The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Šimánek (* 1928)

• narozen 16. října 1928 v Paříži

• v roce 1935 se s rodiči vrátil zpátky do Československa

• rodina se usídlila v Batelově poblíž Jihlavy

• Němci tatínkovi po svém příchodu zavřeli živnost, obnovil ji až po válce

• příbuzným jeho matky zabavili po roce 1948 ve Štětí hospodářský statek

• vyučil se truhlářem a pracoval v rodinném podniku

• mezi lety 1946-1948 absolvoval mistrovskou školu pro truhláře v Chrudimi

• roku 1950 nastoupil na vojnu, byl přidělen k jednotce PTP do dolů v Horní Suché

• od konce padesátých let až do důchodu učil na Středním odborném učilišti v Třešti

• v šedesátých letech absolvoval pedagogické minimum

• vystudoval průmyslovou školu v Jihlavě

• sepsal učebnici truhlářské technologie

• roku 1989 odešel do důchodu

• v roce 2022 žil v Batelově

„Matka se rozhodla, že se vrací zpátky do Československa. Vrátili jsme se v roce 1935, otec, že tam zruší živnost a prodá to. Tak jsme se vraceli s matkou, já neuměl česky, jen francouzsky. Jeli jsme vlakem a matka mě ve vlaku učila česky,” začíná své vyprávění Jaroslav Šimánek.

Jeho celé jméno zní Marius Jaroslav Alois, jméno Marius dostal v rodné Francii, Jaroslav je po otci a jméno Alois dostal na biřmování. Otec žil ve Francii, do Československa odjel na povinnou vojenskou službu, kterou sloužil v Terezíně. Jeho maminka zase sloužila na zámku v Liběchově u Štětí. A právě tady se jeho rodiče seznámili. „Láska je jak JZD, ta nezná meze,” směje se dnes Jaroslav.

Jeho otec se po vojně vrátil zpátky do Paříže a maminka za ním později odjela taky. A právě tady se Jaroslav 16. října 1928 narodil. Rodina bydlela na pařížském předměstí Rome Ville, kde si tatínek otevřel truhlářskou živnost. V šesti letech tady Jaroslav nastoupil do školy, rodinu ale poté začaly trápit finanční problémy, a právě proto se jeho maminka rozhodla, že se vrátí do Československa.

A přišli Němci

Odjeli do Štětí, rodiště maminky. Babička byla zpočátku nešťastná, protože svému vnukovi příliš nerozuměla. Maminka chodila pracovat na chmelnice, kde se snažila pro rodinu vydělávat peníze. Mezitím jeho tatínek prodal v Paříži věci z živnosti a vrátil se za svou rodinou. Později se přestěhovali za strýcem z otcovy strany Antonínem do Jihlavy.

Tady Jaroslavův tatínek na zámku v Batelově u rodiny Blankensteinů opravoval tapiserie. Místní hraběnka byla původem z Francie, a tak si často s rodiči francouzsky povídala. V Československu Jaroslav pokračoval v druhé třídě právě tady v Batelově, dokončil základní školu, poté šel do učení na truhláře přímo k tatínkovi. Tam byl rok. Jenže když přišli Němci, musel tatínek živnost zavřít. „Že musí být totálně nasazený do Reichu, do Německa,” vysvětluje Jaroslav. Tatínek nakonec skončil na depu v Jihlavě, kde opravoval vagóny.

Gestapo odvedlo učitele

Jaroslav byl přímým svědkem svědkem toho, jak jim gestapo odvedlo třídního učitele. „Toho nám sebrali gestapáci přímo ze třídy. Dívali jsme se z okna, jak ho nakládají do auta, celá třída jsme brečeli,” vzpomíná si.

Stejně tak si vybavuje učitele Neužila, který je měl na český jazyk a zeměpis. „Měli jsme mapy a zásadně nedovolil, abychom očesali Sudety, co Hitler zabral. Normálně jsme se učili celou republiku tak, jak byla za První republiky v roce 1918. Toho jsem si nesmírně vážil, byl to Čech tělem i duší,” vypráví Jaroslav.

Po konci války si tatínek mohl živnost znovu otevřít a Jaroslav k němu nastoupil do práce, protože už byl vyučený. O něco později tatínek chtěl, aby šel Jaroslav ještě studovat, tak ho přihlásil na průmyslovou školu do Chrudimi, kde byla mistrovská škola pro truhláře.

Po nástupu Klementa Gottwalda, konkrétně v období let 1946 až 1948, stavěl Jaroslav rodinný dům v rámci takzvané dvouletky. Komunisté také přišli za tatínkem, že by se měl stát součástí družstva. On ale kádrováka, jak popisuje Jaroslav, vyhnal pryč.

Na vojně byl u pomocných technických praporů

V rámci povinné vojenské služby Jaroslav rukoval na Ostravsko. Díky špatnému posudku, respektive nevhodnému třídnímu původu, nastoupil k Pomocným technickým praporům (PTP). Po dobu vojny pracoval jako horník na dole v Horní Suché u Havířova.

Tady strávil dva a půl roku, když za ním přišel štábní kapitán a povídá mu: „Kterej blbec na tebe napsal ten posudek?” Nabídl mu, že když podepíše závazek na dva roky a vystuduje poddůstojnickou školu, může se dostat dál a skončí práci dole na šachtě. Pokud tak neučiní, dostane tři roky v dole nebo bude muset jít na pět let do vojenského stavebnictví.

První rok na vojně, mezi lety 1950 až 1951, se také na propustce seznámil se svou budoucí ženou Martou. Po svatbě se Jaroslav musel zase vrátit na vojnu na šachtu. Závazek, který mu jeho nadřízený nabídl, nakonec přijal a skutečně nejenže už nemusel do dolů, ale měl i dovolenky a mohl navštěvovat rodinu.

Brát život tak, jak přichází

Po návratu z vojny vystřídal několik povětšinou dělnických zaměstnání, než se na konci padesátých let usadil jako pedagog na Středním odborném učilišti v Třešti. Ačkoli střední školu vystudoval, nezakončil ji maturitní zkouškou. Pro potřeby nové práce tak v šedesátých letech nejdříve absolvoval Pedagogický institut v Jihlavě a následně Střední průmyslovou školu tamtéž. Školu úspěšně zakončil maturitou v roce 1968. Na odborném učilišti vyučoval zejména truhláře a pracoval tam dvacet šest let až do svého odchodu do důchodu. Sepsal také učebnici truhlářské technologie pro 2. a 3. ročník odborných učilišť, která se dočkala několika vydání a reedicí. Na otázku, z čeho měl v životě největší strach, bez rozmýšlení odpovídá: „Bral jsem život tak, jak běží.”