The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Vlastimil Šindelář (* 1938)

• narodil se 11. prosince 1938 v Horní Bříze u Plzně

• po válce se rodina přestěhovala do Klatov

• od dětství se věnoval leteckému modelářství, dosáhl první výkonnostní třídy

• po maturitě v roce 1956 nebyl dvakrát přijat na vysokou školu, zřejmě kvůli negativnímu posudku uličního výboru

• absolvoval dvouletou nástavbu při strojní průmyslové škole v Plzni

• vysokou školu dokončil v roce 1967

• pracoval ve „Škodovce“ v Klatovech, v Kovofiniši v Ledči nad Sázavou

• od roku 1969 byl vedoucím v podniku Elektro Bečov a později předsedou družstva

• v letech 1993–1999 byl ředitelem podniku dřevonástrojů v Mlýnském Struhadle

• v době natáčení (2025) žil v Bečově nad Teplou

Život Vlastimila Šindeláře odráží každodenní zkušenost muže, který prošel válkou, nástupem komunismu, normalizací i pádem režimu. Pamatuje si nálety a demarkační čáru v roce 1945, zákaz skautingu, povinný Pionýr, kádrové posudky i to, že o přijetí na vysokou školu rozhodoval soused z uličního výboru. Popisuje, jak totalitní režim nenápadně, ale účinně zasahoval do vzdělání, práce i rodinného života obyčejných lidí.

Sirény, běh, tma v podzemí

Vlastimil Šindelář se narodil 11. prosince 1938 v Horní Bříze u Plzně. Otec Antonín byl řidič a později pracoval jako elektromontér, matka Magdalena byla zpočátku v domácnosti. Rodina žila skromně, podobně jako mnoho dalších: v jediné místnosti. Vlastimil měl o tři roky staršího bratra Antonína. První vzpomínky má ze svých dvou či tří let, kdy vnímal nálety, zvuk sirén, úprk a tmu v podzemí. „Horní Bříza leží asi deset kilometrů vzdušnou čarou od Plzně, a když nad krajinou přeletěly bombardéry, zvedl se poplach a utíkalo se do krytů. Protože se v Horní Bříze těžil kaolin, kryty byly v kaolinových dolech,“ vypráví.

Nejsilněji se mu do paměti zapsal duben 1945, nálet na plzeňskou Škodovku a nádraží. Letadla tehdy přelétávala nad Horní Břízou, obloha byla nasvícená, bombardéry shazovaly světlice a také staniolové pásky, které měly rušit radary. Rodina nestihla doběhnout do krytu v kaolinových dolech, které byly zhruba dva kilometry od domu, a sirény už volaly příliš naléhavě. Schovali se tedy do podjezdu u železniční trati, kterému se říkalo „kanálek“, jen tři sta metrů od domova. Vlastimil si pamatuje tlakové vlny: „Při každém výbuchu nás to z kanálku vyhnalo ven a pak jsme se znovu vraceli dovnitř. Rodiče mi tiskli na pusu mokrý kapesník. Bylo mi šest let a strach jsem cítil v celém těle.“

Naší vesnicí vedla demarkační čára

Horní Bříza byla tehdy čistě česká vesnice a osvobození v roce 1945 přišlo v podobě zvláštního sousedství: část Horní Břízy obsadili Američané, část Sověti. Obcí totiž vedla demarkační čára. Jejich dům ležel v sovětském pásmu, jehož hranice vedla hned pod domem. Američané měli zázemí ve škole. Děti tam chodily, protože jim vojáci rozdávali sušenky, čokoládu, žvýkačky nebo konzervy. „Čokoládu jsem poznal až díky Američanům, kteří nám ji házeli z džípů. Do té doby jsem nevěděl, co to je,“ vzpomíná Vlastimil Šindelář.

Demarkační linie pro místní nepředstavovala zásadní problém, byla spíše pomyslnou hranicí. „Rozdíl byl vidět hlavně ve výzbroji a vybavení obou armád, protože sovětští vojáci přijížděli s koňmi a vozíky, Američané měli auta a moderní techniku. Nepamatuji si, že by mezi nimi existoval nějaký bližší kontakt, a nevím, jak spolu vycházeli. Spíše si každý ‚hrál na svém písečku‘,“ vzpomíná Vlastimil Šindelář.

Nebýt pionýrem znamenalo stát se černou ovcí

Po válce se přestěhovali do Klatov, kde matka nastoupila do podniku Šumavan na výrobu košil a pamětník do první třídy. V roce 1946 se chystaly první poválečné volby a Vlastimil si je pamatuje spíše jako obrazy ulice: předvolební plakáty visely na každém rohu. Heslo ‚Volte číslo jedna‘ patřilo komunistické straně. „Rodiče se k žádné straně nehlásili, ale jako dělníkům jim základní myšlenky socialismu zněly logicky. Zlom v jejich pohledu přišel až později, když se systém začal zvrhávat, komunisté sledovali hlavně vlastní prospěch a platilo jednoduché pravidlo: kdo nešel s nimi, šel proti nim,“ vzpomíná Vlastimil Šindelář.

V prvních školních letech chodil do Junáka a setrval v něm do roku 1950, kdy ho komunisté postavili mimo zákon. Vedoucí v Klatovech tehdy oznámil, že skauting je zrušen a klubovna zavřená. „Vzali jsme to jako hotovou věc. Bylo nám to líto, ale nedalo se nic dělat. Ve Skautu jsme poznávali přírodu a učili se v ní přežít, postavit stan, rozdělat oheň, uvařit,“ vypráví Vlastimil Šindelář. Místo do Junáka začal chodit do Pionýra, který dle jeho vzpomínek převzal ze skautingu řadu prvků. Jenže k němu přibyla politika a být v Pionýru byla nepsaná povinnost. „Nebýt pionýrem znamenalo stát se ve třídě černou ovcí. Já sám jsem v něm byl, ale pamatuji spolužáky, které do Pionýra nevzali třeba kvůli rodinnému původu,“ dodává.

Vlastimil Šindelář se od útlého věku zabýval modelářstvím. Stavěl modely letadel, hlavně větroně, a působil u Pošumavského aeroklubu, který byl však v roce 1948 násilně zrušen rozhodnutím ÚV KSČ. Později vstoupil do Svazarmu, protože přes něj mohl získat materiál: balzu, nosníky, potahovací papír. Stavěl soutěžně a dosáhl první výkonnostní třídy, stal se členem krajského reprezentačního družstva a s větroni objel skoro celé Česko: letiště, soutěže, cesty. Motorové modely stavěl nesoutěžně.

Kvůli posudku mě dvakrát nevzali na vysokou školu

Po maturitě v roce 1956 se pamětník hlásil na vysokou školu, ale nebyl přijat. V té době vznikla dvouletá škola pro absolventy jedenáctiletek při strojní průmyslové škole v Plzni; absolvoval ji a stal se strojařem. Pak zkusil vysokou školu znovu: přijímací zkoušky složil, ale po několika týdnech přišlo vyrozumění, že nebyl přijat. Teprve po letech, podle jeho slov až po sametové revoluci, se z kádrových materiálů dozvěděl proč: měl negativní posudek.

Rodina se krátce před maturitou přestěhovala v Klatovech do domu, který koupila. A právě v novém bydlišti vznikl posudek od tzv. uličního výboru. Nutno připomenout, že uliční výbory byly prodlouženou rukou komunistického režimu. Působily na úrovni jedné ulice nebo domu a formálně spadaly pod národní výbory. Sloužily ke kontrole každodenního života obyvatel; sbíraly informace, dohlížely na politickou loajalitu a důvěrníci psali posudky na své sousedy, pokud si je někdo vyžádal.

Důvěrník Vlastimila Šindeláře osobně neznal, přesto o něm sepsal hodnocení. „V posudku mimo jiné stálo, že proti našemu domu byl lom, kam jsme jako mládež chodili hrát na hudební nástroje. Já jsem hrál na mandolínu, zpívalo se. On napsal, že se ‚nijak neprojevuji‘, tedy politicky. A právě to se stalo jedním z důvodů, proč mě nevzali.“ Absurdní na tom pro něho bylo i to, kdo posudek psal: soused bydlící o několik domů dál. Neměli mezi sebou spory, zdravili se a normálně spolu vycházeli.

Vlastimil Šindelář se na vysokou školu hlásil třikrát. Při třetím pokusu už prý hlavně proto, aby si dokázal, že na to má. Studoval tři roky v denním studiu, ale poté, co mu zemřel otec, přestoupil na dálkové studium. Školu dokončil v roce 1967.

Prověrky se mě naštěstí nedotkly

Pracoval ve „Škodovce“ v Klatovech v konstrukci a později v Kovofiniši v Ledči nad Sázavou, kde získal služební byt. Mezitím se oženil; manželka měla podobný osud jako on – také absolvovala strojní nástavbu a pracovali v jednom podniku. Do toho však vstoupil přelomový rok 1968, kdy se reformní komunisté pokusili o demokratizaci společnosti, ale v srpnu téhož roku přišla tvrdá odpověď ze Sovětského svazu v podobě tanků vojsk Varšavské smlouvy. Pamětník to popisuje jako bouřlivé období. V Ledči nad Sázavou sice tanky přímo nebyly, ale atmosféra byla silná a okupace pro něj znamenala šok. „Při služebních cestách jsem viděl tanky a vojenskou techniku, působilo to na mě hrozně,“ vzpomíná Vlastimil Šindelář.

V únoru 1969 přešel do podniku Elektro Bečov, kde pracoval zhruba devatenáct let. Nastoupil jako vedoucí výroby a postupně se stal i předsedou družstva. Začátkem sedmdesátých let se komunistický režim v okupované zemi, pod vedením Gustáva Husáka, opět utužil. Politické prověrky měly „oddělit zrno od plev“, a kdo si nenasypal popel na hlavu za své prodemokratické postoje v době Pražského jara v roce 1968, kdo neprokázal dostatečnou loajalitu ke KSČ, toho čekal kariérní postih; hodnocení se propsalo do posudků, člověk přišel o místo, byl sesazen, děti se nedostaly na školu. Vlastimil Šindelář tehdy nebyl členem KSČ, jen Československého svazu socialistické mládeže, a tak se ho prověrky osobně nedotkly. „Viděl jsem však, jak mnoha lidem zničily kariéru,“ říká.

V Bečově se zvyšovala jeho odpovědnost vedoucího výroby a i z tohoto důvodu byl tlačen ke vstupu do komunistické strany. Dlouho odmítal. Vymlouval se na členství ve Svazu mládeže, na nedostatek času, na administrativu. Vadilo mu, že komunistická strana měla vlastní ozbrojenou složku v podobě Lidových milicí, Státní bezpečnosti a jejich spolupracovníků. „Pak jsem se ale jednou vrátil z dovolené a vedoucí, stranický funkcionář, mi předložil už vyplněnou přihlášku. Řekl jednoduše: ‚Podepiš.‘ Měl jsem tři děti, a tak jsem to nakonec podepsal. I vzhledem k tomu, co jsem měl za sebou. Prostřední syn chtěl být hajným a hlásil se na lesnickou školu v Písku. Přestože výsledky přijímaček byly dobré, syna nepřijali.“

Turistika byl můj druhý život

Vedle práce a sportovních aktivit měla v jeho životě významné místo také turistika. Postupně se jí věnoval organizačně i prakticky a stala se pro něj důležitým prostorem osobní svobody v době tzv. normalizace. „Turistika byla v té době podporovaná, existoval celostátní kalendář akcí a pochody byly součástí výkonnostních tříd, takže účast byla vysoká – zpočátku i kolem čtyř set lidí,“ vzpomíná Vlastimil Šindelář.

Díky činnosti v rámci Svazu turistiky se ještě před rokem 1989 opakovaně dostal i do zahraničí. V letech 1981, 1983 a 1985 absolvovali přechody v oblasti Durmitoru v severní Černé Hoře a v Prokletých horách na pomezí Černé Hory, Albánie a Kosova až k albánské hranici. Na tyto zkušenosti navázal po roce 1990, kdy získal potřebnou kvalifikaci a vedl skupiny i v západních Alpách.
 

Listopad 1989 přinesl i starosti

Listopad 1989 pamětníka zastihl na služební cestě. Pozitivně přijal konec cenzury, možnost svobodně cestovat a další občanské svobody. Ale byl to zlom a s ním přišly i praktické problémy. „Po sametové revoluci nastal ve stavebnictví útlum a tím se podnik Elektro Bečov, který vyráběl elektroinstalační materiál, dostal do potíží. Kvůli zakázkám jsem jezdil i do Německa. Výroba se postupně stabilizovala a podnik existuje dodnes, ale tehdy sametová revoluce přinesla velkou nejistotu,“ vzpomíná Vlastimil Šindelář.

Konec komunistického režimu proměnil i vztahy na pracovišti. Lidé, kteří byli dřív spíše pasivní, najednou získali hlas. Pamětník už tehdy působil jako předseda družstva a někteří po něm chtěli vysvětlení postojů a minulých rozhodnutí. „Říkal jsem si ale, proč bych se měl zpovídat…“ dodává. V roce 1993 přešel do podniku dřevonástrojů v Mlýnském Struhadle, který byl v restituci vrácen původnímu majiteli, a stal se ředitelem. V roce 1999 odešel do penze.

Když Vlastimil Šindelář bilancuje polistopadový vývoj, přiznává, že privatizaci dodnes úplně nepochopil. Nerozumí vzniku multimilionářů a nevidí jasný rozdíl mezi sebou a jimi. Po roce 1989 se podle něj společnost uvolnila, přišla svoboda, možnost cestovat, jenže ne všichni měli stejné šance nové možnosti využít.

V posledních letech pamětník pomáhá v pokladně Bečovské botanické zahrady, kterou začal v roce 2005 obnovovat jeho syn, absolvent krajinářské architektury v Lednici.