Olga Sitařová

O. S.: „Zkrátka jsme přijeli autem, auto stálo a všichni utekli. Jenže já jsem nevěděla... No nevěděla... Byla jsem vykulená. Tady šli koně, my jsme se tak nějak srazily dvě brigády dohromady, právě proto tam bylo tolik mrtvejch. Kamarádka, já nevim proč, byla dole, byla těžce raněná. Jedna byla na autě a měla uražený prsty, kamarád seděl na kábli na bubnu, na kotouči, takhle, a měl mozek (venku), byl mrtvej. A já jsem tam stála, nevim proč, měla jsem pušku opřenou takhle o prsa, a koukala jsem, jak to všecko... Tam koně padli, tam křičeli, Rusák kopal zákop, my jsme šli zároveň s Rusákama, byl zabitej. Teď najednou tam někdo křičí. A teď jak jsem tak koukala, všude jsem viděla, jak Němci postupujou od lesa, úplně – to jsme zajeli daleko nějak. A teďka najednou mě to bacilo do auta a cejtila jsem chlad na boku. Tak jsem si takhle makala, proč mě to tam studí, a já jsem to měla celý utržený – hadry. Plášť jsem měla, pásek, širokej pásek se lvíčkem, to všecko prasklo a já jsem měla odhalený celý tělo. A nic se mně nestalo.“ Tazatel: „Nebyla jste raněná?“ O. S.: „Ne. Tak jsem skočila dolů z toho auta a běžela jsem tam, kde utíkali všichni. A tam byla ta podporučice. Tak jí řikám: »Paní podporučice, tam je Mrázková raněná.« - »Pojď se mnou.« - »No nepudu, já se bojim.« - »Ne, pojď se mnou mi to ukázat.« No tak jsem šla s ní, ona ji obvázala, pak ji sebrali a pak jsme přišli dolů a tam už byly dvě kamarádky od telefonu. Byl tam domeček a tam byla chodba. Tak jsme se tam skrčily do toho domečku a já jsem... Vony byly dvě, já jsem vzala tu Jakubovskou, jak byla pak zabitá, takhle jsme se držely, najednou přiletěla mina, trhla se a jí střepina do lejtka udělala takovouhle dirku. Nic víc. A ona mně omdlela. Jak jsem ji držela, no tak potom už taky nevim... oni ji vzali ode mě, ty sestry, my jsme nebyly zacvičovaný na to nošení, tak ony si to samy dělaly, no a umřela, obě dvě umřely.“ Tazatel: „Ta Libuše Mrázková?“ O. S.: „A Růžena Jakubovskejch.“ Tazatel: „To bylo, co jste mi teďko vyprávěla?“ O. S.: „Jo. A ta třetí byla zabitá vedle, někde jinde, to bylo tam jeden den.“ Tazatel: „A jak k tomu došlo? Vy jste dostali zásah...?“ O. S.: „My jsme zajeli daleko k Němcům. A potom jsme museli ustoupit. My jsme odtamtud museli ustupovat kousek, potom přišla posila asi a ta to zadržela.“ Tazatel: „Tu střepinu měl v noze...“ O. S.: „Jakubovská. A ta Mrázková byla raněná dvakrát za sebou a asi vykrvácela. Ležela takhle vedle auta, když jsem ji naposled viděla...“

O. S.: „Já jsem pracovala ve válcovnách ve vstupní kontrole, tam jsem dlouho byla. No a pak jsem dlouho marodila, já jsem měla nějakou pankreatitidu, zánět, že to nešlo už dělat. Takže jsem v důchodu.“ Tazatel: „Tady ale v Chomutově byl po válce – tady byli Němci vlastně, který pak vystěhovali – tady byl takový docela neutěšený život, ne?“ O. S.: „No tak já nevim. Manžel byl muzikant, ten vyhrával, chodil hrát, od mládí, od patnácti let hrál v dechovce a tady pokračoval, kde co bylo, na soutěže jezdili do Prahy i za hranice.“ Tazatel: „A on se tim živil?“ O. S.: „Ne, neživil, on jezdil autem, on jezdil dálkovym autem, jezdil za hranice....“

O. S.: „Já nemůžu říct, že jsme byli chudí, měli jsme všechno. Měli jsme co jíst... Do školy jsme chodili, na různý výlety jsme jezdili, jako to tady je ve škole. Někam jsme na výlet jeli nebo závody všelijaký. Já jsem tam bídu nepoznala. Až potom ty banderovci, když řádili, tak to bylo ošklivý.“ Tazatel: „Jak si na to vzpomínáte, na ty banderovce?“ O. S.: „No zle, protože já jsem jako třeba byla sama a nemohla jsem zamknout dveře, a oni přišli a říkají: »Ty se nebojíš?« A já: »No nebojim, dyť mě hlídáte.« Protože to nebylo možný. Kdyby našli tam tu Polačku, tak nás vypálili, pozabíjeli, takhle oni to dělali. Tak některý lidi tam zkusili. Měli to vošklivý, který byli takový třeba míchaná rodina.“ Tazatel: „Ale vám nijak neublížili?“ O. S.: „Mně neubližovali.“ Tazatel: „A ta Polka, manželka vašeho bratra, ta se ukrývala tam?“ O. S.: „No, ta se musela odstěhovat do města, do toho Dubna, oni (banderovci) tam nebyli, ve městě. U nás byly takový veliký lesy a oni tam měli vykopaný zemljanky a tam bydleli. Chodili po vesnicích, brali kdeco. Třeba přišli a vzali jalovici, aby měli jídlo. Všechno, co bylo – obilí a takhlenc, v noci. Ve dne, když už tam potom byli Rusové, ve dne přišli Rusové – Rusové taky chtěli, to bylo všelijaký. No, to bylo válečný.“

O. S.: „Nebylo to pěkný, zima, my šli do bytu až na Slovensku, to bylo všechno rozbitý, takže jsme bydleli v zemi pořád, nějaký zemljanky, to bylo něco takovýho, no a tak jsme byli pořád oblečený, protože pršelo, sníh padal, takže to bylo všelijaký.“ Tazatel: „A vy jste byly oddělený od mužů?“ O. S.: „Nebyly, ne, to bylo všechno v jednom, to nebylo možný rozdělit, to v týlu to rozdělili, ale já jsem byla na přední linii, tam, co byl voják – já jsem byla taky voják. Já jsem musela dělat to co voják, pušku jsem musela nosit, na stráži jsem musela stát, a co dostal voják, to jsme dostaly my (ženy).“ Tazatel: „Musela jste někdy někoho zastřelit?“ O. S.: „Ne, no musela bych, kdybych to..., ale já bych nezastřelila asi. Ale střílela jsem dobře, my jsme musely střílet, musely jsme se naučit střílet, ale já nevim, jestli bych někoho... Ani jsem neměla příležitost střílet.“