Františka Skoupá

* 1920

  • „Bylo nám řečeno, že tři dny budeme na cestě, než se dostaneme na naše hranice do Bratislavy. Ono to netrvalo tři dny, ono to trvalo šest dnů. Mašina náš vagón odvezla někde, pak nemohla dál, zastavila, odjela, nechali nás tam. Nám už potom došlo jídlo, pití, tak jsme se vrhli na tu přírodu, na vinice, co bylo, co dala příroda. Pamatuju si, když jsme přijížděli do Budapeště, ta byla vybombardovaná, to byly hluboké jámy. Přes Dunaj, když jel náš vlak, byly postavené jenom takové dřevěné kozy a na tom koleje, a to jsme jeli krok co krok tak pomaloučku přes Dunaj, nebyly tam mosty, nic, to všechno bylo v povětří.“

  • „Strejda, co jsem tam u nich byla, uměl perfektně německy, protože se učil ve Vídni, teta taky, poznali se ve Vídni. Když přišli Němci, tak sháněli někoho, kdo umí německy. On se přihlásil, že umí německy, tak jim tam dělal tlumočníka ve fabrice. Přišel konec války a holt si pro něj přišli, zavřeli ho do Jagodiny. Když Němci odcházeli, všechno vyhazovali do povětří, do Jagodiny jsme se nemohli dostat, jen přes řeku Moravu. Udělali tam převoz přes tu Moravu, aby byla spojená Ćuprije s Jagodinou. Teta odjela okamžitě do Bělehradu na československou vojenskou misi. Strejda byl zavřený a já tam za ním chodila, asi dvakrát týdně. Co já jsem se do té kanceláře nachodila a naprosila. Říkala jsem: strejda není vinen, on dělal jenom tlumočníka, není vinen, nutili ho, aby dělal tlumočníka. A pustili ho potom. Najednou někdo zvonil: Fanynko, já jsem tady, už jsem byl propuštěný… všechno, co teď svlíknu, musíš spálit, to jsou vši a blechy, co měl na sobě.“

  • „V roce 1939, možná už koncem roku 1938, utíkali naši lidi, nejvíc v roce 1939. Utíkali dolů do Bejrútu. Dostali jsme depeši z Bělehradu, poněvadž Jugoslávie byla okupovaná až o rok později. Tady v Česku už byla okupace, ale v Jugoslávii ještě ne... A naši lidi utíkali přes Maďarsko, přes Jugoslávii do Bělehradu. Dali nám depeši, u nás byl klášter a jmenoval se Tomić, tam jsme je mívali. Odpočali si pár dnů, chodili jsme za nimi, opékali jsme s nimi i selátka. Tenkrát tam ještě Němci nebyli. A oni potom zase šli na vlak, když si odpočali, a pokračovali dál na Bejrút a odtud jeli do Anglie, myslím, že napřed i do Francie, že ještě nebylo nic okupované. (…) Někteří u nás ani nestavěli, jenom projížděli vlakem. Dostali jsme instrukce, kdy ten vlak z Bělehradu vyjíždí a chodívali jsme většinou večer, v noci jezdívaly ty vlaky na Niš a Bejrút. Chodívali jsme i do vlaků a nosili našim lidem jídlo, třeba teta upekla velkou sekanou, kusy masa nebo kuřata nebo něco. Peklo se třeba celé jehně, celé sele a nosívali jsme to těm našim lidem do vlaku na cestu. Jenom jsme je navštívili ve vlaku, abychom jim dali pití, jídlo, všechno.“

  • Full recordings
  • 1

    Dalovice, Karlovy Vary, 15.01.2023

    (audio)
    duration: 02:06:28
Full recordings are available only for logged users.

Válku prožila v Srbsku. Pomohla krajanům, kteří bojovali proti Hitlerovi

Františka Skoupá v roce 1946
Františka Skoupá v roce 1946
photo: Archiv pamětníka

Františka Skoupá, roz. Davidová, se narodila 27. prosince 1920 v Kamenici nad Lipou. Ve svých patnácti letech odešla žít za strýcem a tetou do srbské Ćuprije. Pracovala v místním českém cukrovaru, pohybovala se v krajanské komunitě a chodila do Sokola. V letech 1939 a 1940 s ostatními krajany pomáhali Čechoslovákům, kteří přes Balkán odcházeli bojovat do Anglie a Francie proti nacistům. Pamětnice zažila obsazení i osvobození Jugoslávie během druhé světové války a také boje mezi místními partyzány. Jejího strýce po osvobození krátce věznili, protože za války tlumočil pro Němce. V roce 1945 se vrátili všichni tři zpět do Československa, po cestě se pamětnice nakazila tyfem. Krátce žila v Kamenici nad Lipou, poté odešla do Karlových Varů, kde se usadila a založila rodinu. Její manžel musel po roce 1948 zavřít svou klempířskou firmu a platit komunistům pokutu. Přesto manželé Skoupí vstoupili do KSČ, po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 ze strany vystoupili. V roce 2023 žila pamětnice v Dalovicích.