ale konkrétní každodenní rozhodnutí, zda ustoupit, nebo si zachovat postoj. Svůj život tak vnímá jako sled situací, v nichž se snažil obstát především sám před sebou.

V době natáčení v únoru 2025 žil Jan Škrabánek v Léskovci u Počátek.