Alice Šimůnková

* 1947

  • „To Pražské jaro, to nebylo jenom rok 68. To byly šedesátý léta, kdy se to krůček po krůčku uvolňovalo, zlepšovalo, jo. Takže na rok 68 já spíš vzpomínám pak na ten příchod těch vojsk, že jo. Ale to bylo v létě, v srpnu, a já jsem se právě učila na zkoušky. Takže byl to šok, ale zažila jsem to v Kolíně. Vzpomínám si, že tam projížděly tanky po té hlavní silnici, že jo, jak jde sem na Kutnou Horu. Ale nebyli to Rusáci, byli to Poláci. Aspoň to, co jsem zahlídla já, jo. No, no toho tam jezdilo asi víc, ale mě to, tehdy mě to docela jako překvapilo. A pak teda konec, no.“

  • „Jako pro mě – prostředí bylo úplně něco novýho. A já tadyhle, já jsem toho pána jmenovala, jmenoval se Pat. Takže on byl, oni neměli děti. A on byl hrozně takovej přátelskej. Já jsem třeba tam i pracovala. Ale to bylo, myslím, u té paní. Ona dělala nějaký kanceláře, já jsem jim tam s něčím pomáhala. Takže ta atmosféra tam byla velice přátelská. Pak jsem se ještě seznámila, to je zajímavý, ten byl ze Severního Irska, z Belfastu. Ale taky asi přes toho Pata. Ten se jmenoval Derek Smith. A ten pak tady u nás byl na návštěvě. Ale já už jsem tam zas nemohla. To už bylo pak potom v roce 1969. Takže jako oni jsou katolíci. Takže oni jsou takový lidský a vstřícný a takhle.“

  • „Naše rodina, teď myslím teda bez toho otce už, tak žila první republikou. Tam prostě ideál byl Masaryk, Beneš. Měli jsme dokonce doma jejich obrázky. A teď jsem si vzpomněla, jestli teda se můžu ještě vrátit. Nevím přesně jak, jo, ale když jsem o tom přemýšlela, tak mně to vytanulo, že jsme přišli domů, to bylo asi teda, když toho tátu zavřeli. A oni to tam všecko prohlíželi. Vytahaný takhle knihy a to, nevím, co tam hledali. Takže... Tenhle ten pocit, no. A teď ale nevím, proč jsem to říkala. Jak jsem se k tomu dostala. Obrázky... že Masaryka nám strhli ze zdi. Takže... Takový zážitek, ale to jsem byla malá, že jo. To bylo rok 53. Tak mně nebylo ještě ani šest let. A ten 53. rok, ten byl hrozný. To jako... Měnová reforma. Umřel Stalin, umřel Gottwald. Teď jako asi nějakej zármutek veřejnej. A já jsem přišla domů, já jsem měla strach, že mi umřel děda. Takže to byla taková doba.“

  • Full recordings
  • 1

    Kutná Hora, 08.11.2024

    (audio)
    duration: 01:28:22
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Otec nesouhlasil s měnovou reformou a skončil ve vězení

Alice Šimůnková v mládí
Alice Šimůnková v mládí
photo: Archiv pamětníka

Alice Šimůnková, rozená Roušavá, se narodila 11. října 1947 v Kolíně. Její otec pocházel z živnostenské rodiny, vlastnili v Kolíně malou tiskárnu, která byla po roce 1948 znárodněna. V roce 1953 byl otec na tři měsíce uvězněn, protože nesouhlasil s měnovou reformou. Po jeho návratu z vězení se její rodiče rozvedli a Alice Šimůnková spolu se starší sestrou zůstala žít s matkou. Vystudovala průmyslovou školu a v roce 1967 se dostala na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde studovala dějepis a češtinu. Jejím spolužákem byl krátce i Jan Palach. Vpád vojsk Varšavské smlouvy prožila jako studentka univerzity, po invazi se do politického a společenského dění raději moc nezapojovala, protože chtěla školu dokončit. Na vysoké škole promovala v roce 1972, vdala se a nastoupila jako učitelka na kutnohorské gymnázium. Po sametové revoluci se zapojila do komunální politiky a zasadila se o výstavbu nové budovy gymnázia. V roce 2024 žila v Kutné Hoře.