The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Deanna Skalleová (* 1947)

U výslechu na StB jsem skrývala strach, ale bylo mi pekelně

  • narodila se 23. srpna 1947 v Teplicích

  • dědeček a další židovští příbuzní zemřeli v koncentračních táborech

  • maminka byla židovská míšenka a zprvu ji nuceně nasadili

  • později se z obav před transportem začala skrývat

  • svůj příběh vyprávěla dokumentaristům nadace Stevena Spielberga

  • na začátku 50. let jim do rodinného domu přidělili nájemníky

  • rodina musela nadále žít ve dvou místnostech

  • pamětnice se na medicínu dostala až po opakovaných pokusech

  • důvodem byl patrně antisemitismus člena přijímací komise

  • v 70. letech pamětnice navštívila s maminkou Itálii

  • navázaly přátelský vztah s vojenským italským atašé v Praze

  • po několika pozváních na italskou či kanadskou ambasádu se o ni zajímala StB

  • podezřívali ji z vojenské špionáže a několikrát ji vyslýchali

  • přátelila se s Bohumilem Hrabalem a jeho rodinou

  • celý život pracovala jako lékařka v oboru hygieny a epidemiologie

  • v době pandemie Covid-19 pracovala v očkovacím centru

  • v roce 2023 žila v Nymburku

Část rodiny Deanny Skalleové z matčiny strany měla židovský původ. V době války mnozí z nich zahynuli v koncentračních táborech. Maminku, jež byla židovskou míšenkou, nejprve nasadili na nucené práce. Poté se až do konce války skrývala ze strachu před transportem do koncentračního tábora. Její příběh zachytili dokumentaristé z nadace Stevena Spielberga.

Na začátku padesátých let komunisté do rodinné vily v Nymburku nuceně umístili nájemníky. Pamětnici se opakovaně nedařilo dostat na medicínu, mimo jiné i proto, že měla židovský původ. V sedmdesátých letech Deanna s maminkou navštívily Itálii a poté navázaly přátelství s italským vojenským atašé v Praze a jeho rodinou. Jelikož v té době chodila s pilotem, jenž působil na letišti v Čáslavi, okamžitě upoutala pozornost StB.

Několikrát ji vyslýchali, podezřívali ji z vojenské špionáže. Při druhém tvrdém výslechu ji nějakou dobu nechali o samotě „vydusit“. Předtím, než odešli, jí jeden z nich řekl, že až se vrátí, tak na ni teprve budou zlí. „Odpověděla jsem, že to snad ani neumějí, být zlí. Dožral se a prásknul za sebou dveřmi. Snažila jsem se nedat najevo strach, ale bylo mi pekelně,“ vypráví pamětnice.

Její rodina se v Nymburce desítky let přátelila s rodinou Bohumila Hrabala, s nímž měla i pamětnice vřelý vztah až do jeho smrti. Deanna Skalleová celý život působila jako lékařka v oboru hygieny a epidemiologie. Po celou dobu pandemie Covid-19 pracovala s velkým nasazením v očkovacím centru.

Dědu měli všichni rádi

Dědeček František Löwit byl známý plicní lékař židovského původu. S babičkou Anežkou, rozenou Ticháčkovou, jež tehdy pracovala jako sestra, se seznámil na klinice na Karlově náměstí. Spolu odešli ve dvacátých letech do Tater, kde děda získal místo lékaře v léčebně pro nemocné tuberkulózou. Zde se jim narodila dcera Sonja.

Do Tater jezdili i nymburští železničáři, mezi nimiž se tehdy v hojné míře vyskytovalo TBC. Vyžádali si Františka Löwita na své pojišťovně, a tak se vrátil do Nymburka. Stal se přednostou plicní ošetřovny Československých drah. „Děda léčil dopoledne na pokladnu, odpoledne ve své soukromé praxi. Byl oblíbený, lidé na něj hodně vzpomínali. Když neměli na zaplacení, mávl rukou, že zaplatí příště,“ vypráví pamětnice. Ve třicátých letech si nechal v Nymburku postavit funkcionalistickou vilu podle návrhu architekta Jana Šebánka, která je dnes kulturní památkou.

Deannin tatínek Rudolf Kračmera byl hlubinný báňský inženýr, který celý život pracoval na dolech severních Čech. Brzy po válce si vzal Sonju Löwitovou a narodila se jim jediná dcera. V severních Čechách s ním zpočátku bydlela i jeho manželka, ale po roce 1948 se s malou dcerkou vrátila do domu svých rodičů v Nymburku. On sám zůstal v Teplicích a za rodinou dojížděl. Jeho otec Rudolf Kračmera starší působil jako přednosta nymburského soudu, ale po komunistickém převratu ho penzionovali.

Zemřeli, protože byli Židé

Jelikož byl děda František Löwit Žid, mohl provozovat lékařskou praxi jen do začátku války, pak ji norimberské zákony uzavřely. Na počátku války ho nacisté zatkli a uvěznili, ale pak ho překvapivě propustili. S manželkou Anežkou se rozvedl, aby ji a dceru Sonju uchránil před následky židovského manželství. Rozvod byl později zrušen. V roce 1942 ho uvěznili v Terezíně. Manželka s dcerou se mu snažily situaci ulehčit tím, že mu posílaly balíky s jídlem, šatstvem či cigaretami, které se používaly jako platidlo. „Používaly přitom krabice s dvojitým dnem. V Praze je tajně vyráběli židovští bratři Steinerovi,“ vysvětluje pamětnice. Po převozu do Osvětimi na podzim 1944 František Löwit zemřel, stejně jako jeho bratr a sestra se svými rodinami.

Dědečkův bratr Pavel Lukeš (Löwit) s manželkou Johannou ještě stačili svého syna Tomáše vyslat Wintonovým vlakem do Londýna, kde přežil válku. Oni sami zemřeli v koncentračních táborech v Polsku. Tomáše se zbylým členům rodiny po válce nepodařilo najít. Celý život prožil v Anglii s vědomím, že nikdo další nepřežil. Oženil se a narodily se mu čtyři děti. Zemřel v roce 2014. V roce 2021 studenti Gymnázia Bohumila Hrabala v Nymburce pro projekt Kameny zmizelých vypátrali jeho anglickou rodinu a podařilo se ji propojit s Deannou Skalleovou.

Helena přežila koncentrační tábor, pochod smrti i bombardování

Dědečkova sestra Anna Fantlová (Löwitová) a její manžel Gustav Fantl v roce 1938 svoji starší dceru Hanu odeslali do Palestiny, kde přežila válku. Z koncentračního tábora se vrátila i její sestra Helena Fantlová. Prošla vězněním v pěti koncentračních táborech a v závěru války se musela vydat na pochod smrti. Nakonec ji Němci zavřeli nedaleko Kolína se zbytkem naprosto vyčerpaných vězeňkyň do vlaku, ze kterého samy nemohly uniknout.

Nicméně vlak bombardovali spojenečtí letci, takzvaní hloubkaři, a bomby rozbily i vagon se zavřenými ženami. Zraněnou Helenu ostatní vězeňkyně vyhrabaly z trosek, měla střepiny v nohách, v zádech, hýždích i v hlavě. Přítelkyně ji naložily na trakař a s pomocí dalších uprchlíků ji společně dovezli až do Nymburka. „Cestou je mnohokrát prosila, aby ji zabili, že už tu bolest nemůže vydržet. Zachránil ji nymburský doktor a chirurg Rufr, který ji ve své ložnici operoval ještě tu noc,“ vypráví pamětnice.

Prababička Olga přežila válku v Terezíně a žila po jejím konci ještě dalších šest let. V koncentračních táborech zahynuly všechny tři její děti. Z rodiny jí zůstaly pouze dvě vnučky Helena a Sonja, Hana už navždy zůstala v Palestině a Tomáš byl nezvěstný.

Babička Anežka, měla přezdívku Aga, také hned zkraje války prožila nějakou dobu v nacistickém vězení. „Vyprávěla o tom, jak je dozorkyně s řevem švihala bičíkem. A že byla v cele s operní zpěvačkou, které při výslechu vyškubali vlasy i s kůží. A jelikož babička tu prala prádlo, tak si nějaké natrhala, nabalila na ruce a tímto způsobem pronesla na celu. Pak ji s tím plátnem ošetřovala rány,“ hovoří o vzpomínkách své milované babičky pamětnice. Aga se naštěstí mohla vrátit domů a postarat se o svou tehdy čtrnáctiletou dceru Sonju, která nějakou dobu žila sama v domě bez peněz. Trpěla zimou i hladem, o jídlo musela prosit sousedy.

Jako nuceně nasazená zažila lidskou krutost i laskavost

Sonja Löwitová byla velmi pohybově nadaná a stala se taneční hvězdou Nymburka. Ještě na začátku války tančila v Hálkově divadle, kde ji ale její otec nikdy neviděl, protože tam jako Žid nesměl vstoupit. „Vyprávěla mi, jak v roce 1941 tančila v kroji Slovanské tance a lidé se mohli utleskat. Ale nacistický plátek Árijský boj se tehdy ptal, jak je možné, že židovský spratek může tančit v divadle. A už ji tam pak nepustili,“ vzpomíná pamětnice.

Poté musela nastoupit na nucené práce v továrně firmy ČKD a jezdila ve čtyři hodiny ráno do Prahy. Tehdy ji od této práce zachránil její známý, německý lékař. Pozval ji do své ordinace, kde musela spolknout čokoládový bonbon. Hned nato ji zrentgenoval a výsledek interpretoval jako žaludeční vřed, který jí zabránil v práci v továrně.

Pak se dostala do továrny v Hořátvi na Nymbursku, kde se k ní chovali otřesným způsobem. „Drhla malým kartáčkem dláždění na nádvoří a okovanými botami jí šlapali po rukách. Tak to vyprávěla i dokumentaristům nadace Shoah Foundation Institut Stevena Spielberga,“ upozorňuje pamětnice. Nakonec ji nasadili v železničních opravnách v Nymburce. Místní dělníci se k ní chovali laskavě, nosili jí knedlíky s řepným sirobem a občas i kousek masa.

Když někdo zazvonil, zalezla do uhlí

Ale přesto Sonja Löwitová ze strachu před transportem do koncentračního tábora raději naoko zmizela. Oficiálně doma bydlela jen její matka Anežka (Aga) Löwitová. Její dcera tu sice nadále žila, ale když někdo zazvonil, běžela do sklepa a zalezla do uhlí. Přátelé o ní věděli, ale nikdo nic neprozradil.

Sonju Löwitovou jakožto židovskou míšenku na začátku války vyhodili z gymnázia. Po válce se hlavně soustředila na maturitu, kterou úspěšně zvládla. Rudolf Kračmera tehdy nastoupil na univerzitu, kde studoval báňské inženýrství. Zanedlouho se vzali a dva roky po válce se jim narodila dcera Deanna. „Měli se moc rádi až do konce života, všechno bylo prodchnuté velkou láskou,” vzpomíná pamětnice.

Do domu jim nasadili nájemníky

Vila, již dědeček v Nymburku postavil, byla rozlehlá. Kromě obytných místností tu děda zřídil ještě ordinaci a čekárnu se sociálním zázemím. Nicméně na začátku padesátých let nastala nepříjemná změna. Za babičkou přišel člověk v montgomeráku a ohlásil jí, že dostanou do domu nájemníky. Mohla si jen vybrat, jestli nadále budou bydlet v patře, nebo v přízemí. Vybrala přízemí, kde jim zůstaly dvě místnosti a také přístup na zahrádku. „Tehdy jsem moc plakala, protože jsem nedokázala pochopit, proč mi vzali můj pokojíček,“ vzpomíná pamětnice. Do bývalé dědečkovy ordinace se nastěhoval jiný lékař a později tu byla gynekologická ordinace.

Zpočátku bydlely Aga, Sonja a Deanna společně, ale když tatínek vážně onemocněl, maminka se za ním odstěhovala do Teplic. Od podniku dostal velký a pohodlný byt, kde by mohla žít celá rodina. Nicméně Deanna zůstala stále přihlášená k trvalému pobytu v nymburském domě, tak ho chránili před plným záborem. Když oslavila patnácté narozeniny, Rudolf Kračmera zemřel. „Táta pro mě moc znamenal, byl to pro mě tehdy velký zlom,“ říká se smutkem pamětnice.

Židovské svině studovat nebudou!

Medicínu chtěla studovat odmalička. První pokus nevyšel, ale dostala aspoň nabídku zkusit nultý ročník v nemocnici na Vinohradech. Pracovala tu jako uklízečka, přednášky měli jen jednou týdně.

Ukázal se ještě jeden staronový problém. „Spolužák mi vyprávěl, že na studijním řekl jeden profesor a právník, že ty svině židovský studovat prostě nebudou. Tím myslel mě a jednu moji kamarádku,“ tvrdí pamětnice. A ani jedna z nich se po skončení nultého ročníku na medicínu nedostala.

Deanna Kračmerová se tedy přihlásila na nástavbu pro hygienické asistenty a uspěla. Po dvou letech složila další maturitu a získala místo na hygienické stanici v Teplicích. Tehdejší šéf ji velmi kladně ovlivnil. Staral se o její další vzdělání a usiloval o to, aby třetí přijímačky na vysokou zvládla.

Při hygienické kontrole ji vždy doprovázel voják s namířenou zbraní

Okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy ji 21. srpna 1968 zastihla v Teplicích, kde chtěla brzy oslavit své narozeniny. „Najednou městem jely tanky a soused na nás bušil, že začíná válka. Sedly jsme s maminkou do auta a jely rovnou do Nymburka za babičkou. Cestou jsme potkávaly vojenská stanoviště, dnešní řečí checkpointy se sovětskými vojáky,“ vzpomíná pamětnice.

Později měla jako hygienička zajišťovat provoz na vojenské posádce v Bohosudově. Odtud museli odejít českoslovenští vojáci a předtím rozbili veškerá sociální a sanitární zařízení. Deanna Kračmerová se do sovětské vojenské jednotky vydávala na pravidelné kontroly. „Jela jsem tam mnohokrát a vždycky mě doprovázel voják s puškou, kterou mi mířil na záda. Pozvali mě tam jednou i na svatbu, ale v kuchyni běhali švábi a vojáci pili vodku z plecháčků,“ vypravuje pamětnice.

Konečně ji přijali na medicínu

V roce 1969 se konečně dostala na Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy. Vnímala to jako obrovskou příležitost, takže se hlavně učila. „Strašně moc jsem si přála medicínu dostudovat, takže jsem hlavně dřela,“ říká pamětnice. Vystudovala obecnou medicínu, a navíc získala státnice z hygieny a epidemiologie.

Po úspěšném zakončení studia v roce 1976 plánovala, že zůstane v Nymburku, ale nakonec našla zaměstnání opět v Teplicích. Na Okresní hygienické ČT stanici pracovala dalších sedm let a zároveň působila jako závodní lékařka například na velkolomu Maxim Gorkij či jinde. Starala se i o stravování severočeských dětí a jejich pobyty na škole v přírodě. S kolegy na hygienické stanici chtěli dokázat, aby jezdily aspoň dvakrát ročně. Místní děti totiž měly v důsledku otřesného ovzduší horší zdraví než děti v jiných krajích. Pracovala na výzkumném projektu, který prokázal vyšší výskyt vrozených vad miminek, jejichž rodiče pracovali v těžkém či chemickém průmyslu.

Chodila i na kontroly restaurací a školních jídelen či potravinářských prodejen a provozoven. Neplechy v hospodaření s potravinami byly velmi časté. „Podařilo se mi jednou zavřít restauraci a zřejmě se to někomu nelíbilo. Pro mého šéfa přijela policie, ale brzy ho zase pustila. Měli jsme totiž fotografickou dokumentaci nevyhovujícího stavu restaurace,“ říká pamětnice.

Zažila tu i největší epidemii žloutenky v historii Československa. V roce 1979 se žloutenkou typu A nakazilo více než 40 tisíc lidí, a to převážně dětí. Hygienici usilovně pátrali po zdroji nákazy a také ho nakonec našli v jahodových nanucích z Polska. „Použité jahody totiž místní zemědělci hnojili lidskými fekáliemi. A počty nakažených přesně kopírovaly cestu polského kamionu, který nanuky rozvážel,“ vykresluje pamětnice téměř detektivní práci hygieniků.

S maminkou cestovaly po Evropě

Deanna Kračmerová se svojí maminkou navštívily nejednu zemi, od roku 1967 se podívaly do Jugoslávie, Rakouska, Itálie, Holandska, Anglie, Francie i Španělska.

Na jedné z dovolených v Jugoslávii se seznámily se dvěma Italy, kterým se líbila jejich nová škodovka. Dostaly pozvání do Itálie a v roce 1977 nové přátele navštívily ve městě Roseto degli Abruzzi. Italský přítel Carlo dal mamince doporučení pro svého kamaráda jménem Cherollini, jenž pracoval jako vojenský přidělenec na italském velvyslanectví v Praze. „Maminka šla na velvyslanectví předat dárek od Carla, italskou kávu, a mezi našimi rodinami vzniklo úžasné přátelství. Vzájemně jsme se navštěvovali, jezdili na výlety, babička jim vařila česká jídla,“ přibližuje pamětnice tehdejší přátelský a poměrně neobvyklý vztah s cizinci.

Když italští přátelé dostali pozvání na koktejlovou party na kanadskou ambasádu, které zaslal kanadský vojenský přidělenec, plukovník Philip Spencer, vzali s sebou i Kračmerovy. „Daly jsme si s maminkou sklenku vína a pak se k nám seběhly dámy a vyzvídaly na nás kuchařské recepty. Bylo to úplně nevinné,“ vysvětluje pamětnice. Později přijaly pozvání k opětovné návštěvě kanadské, ale i anglické ambasády.

StB ji podezřívala ze špionáže

V roce 1977 zemřela babička Aga Löwitová a polovinu domu zdědila pamětnice. O rok později nymburskou vilu vykradli lupiči. Sebrali stříbrné příbory, sklo a porcelán či perský koberec. Kromě toho si nepochopitelně odnesli i nějaké dokumenty, například matčiny či dědovy složky z Terezína. Policie po pachatelích usilovně pátrala, nicméně zločince nikdy neobjevila a majetek ani dokumenty se už nikdy nenašly. Ale policisté si odnesli klíče od domu i od skříní, údajně ke zjištění známek nějakého poškození. Nikdy je nevrátili zpět.

Deannu Kračmerovou si tehdy pozvali na výslech do Bartolomějské ulice v Praze, údajně k objasnění zmíněného vloupání. Vyslýchalo ji celkem sedm policistů. Postupně přešli od loupeže k jejím zahraničním cestám a přátelům. „Ptali se, o čem jsem se bavila na kanadské ambasádě a jaká znám letadla, ale já tehdy neznala vůbec žádné. Bylo mi to divné, ale nedělala jsem nikdy nic špatného a podle toho jsem s nimi mluvila,“ říká pamětnice a dodává, že měla tehdy opravdu velký strach, který se snažila nedat najevo.

Zásadní skutečností bylo to, že Deanna Kračmerová v té době chodila s kapitánem Jaroslavem Saskou, jenž pracoval na čáslavském letišti. Přátelství s vojenským atašé italské ambasády a návštěvy na různých velvyslanectvích spustily její sledování státní policií kvůli podezření z vojenské špionáže.

Při druhém výslechu estébáci už vůbec nejednali v rukavičkách. Přijeli si pro ni ráno do práce na hygienickou stanici do Teplic a odvezli ji na teplickou policejní služebnu. Nevěděla zprvu, kam ji vezou, maskovali to opět za vyšetřování loupeže nymburské vily. Vyslýchali ji v suterénní místnosti, kde mohla vidět ven jen malým zamřížovaným okénkem. Celý den se u výslechu střídali různí estébáci, znovu a znovu se jí vyptávali na jejího přítele, letiště v Čáslavi, na letadla.

Pak ji nechali o samotě více než hodinu. Ztratila pojem o čase, protože neměla hodinky. „Měla jsem čas přemýšlet a nebylo mi dobře. Už před tímhle výslechem mi můj šéf řekl, že jsem pro něj hrozba, a to mě přitom vždycky podporoval. Na výslechy ho vozili dost často a zřejmě mu vyhrožovali,“ zdůrazňuje pamětnice. Ze služebny ji pustili teprve pozdě odpoledne. Nicméně tím všechno skončilo a výslechy se už nikdy neopakovaly.

V Archivu bezpečnostních složek (ABS) se nalézá několik archiválií. Jedná se o sbírku Svazky kontrarozvědného rozpracování s archivním číslem KR-713620 MV a fond Správa sledování SNB-svazky s archivním číslem SL-1198 MV (krycí jméno Dana). Svazky byly založeny na základě zjištění, že Deanna Kračmerová navštívila velvyslanectví Kanady, Itálie a Anglie. Zvána byla v době, kdy měla vztah s důstojníkem Československé lidové armády. Nicméně se nepodařilo zjistit žádné poznatky, jež by nasvědčovaly nepřátelské činnosti. Deanna Kračmerová nikdy neprojevovala zájem o vojenskou problematiku.

Přátelili se desítky let s Hrabalovými

V Nymburce se za první republiky kolem Hálkova divadla utvořila komunita spřízněných duší. Kromě Kračmerových a Löwitových se zapojili i Hrabalovi, kteří se sem v roce 1919 přistěhovali. Dědeček Rudolf Kračmera byl nadšený divadelník, dokonce s Marií (Maryškou) Hrabalovou vyhráli Jiráskův Hronov. „Já ještě pamatuji jako malá holka, že babička upekla buchtu a já nesla Hrabalovým ochutnat na talířku s přeloženým ubrouskem,“ vzpomíná pamětnice.

Přátelství přerostlo divadelní okruh a vydrželo mnoho desítek let a postupně se rozrůstalo o další přicházející členy rodiny. „Tatínek a jeho bratr Jiří se odmalička přátelili s Bohumilem a Břetislavem Hrabalovými. Pak přibrali moji maminku a další děti, a to přátelství vydrželo až do konce jejich dnů,“ vzpomíná pamětnice.

Bohumil Hrabal přebýval ve svém pražském bytě nebo na chalupě v Kersku, kde se setkával se svým bratrem Břetislavem (Slávkem) a partou přátel. „Oslavili jsme tam vydatně i moji promoci, bylo nás asi šedesát,“ usmívá se pamětnice. Bohumil Hrabal byl jejím svědkem na svatbě a vedl ji k oltáři místo jejího zemřelého tatínka. 

Jezdili společně i na výlety a dovolené. „Jednou v Krkonoších jsme si společně vyrazili na běžky a my dvě s maminkou jsme to moc neuměly. A on povídal, že máma se skládá jako kapesník, ale já padám jako dítě, přímo na držku,“ vypráví pamětnice se smíchem o nádherných letech strávených s Bohumilem Hrabalem. Jeho smrt v roce 1997 ji hluboce zasáhla.

Stala se členkou Občanského fóra

Deanna Kračmerová se v roce 1980 vdala, jejím mužem se stal Jaroslav Skalle. Narodily se jim dvě děti, Viktor a Nora. Vrátila se zpátky do Nymburku, kde získala práci v nymburské hygienické stanici.

V době sametové revoluce měla Deanna Skalleová ani ne roční dceru. Přesto chodila na demonstrace a stala se členkou Občanského fóra (OF). Jednou z prvních změn, které si přála, byl co nejrychlejší odchod sovětských vojáků z Milovic. Jenže později dcera Nora onemocněla a potřebovala intenzivní péči. Navíc se provalilo, že minimálně dva členové OF v Nymburku jsou zapsáni jako spolupracovníci StB. A tak z OF odešla a věnovala se několik dalších let jen rodině.

Když přežila covid, dělala v očkovacím centru

V roce 1998 se úspěšně zúčastnila konkurzu do krajské hygienické stanice v Hradci Králové. Nastoupila jako vedoucí odboru hygieny a epidemiologie, kde byla do roku 2007. Zároveň byla od roku 2002 v ordinaci cestovní medicíny a zabývala se HIV/AIDS problematikou. Jezdila po školách s programem prevence této nemoci.

Ještě v důchodu pracovala pro firmu Avenir, která vyrábí a distribuuje vakcíny, či pro zdravotní ústav v Kolíně. V době pandemie nemoci Covid-19 se nakazila hned první variantou viru a zažila velmi těžký průběh nemoci. Po uzdravení pracovala po celou dobu trvání pandemie v očkovacím centru. „V životě mě poháněla touha po vzdělání, láska k rodině a potřeba nezklamat,“ zakončuje pamětnice vyprávění.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Martina Opršalová Dašková)