The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alexandr Skalický (* 1932)

• narodil se 7. září 1932 v Náchodě

• zažil příjezd německé armády do Josefova ve východních Čechách

• v roce 1945 se stal členem Junáka

• v roce 1952 se dostal na Akademii výtvarných umění v Praze

• v roce 1953 musel školu opustit

• vystudoval nástavbu na zeměměřičské škole v Praze

• v roce 1956 se oženil

• v letech 1956 až 1960 pracoval v Okresním muzeu v Náchodě

• živil se jako geodet v Náchodě

• navštěvoval neoficiální výstavy a několikrát ho vyslýchala StB

• v devadesátých letech pracoval pro Památkový ústav v Pardubicích

• maloval, fotografoval, přispíval do odborných časopisů, vystavoval

• v roce 2019 obdržel cenu Jože Plečnika

• v roce 2025 žil v Náchodě

Po druhé světové válce se stal Alexandr Skalický členem Junáka v Náchodě. Někdy v roce 1946 se s kamarády vydali na výpravu, pohybovali se podle mapy a kompasu, až došli na kopec u Borové, kde si na ohni ohřívali gulášovou polévku. Pamětník se šel podívat na nedalekou vyhlídku. Rozhlížel se po krajině a najednou si na silnici všiml skupiny ozbrojených vojáků. Když ho uviděli, rozeběhli se, zaujali postavení k útoku a začali se s přískoky blížit. „Volové, podívejte se, oni snad po nás budou střílet,“ zavolal pamětník na kamarády. „Nežvaň! Ty máš velkou fantazii,“ odpověděli mu.

Vojáci se blížili a skryli se za břehem u cesty. Pamětník je pozoroval dalekohledem. Viděl, jak se radí a pak nasazují zásobníky na automatické zbraně. „Jejich vedoucí měl vystrčenou hlavu a já jsem viděl, jak se na mě dívá dalekohledem. Začal jsem dělat tajtrlíka, aby viděl, že nejsem nepřítel. On se pořád díval dalekohledem, nikdo se ani nehnul, bylo pořád ticho,“ vzpomíná. Velitel se nakonec zvedl, došel k nim, aby zjistil, co jsou zač. Ukázalo se, že jim ze vsi někdo telefonoval s oznámením o skupině mladých lidí oblečených v uniformách, kteří se pohybují blízko hranice. Mysleli si, že by se mohlo jednat o skupinu Hitlerjugend na útěku nebo vlasovce.

V roce 1952 Alexandr Skalický úspěšně složil zkoušky na Akademii výtvarných umění v Praze. Vzpomínal na přednášky marxismu-leninismu vedené mladou komunistkou, která vystupovala proti modernímu umění. „Řekla nám, že jí u zkoušky vysvětlíme, proč je Picasso zločinec, draze placený za nepřátelství k dělnické třídě,“ vybavuje si. Studenti začali řvát, dupat a vypískali ji z hodiny. Lektorka po incidentu ze školy zmizela. Chvíli se nic nedělo, ale pak přišla klauzura, při které komise vyučujících hodnotila práce studentů. Malíř a grafik Vlastimil Rada si pamětníka předtím pozval k sobě do ateliéru. „Řekl mi, že ve škole došlo k průšvihu a někteří studenti budou muset opustit školu a já jsem jeden z nich,“ popisuje. Profesor mu nabídl, že se ho zastane, pokud chce ve škole zůstat, jinak ho vyhodí. Na rozhodnutí měl týden. Po roce na akademii už ale pamětník poznal tlak na umělce a jejich svobodnou tvorbu, v kultuře začala vládnout ideologie socialistického realismu.  Bál se, že by v oboru ani nesehnal práci, a rozhodl se profesorovu nabídku odmítnout. Během zkoušení pak Vlastimil Rada navrhl jeho vyloučení.

Maminka převážela pistoli v kabelce

Alexandr Skalický se narodil 7. září 1932 v Praze vojenskému lékaři Arnoštu Skalickému a učitelce hudby Emílii rozené Beránkové. Strýček ho bral na procházky po pamětihodnostech a především do Náprstkova muzea, které ho jako malého kluka fascinovalo. Když mu byly asi tři roky, přestěhovali se do Josefova ve východních Čechách. Otec tam získal místo vojenského lékaře a stal se i členem velitelského štábu, který v březnu 1939 musel odpovědět na zprávu od německého vojska, zda předá město bez boje. „Stál jsem na kopečku před Josefovem a díval se, jak Němci přijíždějí. Nejdřív přijeli tři motocyklisté a na sajdkáře měli kulomet. Prohlídli to před branou města a vrátili se. Pak přijely tanky,“ vzpomíná. V Josefově začal Alexandr Skalický navštěvovat školu. Během roku 1939 se tatínek stal primářem na interně v nemocnici v Náchodě, kde si postavili rodinný dům. Tam pamětník nastoupil znovu do první třídy. 

Babička z matčiny strany pracovala jako kuchařka na velkostatku v Tloskově, děda byl vyučený kovář. Počátkem dvacátého století odešli do Prahy, kde děda později pracoval v Ringhofferových závodech. Koupili si pozemek ve Skochovicích u Vraného nad Vltavou a postavili tam dům, kde pamětník trávil každé prázdniny a kde se zamiloval do rybaření. 

Otec měl doma pistoli a několik zásobníků. Kvůli svému dlouhodobě špatnému zdravotnímu stavu se ale do odboje nezapojil. „Přišlo udání, že jako důstojník má pistoli a střelivo,“ vypráví Alexandr Skalický. Na udání je upozornil policejní ředitel v Náchodě Jan Chudoba, který bydlel kousek od nich. (Jan Chudoba byl v roce 1948 obviněn z kolaborace s nacistickým režimem, odsouzen, po sametové revoluci byl rehabilitován. Mnoha lidem pomohl, např. zničil udání nebo varoval lidi, o které mělo gestapo zájem.) Maminka pak zbraň ukrytou na dně dámské kabelky vezla vlakem až ke svým rodičům do Skochovic, kde ji schovala na půdě do konstrukce střechy. „Respektuju, že to dokázala, že prošla policejní kontrolou,“ říká pamětník. V době, kdy lidem na nádražích kontrolovali zavazadla, zda například nevezou na černo jídlo od příbuzných z vesnice, bylo převážení pistole velmi nebezpečné. 

Musel odevzdat skautské knihy

Po válce pracovala matka v lidové škole umění a Alexandr Skalický nastoupil na znovuotevřené gymnázium v Náchodě. Od dětství ho zajímalo umění, literatura a příroda. V jeho uměleckém snažení ho podporoval profesor kreslení a deskriptivní geometrie Jiří Votýpka, který poznal jeho výtvarný talent. V knihovně objevoval filozofické knihy a díla o umění. Přišel ale rok 1948 a nástup komunistického režimu a určitá literatura se stala nežádoucí. Pamětník zažil chvíli, kdy museli členové Junáka hlasovat o zrušení své organizace. „Část skautů nám řekla, že jsme elitní skupina z gymnázia. Řekli, že musíme odevzdat skautskou literaturu ke skartaci. Jinak že pošlou policejní kontrolu k nám domů a zabaví nám ji. Dnes to zní jako legrace, ale já jsem musel všechnu skautskou literaturu vyhodit,“ popisuje. 

Tatínek si koupil vybavení soukromé ordinace a rentgen, protože se v té době objevovalo mnoho případů tuberkulózy. „Když se komunisté dostali k moci, dali lékařům příkaz dát všechno své vybavení státu,“ říká pamětník. Tatínek horko těžko zaplatil stavbu domu a vybavení se mu odevzdat nechtělo. Vyhodili ho za to z nemocnice. Sehnal si práci v ústavu pro hendikepované děti v Železnici a domů jezdil jen na víkendy. Kromě lékařské péče o děti s nimi ve volném čase během týdne hrál fotbal a jiné hry. Nabídli mu vstup do komunistické strany, který přijal, a krátce pak působil v lázních Běloves v Náchodě. 

Alexandr Skalický se chtěl po gymnáziu věnovat výtvarnému umění, nemohl se ale spolehnout, že dostane doporučení ke studiu. „Byl tam odborářský kádrovák a ten mi řekl, že zná odborníka, který říká, že nemám žádný talent,“ vzpomíná. Nenechal se odradit a soukromě se svými pracemi navštívil malíře Antonína Brunnera nebo historika umění Jaromíra Pečírku, kteří ho v jeho rozhodnutí studovat umění povzbudili. V roce 1952 složil maturitu a úspěšně prošel přijímacími zkouškami na Akademii výtvarných umění v Praze, kde nastoupil do všeobecné školy profesora Vlastimila Rady. „Studovat tam nebylo snadné. V ateliéru se začínalo v sedm ráno a končilo v sedm večer. Kromě toho jste musel složit zkoušky z teoretických předmětů,“ vypráví. Hodně kreslil a maloval, aby se zdokonalil v řemesle, které se většina jeho spolužáků naučila už na výtvarných školách, kde před akademií studovali.

Švagr utekl od cizinecké legie

Už v Náchodě se pamětník přátelil se spolužačkou Jitkou Nejezchlebovou, se kterou pak v Praze chodili na výstavy a každou neděli na oběd do kavárny Slávie. Její bratr Přemysl Nejezchleba byl kamarádem spisovatele Josefa Škvoreckého a stal se předlohou pro postavu Přemy Skočdopoleho v románu Zbabělci. Koncem čtyřicátých let utekl z Československa a ve Francii vstoupil do cizinecké legie. Poslali ho lodí do Indočíny, kde probíhaly boje mezi francouzskými silami a vietnamskými komunisty. „Přemek se domluvil s jedním Čechem, a když v noci proplouvali Suezským průplavem, vyskočili z lodi a doplavali na břeh,“ popisuje pamětník. Na břehu se rozdělili a Přemek Nejezchleba prošel napříč africkým kontinentem až do Kapského města. V přístavu čekal na kamaráda, začal ale budit podezření. Nechal se tedy zaměstnat na nákladní lodi a dostal se do Austrálie, kde se usadil. Jeho sestra Jitka pak nemohla studovat jazyky na vysoké škole. Pamětník se s ní oženil v roce 1956 v Náchodě a v roce 1958 se jim narodil syn Saša.

Po vyloučení z akademie nastoupil Alexandr Skalický v roce 1953 do ročního nástavbového kurzu na zeměměřičské škole v Praze. Umístěnku pak dostal do Ústavu geodezie v Liberci. Zaměřoval tam rozsáhlá území v Podkrušnohoří, kde se mělo těžit černé uhlí. Ve volném čase pořád maloval, fotografoval a doufal, že se vrátí k umění a kultuře. Od roku 1956 pracoval v Okresním muzeu v Broumově. „Neměli jsme se ženou byt a bydleli jsme v depozitáři muzea. Na okresním oboru kultury se ke mně nechovali špatně, věřili mi. Ale musel jsem mít výsledky a v tom byl zakopaný pes,“ říká. V muzeu uspořádal například výstavu originálů Václava Špály. Snažil se ji propagovat, ale nikdo nepřišel. „Muzeum nikoho nezajímalo. Mysleli si, že je to sbírka veteše,“ dodává. 

Postoj k muzeu a exponátům ilustruje pamětníkovo vyprávění o kontrolách z ministerstva kultury. Často mu úředník řekl, že si některý exponát vezme, protože se mu hodí. „Nedal jsem mu to, ale on mně za zády poslal řidiče, ať jde do depozitáře, ukradl to a dal to do auta,“ popisuje. Ospravedlňovali se slovy, že stejně nikdo neví, co je to za předměty, jakou mají hodnotu, a nikoho to ani nezajímá. 

Na výstavě visely sotva zaschlé obrazy

V roce 1960 nastoupil jako geodet na Katastrálním úřadě v Náchodě a později pracoval v Národním podniku inženýrské geodezie. Měřil například trasy telefonních kabelů. „Měřili jsme trasu, která měla patnáct kilometrů a dosáhli jsme osmi centimetrů rozdílu,“ popisuje, jak přesně byl schopen pracovat. Mezi kolegy a vedoucími ale nenašel příliš pochopení pro umění a kulturu, kterým se ve volném čase stále věnoval. Byl členem Klubu přátel výtvarného umění, pravidelně jezdil do Prahy na výstavy, do ateliérů umělců, do Národní galerie. „Když jsem vstupoval do Národní galerie, řekla mi vždycky prodavačka vstupenek, abych ukázal legitimaci klubu. Zapsala si jméno a číslo legitimace. Říkala, že musí vědět, kdo tam chodí,“ vybavuje si. Před obrazy mnohdy stál velmi dlouho a detailně je studoval.

Navštěvoval i výstavy málo známých umělců. Zajímalo ho, co a proč tvoří. Dostával pozvání také na neoficiální výstavy, které obdržel buď telefonicky, nebo ústně, protože měl mezi umělci spoustu přátel. Podobné výstavy se konaly například ve sklepě nedokončené budovy. „Taková výstava mohla trvat třeba jen dvacet čtyři hodin, protože přišla policie, zabavila umění a zničila ho. Byly tam obrazy s čerstvou mokrou barvou domalované den předtím. Byla to sebeobrana. Obrazy namalované za den se nedaly brát vážně, ale byly namalované jako výkřik,“ vysvětluje. Pamatuje si, jak čekal ve frontě na neoficiální výstavu Michaela Rittsteina, a policie každého návštěvníka legitimovala. Na dotaz, proč jede na výstavu z takové dálky a jak se mu podobné umění může líbit, odpověděl: „Mě zajímá výtvarné umění. Jezdím i za krásami přírody. Na tuhle výstavu se taky jedu podívat, protože jsem tohoto výtvarníka ještě neznal.“

Pamětník zažil několik výslechů na služebně StB v Náchodě, kam ho podle jeho slov pozvali telefonicky. „Věděli, když jedu do Prahy, kam jedu, s kým se setkám,“ říká. Rozhovory se týkaly jeho přátelství s umělci, kteří podle estébáků vytvářeli předměty, jež byly luxusem a nepotřebné pro život. I v zaměstnání zažil, že ho vedoucí žádal, aby ho informoval, o čem si kolegové povídají, a schůze si nahrával na magnetofon.

Památky v Itálii znal lépe než průvodce

V srpnu 1968 mapoval se spolupracovníky Rokytnici v Orlických horách a kolegy v noci vzbudil hukot letadel. „Ty si spíš jako nic, vždyť je válka. Útočí nepřátelská letadla,“ říkali mu, když ho probudili. V Náchodě pak viděl polské vojsko, které přijelo cestou od města Kudowa Zdroj.

V letech 1985 až 1987 vystudoval konzervatoř fotografie v Hradci Králové u profesora Jána Šmoka. Věnoval se konceptuální umělecké fotografii, fotografoval portréty výtvarníků a památky architektury a sochařství. Od osmdesátých let bylo možné jeho díla shlédnout na několika skupinových výstavách. Po sametové revoluci vystavoval i samostatně, vydal několik knih a přispíval do odborných i popularizujících časopisů jako Bydlení, Domov nebo Časopis přátel starožitností. Díky svému zájmu o památky začal v devadesátých letech dvacátého století spolupracovat s Památkovým ústavem v Pardubicích, kde se podílel na dokumentaci nemovitých památek. V roce 2019 obdržel Cenu Jože Plečnika za celoživotní přínos architektuře a stavitelství.

Od šedesátých let s manželkou hodně cestovali, po roce 1989 především do Itálie. „Naše cesty byly programové, jezdili jsme každý rok a já jsem tam fotografoval,“ vypráví. Jeho oblíbeným tématem bylo italské renesanční umění a tamní historické zahrady, o kterých vydal knihu. V roce 2025 žil v Náchodě.