The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marija Siruk, roz. Špiková (* 1943)

Jak jsme sem přijeli a uviděli jsme hlad, tak máma chtěla jít pěšky zpět na Slovensko

  • narozena 30. května 1943 v obci Vyšná Polianka v tehdejším Slovenském státu

  • je rusínské národnosti

  • 1947 – s rodinou repatriovala do Sovětského svazu výměnou za volyňské Čechy

  • usadila se v obci Moldava (ukrajinsky Molodavo) na západní Ukrajině

  • pracovala v moldavské knihovně

  • je slovenskou krajankou

  • v současnosti stále žije v Moldavě

Ze slovenské Vyšné Polianky do Sovětského svazu

Marija Fedorovna Siruk, dívčím jménem Špiková, se narodila 30. května 1943 v obci Vyšná Polianka v Bardejovském okrese v tehdejším Slovenském státu: „Jenom si pamatuji, jak nám máma říkala, že tam byli Němci. Přijeli k nám do vesnice a dávali nám pohoštění, čokoládu nebo bonbony. Němci se k nám chovali velice hezky.“

Tatínek Fedor Pavlovič pocházel přímo z Vyšné Polianky a maminka Marija Oleksandryvna Fedor pocházela z vedlejší obce Ondavka: „Tatínek byl truhlářem takové lepší kategorie. Pracoval se vším, dělal i skříně, a máma byla v domácnosti. Ještě jsem měla sestru Hanu, té bylo šest let, když jsme odjeli na Ukrajinu, a bratra Petra, kterému bylo sedmnáct let v době odjezdu na Ukrajinu.“

Vyšná Polianka leží až na samotných polsko-slovenských hranicích a v této části Slovenska se nacházelo menšinové uskupení Rusínů. Také rodina Špikových byla rusínské národnosti. Po druhé světové válce pak měli být občané Československa s ruskou, běloruskou nebo ukrajinskou národností přemístěni na západní Ukrajinu výměnou za volyňské Čechy. Československo (ale také Polsko) toužilo po silné národní jednotě, která sice vykrystalizovala odsunem tří milionů sudetských Němců, ale to zároveň představovalo ztrátu práceschopného obyvatelstva. Československo se tak začalo věnovat reemigraci krajanů a díky dohodě se Sovětským svazem byla reemigrace početných volyňských Čechů reálná. Částečnou protiváhou měla být repatriace příslušníků ruské, běloruské a ukrajinské menšiny žijících v Československu do Sovětského svazu. Rozměr celé akce dopadl i na rusínskou menšinu na východě Slovenska, přestože k Ukrajině jako takové neměla téměř žádné vazby. Sovětská agitace mezi Rusíny přinesla alespoň částečný úspěch.

Celá akce se týkala i rodiny Špikových. Výměnou za volyňské Čechy se měli usídlit v původní české obci Moldava na západní Ukrajině, kde měla být kvalitní půda: „My jsme původně nechtěli jet na Ukrajinu, ale chodili k nám agitátoři a říkali, že pokud nevyjedeme, tak nás stejně Čechoslováci někam vysídlí. Jak sami budou chtít. Netlačili nás k odjezdu násilím, ale velice nás lekali. Posílali nás na Ukrajinu, že tam je prý velice dobrá půda a že je na Ukrajině dobrý život, protože je to bohatá země. Ani nevím, co to bylo za agitátory. Jenom vím, že jak jsme sem přijeli a uviděli jsme hlad a to všechno, máma chtěla jít pěšky zpět na Slovensko. Ale to už nám nedovolili.“

Ihned totiž dostali sovětské občanství a automaticky pozbyli československé státní občanství. Marija Siruk k celé situaci dodává, že kdyby rodiče znali poměry v Sovětském svazu, tak by na západní Ukrajinu určitě neodjeli. Tatínek si původně myslel, že bude pracovat jako soukromý zemědělec, ale po příjezdu na západní Ukrajinu mu „zbělely vlasy hrůzou“.

V Moldavě na západní Ukrajině

V obci Moldava (dnes Molodavo Tretye) dostala rodina Špikových vlastní dům: „Všichni se usídlili, tak všechny domy byly osídlené. Jak Češi odjeli, tak některé domy byly osídlené polskými přesídlenci a některé slovenskými. Polských přesídlenců bylo pět nebo šest rodin. Možná to bylo půl na půl, polovina slovenských a polovina polských přesídlenců. (...) Původně byly v Moldavě jen české domy, ale potom tu začali budovat vlastní domy Ukrajinci.“

Jakmile rodina Špikových přijela, odkoupila dva hektary pole na soukromé zemědělství, ale v padesátých letech musela veškerou půdu i hospodářská zvířata – až na jednu krávu – odevzdat do moldavského Berijova kolchozu, pojmenovaného podle ředitele KGB. Sám tatínek šel do kolchozu pracovat. Maminka zůstala v domácnosti, ale až do své smrti byla nemocná.

Rodina Špikových se však původně usadila v jiném domě, než ve kterém nyní žije Marija Siruk: „Tam se sestra Hana nachladila. Leželi jsme na podlaze a spali jsme tam tři dny, než nám dali tento dům a než přijely vagony s naším inventářem. Sestra tam onemocněla a po celý život kašlala. Nový dům, kde jsme teď, byl prázdný. Češi si všechno vzali s sebou. My jsme si ale vezli svoje, a tak jsme si ani nedělali naděje, že tu něco zbude.“ Jejich nový dům původně patřil rodině Hryzbilových a ještě ho musela rodina Špikových doplácet.

Na západní Ukrajině na konci čtyřicátých let a počátkem padesátých let stále bojovala Ukrajinská povstalecká armáda: „Banderovci údajně lidi napadali. Já si to nepamatuji, ale Slávka Ričko říkala, jak na Kocandu přijížděli a všechno zabírali. Ale nevím, kdo to byli banderovci. Ani nevím, že by plenili. Ale jednou prý vzali na Kocandě nějakého hospodáře, přivázali ho na vůz a někam ho odvezli. Nikdo dosud neví, kam se poděl.“

Jak Marija Siruk dodává, nikdo z Rusínů z východního Slovenska se za Ukrajince nepovažoval a ani v Moldavě nebyli vnímáni jako „praví“ Ukrajinci – místní je nazývali Huculi: „Pamatuji si z dětství, že jsme sem přijeli a hned nás začali nazývat Huculami: ‚Přijeli Huculi, proč sem přijeli?‘ (...) To bylo ponižující. My jsme národností Rusíni, všichni jsme byli Rusíni, a neměli jsme ani slovenskou národnost. Nevím proč, ale byli jsme ze Slovenska a byli jsme Rusíni.“

Na západní Ukrajině se hned jejich národnost změnila na ukrajinskou, a tak byli během období Sovětského svazu oficiálně označováni jako Ukrajinci. Jak Marija Siruk vzpomíná, na západní Ukrajině bylo hodně slovenských přesídlenců, ale někteří poté odjeli na Zakarpatí a někteří zpět na Slovensko a jen malá část dnes zůstala v Rivnenské nebo Volyňské oblasti. Také otcova sestra s rodinou odcestovala na Zakarpatí a jejich potomci odjeli na Slovensko v šedesátých a sedmdesátých letech.

Život v Sovětském svazu

„Byli jsme z Ukrajiny velice zklamaní, ale potom zklamání přešlo a začal jiný život. Jenom kdyby nebylo tolik smrti... V roce 1958 nám zemřela maminka a v roce 1963 po jedné nevýznamné operaci i sestra. Všechno nedopadlo tak dobře.“

Vesnici Moldava řídila tzv. selrada, místní samospráva, která udržovala praktiky Sovětského svazu: „V roce 1963 zemřela sestra. Studovala v Rovenskému pedagogickému institutu, ukončila první semestr, studovala druhý, a poté zemřela. Tehdy byla taková situace, že baťuška neměl právo pohřbít komsomolku[1] a celá skupina studentů měla přijet na pohřeb. Oni přijeli a měl přijít baťuška. Čekáme na něj hodinu, čekáme na něj druhou hodinu, a on stále nikde. To bylo 25. prosince, byla zima, lidé se rozešli a my nevíme, co dělat. Tak posíláme chlapce k baťuškovi, ale on nebyl doma. Jak se potom ukázalo, předseda selrady a ředitel školy vzali baťušku do Mirohoště a drželi ho tam do večera, aby sestru nepohřbil. Večer ho pustili domů a on šel pěšky čtyři kilometry.“

Marija Siruk absolvovala sedm tříd obecné školy, poté začala pracovat v moldavské knihovně a dál studovala dálkově. V moldavské knihovně pracovala celých osmatřicet let. Jejím častým klientem byl také Mykola Pšenyčnyj, významný místní spisovatel.

Manžel Oleh Siruk byl místní Ukrajinec (narozen 1944) a pracoval jako agronom. Na Ukrajině měl příbuzné a matka se velice ostře vymezovala proti myšlence odjet na Slovensko. V době svatby s pamětnicí měl již pouze matku, protože otec zemřel během druhé světové války v Polsku jako voják Rudé armády.

Možnost přesídlení na Slovensko

V roce 1993 totiž začala slovenská vláda organizovat repatriaci bývalých slovenských občanů zpět na Slovensko, a tedy i slovenských přesídlenců: „Nevím, k čemu to přesídlování bylo. Oni vybírali podle počítače, kdo se zařadil do spisu. My jsme také podávali přihlášku na přesídlení, psali jsme se do spisu, ale vybrali jen moji dceru. Ona také byla vdaná za muže původně ze Slovenska. Také zeťův bratr a sestra odjeli a vzali s sebou i své rodiče. Všichni vyjeli v roce 1993. Moje dcera dnes žije v Topolčanech.“ Na Slovensko se v roce 1993 odstěhovala většina původních slovenských přesídlenců. Syn pamětnice však zůstal na Ukrajině, jako voják se dostal do Dněpropetrovsku a již zde zůstal.

Na reemigraci se podle ní dostali především jedinci z mladší generace, zatímco starší lidé už nebyli Slovensku potřební. Marija Siruk se domnívá, že určujícím kritériem mohla být právě práceschopnost. Pamětnice sice mohla odjet individuálně i po roce 1993, ale to by si již musela cestu sama financovat.

Manžel zemřel přibližně v roce 1997, dva týdny ležel nemocný v Dubně, dva týdny v Rivne a poté zemřel doma ve věku třiapadesáti let. Marija Siruk má dnes status slovenské krajanky a plánuje odjet na Slovensko za svou dcerou. Synovcova žena žije v Brně, kde žije také manželova teta.

Ještě dnes se občas v Moldavě objeví národnostní resentimenty: „Nedávno došlo k takové situaci, jak dělali pohřby mrtvým [vojákům z východní Ukrajiny]. Vedle kostela udělali památník, na jeho otevření bylo hodně lidí a také tam byla Emilie Kuročenko. Ona je taková aktivní, hodně promlouvá na takových akcích a tam také vystoupila. Za mnou stály ženy a já je poslouchám: ‚Jaké štěstí, že Češi odjeli. Jedna Češka zůstala ve vesnici a chce řídit celou vesnici.‘ Ona nedělá nic špatného, ale tak to je.“

Vazby na Slovensko

Marija Siruk uvádí, že na Slovensku je lepší život a také lepší vztah občanů k vládě, nicméně žít se dá i na Ukrajině. Při srovnání Sovětského svazu a Ukrajiny vzpomíná – podobně jako mnoho Ukrajinců – že celý život šetřila, dávala peníze do banky, ale po vzniku nezávislé Ukrajiny všechny peníze zmizely, respektive je nebylo možné z banky vyzvednout: „To bolí moc, že se peníze ztratily. To je moc špatně. Bylo to přibližně v roce 1991, a v roce 1995–1996 nám dokonce přestali dávat výplaty, místo ní nám dávali rýži nebo těstoviny. Ale peníze jsme taky potřebovali, na léčení nebo na něco jiného. Dávali nám i vodku. Můj manžel dostal místo výplaty pět lahví kořalky. Ještě dnes mám dvě lahve doma.“

Pamětnice odešla do důchodu v roce 2000 a její současná penze činí 1 587 hřiven (1 268 českých korun). Na svůj rodný dům se byla s manželem podívat v roce 1968, ale to již bylo v době, kdy vojska Varšavské smlouvy okupovala Československo. Ve Vyšné Poliance i v Ondavě má stále bratrance a sestřenice.

Díky repatriačnímu průkazu má status účastníka války. Tento status znamená, že platí méně za plyn nebo že může jezdit autobusem zadarmo. Kvůli válce na východní Ukrajině však tyto benefity přestaly platit.

V původním domě rodiny Špikových na Slovensku zůstal pouze bratranec pamětnice, který na místě původního domu vybudoval v sedmdesátých letech nový dům: „Otcův bratr žil celý svůj život v Americe, ale na stáří odjel domů. To ještě bylo takové, že neměl děti, oženil se s mladou ženou a nemohl na ni přepsat dům a hospodářství, a tak nám poslal dopis, aby otec odmítl dům. Že nebude požadovat dům a hospodářství. Tak jsme šli za právníkem a podepsali jsme dokument, aby mohl na sebe to hospodářství přepsat.“

Dnes stále žije v Moldavě několik polských a slovenských přesídlenců, ale jak Marija Siruk dodává, od místních Ukrajinců se už tolik neliší. Slovenský jazyk pamětnice dodnes zná i díky tomu, že s tatínkem mluvila pouze slovensky, ale po jeho smrti slovenštinu pozapomněla. Dodnes se na západní Ukrajině označují „slovenští pereselenci“ jako Huculi: „Tady to bylo: ‚Proč sem přijeli?‘ Zpočátku to bylo tak, ale potom už jsem chodila do školy, objevili se kamarádi a už to šlo.“

V současnosti žije Marija Siruk v Moldavě na západní Ukrajině, ale plánuje odjet na Slovensko za svou dcerou. Její syn dnes žije se svou rodinou v Dněpropetrovsku. Pamětnice je členkou českého krajanského spolku Stromovka se sídlem v Dubně a na závěr lze zmínit její uvažování o vlivu sovětské propagandy: „Dnes nás na západní Ukrajině nazývají jako banderovci, ale to je takové lživé.“

[1] Členka Komunistické strany mládeže (jednalo se o organizaci komunistické strany).

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Luděk Jirka)