Jiří Šigut

* 1960

  • „Měl jsem v sobotu službu. Znamenalo to, že mám být v kanceláři a kontrolovat lidi, kteří měli přijít. Následně bylo mým úkolem je obcházet a sledovat, zda je vše v pořádku. Třeba jestli někde neprasklo potrubí a podobně. Měl jsem k dispozici telefonní čísla, na která bych v případě problémů volal. S kolegy jsme se střídali a vždycky jednou za čtvrt roku na mě přišla řada. Jednou jsem se šel projít a uviděl obrovské plameny... [pauza] On to měl venku. Vedle toho stála multikára nacpaná fůrou složek a ten oheň byl obrovský. Dodnes nevím, jestli to byly materiály milicí, nebo nějaké osobní dokumenty. Určitě to však nebyla žádná technická dokumentace. Mohlo se to stát v těch prvních měsících roku 1990. Později jsem byl zklamaný, protože ve chvíli, kdy nám byl umožněn přístup do osobního archivu a já se tam vydal hledat dokumenty otce, tak jsem nic nenašel. Byl to absolutní nesmysl.“

  • „Je tady ještě jedna věc, u které nemohu potvrdit, že se stala, ale údajně se řešila i na nějakém stranickém výboru. Prý se mluvilo o zrušení výstavy, ale také o tom, zda by byl někdo vůbec schopen vystavovat černé fotografie pořízené s krytkou nebo rozmazané fotky. Beru to jako historku, která se ke mně časem dostala. Jednou z vystavených věcí byla moje fotografie náměstí Velkého října. Vůbec jsem to nepojal politicky. O říjen mi vůbec nešlo. Šlo mi o fotografii náměstí. A proto, že jsem pracoval s dlouhými expozicemi, tak jsem jej chtěl vyfotografovat celé. Ve všech publikacích a průvodcích je náměstí zaznamenáno po částech. Nejprve jedna, druhá, třetí a nakonec čtvrtá. V rámci práce s dlouhým časem jsem se rozhodnul, že otočím celý aparát o tři sta šedesát a budu mít celou scénu na jediném snímku. Výsledek je celý černý a uprostřed prochází bílý přeexponovaný pruh způsobený jediným světelným zdrojem. Na místním stranickém zasedání pak údajně padl výrok: ‚Přece není možné, aby tak mladý člověk viděl budování komunismu tak černě.‘“

  • „V Přívoze byla paní Jaroslava Veselá, která dělala velkoplošné fotografie na veletrhy. Zatelefonoval jsem jí a řekl, že bych potřeboval metrové zvětšeniny ze svých negativů. Zeptala se mě, kolik bych jich chtěl, a já odpověděl, že asi třicet. Normálně jsme se domluvili. Všechno bylo v pořádku až do té doby, než negativy uviděla. Nejdřív si myslela, že jsem se úplně zbláznil. Samozřejmě že tu práci dělat nechtěla. Říkala mi, že když tam dá prázdný negativ, tak na té fotografii nebude nic. Já jsem jí na to odpověděl, že by jej měla nejdřív vyčistit a přistoupit k tomu profesionálně. Ona mi oponovala tím, že jej do zvětšováku nemusí ani dávat a výsledek bude úplně stejný. Po dvou dnech přemlouvání a nějakých lahvích becherovky jsem ji přesvědčil k tomu, aby mi ty metrové fotky udělala. Hlavní však bylo, že jsem jí dal zálohu. Jako profesionálka by ty negativy vyhodila všechny. Okamžitě.“

  • „Když si nás po vyučení mistři z jednotlivých provozů vybírali, tak jsem si chvíli myslel, že zůstanu na ocet. Nakonec jsem ale zjistil, že mě na moji pozici zařadili předem. Disponoval jsem manuální zručností a moje výsledky na učilišti byly také dobré. Politika najednou přestala hrát roli a já začal docházet do uzavřeného oddělení, které mělo v rámci celého závodu vlastní bránu. Pracovali jsme tam na strojích ze zahraničí. Když se nějaký z nich porouchal, tak musel přijet technik ze západního Německa. V tu chvíli jsme museli všechny věci v dílně zakrýt a nechat volnou uličku pro průchod k danému stroji. Bylo to humorné, především proto, že se tam vyráběly komponenty pro tanky. Provoz se jmenoval 28 BH, což byla značka pancíře. Všechny typy oceli mají své kódy znamenající jejich vlastnosti. Tento byl kvůli utajení označen nestandardně písmeny BH.“

  • Full recordings
  • 1

    Ostrava, 28.02.2020

    (audio)
    duration: 03:04:17
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
  • 2

    Ostrava, 08.06.2020

    (audio)
    duration: 02:35:18
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Ostrava byla země konceptuálnímu umění nezaslíbená

Dobová fotografie Jiřího Šiguta pořízená kolem roku 2000
Dobová fotografie Jiřího Šiguta pořízená kolem roku 2000
photo: archiv pamětníka

Jiří Šigut se narodil 14. května 1960 v Ostravě. Jeho matka pocházela z neodsunuté německé rodiny, a Jiřího dětství tak bylo formováno mimo jiné prarodiči, v jejichž malém bytě často hrávalo německé rádio. Dalším výrazným vlivem, který se do jeho osobnosti propsal, byla zahraniční rocková muzika a český folk, se kterým se důkladně seznámil coby spolupořadatel kultovního festivalu Folkový kolotoč. O něco později k Jiřímu pronikla hudba a myšlenky minimalisty Johna Cagea, které výrazně ovlivnily jeho práci s fotografií. V té době už také pracoval jako strojní zámečník v Nové huti Klementa Gottwalda. Díky dlouhým expozicím či fotografování s krytkou se tak stal jedním z mála konceptualistů, kteří na severní Moravě působili před rokem 1989. Z tohoto důvodu byl jeho tehdejší umělecký zájem mnohem více orientován k Brnu, kde působil kurátor Jiří Valoch. Právě on jej seznámil s Milošem Šejnem i dalšími členy umělecké skupiny Měkkohlaví, která jej posléze přijala za právoplatného člena. Po roce 1989 se Jiří seznámil i s ostravskými autory a stal se součástí tamní scény. Poslední tři dekády pro něho znamenaly aktivní výstavní činnost v Česku i v zahraničí. V roce 2019 se stal laureátem ceny Jantar pro umělce z Moravskoslezského kraje.