The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jiří Sklenička Zderazský (* 1934)

• narodil se 27. února 1934

• druhou světovou válku prožil v Praze

• stal se svědkem heydrichiády i poválečného zúčtování

• otce Karla Skleničku v roce 1948 propustili z ministerstva

• pamětník vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Pardubicích

• 30 let pracoval v podniku Bytex ve Vratislavicích nad Nisou

• v 80. letech působil jako textilní chemik v Alžíru a Maroku

• zastupoval francouzsky mluvící země v podniku Elitex

• v roce 2024 žil v Liberci

Jako dítě zažil Jiří Sklenička týdny heydrichiády provázené terorem i všudypřítomným strachem o vlastní existenci. Lepší situace nenastala ani s koncem druhé světové války, kdy se s příchodem Rudé armády v Praze rozpoutaly násilnosti a docházelo k účtování mezi Čechy a Němci. Jako jedenáctiletý chlapec tak viděl na vlastní oči umírat lidi tím nejhorším způsobem a pochopil, jak se k sobě dokáží lidé ve vypjatých situacích chovat.

Popravy byly na denním pořádku, všude jsem cítil strach

Jiří Sklenička Zderazský se narodil 27. února 1934 jako syn Karla Skleničky, správce státního zemědělského statku ve Zderazi u Smiřic, a jeho manželky Marie. Když byl na počátku roku 1939 otec přeložen, žili ve velkém hospodářském komplexu v Pomněnicích u Benešova. Odejít museli až po obsazení českých zemí německou armádou 15. března 1939, kdy se měla oblast proměnit ve vojenské cvičiště. Nový domov nalezli v Praze.

Vypuknutí druhé světové války a válečnou každodennost vnímal Jiří Sklenička zejména ve formě nejistoty a obavy o vlastní existenci. Tento pocit ještě zesílil poté, co byl v květnu 1942 proveden atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Ve snaze vypátrat útočníky a rozbít československé hnutí odporu rozpoutala nacistická okupační moc dosud nepoznanou vlnu represí a teroru.

“Pamatuji si na to, jako by to bylo dneska. Na sloupu vidím veliký plakát a na něm je napsáno, kdo byl zastřelen pro napomáhání domácímu odboji. Všichni mužští včetně mého otce žili těch několik týdnů v neustálém strachu. Popravy byly na denním pořádku. Jako dítě jsem cítil strach,” popisuje období heydrichiády Jiří Sklenička.

Pilot nám nabízel žvýkačku, pak jej před našima očima téměř zabili

Německé represivní složky však byly připraveny zasáhnout proti skutečným i domnělým odpůrcům režimu také kdykoli během války. Tuto skutečnost zažil pamětník na vlastní oči poté, co nedaleko ruzyňského letiště viděl nouzově přistát sestřelené spojenecké letadlo. Jiří Sklenička stál s ostatními chlapci na břehu rybníka a viděl, jak se pilot letadla snaží doplavat ke břehu. Když se mu to podařilo, obklopili jej zvídaví chlapci.

“Sedl na hráz, vytáhl takovou krabici a každému nabízel žvýkačku. Nevěděli jsme, co to je, tak nám to musel ukázat. Vtom přijeli Němci a zbili jej strašným způsobem k nepoznání,” vzpomíná.

Když přišla Rudá armáda, nastal v Praze teror

Vytoužený klid nenašli obyvatelé Prahy ani s blížícím se koncem války. Ve městě zuřilo od 5. května ozbrojené povstání a boje na některých místech přetrvávaly i po podepsání německé kapitulace 8. května. Definitivní konec války nastal až s příchodem Rudé armády do města následující den v ranních hodinách, ani tentokrát však o uklidnění situace nemohla být řeč. První dny svobody přinesly násilnosti ze strany sovětských vojáků, rabování i zúčtování mezi Čechy a Němci. Projevy nenávisti zde byly o to palčivější, že se jednalo o relativně anonymní prostředí velkého města.

“Kousek přede mnou zastřelili sovětského vojáka, který zneužil nějakou ženu. Jinde na kraji ulice ležel člověk v kaluži krve. Viděl jsem, jak se lidé houpali pověšení za krk na lucernách i procházející zástupy dohola ostříhaných německých žen, které Češi s klacky v rukou mlátili do hlavy nebo do zad. Nedokázal jsem to pochopit,” dodává Jiří Sklenička.

Otce vyhodili z ministerstva, nesouhlasil s komunisty

Po skončení druhé světové války našel otec pamětníka zaměstnání na ministerstvu zemědělství, slibně rozvíjející se kariéru nicméně v únoru 1948 zastavil státní převrat a nástup komunistů k moci. Vzhledem ke svým zkušenostem s hospodařením odmítal Karel Sklenička myšlenku společného hospodaření i vzniku jednotných zemědělských družstev (JZD) a nebál se říci svůj názor. Po jeho propuštění se rodina rozhodla odstěhovat do Kolče u Slaného a později do Litovic.

Otcův osud naštěstí poznamenal kariéru pamětníka jen minimálně. Poté, co jej po maturitě na gymnáziu v Kralupech nepřijali ke studiu kresby a malby na Akademii múzických umění (AMU), přihlásil se na radu otce na nově otevřenou Vysokou školu chemicko-technologickou v Pardubicích a začal se specializovat na textilní chemii. Kromě odborného vzdělání zde pamětník našel také známost se spolužačkou a svojí budoucí manželkou Jarmilou.

Pustili mě do Alžíru jen proto, že podniku chyběly devizy

Po absolvování chemické školy v roce 1957 získal Jiří Sklenička umístěnku v národním podniku Bytex ve Vratislavicích nad Nisou, který se zabýval výrobou koberců a spadal pod generální ředitelství vlnařského průmyslu, potažmo oborově pod bratislavský Chemapol. Zde byl pamětník přidělen do oddělení Ing. Linkeho. “Byl mi neocenitelným zdrojem praktických znalostí v oboru textilní chemie a v mnohém mi doplnil mé vysokoškolské znalosti, což se později ukázalo jako neocenitelné při mé práci v zahraničí. Jako Němec byl však v továrně bojkotován,” vzpomíná.

V podniku pracoval Jiří Sklenička zhruba 30 let, během kterých vystřídal několik funkcí, naposledy jako vedoucí vývoje. V té době se od známého dozvěděl, že se hledají textilní inženýři mluvící francouzsky a německy pro nově vzniklou továrnu na bytový textil v Alžíru. V návaznosti na to se rozhodl poslat dopis rakouské firmě, která tento projekt zpracovávala, projevil o práci zájem a rovnou upozornil na možné potíže s umožněním výjezdu z Československa. Rakouská firma se však s podnikem lehce domluvila, protože ten měl velký zájem o zahraniční devizy.

“Když za mě nabídli polovinu mého měsíčního příjmu, tak bratislavský Chemapol souhlasil. Teprve druhou polovinu jsem dostal já, a přesto to bylo velmi lukrativní. Na to konto, že dostali nějaké devizy, mě pustili do Alžíru, ačkoli jsem byl známý jako antikomunista,” popisuje Jiří Sklenička.

Považovali mě za tajného agenta Spojených států amerických

Z Vídně odletěl pamětník do Alžíru, kde pracoval více než rok. Po návratu opět nastoupil do vratislavického podniku Bytex a působil zde přibližně další dva roky. Díky své jazykové výbavě a skutečnosti, že se v podniku zpracovávaly barvy z německy mluvících zemí, směl v rámci zaměstnání provázet zahraniční techniky, kteří přijížděli do Československa, a dělat jim překladatele. V této souvislosti se ale párkrát stal podezřelým, a dokonce čelil obvinění ze špionáže, k čemuž často stačila jen zcela nevinná záminka, například když si se zahraničním kolegou předali balíček se vzorky barviv u auta.

“Druhý den si mě hned volal kádrovák a ptal se, co jsem to udělal za hloupost, a oznámil mi, že musím na libereckou policii k výslechu. Tam mě nechali čekat v prázdné místnosti v úplném tichu. Náhle přišel komisař, bouchl dveřmi, namířil mi světlo do očí a vyptával se na známé. Začalo mi být úzko,” popisuje svůj kontakt se Státní bezpečností.

Vyšetřovatel se naštěstí prořekl a Jiřímu Skleničkovi došlo, že pátrá po původu barev, které posílali do zahraničí. Záležitost se tak naštěstí brzy podařilo vysvětlit. “Tomu policistovi zřejmě někdo nabulíkoval, že Sklenička z Bytexu je tajný agent Spojených států amerických, posílá nějaké jedovaté věci a je to potřeba prošetřit,” domnívá se pamětník.

Úroveň zpracování textilu byla v Československu mnohem vyšší

Jiřímu Skleničkovi se nicméně stále stýskalo po velkých dálkách, a proto v roce 1985 přijal nabídku marockého velvyslanectví v Praze, aby šel vyučovat na nově otevřenou vysokou školu v Casablance textilní chemii. Na pozici se mu ale příliš nelíbilo, a tak když se mu přibližně po roce a půl naskytla příležitost, využil ji a přijal místo technického ředitele v továrně na výrobu koberců v Tangeru. “Úroveň zpracování textilu byla v Československu mnohem vyšší. V Maroku pracovali se stejnými stroji jako v Bytexu, ale jednalo se o druhou jakost a stroje měly skryté vady. Já ten stroj měl dát do pohybu.”

Lidé se museli zpovídat z každé chvíle v zahraničí

V Maroku strávil Jiří Sklenička téměř šest let s tím, že občas se směl vrátit na dovolenou do Československa, nebo za ním mohla vycestovat jeho rodina. Když se jednou vracel zpět do vlasti, zadrželi jej na rakouských hranicích, pozvali ho na kávu a ptali se, kde všude mají Sověti posádky a zda viděl nějakou techniku. Pamětník ale dostal strach, zda se nejedná o léčku, a raději mlčel, což jej později mrzelo.

Vzpomínal také na jedno zvláštní setkání ve vídeňském bufetu, kam přišel zájezd asi dvaceti Čechů s Čedokem. Shodou okolností vedla výpravu průvodkyně, která dříve pracovala pro Bytex ve Vratislavicích a se kterou se dobře znal. Když dojedl, rozhodl se jít ji pozdravit. Paní s ním ale odmítla mluvit.

“Úplně ztuhla a aniž by odpověděla, zabořila hlavu do talíře a neodpověděla ani ň. Bylo to někdy v 80. letech, málokdo se dostal ven a průvodci byli před každou cestou bičovaní, jestli nepotkali nějakého vyzvědače pro USA a zda se mu něčím nezpovídali. Průvodci se museli zodpovídat z každé chvíle v zahraničí. Kdyby u výslechu řekla, že mě potkala, měli bychom z toho asi oba nepříjemnosti,” popisuje tehdejší praxi pamětník.

Situace v Maroku začala být pro cizince nepřátelská

V Maroku pracoval Jiří Sklenička až do roku 1991, kdy zde začala být situace vůči cizincům nepřátelská v souvislosti s válkou v Perském zálivu. Všichni Čechoslováci v Tangeru tak byli vyzváni ke zrychlené evakuaci.

Po návratu do vlasti krátce nastoupil do podniku Bytex a vzápětí do exportního podniku Elitex, kde zastupoval francouzsky mluvící země. Odtud odešel do penze, nicméně i tehdy navázal několik obchodních styků v rámci textilního průmyslu s francouzskými podniky a v 90. letech působil jako předseda pro přátelství s Holandskem. V penzi se také začal více věnovat kresbě a dosud uspořádal více než 20 výstav. V době natáčení v roce 2024 žil spokojeným životem v domově pro seniory RoSa v Liberci a největší radost mu dělala vnučka, která se závodně věnovala cyklistice.