Miroslav Šik

* 1953  

  • „No a akorát jsme se rozloučili a byla taková, jak to Jugoslávci vždycky dělaj, taková vždycky byla živá a prostě byla fantastická muzika a všechno, tancovalo se. Šli jsme spát. A asi jsme měli, za dva dny jsme měli odjíždět, už maminka, jak byla taková vždycky, tak začla už pomalinku balit. No a asi v jednu hodinu v noci najednou jsme byli vobklopený světlama, nám svítily do všech voken dovnitř. No a když někdo z našich vyšel ven, tak tam venku byla jugoslávská, nějaká rozvědka vojenská. A byl tam, přistála helikoptéra. No a nás okamžitě naložili, asi tak do dvou hodin jsme byli na nějakém letišti. A vodtamtuď jsme letěli do Puly. Tam jsme jeli lodí na takovej ostrov, kde žil Broz Tito. Tam, měl tam ty zvířata. Takže, toho dvaadvacátýho srpna my jsme někde na nějakým ostrově, kde křičej papoušci, jsou tam, byla tam žirafa, a byli tam prostě nějaký ty, ty predátoři. A nám říkaj, že nastala okupace. Že jsme hosté jugoslávský vlády. Že poletíme do Bělehradu, což se taky stalo, k večeru nás zase helikoptéra, letiště, letadlo... Letěli jsme do Bělehradu. A vezli nás takovejma, voni měli Jugoslávci takový gigantický, velikánský americký bouráky, automat. Jsem viděl poprvé auto s automatem. Jako automatický řazení. Což mě zajímalo nejvíc, protože realizovat, že jsme okupovaný... to vůbec jsme, to jsem, nikdo to... Jedinej, kterej vlastně to realizoval, byl tatínek. Ten taky jel sám separátně v autě, a už jak jsme se potom dozvěděli, už kontaktoval Jiřího Hájka, ministra zahraničí, kterej byl tam, a ještě nějaký dva jiný ministři tam byli v Jugoslávii, že udělaj takovou tu provizorní vládu. To znamená, dvaadvacátýho už vlastně v Bělehradě oni vytvářejí takovou jakoby provizorní vládu, kdy už vlastně ty lidi jsou zatčený v Praze a už jsou vlastně na cestě do Moskvy.“

  • „Jsem si půjčil auto a jel jsem směrem do Čech, no. Přijel jsem na hranici. Neměl jsem vízum. A tam stáli, sněžilo, a tam stáli ty český, ty čeští pohraničníci. Já nevím, jestli si... ti měli takovou vždycky moc krátkou uniformu a na tom měli takovej hnědej opasek. A ta uniforma jim furt jako vyjížděla. Potom měli strašně moc úzký kalhoty a měli tady nad vodou, takže byly vidět ty jejich punčochy. A v polobotkách tam ty kluci stáli v tom sněhu. Měli před sebou takový prkno a tam dávali, všem dávali vízum. Kdo našel vodvahu, dostal vízum a moh jet. No já jsem tam přijel. No, tak jsem se leknul. Tak jsem se vrátil zase zpátky do Bavorska. A tam jsem spal v nějakejch takovejch, v nějakým hostinci v těch bavorskejch peřinách. Až teprv druhej den ráno jsem se odvážil. No a jel jsem poprvé do Prahy. Měl jsem Ford Tranz[?], já nevím, jestli to znáte, to byl Ford, tehdy Mondeo. Strašně silný auto. Takže jsem všechno předjížděl. Na silnicích nebyly žádný auta. Byly tam vejtřasky. Strašně to všude smrdělo. Hnědým uhlím, černým uhlím. Přijel jsem a jel jsem úplně poslepu na Václavák. A šel jsem do Světozoru. A dal jsem si to, co jsem naposledy jedl v tom roce devatenáct set šedesát devět, než jsem musel utíkat do Maďarska. Dal jsem si tam zmrzlinu s nějakejma příšernejma borůvkama. To jsem tam seděl, já jsem vlastně nevěděl, co tu mám dělat. V Praze. Tady prostě. To byl někde leden, devatenáct set devadesát. No, a tam vlastně začla moje odysea tady s Českem, no.“

  • „Maminka, která proplakala prvních patnáct dvacet let. Která nejvíc z nás vlastně... v tý rodině nejvíc ztratila maminka. Protože byla vlastně holka, co... ročník dvacet čtyři, takže vona je totálně nasazená. Jako Položidovka byla jako první na gymnáziu, co ji vyhoděj. Byla jako první, co byla nasazená do nějaký fabriky tady v Praze. Takže pro ni byla vlastně... rok šedesát osm pro maminku znamenal možnost dodělat si vysokou školu. Jo. To tehdy se nabízelo tý generaci, co nemohla dodělat. To byl její sen. Že si dodělá, že se stane, že si udělá vysokoškolskej titul. Už to nebude jenom ta, ta politická škola tam, co, vona maminka má tu komunistickou, marxistickou školu, ale to, to je vysoká škola politická, ale to samozřejmě pro ni neplatilo už. No, a najednou jde do emigrace a v emigraci už zůstane celej život jenom Frau professor Šik. To je ten způsob, jak v tý době žena vždycky má jako ten titul toho muže, což pro ni bylo úplně absurdní. Je doma, v domácnosti, vlastně vaří. Maminka nikdy nevařila tady v Čechách, skoro nikdy. Byla to taková, jako, ta holka, co chtěla bejt emancipovaná a co v těch Čechách šlo. Samozřejmě nosila nákupy, protože tatínek byl ještě úplně normální macho, to znamená nedělal vůbec nic a nic neuměl. Zato maminka vlastně měla dvě práce. A ještě výchovu, třetí. Ale přesto měla v hlavě furt ten velkej sen tý emancipace. No, a najednou je v emigraci. Má dost peněz, může si koupit šaty, může si koupit věci. Ztratila všechny kamarádky, všechny holky zůstaly tady. No a ta nejvíc na to doplatí. Takže plakala celý léta, až skoro pokus o sebevraždu. No a tam najednou se maminka, jak začíná takový to, myslím, že se to nazývá klimakterium... prostě v tý době najednou maminka se otočí, všechno vzdá, všechno to, co bylo dřív, už odřízne. A když je rok osmdesát devět, tak maminka říká: ,Ale já se nemám kam vrátit. Já jsem tady doma.‘“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 02.12.2019

    (audio)
    duration: 02:05:52
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 20.01.2020

    (audio)
    duration: 02:10:23
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Doma je tam, kde si to protrpíte

Miroslav Šik jako pětiletý chlapec
Miroslav Šik jako pětiletý chlapec
photo: Archiv pamětníka

Miroslav Šik se narodil 7. března 1953 do rodiny Oty a Lilly Šikových. Jako malý na vlastní kůži zažil, co znamená být dítětem vysoce postaveného komunistického funkcionáře. To z jedné strany neslo nemalé výhody v podobě cestování či drahého západního oblečení, o kterém mohly děti běžných občanů Československa jenom snít. Situace se ale radikálně proměnila po srpnové okupaci roku 1968. Ekonom Ota Šik jakožto přední představitel obrodného procesu rozhodl, že se rodina, toho času pobývající na dovolené v Jugoslávii, do Československa nevrátí. První dny po invazi prožili Šikovi na soukromém ostrově Josipa Tita, a než se připravili k emigraci do Švýcarska, zapůjčili jim vládní vilu v Bělehradě. Odtud vedla cesta Šikových do Švýcarska. Emigraci nesl Miroslav zpočátku velmi těžce a během prvního roku neustále utíkal do Československa. Smířit se s osudem uprchlíka odmítl i jeho bratr Jiří, který se do vlasti vrátil natrvalo, aby ji však po dvanácti letech znovu opustil. Miroslav absolvoval basilejské gymnázium a po něm Spolkovou vysokou technickou školu v Curychu, kde vystudoval architekturu. Významným milníkem jeho profesní dráhy se stalo setkání s architektem Aldo Rossim, který jej na škole učil. Po získaném diplomu v roce 1979 působil jako vědecký pracovník na své alma mater. Již v průběhu osmdesátých let se kolem něho začal formovat proud takzvané analogické architektury, která klade důraz na soulad stavby s okolím bez vnějších efektů a kudrlinek. V letech 1990-1992 působil na Fakultě architektury ČVUT a od roku 2018 vede Ateliér architektonické tvorby na pražské AVU. Vedle architektury je jeho životním tématem hledání vlastních kořenů a identity. Dlouhodobý pocit, že nikam nepatří, vždy pramenil z toho, že ve Švýcarsku mu chybělo prožité dětství. Po pádu komunismu se sice do rodné vlasti vrátil, ale ne natrvalo. Střídavě žije ve Švýcarsku a v Čechách.