Mgr. Ivana Škarvadová

* 1942

  • „Neřeknu přesně den, kdy jsme se s maminkou vrátily, ale určitě to bylo před 8. květnem, protože 8. května skončila válka a ti Rusi, kteří lágrovali na tom hřišti, tak pochopitelně to značně hlasitě a šťastně slavili tím, že co měli, tak stříleli do výšky. Kanonáda jak hrom. Tatínek mě tehdy tříletou a kousek vytáhnul z postýlky nebo z toho otomanu, na kterém jsem spala, poodhrnul zatemnění a říká mi: ‚Ivuško, je po válce.‘ A to ještě dnes u mne vyvolává emoce, byť je to tolik let. Ten pohled, kdy to hřiště sálalo světlem, ty výstřely – to všechno mám zasunuto, to ze mě nikdo nedostane, to vidím pořád, byť mi byly tři roky. To byl můj zážitek z války.“

  • „Mezitím se pochopitelně děly i jiné věci, a to byla ta nešťastná éra, pro nás všechny mladé, ale nejenom pro mladé, pro všechny lidi, kteří už si jednou zažili válku nebo válečné nebezpečí, a to byla okupace republiky 21. srpna 1968. Můj otec byl služebně v Praze, a to v budově Národního shromáždění vedle Národního divadla, která byla ostřelována. Týden jsme o něm prakticky nevěděli. On se samozřejmě snažil po každém, kdo jel na Ostravu, dát nějak echo, že teda je, ale že neví, co bude dál, a že se bude snažit dostat se domů. Maminka z toho byla pochopitelně úplně vyřízená a já, abych pravdu řekla, s mým mužem docela taky, protože my jsme si Pražského jara úžasně užívali. Bylo nám přes dvacet let, mně konkrétně dvacet šest, a byli jsme nadšení. No bohužel. Když se mi nabídla první možnost, jak se dostat do centra, ihned jsem upalovala prvním autobusem k mamince, protože jsme situaci znali. Vzhledem k tomu, že bydleli na Partyzánském náměstí, což je dvě stě metrů od radnice, tak já coby ruštinář, a hrdý ruštinář, jazykář, tak jsem říkala, že já prostě musím k radnici, já se s nimi snad nějak domluvím. Tak jsem se snažila a ještě dneska jsem ráda, že tu jsem, protože přišel takovej mladej, jestli to mělo sedmnáct let, hlavně že to na mě mířilo nějakým kalašnikovem nebo nějakou příšerou. Já jsem se, ne nějak rozčileně, snažila lidsky vysvětlit tomu hošíkovi, kde jsou, co jsou, jak jsou… Jenomže jeho nadšení pro mě nebylo vůbec žádné a navíc tedy ta zbraň mi nedělala zrovna dobře. Asi jsem měla štěstí, přežila jsem to, protože přišel nějaký vyšší důstojník, mladého sebral, mně se omluvil a tím to zhaslo, ale dobrý pocit z toho nemám ještě dneska, abych byla upřímná.“

  • „Běžela televize a najednou jsme viděli tu hrůzu, co se děje v Praze. Zdeněk, manžel, byl v té době v Praze. Nás tam sedělo asi osm, hleděli jsme a řešili, jak to bude pokračovat, protože to zavánělo těžce, že to nedopadne dobře. Říkali jsme, jestliže už nám bijou děti, nebo prostě studenty... To vždycky začínalo studentstvem a k tomu se přidávali dělníci. To byl úzus, kterej je danej v tomhle státě a vždycky byl. No nic, přišla jsem domů celá rozechvělá. Druhý den přijel manžel z Prahy a šli jsme domů. On mi vyprávěl, co se tam dělo. Já jsem byla zvědavá, co v té Praze pochytil. On mi vyprávěl, že tam byl v ten čtvrtek, protože on tam byl asi víc než týden. Prý tam přišel nějaký pan Dočkal, který byl trošku výš postavený. Přišel a říká jim: ‚Připravte se na to, že to jde do háje, že to každou chvilku rupne.‘ To bylo nějak v týdnu. Teď přišel ten pátek, Albertov a bití studentů, do toho samozřejmě okamžitě divadla se navezla. Zdeněk mi to líčil celou cestu. Čili něco se v těch špičkách už asi vědělo, ale nikdo z nás po tom nijak nepátral, protože pro nás to byl na jednu stranu šok, ale na druhou stranu jiskřička naděje, že jednoho krásného dne se konečně něco stane. Asi tak jak ten konec války. Musí se něco stát, to není možné, aby...! Přišli jsme sem domů, zavřeli jsme dveře, padli jsme si kolem krku a dali si první svobodnou pusu. V domnění, že snad bude svobodná.“

  • Full recordings
  • 1

    Ostrava - Poruba, 21.04.2017

    (audio)
    duration: 02:00:35
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Život je moc krátký na to, aby se s ním plýtvalo

Ivana Škarvadová
Ivana Škarvadová
photo: Soukromý archiv Ivany Škarvadové

Ivana Škarvadová, za svobodna Heinischová, se narodila 6. března 1942 v Ostravě. Vystudovala Pedagogický institut v Ostravě, obory hudební výchova, ruský jazyk, zeměpis. Celý život pracovala jako učitelka hudební výchovy, ruského a později německého jazyka. Mluví plynně čtyřmi jazyky. Celý život si nese vzpomínky na závěr druhé světové války. Účastnila se událostí 21. srpna 1968 u ostravské radnice. V roce 1975 potkala osudovou lásku - druhého manžela Zdeňka Škarvadu, brigádního generála, který byl československým pilotem bojujícím za druhé světové války. S manželem se účastnila spousty kulturních akcí po celém Moravskoslezském kraji i v jeho rodišti v Olešnici. Po manželově smrti bydlí ve věžáku, který postavil, a nadále reprezentuje generála Škarvadu na akcích různě po republice.