The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lýdie Šilarová (* 1953)

• narodila se 27. září 1953 jako Lýdie Smolíková v Pardubicích

• otec Josef Smolík byl evangelický farář, teolog a pedagog

• pamětnice zažila na základní škole šikanu kvůli náboženské víře

• maturovala na gymnáziu ve Štěpánské ulici v Praze

• roku 1973 ji přijali na Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu

• v prvním ročníku se provdala za Františka Šilara

• manželé měli čtyři děti – Františka, Filipa, Noemi a Marii

• pamětnice školu řádně nedokončila státními zkouškami, starala se o děti

• v jejich bytě se scházeli chartisté a disidenti

• v 80. letech se stala učitelkou v družině na ZŠ Legerova (později Vratislavova)

• doplnila si vzdělání na pedagogické střední škole a loutkohereckou nástavbou na DAMU (1989)

• účastnila se dění sametové revoluce

• od roku 1996 do důchodu působila jako učitelka na prvním stupni ZŠ ve Vratislavově ulici

• vyučovala náboženství v kostele U Salvátora

• roku 1996 se rozvedla a v roce 2002 se podruhé provdala, za vědce Eduarda Bryndu

Už v první třídě musela Lýdie Šilarová čelit šikaně ze strany učitelky i spolužáků kvůli náboženské víře. Pocházela z rodiny evangelického faráře a na ústrky si nestěžovala, přijetí a lásky se jí dostávalo doma i ve sboru vrchovatě. I později, v dospělém věku, kdy se provdala za spolužáka z teologické fakulty, byla jejich víra trnem v oku komunistickému režimu. Přitížil jim manželův podpis Charty 77. Přesto si žila svůj život, vychovala čtyři děti a poznala mnoho cenných přátel právě díky nepříznivým okolnostem. 

Měla jsem to rozdělené na svět doma a v kostele a svět ve škole 

Lýdie Šilarová se narodila 27. září 1953 v Pardubicích rodičům Květě a Josefu Smolíkovým. Její otec byl farářem a zároveň učil na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě v Praze. Aby se vyhnul dojíždění, přestěhovali se do Prahy, kde byl dva roky i farářem v kostele U Salvátora. Později se věnoval jen působení na fakultě, kde se stal také děkanem. Prarodiče z otcovy strany pocházeli z Rokycan a dědeček byl až do vysokého věku varhaníkem. „Dědeček byl samorost, od postele si lehal s botama, babička milá, malá osůbka, bylo u nich vždycky příjemně a veselo,“ vzpomíná Lýdie Šilarová. Matka Květa, dívčím jménem Stolařová, se narodila do rodiny, jež vlastnila statek v Čakovicích u Pelhřimova. Tam později děti Smolíkovy jezdily za babičkou na prázdniny, i když statek byl po roce 1948 znárodněn. 

Dětství prožívané v Pardubicích bylo velice hezké, děti z evangelického sboru si spolu hrály a rodiny jezdily na výlety po vlasti. Smolíkovi měli čtyři dcery. Nejstarší byla Noemi, poté Lýdie, Eva a nejmladší Marta se narodila až v Praze. Krušné chvíle však malé Lýdii nastaly, když nastoupila do školy a učitelka ji začala před celou třídou ponižovat kvůli víře. „Paní učitelka třeba řekla, že nejlepší písanka půjde do soutěže. Tak jsem nesměle zvedla ruku a říkala jsem: ‚Paní učitelko, já nemám  žádnou dvojku.‘ A ona se hrozně načertila, tu písanku prohlížela a řekla: ‚Píšeme poslední stránku, tak si dej záležet.‘ A poslední stránka byla ‚F‘ a já jsem si dala tak záležet, tak krásně jsem to ‚F‘ napsala. A pak písanky rozdala a tam byly všechny ‚F‘ červeně přeškrtaný, jako že je to špatně, a byla pod tím nějaká hrozná známka. A ona mi říká: ‚No vidíš, ten tvůj sešit nemůže na výstavu,‘“ vybavuje si Lýdie Šilarová jedno z příkoří, jemuž čelila už v první třídě. 

K tomu se přidal posměch spolužáků, a dokonce i fyzická šikana. „Nechci si to ani pamatovat, paní učitelka byla opravdu zlá a děti po mně házely kameny, bála jsem se tam chodit, že to bude bolet, ale sv. Štěpána taky kamenovali, tak jsem si říkala, že to vydržím. Nikdy jsem to nikomu neřekla, až v osmdesátém devátém jsem o tom promluvila,“ vypráví Lýdie Šilarová o těžkém období a dodává: „Měla jsem to rozdělené na svět doma a v kostele a na svět ve škole.“

Naštěstí se rodina přestěhovala na pražské Vinohrady, učitelka ve třetí třídě náboženství neřešila a spolužáci se stali i kamarády. Jednou se spolu sestry domluvily, že přesvědčí rodiče, aby jim pořídili sourozence, a tak se v roce 1965 narodila Marta Smolíková. I když její otec začal po dvou letech působit už jen na univerzitě, Lýdie Šilarová zůstala i nadále věrná sboru v kostele U Salvátora, kde byla členkou i v době vyprávění. Jako už větší dívka jezdila se svými vrstevníky na dvouměsíční letní brigády v Alojzově a Petříkově, v Praze si užívala kulturu a postupně se uvolňující atmosféru druhé poloviny šedesátých let.

Pražské jaro ovšem vystřídalo horké léto v srpnu 1968, kdy i do pražských ulic vjely sovětské tanky. Okupace zastihla pamětnici u babičky v Čakovicích, a když se vrátila, vojáci už tábořili v parcích. Vzpomíná si dobře i na hokejové vítězství nad Sověty na jaře 1969. „Všichni si otevřeli okna a dveře a šlo se na Václavák,“ říká. Nastupující normalizace však vzala naději všem, kdo se domnívali, že některé svobody bude možné si ponechat. „Otec nesnášel Husáka, když ho viděl v televizi, povídal, tak tohle je nebezpečnej chlapík, to bude zle,“ vybavuje si pamětnice. 

My nejsme ještě plně normalizovaný

Po ukončení základní školní docházky ji v roce 1969 přijali na Akademické gymnázium ve Štěpánské, kde zpočátku působili liberální učitelé. Postupně však přicházely „ideologické posily“, jako byla například němčinářka, která nutila studenty ke vstupu do Socialistického svazu mládeže (SSM). „Já jsem jí na to řekla: ‚Paní profesorko, my nejsme ještě plně normalizovaný,‘“ vzpomíná Lýdie Šilarová na odpověď, která jí vynesla několik pětek z němčiny. Po maturitě v roce 1973 se rozhodla pro studium na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě. Tehdy už byla zamilovaná do svého budoucího manžela Františka Šilara a hned v prvním ročníku se vzali. Studium ji bavilo, ovšem zkomplikoval ho fakt, že se jim v rychlém sledu narodily tři děti – František (1974), Filip (1975) a Noemi (1977). Studijní plán si tak protáhla na sedm let s dvouletým přerušením, a ačkoliv dokončila deset semestrů, ke státnicím již nešla. Také její manžel měl problémy s absolvováním posledního ročníku, protože se přidal k dopisu studentů protestujících proti odebírání státního souhlasu farářům. Některé iniciátory potrestali vyloučením, jemu ale umožnili školu dokončit. O dění okolo dopisu hovoří ve vzpomínkách pro Paměť národa i jeho spolužák Jan Mamula a jeho žena Lýdia. Během studií také založil hudební skupinu Berani. 

Po dokončení studia František Šilar nedostal souhlas k výkonu farářské činnosti. Místo povinné vojny pracoval devatenáct měsíců na stavbě metra a v roce 1977 nastoupil náhradní vojenskou službu v Přerově. Tam podepsal v březnu Chartu 77, což s sebou přineslo další omezení profesního uplatnění. Po návratu do Prahy našel zaměstnání v kotelně, kde byli jeho kolegy Václav Benda a Václav Malý. „Manžel se učil japonsky, pak začal pracovat na slovníku. Měl to rozložené v kotelně, naškvároval kotle a pak psal. A ten slovník potom skutečně vydali,“ říká Lýdie Šilarová o manželově touze se vzdělávat bez ohledu na okolnosti. Uhelný prach mu však způsobil závažné zdravotní potíže, a proto později přešel do olejové kotelny TJ Pragovka, kde pracoval spolu s Alfrédem Kocábem a Petrem Pazderou Paynem. 

Lýdie Šilarová se starala koncem sedmdesátých let o tři děti, pokoušela se po nocích studovat a rodina trpěla i finančními problémy. V jejich bytě v Klimentské a později na Vinohradech se scházely zajímavé osobnosti disentu. Přicházel k nim Jan Sokol, Jiří Němec, Věra Jirousová, Zdeněk Kratochvíl, později se u nich scházeli mluvčí Charty 77 a užší výbor – Václav Havel, Jiří Dienstbier, Ladislav Lis, Václav Malý, z Brna přijížděl Jaroslav Šabata. „Byli to milí, příjemní lidé, Havel měl velkou autoritu,“ vybavuje si pamětnice. Debatovalo se o politických problémech i o filozofii, Lýdie  Šilarová se však musela především ohánět v domácnosti. „Často byly brambory, ty byly za korunu sedmdesát, s cibulkou a sádlem, a když bylo dobře, tak se k tomu koupil tvaroh. A když už nebyly peníze, byly takzvané filozofické brambory, brambory podle Heideggera čili brambory ‚samy o sobě‘,“ vypráví pobaveně o tom,  jak někdy neměli ani na pořádné jídlo. 

Dát všanc děti, nebo bojovat za pravdu

Šilarovi zásadně nechodili k volbám, pokaždé se tomu dokázali vyhnout. „Volební komise zazvonila a přišli jim otevřít takoví malí kluci nahatí s kulíškama na hlavě. A za nima já s velkým břichem. Oni na mě, paní, jsou volby, vy jste poslední a už je sobota a vy jste ještě nevolila, ani váš manžel. A já jsem říkala, manžel tady není, to se nezlobte. A oni pořád, že mi pomůžou děti obléct. Na to já jsem říkala, i když mi pomůžete, já volit nepůjdu. A pak jsem je umluvila asi na to, že jsem úplnej blázen, a děti jim ještě vyšly mávat na schody,“ vzpomíná Lýdie Šilarová na úsměvnou příhodu.

V centru pozornosti StB se ocitli hlavně kvůli kontaktům s chartisty. Když jednou Ladislav Lis vyprávěl, jak mu Státní bezpečnost vyhrožovala únosem dcery, Lýdii Šilarové zatrnulo. „Já jsem se začala bát, že mi vezmou moje děti, nechtěla jsem je pouštět nikam samotné. Pro matku je to nejstrašnější rozhodnutí, dát všanc děti, nebo bojovat za pravdu,“ říká. Když děti začaly chodit do školy, vypomáhala nejprve při pobytech na škole v přírodě, potom jí nabídli místo družinářky na základní škole v Legerově ulici. Měla štěstí na ředitelky, takže neztratila zaměstnání, ani když Hlas Ameriky oznámil, že u nich v bytě proběhl zátah policie na chartisty. V družině dokonce odmítla ponechat obraz komunistického prezidenta Gustáva Husáka. „Husáka jsem ve třídě neměla a nic se nestalo. Sundala jsem ho a prošlo mi to,“ vzpomíná na tolerantní vedení školy. 

Aby si polepšila finančně, udělala zkoušky na střední pedagogickou nástavbu a odmaturovala na ní. Studium se jí natolik zalíbilo, že se přihlásila ještě na nástavbu loutkoherectví na Divadelní fakultě Akademie múzických umění (DAMU). Absolvovala se spolužáky představení v Býčkovicích u Litoměřic v roce 1989. 

Prvních protestů a Palachova týdnu v lednu 1989 se neúčastnila, nedoufala, že by mohlo ve společnosti dojít k zásadní změně. „Já jsem vůbec necítila, že by něco bylo ve vzduchu, jak to zpětně mnozí tvrdili,“ vysvětluje Lýdie Šilarová. Podporovala aktivity svého manžela a jeho přátel, ale sama se rozhodla, že se bude věnovat dětem a své práci. Zřejmě i proto nejsou v Archivu bezpečnostních složek uchovány žádné materiály k její osobě. 

V listopadu 1989 byl její syn František účastníkem demonstrace, kterou násilně rozehnaly pořádkové síly, ale v prvních dnech stále netušila, že se ledy konečně hnuly a dojde k pádu totalitního režimu. Vzpomíná si na velkou demonstraci na Letné a na pocity, které zažívala, když lidé, které znala osobně z disentu, vystupovali jako řečníci a vystřídali komunistickou garnituru. „Jak jsme tam stáli v tom obrovském množství, to byla síla. Bylo strašně milý vidět ty lidi, který znáte, snažila jsem se vždycky dostat co nejblíž k tribuně, pak vystupovali v televizi, to byl úžasnej pocit, že jsou u toho,“ vzpomíná Lýdie Šilarová na euforii revolučních dní.  Část lidí se dovedla velice rychle změnám přizpůsobit, takže zažívala i ve školství „převlékání kabátů“.

Otec pamětnice Josef Smolík byl od roku 1978 pětkrát děkanem Komenského evangelické bohoslovecké fakulty v Praze. Po listopadu 1989 bylo jeho působení na fakultě nahlíženo i kriticky, protože údajně spolupracoval s StB, jeho spis byl v roce 1989 skartován. Podle slov Lýdie Šilarové musel její otec činit pragmatické ústupky, aby mohla škola dále fungovat a vychovávat teology, a tuto rozpolcenost si uvědomoval. 

Po sametové revoluci se Lýdie Šilarová věnovala hlavně sebevzdělávání, v oblasti psychologie nebo waldorfského školství. V roce 1996 se s manželem rozvedli a ve stejné době se stala učitelkou na prvním stupni v ZŠ Legerova, která se přestěhovala do Vratislavovy ulice. Tam působila až do svého odchodu do důchodu. Práce s dětmi ji naplňovala a věnovala se jim i při mimoškolních aktivitách. Byla také učitelkou náboženství v kostele U Salvátora a jezdila s těmito žáky na tábory. V roce 2002 se podruhé provdala, za Eduarda Bryndu. Lýdie Šilarová vychovala čtyři děti – Františka, Filipa, Noemi a Marii. V roce 2025 žila v Praze a těšila se ze své rodiny.