The following text is not a historical study. It is a retelling of the event of the witness’s life based on the memories recorded in the interview. The narrative was written by external collaborators of the Memory of Nations.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Eva Sirotková-Franklin (* 1934  †︎ 2020)

Necítila jsem žádný smutek, že Ameriku opouštím

  • narodila se 15. února 1934 na středním Urale ve vsi Gubacha českým rodičům Sirotkovým
  • z Ruska se Sirotkovi vrátili těsně před vypuknutím druhé světové války
  • otec sympatizoval s komunistickými idejemi a vstoupil do strany
  • strýce Emila Sirotka v roce 1944 nacisté popravili za protinacistický odboj
  • po válce Sirotkovi přesídlili do Karlových Varů
  • Karel Sirotek pracoval v jáchymovských dolech
  • v roce 1950 byl neprávem obviněn ze sabotáže a na tři roky uvězněn
  • otec zůstal věrným komunistou až do roku 1968
  • Eva Sirotková odmaturovala v roce 1952
  • přes nepříznivý kádrový posudek se díky přímluvě Radovana Lukavského dostala na DAMU
  • hrála v Krajském oblastním divadle v Karlových Varech
  • měla roční angažmá v brněnském Státním divadle
  • v letech 1961 až 1967 působila v Národním divadle v Praze
  • v roce 1967 emigrovala s manželem Ivanem Francuchem do SRN
  • spolupracovala s rozhlasovou stanicí Deutsche Welle
  • v roce 1968 vycestovali do USA
  • s dvanáctiletým synem Tomášem se shledala v USA v roce 1969
  • v USA vystudovala psychoterapii, které se věnovala až do roku 1991
  • do Čech se vrátila po revoluci v roce 1989 se svým třetím mužem Antonínem Hodkem

Eva Sirotková-Franklin je bývalá herečka Národního divadla, která v roce 1967 navždy zmizela z českých divadelních jevišť. Její hlas několik dní po emigraci zazněl z německého rozhlasu Deutsche Welle, kde přečetla projev Ludvíka Vaculíka kritizující stranu, který přednesl na Sjezdu spisovatelů v roce 1967. Německo bylo jen přestupní stanicí, následujících dvacet let prožila Eva Sirotková-Franklin ve Spojených státech amerických.

Do čtyř let jsem mluvila jen rusky

Narodila se 15. února 1934 na středním Urale ve vesnici Gubacha českým rodičům Karlu a Štěpánce Sirotkovým. Její tatínek na Urale pracoval jako stavbyvedoucí velké fabriky.

V Sovětském svazu žili jen do roku 1938, kdy se schylovalo k válce a Rusové posílali cizince domů z obavy, že by mohli spolupracovat s rozvědkou. „I když jsme se měli v Rusku dobře a lidé tam k nám byli velmi srdeční, museli jsme ho po čtyřech letech opustit,“ říká Eva Sirotková a vysvětluje, že tatínek tam odjel v době hospodářské krize, kdy přišel o práci, a přijal nabídku práce v SSSR při tzv. strojce komunisma. Jako cizinci měli oproti Rusům výhody. Například zatímco místní měli málo jídla, oni dostávali zvláštní příděly. „Maminka si tak mohla dovolit dát třeba lahev oleje Rusce za výpomoc v domácnosti. Ptala se, zda nejsou na cizince naštvaní, že se mají líp než oni. Ti to ale brali pragmaticky. Odpovídali, že cizince potřebují, a až se od nich naučí, co je třeba, pošlou je zpátky domů.“ Stinnou stránkou ruské nátury byl vřelý vztah k alkoholu a vysoká míra kreativity při vymýšlení příležitostí k oslavám. K místnímu folkloru patřilo, že peníze po výplatě opilým mužům odebírali milicionáři a manželky si pro ně chodívaly ráno na milici.

Strýce Emila Sirotka nacisté za odboj popravili

Čtyřletý pobyt v komunistickém Rusku Karla Sirotka silně ovlivnil. Sympatizoval s komunistickými myšlenkami o sociální spravedlnosti a vstoupil do komunistické strany. Následoval tak svého bratra Emila Sirotka, který byl ve straně aktivní už ve třicátých letech a za války se zapojil do protinacistického odboje. Na rozdíl od Karla se mu ale jeho aktivity staly osudnými. Působil jako instruktor ilegálního vedení KSČ na Zbirožsku, Rokycansku a Plzeňsku. Dne 25. března 1943 ho v Praze zatklo gestapo a po krutých výsleších v bývalém Petschkově paláci ho uvěznili na Pankráci. V lednu 1944 ho lidový soud v Berlíně odsoudil pro přípravu velezrady k trestu smrti. Popravili ho 28. dubna 1944 v Drážďanech. „Tatínek se s ním stýkal jen v době, když dělal Emil spojku v Plzni. Pak už o něm rodina nevěděla. Vím z vyprávění, že když měla jeho matka narozeniny, přišla za ním na návštěvu do věznice. Přivedli ho celého zafačovaného. Viděla z něj jen oči. To bylo naposledy, kdy ho spatřila,“ říká pamětnice.

Karel Sirotek se za války do odboje nezapojil, a rodina tak přežila bez úhony. Žili v Praze na Letné a Karel pracoval v projektovém ústavu.

Eva Sirotková-Franklin chodila do letenské školy U Studánky. Má na ni poněkud mrazivou vzpomínku. „Když jsme se při bombardování utíkali schovat do krytu, setkávali jsme se tam také s dětmi německými. Měly na rukách náramky se svým jménem. Vysvětlily nám, že kdyby je to zavalilo, rodiče je poznají podle náramku. Paradoxně mě netrápilo, že bych mohla zemřít. Větší strach jsem měla z toho, že když nemám náramek, maminka by mě nemusela identifikovat, kdyby úkryt rozbombardovali,“ vzpomíná.

Není divu, že rodiče chtěli své děti uchránit před nebezpečím a poslali je na venkov k babičce, kde pamětnice prožila většinu války.

Před popravou ruskými vojáky otce zachránila babička

Na konci války čekala Eva Sirotková-Franklin s bratrem a babičkou na své rodiče, kteří se měli vrátit z osvobozené Prahy. „Nevěděli jsme, zda jsou v pořádku. Když tu se rodiče objevili s ruskými vojáky ve vojenském džípu. Měli jsme radost, že je vidíme živé a zdravé, šťastné shledání se však proměnilo v horor. Otec Rusům něco vysvětloval, ale oni ho vedli před sebou, mířili na něj zbraní a chtěli ho někde na kopci zastřelit. Byli neoblomní. Babička před Rusy padla na kolena a prosila je, aby nechali jejího syna na pokoji, tatínek ji okřikl, aby se jich nedoprošovala. Nechápali jsme, co se vlastně stalo. Bylo to opravdu zlé. Babička plakala a prosila tak úpěnlivě, že se v ruských vojácích něco zlomilo. Nakonec do táty strčili se slovy: ‚Tak si ho vem, matko!‘“ Až později se pamětnice dozvěděla, že Rusové rodičům nabídli z Prahy svezení. Otec se s nimi družně rusky bavil, když ho napadlo požádat je o zbraň. Měli to s manželkou ještě kus cesty přes les, kde nebylo bezpečno. Zdivočelí a stále opilejší ruští vojáci si to však vyložili po svém a pojali nezvratné podezření, že rusky mluvící Karel Sirotek, který je žádá o zbraň, je špion nebo patří k banderovcům, a proto si zaslouží smrt.

Otce zavřeli za velezradu

Po válce se Karel Sirotek rozhodl, že se rodina přesídlí do pohraničí. Věděl, že dosud tam jezdili především zlatokopové, on tam chtěl ale skutečně pracovat a budovat. Sirotkovi se usadili v Karlových Varech, kde otec dostal práci jako stavbyvedoucí při stavbě domků pro jáchymovské horníky.

Eva Sirotková-Franklin v Karlových Varech nastoupila do gymnázia a začala se zajímat o poezii a divadlo. Celkem poklidný život však náhle přerušila souhra událostí, které vyústily v zinscenovaný proces se zaměstnanci jáchymovských dolů. Stalo se tak po únoru 1948, kdy se z dolů údajně ztratilo určité množství rudy určené na vývoz do Sovětského svazu, a nedbalost řidičů, za něž Karel Sirotek nesl odpovědnost, na tom měla mít svůj podíl.

„Zavřeli ho v roce 1950 za velezradu. Nejdříve ho drželi ve sklepě v Jáchymově, kde zatčené nechali spoutané po dvou na holé slámě, a pak ho převezli do vyšetřovací vazby v Bartolomějské, kde strávil rok a půl. Zacházeli s nimi hrozně. Celý rok a půl jsme neměli s tatínkem žádný kontakt,“ vzpomíná Eva Sirotková-Franklin. Svého otce viděla za dobu věznění jen jednou, a to na Borech. Pustili ho nakonec o dva roky dříve, po třech letech. V roce 1968 ho komunisté rehabilitovali. Jako odškodné dostal patnáct tisíc.

Na DAMU mě vzali i přes špatný kádrový posudek

Štěpánku Sirotkovou po manželově zatčení propustili z pozice sekretářky. Našla si tedy práci jako průvodčí u ČSD. Spolu s dětmi si přivydělávala čištěním cihel ze starých domů, určených k likvidaci. „Dělalo se to tak, že obec poskytovala domky určené ke stržení. Zájemci na vlastní náklady dům zbourali a za očištěné cihly jim pak město vyplatilo nějaké peníze. Takže jsme o víkendech čistili cihly,“ vzpomíná Eva Sirotková-Franklin.

Přesto, že byl tatínek politický vězeň, mohla v roce 1952 odmaturovat. Poté ji čekaly talentové zkoušky na DAMU. Existovala velká pravděpodobnost, že u zkoušek neprojde z kádrových důvodů. Pamětnice však měla štěstí. Mezi zkoušejícími byl Radovan Lukavský, který odmítl brát zřetel na její kádrový posudek, a talentovanou Evu Sirotkovou-Franklin na DAMU přijali.

Maminka kvůli jejím studiím přestěhovala rodinu zpět do Prahy a prostorný karlovarský byt vyměnila za vršovickou špeluňku.

Otec neměl komunistům za zlé, že ho věznili

V roce 1953 se vrátil Karel Sirotek z vězení, a přesto, jak mu komunistický režim ukřivdil, zůstal přesvědčeným komunistou. „Když se vrátil, byl vyděšený a křehký. O ničem se nevyjadřoval, protože se prý zavázal mlčenlivostí. Přesto, co prožil, nechtěl vystoupit z KSČ. I když ho zavřeli, neměl jim to za zlé. Chápal to tak, že někdo musel mít zodpovědnost, a on ji na sebe vzal. Z KSČ vystoupil až v roce 1968, kdy ho rehabilitovali, ale komunismus nikdy zcela neopustil. Mamince jednou vyčetl, že z jeho dětí vyrostli reakcionáři,“ vzpomíná Eva Sirotková-Franklin.

Emigrace v roce 1967

V roce 1956 se pamětnice provdala za svou studentskou lásku Jana Bartoše a oba odešli do angažmá do Karlových Varů. Vztah však dlouho nevydržel. Po narození syna Tomáše v roce 1957 ji manžel opustil s kolegyní ze souboru. Po ročním angažmá v Brně ji přijal Otomar Krejča do Národního divadla do pomocného hereckého souboru pro malé role. Eva Sirotková-Franklin vzpomíná, že v padesátých letech se nevyhnula divadelním hrám se silným prosocialistickým vyzněním. Raději vzpomíná na uvolněnější druhou polovinu šedesátých let, kdy již bylo možné vytvářet vlastní poetické večery podle vlastního vkusu. V roce 1967 ve Viole například recitovala spolu s Radovanem Lukavským rozsáhlou básnickou skladbu protikomunistického básníka Jan Zahradníčka – Znamení moci.

V roce 1967 před prázdninami ještě zkoušela v Národním divadle a při loučení s kolegy se neubránila dojetí. Na rozdíl od nich věděla, že v nové sezoně už se nesetkají. Po tříleté známosti s psychiatrem Ivanem Francuchem, který plánoval emigraci, s ním již jako manželka odjela na kongres do Wiesbadenu. Do Německa s sebou v kufru s dvojitým dnem propašovala kritický projev Ludvíka Vaculíka, který v červnu 1967 přednesl na Sjezdu spisovatelů. Projev pamětnice přečetla v německém rozhlase Deutsche Welle a přijala i nabídku k externí spolupráci.

Syna jsem dostala přes Červený kříž

„Odmítala jsem se v zahraničí jakkoli mediálně zviditelňovat a nechtěla jsem mít s rozhlasem žádnou oficiální smlouvu. Obávala jsem se totiž o syna Tomáše, který zůstal v Československu a hodlala jsem ho dostat z republiky přes Červený kříž,“ říká. Věděla, že kdyby ji komunisté usvědčili z protikomunistické propagandy, ohrozilo by to průběh vyjednávání.

V roce 1968 v Deutsche Welle ohlásila smutnou zprávu o příchodu ruských tanků do Československa a její obavy, že už syna nedostane, vzrostly. S manželem měli zažádáno o azyl v USA a právě po srpnu 1968, po roce vyřizování a čekání, dostali od sponzora pro české uprchlíky letenky. Nemohli déle čekat. Syna Tomáše se pamětnice dočkala až v roce 1969 v Bostonu, kam ho spolu s osmdesátiletou babičkou pustili na pozvání. S rodiči se poprvé shledala po čtyřech letech.

Z herečky psychoterapeutkou

V Americe se manželé Francuchovi usadili v San Diegu a pro zjednodušení se přejmenovali na Franklinovi. Herecká kariéra vzhledem k jazykové bariéře pro pamětnici skončila a její zájem se nasměroval k oboru, který ji také zajímal – k psychologii. Zatímco manžel musel znovu složit zkoušky z psychiatrie, protože československý diplom z Univerzity Karlovy v USA neuznávali, a nově se vrhl na teologii, Eva Sirotková-Franklin vystudovala psychoterapii, které se pak věnovala až do roku 1991, kdy se vrátila do Čech.

Osudové setkání s Antonínem Hodkem

S českou komunitou v San Diegu se stýkala spíše sporadicky. Zajímaly ji hlavně recitační večery, které organizovala Jiřina Fuchsová. Ta také založila knihovnu české literatury a vydávala dvojjazyčnou poezii českých emigrantů. Eva Sirotková-Franklin v Kalifornii pro krajany pomáhala organizovat zájezdy českých umělců, například Karla Kryla, Jiřiny Bohdalové, Vladimíra Škutiny nebo Waldemara Matušky. V roce 1988 se na jedné kulturní akci seznámila se svým třetím manželem, choreografem a hercem Wolkerova divadla Antonínem Hodkem, který se do USA dostal v roce 1968 s Laternou Magikou a zpět do okupované vlasti už se nevrátil. Dostal roční angažmá v Hollywoodu, pak učil jevištní pohyb na University of California Los Angeles, vystupoval na festivalech a hrál pro děti.

V listopadu 1989 prožívala pamětnice euforii z možnosti vrátit se do Čech a podobné nadšení sdílel i Antonín Hodek. Ivan Franklin si však návrat nedovedl představit, a tak následoval rozvod. „Necítila jsem žádný smutek, že Ameriku opouštím, i když těch dvacet let bylo krásných, našla jsem si tam americké přátele. S českými emigranty jsem se tam příliš nestýkala, protože jsme nebyli na jedné vlně. Měli jsme odlišné zájmy a hodnoty,“ říká Eva Sirotková-Franklin. Do Čech se vrátil také její syn Tomáš. S Antonínem Hodkem prožila v Čechách ještě krásných a naplněných dvacet let.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století