Mgr. Eva Sirotková-Franklin

* 1934  

  • „Z celé té doby tatínkova pobytu ve vězení si pamatuji jen jednu návštěvu, a to v Bartolomějské ulici. Zavedli nás do takové úřadovny, kam ho přivedli. Byl to pro mě divný zážitek, vidět otce v tom mundúru. Měl ještě takové hrozně dlouhé vlasy, které se v té době nenosily, zvláště ne starší lidé. Ani holiče mu nedopřáli před tím, než jsme ho mohli vidět. Ukázali, abychom si sedli ke stolu, a ten pán, co ho přivedl, ten bachař, byl mladý a tatínek mu nesl židli, aby si k nám přisedl. A to mě tak naštvalo… říkala jsem: ‚Tati, prosím tě, ten pán si může tu židli přinést sám, on je mladší než ty.‘ A táta jenom tak koukal, abych jako byla zticha. Mě ale tyto detaily, kdy ponižovali lidi neprávem, jako teenagera strašně rozčilovaly.“

  • „Samozřejmě že když jsme se dověděli, že jsou v Praze Rusové, tak první, co jsem chtěla udělat, bylo jet domů, protože jsem se bála, že už nikdy neuvidím svého syna. Manžel mi ale řekl, že to není reálné. Říkal: ‚Jsme odsouzení na dva roky v naší nepřítomnosti za to, že jsme opustili nelegálně zem, a když tam pojedeš, syna stejně neuvidíš, protože tě zavřou.‘ Tak jsem se nechala umluvit s tím, že hned začneme pracovat na tom, abychom ho dostali co nejdříve. Co nejdříve – to byl nakonec rok. Ale měli jsme štěstí, protože než úplně zavřeli hranice a nastala normalizace, podařilo se ještě na ministerstvu zahraničí, kde bylo ještě pár slušných lidí, kteří pomáhali rodinám dát se dohromady, že Tomášovi a prababičce podepsali vízum na návštěvu nějakých údajných přátel v Americe, kteří nám to pozvání podepsali, a syna jsme dostali. Přiletěli v dubnu 1969, ještě než se úplně ohnivzdorně uzavřely hranice.“

  • „Když se mě lidi ptají, proč jsem se vrátila, tak vždycky říkám, že proto, že tady byl vždycky můj domov.“ – „A Amerika se vám opouštěla těžko či lehko?“ – „Myslím, že ne moc těžko. Hned potom, když jsme se rozhodli odjet, věděla jsem, že budu znovu opouštět lidi, které mám ráda, ale přátelství Američanů bylo jiné. Poznala jsem je jako přátele později a neprožila jsem s nimi dětství. Pevnější přátelství většinou začínají v dětství a to jsem tam neměla. Oni jsou hrozně srdeční, milí, ale je to trošku na povrchu všechno. Takže když jsem se vrátila domů, byl to pro mě daleko silnější zážitek. I proto, že jsem mohla zpátky do divadla, i když ne aktivně. Mohu ale divadlo sledovat, mohu být součástí té herecké společnosti, kam jsem byla zpátky přijata jako stará herečka. A to je moc krásný pocit zase někam patřit. To se mi v té Americe úplně nepodařilo.“

  • „Když tatínka zavřeli, samozřejmě jsme byli černé ovce, takže lidi maminku nezdravili a přecházeli na druhý chodník. Byli jsme zadlužení, protože jsme měli jen ten malý příjem maminky, která pracovala na městském úřadě, a když ji vyhodili, neměli jsme nějakou dobu žádný příjem. Maminka si našla práci jako průvodčí u vlaku a to dělala celou tu dobu, než tátu pustili. A my, abychom si přivydělali, byla taková možnost, že ty staré domy, které se rozpadaly, tak skupiny občanů mohly zažádat, že je budou rozebírat a očišťovat cihly a za ty cihly jim pak město vyplatí nějaké peníze. Takže jsme jeden celý domeček s maminkou a s bráchou rozebrali a dostali jsme za to nějaké penízky. Cihly jsme čistili každý víkend.“

  • „Jaké bylo vaše poslední rozloučení s Národním divadlem?“ – „Smutné. Začali jsme zkoušet první muzikál v Národním divadle – Šumaře na střeše. Měla jsem tam roli té jedné dcery, Šumaře hrál pan Pešek. Ta poslední zkouška před prázdninami byla právě loučení s otcem, kterého hrál pan Pešek, a já se s ním loučila na nádraží, měla jsem odjíždět na Sibiř. Bylo to takové dojemné, on se mě ptal, jestli mám teplé spodní prádlo a tak, a já jsem celou tu dobu toho loučení brečela. Za jevištěm mi pak kolegové říkali: ‚Co blbneš, vždyť naostro budeme zkoušet až po prázdninách. Tohle jsou jen první zkoušky a ty už to bereš tak vážně…‘ A já jsem jim nemohla říct, že je všechny vidím naposledy a že se s nimi loučím. Nemohla jsem to říct nikomu. Nevěděli to ani mí rodiče. Jen jeden můj kolega, Bořivoj Navrátil to věděl, tomu jsem se svěřila. To byl můj nejbližší kolega.“

  • „Česká menšina v San Diegu nebyla moc velká A já jsem ani o styk s Čechy moc nestála, protože jsem párkrát zažila schůzky v soukromí, kde si české ženy stěžovaly, že v Americe nemají hrubou mouku nebo že šunku mají sladkou… takže ty Čechy jsem moc nemusela. Jen když jsme dělali pro Čechy nějaký kulturní program. V San Diegu jsem se seznámila s českou básnířkou Jiřinou Fuchsovou, jejíž manžel měl slušné postavení a dával jí možnost publikovat samizdatové knížky. Podobně jako to bylo u Škvoreckého, ale ona publikovala básně básníků – emigrantů. Třeba dělala překlady do angličtiny a vydávala pro ně básničky dvojjazyčně. Samozřejmě 28. říjen byl vždycky příležitostí někde recitovat a český Sokol tam vždycky udělal nějakou trachtaci, takže takhle jsem potkala nějaké ty Čechy.“

  • „Mně se podařilo vzít s sebou ten projev Ludvíka Vaculíka ze Sjezdu spisovatelů z roku 1967. Byl velice dlouhý a já jsem měla s sebou kopii schovanou v kufříku s dvojitým dnem. Došla jsem s tím do Deutsche Welle (německá rozhlasová stanice), protože ten pán, u kterého jsme bydleli, byl z Dürenu a do Svobodné Evropy to bylo moc daleko. Vzal mě tedy do Deutsche Welle. Tam mi řekli, že by potřebovali, abych jim to načetla na mikrofon, protože tam mají jen hlasatele a ti by tak dlouhou věc smysluplně načíst nezvládli. Slíbili, že moje jméno nebudou uvádět. Tak jsem to načetla a oni mi nabídli, abych u nich pracovala. Já jsem ale nemohla žádné smlouvy podepisovat, protože jsme chtěli pokračovat do Ameriky a chtěla jsem tam dostat z Československa mého syna. Bála jsem se, že by se to zkomplikovalo.“

  • „Četl se tam vždycky kádrový posudek a Radovan Lukavský si ho přečetl, protože byl předseda zkouškové komise. Buď byl předseda Lukavský, nebo Plachý, to už nevím. Lukavský ale navrhl, ať nečtou ty kádrové posudky, že zbytečně marní čas, protože třeba u prvního monologu zjistí, že to nestojí za to a zdržovali by se. Takže až udělám ty talentové zkoušky, tak potom že přečtou kádrový posudek. Tím pádem jsem je zřejmě ovlivnila. Navíc Plachý byl známý svými protirežimními názory a Lukavský byl katolík, takže mě na DAMU protáhli, přestože jsem měla ten kádrový posudek tak špatný.“

  • „V Jáchymově zinscenovali monstrproces s českými zaměstnanci jáchymovských dolů. Zřejmě se tam ztratila uranová ruda, i když nevím, co by s ní kdo dělal a jak by ji mohl zpeněžit. Kladli to otci za vinu. Protože to byl ruský projekt, byla to velezrada. Když se táta vrátil z vězení, ptala jsem se ho, co vlastně provedl, že mu dali pět let. Dostal pět let! A to bylo ještě nejmíň, protože ti, co dělali přímo v provozu těžby uranové rudy, dostali těžší tresty, i nějaký provaz. Zkrátka ti Rusové si vymínili, že museli být potrestaní ti, co tam dělali údajnou záškodnickou činnost. Zřejmě chtěli lidi vystrašit. Zřejmě se taky někdy někdo ozval proti tomu, že se do Ruska vozí uran zadarmo a že to není fér, a to neradi slyšeli.“

  • Full recordings
  • 10

    Praha Eye Direct, 04.10.2017

    (audio)
    duration: 02:14:11
  • 11

    Praha, 08.06.2017

    (audio)
    duration: 03:24:58
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Necítila jsem žádný smutek, že Ameriku opouštím

N.D. ,ze hry "Království Boží ",1964
N.D. ,ze hry "Království Boží ",1964
photo: archiv pamětnice

Eva Sirotková-Franklin se narodila 15. února 1934 na středním Urale ve vesnici Gubacha českým rodičům Karlu a Štěpánce Sirotkovým. Její otec na Urale pracoval jako stavbyvedoucí velké fabriky. Z Ruska se Sirotkovi vrátili těsně před vypuknutím druhé světové války a usadili se v Praze. Otec ovlivněný dobrými zkušenostmi z pobytu na Urale sympatizoval s komunistickými idejemi, vstoupil do strany a následoval tak svého bratra Emila Sirotka, kterého v roce 1944 nacisté popravili za odbojovou činnost. Karel Sirotek se do odboje nezapojil a válku rodina přežila bez úhony. Po válce Sirotkovi přesídlili do Karlových Varů, kde otec dostal práci stavbyvedoucího v jáchymovských dolech. V roce 1950 ho komunisté neprávem obvinili ze sabotáže a musel si odpykat tři roky žaláře. I přes křivdu zůstal věrný straně a vystoupil z ní až v roce 1968. Přesto, že byl tatínek politickým vězněm, směla Eva Sirotková v roce 1952 odmaturovat a díky Radovanu Lukavskému, který odmítl brát zřetel na její nepříznivý kádrový posudek, složila talentové zkoušky na DAMU a byla přijata. Čtyři sezony hrála v Krajském oblastním divadle v Karlových Varech, rok byla v brněnském Státním divadle a v letech 1961 až 1967 působila v souboru Národního divadla v Praze. V roce 1967 emigrovala s manželem Ivanem Francuchem, psychiatrem, do SRN, kde spolupracovala s rozhlasovou stanicí Deutsche Welle. Poté pokračovali do USA. Její dvanáctiletý syn Tomáš se za matkou dostal v roce 1969. Pamětnice v USA vystudovala psychoterapii, které se věnovala až do roku 1991, kdy se spolu se svým třetím životním partnerem, hercem a mimem Antonínem Hodkem, vrátila do Čech.