The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Skohoutil (* 1928  †︎ 2017)

Přežít nástup znamenalo stát tři, čtyři hodiny ve sněhu

  • narodil se 6. května 1928 v Praze na Štvanici

  • od 4 let skautem

  • studoval housle u Talicha, později konzervatoř

  • koncem 40. let se seznamuje s učením Svědků Jehovových

  • 1. října 1950 narukoval na vojnu, odmítl sloužit ve zbrani – první zatčení

  • dva měsíce v „domečku“ na Hradčanech, soud pro vyhýbání se vojenské povinnosti

  • vězněn v Kuřivodech, kamenolom v Košťálově

  • dva roky dirigentem armádního sboru v Karviné

  • po propuštění musel nastoupit do dolu Zápotocký na Kladně (1,5 roku)

  • druhé zatčení 1955, odsouzen na 15 let

  • Jáchymov (Rovnost), od března 1956 Leopoldov, 2 roky na cele s Husákem

  • propuštěn v roce 1960

  • vedoucím pražského sboru Svědků Jehovových

  • zemřel 4. října roku 2017

Dětství

Josef Skohoutil se narodil 6. 5. 1928 v Praze na Štvanici. Pocházel z hudebnické rodiny – otec Rudolf se narodil v Bukurešti na cestě z Moskvy, kde Josefův dědeček dirigoval v divadle. Rudolf Skohoutil koncertoval již od 14 let. Později hrál v různých orchestrech a jako kapelník v mezinárodním baru u Wilsonova nádraží. V době hospodářské krize pracoval též jako písař na stavbách. Karla, matka Josefa Skohoutila, byla švadlenou u Podolské na Národní třídě. S maminkou a babičkou chodily děti do evangelického kostela u Strossmayerova náměstí. „Od 4 let jsem byl ve skautu u vlčat. V zimě, když všichni chodili v dlouhejch, tak já chodil v krátkejch. Moc na to vzpomínám. Byli jsme vyučovaný k vztahu k přírodě, přátelství. Bylo to moc hezký,“ vzpomíná Skohoutil. Vášnivý skaut, ředitel Národního muzea v Praze Táborský, jehož děti Skohoutil doučoval, jej nechal vyfotografovat s trubkou na titulní stranu knihy Jaroslava Foglara. Kniha již však kvůli německé okupaci nesměla vyjít.

Po absolvování základní školy na Letné docházel Skohoutil na soukromé hodiny houslí k Jaroslavu Kociánovi. „Ve 14 letech mě to nějak chytlo u srdce. Dědeček mi říkal: ‚Nic, já tě znám, jsi lajdák!‘ Tak jsem celý prázdniny cvičil 10 až 12 hodin denně, abych přesvědčil dědečka, že chci. Protože byl z Ondříčkovy rodiny, tak měl styky s Kociánem, což byl špičkový houslista, a díky jejich vztahu jsem se k němu dostal jako žák.“  

Konec války

„Když končila válka, mně bylo 17 let. Byl jsem na Pražačce a musím děkovat bohu, že jsem to přežil. Vystoupil jsem z tramvaje a viděl už československé vlajky apod. Proběhl jsem naší ulicí k nám a v tom tam vlítl kulomet a všechno, co bylo za mnou, zůstalo ležet na zemi. Hrozný.“ Skohoutil vzpomíná, že v té době se jeho bratr zapojil do Pražského povstání. „Týden jsme ho neviděli. Mysleli jsme si, že je mrtev, ale on byl v nějaké ilegální skupině. Nikdo z rodiny o tom nevěděl.“ Během povstání byl Skohoutil svědkem „vyřizování účtů“ s Němci: „Naproti nám v ulici byli říšští Němci. Když to všechno skončilo, ta revoluce, tak děvče, kterému bylo asi osmnáct let, svlíkli a něco jí tam napsali. Pamatuji si, jak se jich dědeček zastal, protože to byli solidní lidé. V té euforii proti Němcům dědu rovněž napadli.“

Setkání se svědky Jehovovými

Skohoutil pocházel z muzikantské rodiny a tuto tradici nemínil opustit. Po válce se přihlásil na konzervatoř a byl přijat. „Do 48. roku jsme se na škole věnovali pouze hudbě, politika nás nezajímala. Únor ’48 pro nás byla rána z čistého nebe. Pak jsem poznal pravdu a těsně před koncem studia jsem odešel. Měl jsem kvůli tomu problémy s otcem. Byl jsem z muzikantské rodiny, otec do mne hodně vkládal, a tak mě vyhodil z domu. […] Moje tchyně reagovala. Já jsem se tomu posmíval. Nevěřil jsem tomu. Říkal jsem, že se snad zbláznila, že to není normální. Ale když jsem pak dostal do ruky Bibli a viděl, že je to něco jiného, než jsem se učil v náboženství, tak jsem si ji přečetl asi za pět měsíců. Vím, že jsem často zapomněl přestoupit u Národního divadla, protože jsem četl Bibli. Když jsem pak viděl o přestávce na konzervatoři, že jeden kolega, významný kytarista, ji čte také a je vyučován stejným bratrem jako já, tak mě to podnítilo, abych se té pravdy držel, a jsem rád, že jsem tak činil, do dnešního dne.“

Učení svědků Jehovových oslovilo Skohoutila natolik, že se rozhodl vzdát muzikantské kariéry a zasvětit mu svůj život. Každý týden se spolu s dalšími bratry a sestrami scházeli v ulici Ve Smečkách, v budově Činoherního klubu. Ještě v říjnu 1948 se konal celostátní sjezd svědků Jehovových v Lucerně. Za necelý měsíc však došlo k zákazu církve a zatčení vůdčích osobností. Zatčení svědci Jehovovi byly bez soudu odvezeni na do Kladna na důl Zápotocký. „Pak došlo k zákazu. Bylo to na přelomu října a listopadu 1948. Bratři byli všichni pozavíraný. Včetně žen. Ty všechny pozavírali. Bez soudu byli posláni na Kladno. Za některými jsme jezdili a vozili jim prádlo. Někdy se nám podařilo předat i nějaké jídlo. Kladno byl velký koncentrační tábor. Museli jsme se tam ohlásit. Byla tam veliká místnost, kde nás usadili, a tam jsme se mohli bavit. Tenkrát to ještě nebylo tak přísný. Když jsem tam byl pak já, tak už jsem mohl mluvit s manželkou jenom přes sklo. My mladý jsme zůstali venku, tak jsme pokračovali. Zůstal tady jeden starší bratr, kterého jsem znal. Ten nás postupně všechny navštívil a řekl: ‚Tady máš deset bratrů a sester a starej se o ně.‘ Tak jsme se starali. Byli jsme dvacetiletí kluci, moc jsme toho nevěděli, ale věřili jsme tomu, tak jsme se scházeli a společně si četli.“ V té době již Skohoutil opustil studia na konzervatoři a byl zaměstnán v osobním oddělení Tesly Elektronik. Život pražského sboru byl rozdroben a omezen na malé, na sobě nezávislé skupinky do deseti osob, které se scházely po bytech.

Vojna a vězení

1. října 1950 byl Skohoutil povolán na vojnu do Berouna. Zde se hned první den odmítl převléknout do uniformy a prohlásil, že nebude sloužit ve zbrani. Po výslechu byl na útvaru uvězněn a druhý den ráno převezen do pověstného „domečku“ na Hradčanech. „Prvního října jsem nastoupil a druhého října jsem již byl eskortován do vojenské věznice na Hradčanech. Tam mě hned zmlátili, protože ten Suchá Lípa si myslel, že to musí být nějakej grázl, když jeden den nastoupí na vojnu a už druhý den ho eskortujou. Když zjistil, kdo jsem, tak jsem to měl volnější, dali mě na celu s dalšími vězni a tomu Suchýmu Lípovi jsem krmil králíky na vězeňském dvoře. Když tam pak vodili Slánského a podobně, tak jsem se musel schovat, abych to neviděl, ale musím říct, že jsem některé věci viděl. Bylo to něco hrozného. Tahali je po zemi. Bylo to příšerný. Byly tam hrozný výslechy. Když jsem pak mluvil s lidmi, co to přežili v Leopoldově nebo na Jáchymově, tak vím, že pili ze záchodu, zneužívali tam ženy, něco příšernýho. Viděl jsem jako mladý chlapec, jak je tahali po zemi v bezvědomí nazpátek. To víte, že to na mně zanechalo stopy.“

Po dvou měsících na Hradčanech byl Skohoutil odsouzen za vyhýbání se vojenské povinnosti na osm měsíců. Po soudu byl převezen na zámek v Kuřivodech, který sloužil jako věznice. Kuřivody se nacházely uprostřed hlídaného vojenského areálu a v samotné věznici panoval volnější režim. „To je takový vodní zámek. Byl tam volnější pohyb. Když velitel útvaru zjistil, že jsem svědek Jehovův, tak mi dal volný pohyb. Občas mě chytla eskorta a volali, že jsem utekl. Velitel jim říkal, ať se nebojej, že se vrátím. Kopali jsme tam kanalizaci. Já nic neuměl, byl jsem muzikant, co si chránil ruce. Vím, že spoluvězňové říkali, že než abych si ublížil, tak ať si radši vlezu do kouta a počkám. Podařilo se mi tam propašovat bibli. Byl tam taky jeden adventista, tak jsme si spolu občas vylezli do věže kostelíka a četli si tam bibli.“  

Skohoutil strávil v Kuřivodech 7 měsíců. Poslední měsíc trestu si odpykal v kamenolomu u Košťálova. Zde již panovaly mnohem horší podmínky. Přibližně 30 vojenských vězňů zde bylo nuceno tvrdě pracovat. Tempo, únava a nedostatečná strava způsobily, že zde docházelo k množství zranění.

Po vypršení trestu dostal Skohoutil jízdenku do Berouna s tím, že se zde má do dvou dnů hlásit u útvaru k opětovnému nástupu do služby. Velitel útvaru byl sám vášnivý muzikant a nechtěl mít kvůli Skohoutilovi problémy, tak jej poslal do Prahy pro housle s tím, že bude hrát v místní vojenské kapele. Skohoutil tak bez výcviku a přísahy zůstal na vojně. Po dvou měsících byl odeslán do Karviné na Sobinec do armádního dolu. Zde si odbyl dvouletou vojenskou službu jako dirigent armádního orchestru. V Karviné se rovněž při stavbě těžební věže naučil svářet. Tato znalost přišla Skohoutilovi vhod v pozdějších letech v Leopoldově, kde jako svářeč dostával zvláštní příděly jídla.

Svědkem Jehovovým v civilu a další zatčení

Po absolvování vojenské služby dostal Skouhoutil nařízeno nastoupit na dva roky do železáren na Kladně. Během té doby byl velice aktivním členem pražského sboru svědků Jehovových. Udržoval i styky s ostatními obcemi, několikrát zajel až do Komárna.

Rok a půl po nástupu na Kladno si pro něj přišla StB. „Viděl jsem, jak přichází. Byli tři a bylo jasné, o koho jde. Vzal jsem literaturu, co jsem měl u sebe, a spálil ji autogenem.“ Po zatčení byl převezen do Bartolomějské, kde byl 6 týdnů vyslýchán. Primárním cílem výslechů v Bartolomějské bylo získat informace o svědcích Jehovových. Z Bartolomějské byl převezen do Ruzyně. „Když jsme přijížděli k Ruzyni, tak si říkám – a je zle, je to Ruzyň. Když jsem jezdil na Kladno jako dělník kolem Ruzyně, tak i ty dělníci ztichli. To bylo období strachu, bázně. Dneska si to nová generace vůbec nedokáže představit. Věděli jsme, že popravují dole, tak vím, že když mě dali se zavázanýma očima do výtahu, tak jsem se modlil, aby to jelo nahoru, a ne dolu. Pak to cuklo nahoru a byl jsem šťastnej.“ Během devíti měsíců, které na Ruzyni Skohoutil strávil, byl pouze třikrát na desetiminutové procházce v boxech, nad kterými stál uprostřed bachař se samopalem. Prvních pět měsíců prožil Skohoutil na samotce. „Byl jsem tam na samovazbě. Kamrlík tři krát dva a půl metru. Prakticky tam nešel vzduch. Byla tam strašná zima. Vím, že první tři týdny, než jsem si zvykl, byly tvrdý. Ráno v šest jsme se probudili. Od sedmi jsem šel na výslech do dvanácti hodin. Pak na hodinu na celu a znova. Tak to šlo pět měsíců. Opakovaně. Znova a znova. Chtěli mě přesvědčit, že jsme americký agenti. Snažili se to z nás dostat tím, že říkali: ,Ty před tebou dostali patnáct a osmnáct let. Když nebudeš mluvit, dostaneš provaz.‘ Měl jsem jednoho vyšetřovatele. Občas tam přišli dva tři v holinkách a začali křičet a vyhrožovat. Pokud tam byl referent se mnou sám, tak se choval poměrně solidně. Když tam byli další, tak se choval jako oni. Byl jsem v rohu. Ruce svázané řetězem. Po třech pěti měsících nás přestali poutat a zavazovat oči. Referent mi tenkrát řekl, že když budu rozumnej a přiznám se, půjdu do roka domů.“ Skohoutil vzpomíná, jakým způsobem se na samotce udržoval v kondici: „Počítal jsem kroky, opakoval si biblické verše, učil jsem se gramatiku a pěkné věci, co se mi líbily z knih, abych zaměstnal mysl. Věděl jsem, že jakmile povolím, tak je konec. Nebylo možný se nezaměstnat. Třeba jsem desetkrát za den vzal malinkej hadříček a utíral si svoje věci. Jednou jsem si mejdlem napsal na takovou kovovou desku myšlenky na obhajobu. Přišli na to, a to se mnou zamotali.“ Po pěti měsících byl Skohoutil převeden ze samotky na celu pro dva vězně. „Setkal jsem se s tím lékařem, co chránil Mašínovou, maminku Mašínů. Myslím, že se jmenoval Hradec. Už je to šedesát let. Byl přesvědčen, že mě pustí, že je nesmysl, abych seděl kvůli víře. Dal mi informace, co mám různým lidem říci. Byl opatrnej. Věděli jsme, že nás poslouchají, že si nemůžeme dovolit otevřený rozhovor. Pak mě dali k jednomu Němci. Byl v hrozným stavu. Byl to generál Klein, který byl šéfem na štěchovickém území. Byl konstruktérem V2, velice vzdělaný člověk, spolupracovník Brauna. Braun to Američanům dal, Klein ne. Vyprávěl mi, jak ho vyslýchali Izraelci a jiní. Byl to vlastenec. Přesvědčenej Němec, ne nacista. Vyprávěl mi ty zážitky, jak si ho předávali, protože chtěli ty informace. Američani ho za trest, že jim ty informace nedal, předali komunistům. Prodělal hrozný výslechy, kdybyste viděli jeho nohy apod... To bylo hrozný. To se mi ani nechce vyprávět.“

V říjnu 1955 byl společně s dalšími svědky Jehovovými odsouzen k mnohaletému vězení. Rozsudky se pohybovaly od 7 do 18 let vězení. Skohoutil byl odsouzen na 14 let za velezradu.

„Když jsme jeli pohromadě od soudu, tak nás mlátili. Když viděli, že se smějeme a usmíváme, tak měli vztek. Fackovali nás a mlátili. Můj referent tenkrát říkal: ‚Nechte je! Dyť je to jejich věc.‘ Snažil se to trochu mírnit.“

Z Pankráce byli převezeni do sběrného tábora u Jáchymova. Pro Skohoutila znamenal převoz ze stísněné cely do tábora uprostřed lesů vítanou změnu. „Do určité míry to bylo uvolnění, protože jste byl pořád mezi čtyřmi stěnami. Když se dostanete najednou ven, tak oceníte i to, že vidíte strom nebo že vidíte dům. Vážíte si každého lístečku. Když vidíte vrabce, tak je to pro vás něco úžasného. Vzpomínám si, jak jsem si říkal, že až mě pustěj ven, tak budu chodit do lesa…“ V centrálním táboře zůstali tři dny pohromadě, dokud nebyli rozděleni do různých táborů. Skohoutil byl převezen na Rovnost.

„Prošacovali nás a ostatní vězňové sledovali, kdo je tady novej. Když zjistili, že přijel svědek Jehovův, tak se na mě bratři vrhli. Dali mi táborové poukázky, za které jsem si mohl pořídit pastu nebo dopis, abych mohl napsat rodině. Jinak bych dostal peníze až za dva měsíce. Tak se o mě postarali. Taky mi dali rady. Třeba v noci byl nástup. V zimě to bylo všechno pod sněhem. Přežít nástup znamenalo stát tři čtyři hodiny ve sněhu. Poradili mi, že až bude nástup, tak ať si vezmu gumový oblečení pod mundůr. Takhle jsme se chránili proti chladu. V tom věku člověk přežije všechno.“

Skohoutil se dostal na ubikaci, kde již bydleli tři bratři, kteří mu vyprávěli, jak je mučil velitel tábora Paleček. Ačkoliv byl nově příchozí zesláblý z mnohaměsíční vazby, byl okamžitě nasazen do dolů. „Za směnu jsme měli za úkol jednou odpálit a odvézt. Vzpomínám si, že se nám to nikdy nepodařilo. Já jsem byl zesláblej. Po devíti měsících vězení máte ruce a nohy jako dětskej zadeček. Neměl jsem žádnou sílu. Na dole jsme s kolegou neudrželi kolejnici a ta mi spadla na záda. Vyfárali jsme, naložili mě na tatru 111. Nevím, jestli si to dovedete představit. Máte pohmožděnou páteř. Seděl jsem na korbě svázanej řetězem, dva se samopalem seděli vedle mě a tak mě převáželi do nemocnice. To byl zážitek… že jsem to přežil…Bylo to nelidský. V nemocnici mě chtěli vězeňští lékaři co nejdýl udržet, ale já chtěl zpět na tábor, protože jsem pořád čekal nějakou zprávu od rodiny.“ Vysvobození od nesnesitelné dřiny přineslo Skohoutilovi až druhé zranění. „Rubali jsme. Já jsem házel lopatou a vozil vozejk. Naštěstí se mi zanedlouho stal úraz. Málem jsem si uřízl prst. Dostal jsem se do nemocnice a pak jsem se už do dolu nedostal.“Chování jáchymovských dozorců pamětník označuje za bestiální, je samé jako primitivy. V Leopoldově se pan Skohoutil setkal také s nevraživostí ze strany vězňů kvůli svému vyznání.

Na Rovnosti se jednoho dne objevil Skohoutilův referent. Přijel za ním s nabídkou okamžitého propuštění, pokud přestane šířit závadné myšlenky. Dokonce by prý mohl dál navštěvovat své bratry a sestry, věnovat se Bibli apod., jen by nesměl vykonávat misijní činnost. Skohoutil odmítl a začal vykonávat misijní činnost v táboře.

„Jeden z důvodů, proč mě poslali do Leopoldova, byla skutečnost, že jsme tam získávali lidi. Byl tam jeden mladý člověk, grázl to byl, a ten se změnil. Vím, že mě kvůli tomu volali a já jim říkal, že by měli být rádi, že ten člověk už není grázl. Po směně byl v táboře poměrně volný pohyb. Tak jsme si někam sedli. Bibli sem znal z paměti a civilisti nám dokonce přinesli literaturu. Z toho jsme čerpali. Měli jsme tam taky malinký fotokopie, ke kterým jsme dostali lupu, abychom to mohli číst.“

V březnu 1956 byli všichni svědkové Jehovovi v táboře nečekaně svoláni a přemístěni do sběrného tábora. Odtud putovali na Pankrác a dále do Valdic. Zde byli všichni dáni do jedné cely. Po 24 hodinách byl Skohoutil jako nejmladší a s nadějí na převýchovu z této skupiny oddělen a odeslán do Ilavy. Během transportu z jedné věznice do druhé se setkal s páterem Otčenáškem. „Byl jsem asi čtyři hodiny v antonu s dr. Otčenáškem. Čekali jsme spolu v Hradci na transport. Protože jsme tam byli sami, svázaný řetězem, tak jsme si mohli volně vyprávět. Já jsem citoval z bible, on přemýšlel a potom řekl: ,Ano, je to tak.‘ Byl to moc milý rozhovor. Bylo vidět, že je to vzdělaný člověk, že ty věci zná.“ V Ilavě pobyl dva měsíce a následně byl převezen do Leopoldova.

První tři dny strávil na přijímací cele, odkud byli vězni přidělováni na práci. Skohoutil se jako svářeč dostal na dílnu, ostatní šli drát peří a lepit pytlíky. Oproti podmínkám na Rovnosti si Skohoutil polepšil. Na dílně vydělával přes 2000 korun. Třetinu si brala věznice za bydlení, stravu a ochranu, třetinu posílal manželce se dvěma dětmi a třetina se mu ukládala na účet. Když šel po letech domů, tak si po odečtení nezbytných výdajů a poplatků odvážel necelé dva tisíce korun. V Leopoldově se setkal s budoucím prezidentem Gustavem Husákem. „Byl jsem asi dva roky na cele s prezidentem Husákem. Na cele nás bylo asi dvanáct, ale byly tam takový kamrlíky, jako mají klášterní sestry, a já byl s ním. On pořád studoval. Choval se dobře. Když dostal facku on, dostal jsem ji i já, když jsem ji dostal já, tak on taky. On se choval lépe – a to říkám nerad – než ti političtí vězni, kteří si dělali ambice. Bývalí generálové si tam nechávali čistit boty apod. To říkám velice nerad. To tam ani nedávejte. Ale ukazovaly se tam charaktery. Tam se choval dobře, ale venku se změnil.“

Skohoutil tohoto kontaktu po letech využil, když se během Pražského jara v roce 1968 snažil vyjet do Německa navázat kontakt s tamními svědky Jehovovými. „Tenkrát jsem požádal o povolení. Ministerstvo mi to zamítlo, tak jsem napsal krátký dopis Husákovi. Využil jsem známost a za tři dny jsem měl povolení. Tak jsem do zahraničí vyvezl obrovské zásoby materiálů, které tu během těch let do roku 1968 byly a nemohly se dostat ven. Převezl jsem materiály do Wiesbadenu k bratrovi, který měl na starosti východní Evropu. Tam na mě koukali jako na zázrak. Byl jsem první bratr, který se dostal na Západ. Mohl jsem tak přivézt spoustu filmů a zajímavostí, které by tady normálně druzí neviděli. Po čtrnácti dnech jsem se vrátil zpět a za tři dny přijeli Rusové.“

Pan Skohoutil vzpomíná také na několik případů sebevražd a sebepoškozování vězňů, motivovaných těžkými životními podmínkami ve vězení. Během jeho pobytu v Leopoldově zde sedm politických vězňů spáchalo sebevraždu. „Ze začátku tam byli pouze političtí, ke konci pobytu již více kriminálních. Člověk se pak musel mít víc na pozoru.“ Podle vězeňského řádu měli nárok na návštěvu pouze dvakrát do roka. „Když přijela manželka se synem, tak jsem nevěděl, jestli to je syn mladší nebo starší. Mezi námi bylo sklo. Vedle nás byl bachař, který poslouchal každý slovo. Teď o čem mluvit, když ji nevidíte léta? Musíte na něco navázat. Když to končilo, tak jsem ji mohl políbit. Vím, že mi dala v puse nějaký moták. Já si říkal, co to dělá. Už si nepamatuji, co tam bylo, nějaká poznámka. Holky věděly, co mají dělat, byly venku školený. Bratři se o ni starali. Oni ji totiž asi tři týdny vyslýchali na Ruzyni. Den co den. Pustili ji třeba v noci, ona šla domů, pak do zaměstnání a cestou ze zaměstnání ji sebrali a znovu do Ruzyně. Až se zhroutila. Byla někde na léčení. Pak jí propukla štítná žláza, a když jsem se vrátil z vězení, tak už u ní propukla rakovina. Zřejmě to bylo vyvoláno tím stresem a těžkostmi, které prožila.“

V Leopoldově byla zakázána i řada zdánlivě nevinných věcí, samotka čekala například na každého, u koho dozorci odhalili snahu studovat (včetně cizích jazyků s výjimkou ruštiny).

Po propuštění

Skohoutil byl propuštěn z Leopoldova v roce 1960. Jakmile přijel do Prahy na Wilsonovo nádraží, narazil na bývalého spolužáka z konzervatoře. „Byl to spolužák z mládí. Studovali jsme spolu na konzervatoři. On studoval dirigentskou u profesora Talicha, já studoval housle a hráli jsme spolu v kvartetu. Teď jsem se léta neviděli. Říká: ‚Pepo, co tady děláš?‘ Říkám, že jdu z vězení. Vyprávím, proč jsem byl zavřenej. On říká: ‚Nevadí. Dám ti sedm měsíců. Dostaneš se do formy a já tě vezmu do orchestru v Ostravě.‘ Když jsem se rozloučili, tak jsem asi dvacet minut stál a bál jsem se přejít přes tramvaj. Furt jsem za sebou cítil automat, pořád jsem se otáčel. Byl jsem zvyklý na to, že nás neustále hlídali. Když jsem potom šel s manželkou na vycházku, tak jsem jí několikrát utekl. Nemohl jsem být mezi lidmi.“

Nejprve měl Skohoutil nařízeno, že nesmí pracovat v Praze, ale nakonec si to kvůli rodině prosadil. Nastoupil jako svářeč do ČKD Kompresory, kde pracoval až do odchodu do důchodu v roce 1989. Na pracovišti se občas setkal s posměchem pro svou víru, ale v zásadě se k němu kolegové chovali solidně a respektovali jej (jako svědek Jehovův odmítal např. práci na vojenských zakázkách). Zároveň se začal aktivně podílet na chodu církve. Nedlouho po propuštění za ním přišli bratři s nabídkou řídit celý sbor v Praze. Tuto nabídku přijal, a dostal se tak opět do středu pozornosti bezpečnostních složek. Každý měsíc k němu chodili estébáci ptát se na sebemenší nesmysly, jen proto, aby ukázali, že jsou nablízku. „Každý měsíc přišel nějaký policajt k bytu a zeptal se manželky, jestli jsem doma. ‚Kdy se narodil? Dobrý.‘ A odešel. Pak přišel další, jaký mám rodný číslo atd. Když tam byli asi po desátý, tak manželka říkala. ‚Už jste, prosím vás, desátej.‘ On na to: ‚Tak to jsem jubilejní.‘ Oni chodili a nevěděli proč. Jinými slovy mi dávali neustále najevo: víme o tobě, dej si pozor, sledujeme tě. Taky se jednou stalo, že přijdu v jedenáct hodin večer domů a soused říká, že tu byli tři policajti a ptali se na mě, ať počítám s tím, že mě zítra zavřou. Jestli mám nějaké věci, tak ať si je dám k němu. Ráno se podívám – a venku policejní auto. Tak jsme si s manželkou ještě klekli, rozloučili se, jdu dolu – a nic. Bylo to na nervy. Počítal jsem s tím, že pro mě přijdou. Byla to jenom taková akce, jak to dělali komunisti – víme o tobě, dej si pozor. Byl to strašák.“

Činnost svědků Jehovových spočívala ve studiu a vydávání literatury, schůzkách a misijní činnosti, podařilo se jim dokonce přeložit a vydat Bibli. Mezi členy byli i pracovníci schopní  konstrukce ofsetových tiskáren, na nichž se Bible i další materiály tiskly.

Na otázku k současnému vztahu k hudbě, se kterou Skohoutil od dětství vyrůstal a do dvaceti let života se jí plně věnoval, odpovídá: Mám tady samou klasiku. Miluji tyto věci. To se nedá zapomenout. Je to obohacení života, ale všechno musí mít svojí míru. Člověk může úplně milovat jenom jednu věc cele. Můžete mít rád různé lidi, bratra sestru přátele, ale milovat můžu jenom jednu ženu. Stejné je to s láskou. Hudba byla moje první láska, tak musím být opatrný. Lítá mi pak v mysli ve dne v noci a těžko se pak soustředím na něco jiného. My věříme, že Boží nový svět je před námi, že to přijde a že v tom směru budu pokračovat. Proto se s tím tak snadno vyrovnávám. Pokud bych tuto víru neměl, že ta věc bude jednou pokračovat, tak bych se toho asi těžko vzdával. Je to něco, co mně pomáhá držet věci pod pokličkou. Podle Bible jednou lidé dosáhnou mnohem vyšší úrovně, než dosahujeme dnes.“

Od roku 1987 začal jezdit do Rumburku pečovat o místní obec a zároveň se zde i usadil se svojí druhou manželkou. V roce 1994 zde během několika dní s pomocí dalších obcí postavili modlitebnu – Sál království, ve kterém se dodnes schází přibližně sto věřících. Prostředky získali z dobrovolných darů a půjček od ostatních sborů.

Na otázku, jestli souhlasí s tím, jakým způsobem se Česká republika vyrovnala se svojí minulostí po revoluci 1989 a jakým směrem se vydává, odpovídá: „Já tomu nerozumím. Nechápu některé věci, jak se dějí. To je nad moje síly. Myslím, že ať se člověk snaží, jak chce, tak pokud se neřídí Božími zásadami, tak to prostě nejde. Poctivost, upřímnost, otevřenost. To jsou věci, které dělají pokrok. Kde jsou, tam pokrok je, kde nejsou, tak tam to prostě nejde.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Jaroslav Richter)