The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Drahomíra Šinoglová (* 1951)

Zpětně si myslím, že se vše dělo přesně tak, jak se dít mělo

  • narodila se ve Stošíkovicích na Znojemsku 27. července 1951

  • v roce 1970 vzbudila zájem StB, když i se svým manželem dala najevo svůj postoj k režimu tím, že šla při volbách za plentu

  • v roce 1977 se oba zapojili do rozšiřování zakázaných textů z edice Petlice

  • v roce 1980 ji odsoudili za přípravu trestného činu pobuřování na rok vězení nepodmíněně

  • v březnu 1982 byla zatčena, z náruče jí tehdy vytrhli půlročního, stále ještě kojeného syna

  • její příběh obletěl zahraniční sdělovací prostředky

  • po měsíci vězení jí na základě vlny občanské nevole v Československu i zahraničí prezident Gustáv Husák udělil milost

  • od roku 1977 do roku 1989 čelila spolu se svou rodinou vytrvalému nátlaku ze strany StB

  • v roce 2012 získala ocenění za třetí odboj a dodnes žije na Znojemsku

Dědovi při kolektivizaci vyhrožovali

Odmítala říkat něco jiného doma a něco jiného na veřejnosti. Stala se celostátně hledanou osobou. Při domovní prohlídce se jako těhotná skrývala šest hodin v akumulačních kamnech. Při zatýkání jí z náruče násilím vytrhli půlročního syna. „Nezapomněla jsem, ale odpustila. Konali ze strachu o sebe i své blízké,“ doplňuje Drahomíra Šinoglová. Její příběh vzbudil mezinárodní občanskou nevoli a dokládá, že i v osmdesátých letech čelili lidé v totalitním Československu vytrvalému pronásledování ze strany režimu.

Narodila se v roce 1951 ve Stošíkovicích na Znojemsku do dělnické rodiny. Ještě než nastoupila do základní školy, přestěhovala se s rodiči do ZnojmaDo Stošíkovic ale i nadále rodina pravidelně jezdila za prarodiči. Ti byli jedni z posledních, kteří v padesátých letech odmítali dát své polnosti JZD v rámci kolektivizace. „Pak ale dědu ještě asi s dalšíma dvěma naložili tajní do auta a jezdili s nimi tak dlouho, dokud je psychicky nezlomili. Vyhrožovali jim vězením. Děda začal pít a už se z toho nikdy nevzpamatoval.“ Otec pamětnice byl členem KSČ. S praktikami režimu sice nesouhlasil, komunistickou myšlenku ale nepřestával hájit a věřil, že se v budoucnu naplní. „V dospělosti jsme spolu mívali názorové rozpory. Říkala jsem mu, jak to může hájit, když vidí, co dělají. Otec byl ale hodný člověk, nikomu by neublížil. A s maminkou nás vychovávali k pravdě, abychom dělali, co cítíme.“ Drahomíra Šinoglová si podobně jako většina dětí narozených v socialismu prošla školní ideologickou masáží. Chodila do Pionýra a později se stala členkou SSM. Doma její rodiče udržovali linii tehdy celkem běžné klidové koexistence s režimem. „Generace mých rodičů zažila nacismus a komunistické hrůzy padesátých let. Oni se opravdu báli říkat na ulici pravdu. Věděli, že to hodně lidí stálo život.“

Z tanku jim vypadl jeden voják, přejeli ho a jeli dál

Po základní škole nastoupila pamětnice na Střední ekonomickou školu ve Znojmě, kde ji také zastihly události 21. srpna 1968. Lidé se báli. Nevěděli, zda nedojde k válce, a snažili se zůstat se svými blízkými pohromadě. „Moje starší sestra byla tehdy na brigádě na Slovensku, a tak jsme pro ni hned jeli. Pamatuji si zpáteční cestu za kolonou ruských tanků. V jedné chvíli, nevím přesně, co se tam stalo, ale z tanku jim vypadl voják. Tank ho přejel, nikdo nezastavil a všichni jeli dál. My v autě ztuhli, doteď mě z toho mrazí.“ Invaze vojsk Varšavské smlouvy znamenala náhlé utnutí veškerého uvolnění konce šedesátých let v Československu. Následná normalizace opět cíleně budovala v totalitní zemi atmosféru strachu a vzájemné nedůvěry mezi lidmi.

Potřebovala jsem být pravdivá, žít podle toho, co cítím

Záhy po maturitě v roce 1970 se Drahomíra Šinoglová seznámila se svým budoucím manželem Janem. Nastoupila jako podniková kontrolorka ve znojemské firmě a musela projít prověrkami. „Ptali se lidí, jaký mají názor na sovětskou okupaci v osmašedesátém. Řekla jsem, že názor mám, a to jen jeden, ne jako většina lidí dva, jeden pro sebe a druhý pro ně, ale že nejsem povinná se jim zpovídat a říkat jim, co si myslím.“ Z práce ji okamžitě vyhodili. Dlouho nemohla najít další zaměstnání a obávala se vězení za příživnictví. S Janem se tedy domluvili, že se vezmou, aby mohla být případně ženou v domácnosti. Svatba se konala ke konci roku 1970, i když pamětnice nakonec našla i práci. Dlouho v ní ale nezůstala, protože na začátku roku 1972 nastoupila na mateřskou dovolenou. Manželé Šinoglovi se shodovali ve svých postojích ohledně společenské situace. Oba toužili po svobodném životě podle svých představ. „Už v roce 1970 jsme šli při volbách za plentu. Říkali jsme si, že když jsou to svobodné volby, budeme volit svobodně.“ Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Šinoglovým nikdy nepovolili vycestovat do tzv. kapitalistické ciziny a později jim také zabavili cestovní pasy. I nadále ale manželé neskrývali své svobodné myšlení a otevřeně dávali najevo své protirežimní názory. Doma poslouchali Svobodnou Evropu, Hlas Ameriky i BBC. Odmítali sklonit hlavu a žít v rozporu sami se sebou. „Potřebovala jsem být pravdivá. Žít podle toho, co cítím, a proto jsem to všechno dělala. Do disidentské činnosti se Šinoglovi definitivně zapojili po pohřbu filozofa Jana Patočky v roce 1977. Pohřeb sledovala a natáčela StB. Nad hřbitovem létaly vrtulníky a proslovy rušily hlučné motorky. Po této události zajeli Šinoglovi za spisovatelem Pavlem Kohoutem na Sázavu. Na jeho doporučení se pak v Brně spojili se spisovateli Milanem Uhdem a Janem Trefulkou. Aktivně začali rozmnožovat a šířit texty tehdy zakázané literatury z edice Petlice.1 Stali se sympatizanty Charty 77, i když ji nikdy nepodepsali. „Nedoporučovalo se to. Disidenti se mezi sebou takto chránili, aby je všechny nepozavírali.“   

StB v seznamu uvedla, že u nás našla porno

Tajná policie rodinu Šinoglových pečlivě sledovala. Manžel pamětnice pracoval jako opravář a jezdil po různých domácnostech. Sklad materiálu si vedl i doma, aby se pro něj nemusel denně vracet do podniku. „Vždy měl všechno v pořádku, nikdy žádný problém s inventurou nebo kontrolou. I tak si StB vymyslela, že má manko pět tisíc korun. (...) Manžel se domnívá, že nás tehdy někdo udal. Já si spíš myslím, že nás sledovali a věděli, co děláme, jen nás potřebovali ‚dostat‘.“ Pod záminkou podezření z rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví provedla tajná policie v březnu 1980 v domě Šinoglových ve Strachoticích na Znojemsku domovní prohlídku, při které našla zakázanou literaturu, její opisy a také materiály k Chartě 77. V soupisu věcí, které byly tehdy zabaveny, je také položka s fotografiemi, označená jako porno. „Byli jsme mladí, manžel si mě fotil. Byl to náš soukromý archiv. Asi nikdy neviděli skutečné porno, že to tak označili. Nikdy jsem ty fotografie nedostala zpět. Řekli, že se ztratily... Myslím, že si je spíš někdo dal do svého ‚soukromého‘ archivu.“

Stala jsem se celostátně hledanou osobou

Manžela pamětnice po domovní prohlídce obvinili z přípravy k trestnému činu pobuřování a umístili ho do vazby v Brně-Bohunicích, kde strávil čtyři měsíce. Přes další disidenty a signatáře Charty 77 se Drahomíra Šinoglová dostala k advokátovi JUDr. Jánu Čarnogurskému.2 „Bylo to velmi náročné období. Finančně, fyzicky i psychicky. Děti jsem musela nechávat u rodičů. Neustále jsem jezdila mezi Bratislavou, Brnem a Znojmem.“ Obrat nastal asi po dvou měsících, když z trestného činu pobuřování obvinili pamětnici. Opakovaně ji předvolávali k výslechům do tehdejšího sídla StB ve Znojmě na „Krajzáku“. „Nebo mě odtáhli i bez předvolání. Jednou mě vyslýchali dokonce se synem Honzíkem.“ Výslech trval několik hodin. Syn nesl nátlak ve vyšetřovně těžce. V jedné chvíli se na vyšetřovatele nekontrolovaně rozkřičel. „To mi vadilo nejvíc, to psychické týrání a ničení dětí. (...) Pokoušela jsem se jim také vysvětlit, že musím pro dceru do školy. Odvětili, že se o to nemám starat, že to zařídí. Snažila jsem se zachovat klid a odpověděla jsem jim, že je tedy budu žalovat za únos dítěte, že jim k vyzvednutí dcery souhlas nedávám.“ Manželovo obvinění StB stáhla a začala se soustředit jen na pamětnici. Na základě faktu, že uměla psát na stroji, došli vyšetřovatelé k tomu, že opisy zakázané literatury pořizovala ona. Soud ji 30. září 1980 odsoudil k odnětí svobody na jeden rok nepodmíněně. „Byl to šok. Doktor Čarnogurský mě uklidňoval, že z toho bude jen podmínka, že nemají žádné přímé důkazy. V podmínku věřili i zástupci VONS (Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných) a signatáři. Odsoudili mě jen na základě nepřímých důkazů.“ Manželé Šinoglovi po neúspěšném odvolání začali přemýšlet o dalším těhotenství. Věřili, že by tak mohli pro pamětnici získat odklad nástupu k výkonu trestu. Předvolání k nástupu do věznice přišlo začátkem ledna 1981. Drahomíra Šinoglová byla v té době už těhotná, ale potvrzení od lékaře neměla, a i když se jí ho později podařilo doložit, okresní soud jej neuznal. Měla strach, že ji můžou kdykoli zatknout a odvléct do vězení. Začala se proto skrývat.

Těhotná jsem musela šest hodin vydržet skrčená v akumulačních kamnech

Okresní soud nadále kladl podmínky, odkud musí mít Drahomíra Šinoglová lékařskou zprávu o těhotenství. Potvrzení ale posléze opakovaně neuznával. „Stala se ze mě celostátně hledaná osoba, ale to jsem se dozvěděla až později.“ Útočiště našla u manželů Roubalových z Častrova. Sami byli pod stálým dohledem StB a často u nich prováděli domovní prohlídky. Už dopředu s touto možností Šinoglovi počítali. Manžel Jan proto připravil úkryt v nepoužívaných akumulačních kamnech. „Jednou ráno mě asi v sedm hodin naléhavě budila Věra Roubalová s tím, že se musím rychle ukrýt, že sem jde StB. Tak jsem jen v košilce a kalhotkách spěchala do kamen. Nestihla jsem jít ani na toaletu a v kamnech mě pak celou dobu tlačil do pravé nohy silný šroub.“ V úkrytu musela vydržet celých šest hodin. „Měla jsem strašný strach. Bylo tam málo vzduchu, bála jsem se, že omdlím a kamna se pohnou. Když StB odešla, museli mi Roubalovi pomoci vstát, nemohla jsem ani narovnat prsty, ani stát sama na nohou.“

Estébáci hlídali znojemskou nemocnici zvenku i uvnitř

Okresní soud posléze určil primáře znojemské nemocnice jako soudního znalce, který musí u Drahomíry Šinoglové provést vyšetření ohledně těhotenství. StB spolu s tehdejší Veřejnou bezpečností znojemskou nemocnici hlídala venku i uvnitř. Pamětnice se za pomoci Jana a své sestry dostala do ordinace primáře v přestrojení. „Byl z toho evidentně vyjevený. Spolupracoval s nimi. Přišla jsem schválně v jiný čas, než čekali. (...) Vyšetření posléze provedl, ale i tak mi odmítal dát potvrzení o těhotenství. Řekla jsem mu, že neodejdu, dokud mi ten papír nedá. Nevydržel to a potvrzení mi vystavil.“ Soud nakonec rozhodl o odkladu nástupu k výkonu trestu na šest měsíců po narození dítěte.

Nasadili mi pouta a z náruče mi vyrvali půlročního syna

Ke konci srpna 1981 se manželům Drahomíře a Janovi narodil syn Pavel. V pondělí 1. března 1982 ho po povinném očkování Jan odvezl zpět domů k matce a odjel do práce. Netrvalo dlouho a jejich dům obklíčilo šest policejních aut. „Přijeli mě zatknout a odvézt do věznice. Žádné předvolání k nástupu výkonu trestu mi předtím nepřišlo.“ Drahomíra Šinoglová se se synem v náručí schovala v ložnici. „StB překonala šest zámků a ten, co to řídil, poručil dvěma esenbákům, aby mi nasadili pouta. Měla jsem Pavlíka u sebe a ti dva ten příkaz neuposlechli. Bylo vidět, že je jim to proti srsti. Teprve až na ně velitel potřetí zařval, tak mi nasadili pouta a já už nemohla syna pevně držet, tak přiskočily dvě ženské ze sociálky, já jim říkám jezinky, a syna mi z náruče vytrhly.“ Drahomíra Šinoglová si s sebou nesměla vzít žádné věci. Nevěděla, kam odvážejí jejího, stále ještě kojeného syna ani kam povezou ji. StB pamětnici nejprve převezla na vyšetřovnu ve Znojmě a poté do věznice v Brně-Bohunicích. Asi po dvou týdnech ji pak odvezli do ženské věznice v Opavě. Její manžel systém bohunické věznice znal, a tak se mu podařilo transport vysledovat. „Po čase se vedle autobusu skutečně manžel objevil a v autě měl všechny naše děti. Věděla jsem tak aspoň, že jsou v pořádku a že se manželovi podařilo dostat Pavlíka z kojeňáku.“

O mém případu informovaly zahraniční sdělovací prostředky

Už po rozsudku zaslala Drahomíra Šinoglová na radu manželů Roubalových, kteří byli napojeni na VONS, žádost o milost prezidentovi ČSSR Gustávu Husákovi. O jejím případu informovaly zahraniční sdělovací prostředky. Lidé v Československu i zahraničí podepisovali petici za její propuštění. To, že režim odloučil matku od kojence, vzbudilo všeobecnou nevoli. Pamětnice se stala jediným politickým vězněm Husákovy éry, který od něj dostal milost. V době odsouzení za přípravu k trestnému činu pobuřování jí bylo devětadvacet let. Ve vězení strávila měsíc. Po celou dobu si nemohla pořídit ani kartáček na zuby. V noci z obavy o život nespala. Žila v napětí, aby si bachaři nenašli záminku, na základě které by jí roční vězení ještě prodloužili. Náplní její vězeňské činnosti bylo motání cívek do kondenzátorů. Když nastupovala k výkonu trestu, vážila 66 kilogramů, při propuštění o deset méně. Cílenému psychickému nátlaku ji pracovníci věznice vystavovali i v den jejího propuštění 30. března 1982. O udělení milosti se dozvěděla až několik minut před opuštěním věznice. Prezident Gustáv Husák milost podepsal 24. března 1982. Telefonicky tato zpráva putovala do věznice celých šest dní. Psychický tlak, pod kterým rodina vytrvale žila, se bezprostředně dotýkal i dětí. Den po uvěznění pamětnice vyvolala učitelka jejího osmiletého syna k tabuli a vyzvala ho, aby celé třídě oznámil, kde je teď jeho maminka. Dcera manželů Šinoglových nemohla i přes výborný prospěch dále studovat. Na vybranou dostala mezi učebními obory obráběč kovů a biochemička. Těch, kteří se od roku 1977 do roku 1989 podíleli na trvalém pronásledování manželů Šinoglových, byly desítky. Dodnes je pamětnice potkává na ulici. Omluvy se od nikoho z nich nedočkala. „Nebuďte naivní. To byste mě rozesmála, paní redaktorko. (...) Já jim ale odpustila. Kdyby ne, trápila bych se tím nejvíc zase jen já sama. (...) Když se dívám na svůj život zpět, říkám si, že šlo všechno právě tak, jak jít mělo.“

Manželství Šinoglových se o několik let později rozpadlo. Sametovou revoluci prožívala pamětnice zajišťováním nového domova pro sebe a své děti. „Revoluci jsem přivítala, ale s tím, co se děje dnes, nesouhlasím. Dostáváme se tam, kde jsme už byli. Lidé jsou dnes zaměřeni jen na spotřebu. Nic jiného je nezajímá. Angažovat už se sama nechci, ale spíš apeluju na mladé, aby se zajímali o to, co se děje ve státě, a aby se zajímali také o jiné hodnoty než jen o ty materiální.“

V roce 2012 převzala Drahomíra Šinoglová ocenění za svou činnost v boji proti komunismu jako účastník třetího odboje.

1. http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1721 

2. https://cs.wikipedia.org/wiki/J%C3%A1n_%C4%8Carnogursk%C3%BD

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Karolina Antlová)