The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Kamila Sieglová, roz. Frischmannová (* 1925  †︎ 2022)

V rádiu hlásili, že je konec války, ale nám to bylo úplně fuk

  • narozena 22. července 1925 v Hradci Králové

  • židovská asimilovaná rodina, česká výchova, o 2 roky mladší sestra Ruth

  • 1940 - vyloučena ze školy

  • leden 1942 - úmrtí otce

  • prosinec 1942 - deportace do ghetta Terezín

  • prosinec 1943 - deportace do Osvětimi

  • červen 1944 - deportace do tábora v Hamburku

  • březen 1945 - deportace do Bergen-Belsenu

  • duben 1945 - osvobozena v Bergen-Belsenu

  • po válce návrat do Hradce Králové

  • pracovala jako učitelka angličtiny

  • zemřela 28. května 2022

V prosinci 2012 uplynulo 70 let od doby, kdy byly z Hradce Králové vypraveny dva transporty označené Ch a Ci, jimiž byli odvezeni židovští obyvatelé města a okolí do ghetta v Terezíně. Cestu vlakem do Terezína, sice nekomfortní třetí třídou, ale ještě ne dobytčákem, tehdy nastoupila i Kamila Frischmannová s maminkou a sestrou Ruth. Po roce v Terezíně pak všechny tři pokračovaly do Osvětimi, tentokrát už v dobytčáku, odtamtud pak po půl roce do Hamburku a nakonec do Bergen-Belsenu. Do Hradce se po osvobození vrátila už jen Kamila s maminkou. Hradci zůstala paní Kamila vždy věrná – s místem, kde prožila dětství, mládí i dospělý život byla spojena nejen prožitky a přátelskými vazbami, ale i starostí o židovský hřbitov. Jako jedna z mála pamětnic transportu hradeckých židů v roce 1942 se zúčastnila i pietního setkání a připomínky deportace v prosinci 2012 v Hradci Králové. Nedlouho před tímto výročím si paní Sieglová našla čas i na první setkání a vyprávění svého životního příběhu. Neposlouchal se lehce, a už vůbec se nevyprávěl lehce. O pět let později jsme se sešly podruhé, abychom její vzpomínky zaznamenaly detailněji. Paní Sieglové jsem vděčná nejen za odvahu, ale především za šarm, grácii i noblesní jemný humor, které její vyprávění provázely.  

Nikdy nevíš, kdy se v takové situaci ocitneš

Paní Kamila Sieglová se narodila v červenci 1925 v rodině Anny a Rudolfa Frischmannových jako první ze dvou dcer. Rodina otce Rudolfa Frischmanna, bývalého legionáře, který se po válečné anabázi vrátil do vlasti až v roce 1921, byla usazena na Kolínsku, matka Anna pocházela ze Žamberka. Obě rodiny byly sice židovské, ale asimilované do českého prostředí. Otec spolu se svým bratrem provozoval papírnu v Hostinném v Podkrkonoší a po svatbě v roce 1923 se usadil v Hradci Králové.

Pamětnice si nevzpomíná, jak se rodiče dostali do Hradce Králové. Každopádně zde žili relativně klidným životem středostavovské městské rodiny. Rodiče byli společenští, měli řadu přátel mezi křesťany i židy, prostředí rodiny bylo zcela české a plně asimilované. Prázdniny trávívali u prarodičů nebo na letním bytě. Obě dcery – ke starší Kamile v roce 1928 přibyla mladší Ruth – navštěvovaly české školy. Kamila Sieglová vzpomíná na volno místo hodin katolického náboženství: „Jako jediná dívka židovského vyznání ve svém ročníku jsem volnou hodinu trávila spolu s evangeličkami a dívkami z rodin bez vyznání. Šetřily jsme, abychom si mohly koupit párek s houskou u školníka nebo v cukrárně dortík. To byly lahůdky. Zhořkly jedině, když jsem se vracela do třídy po hodinách, kdy pan farář vyprávěl o Ježíšově ukřižování. To se pak spolužačky na mě někdy mračily.“

Jak už bylo řečeno, rodina Frischmannových nebyla nábožensky založená. Židovské tradice nedržela, s výjimkou velkých svátků Roš ha-šana a Jom kipur, kdy rodina navštěvovala velkou hradeckou synagogu. „Ze židovských svátků mi nejvíce utkvěl svátek Simchat Tóra, svátek radosti z Tóry, kdy my děti jsme chodily s malými československými vlaječkami.“ O něco více nábožensky založená byla maminka, její víra odpovídala v zásadě desateru a také paní Sieglová připomíná: „Každý by měl dodržovat desatero, důležitější je člověk, a ne příslušník národa nebo rasy, klišé jsou nepodstatná a zavádějící.“ První setkání pamětnice s ortodoxním židovstvím souviselo s příchodem uprchlíků z Haliče do města kolem roku 1938: „Byli to strašní chudáci. Nikdy předtím jsem ortodoxního žida neviděla. Někteří chodili po domácnostech žebrat. Já jsem se tak strašně lekla, když u nás jednou zazvonili, že jsem hned v šoku zabouchla dveře. Tehdy mi tatínek řekl: ,Tohle jsi neudělala dobře. Nikdy nevíš, třeba se za chvíli taky ocitneš v takové situaci.‘ Bylo to ponaučení, ale tehdy ve mně převládla averze až antipatie k cizímu a neznámému.“   

Tehdy jsme si uvědomili svou odlišnost

Dosud klidný život rodiny Frischmannovy dostal výraznou trhlinu už v roce 1937, kdy byl otec stižen mrtvicí, ze které se sice zotavil, ale ne bez následků. I když se pak politická situace v Evropě zhoršovala a především v Německu sílily protižidovské nálady, o emigraci Frischmannovi nemohli uvažovat kvůli otcově zdravotnímu stavu: „Nemohli jsme si dovolit jít do neznáma a začínat z ničeho s ohledem na tatínkovo špatné zdraví. Emigrace rodiny nepřicházela v úvahu a nikdo si tehdy nedovedl představit, co bude následovat.“ Obě dcery, Kamila i Ruth, byly sice zapsány na seznam dětí, které měly být poslány do Anglie prostřednictvím pomoci Nicholase Wintona, ale nakonec neodjely: „O té možnosti se uvažovalo, bylo to asi v roce 1938, kdy oba rodiče říkali, že je možnost, abychom my dcery jely na nějakou dobu do Anglie. Dodnes si pamatuji listinu, kam se vkládaly fotografie, ale k našemu odjezdu už nedošlo.“

Po okupaci a začátku války se životní podmínky židovských rodin ještě víc zhoršily. Rodina Frischmannových byla vystěhována ze svého dosavadního bytu do centra města: „Dostali jsme pokoj a pokojík pro služku v rozděleném bytě, který obývala vdova s dcerou. Jiné lidi ale vystěhovávali z bytů i mimo město.“ Sestra Ruth našla dočasné útočiště v bezdětné rodině matčina bratra a jeho manželky na venkově, kde byla snadnější možnost obživy. Pamětnice si vybavuje, jak postupná separace židů od okolního obyvatelstva na začátku války působila na mládež: „Tehdy jsme si uvědomili svou odlišnost. Mladý člověk společnost vrstevníků potřebuje více. Toto vyčlenění a trauma židovskou mládež spojilo.“ Od roku 1940 byly židovské děti vyloučeny ze školy, nemožnost školní výuky pomáhala suplovat svépomocná škola: „Pro mládež existovaly i přeškolovací kurzy, ale vznikla tu jakási svépomocná škola, která byla ve vile patřící rodičům jednoho z chlapců. V ní starší učili mladší děti. Pro dospělé žádné kurzy nebyly, ale město organizovalo práci pro židy – byla to ale fyzicky namáhavá a podřadná práce, například úklid ulic nebo odklízení sněhu, při níž byli navíc židé obvykle vystaveni posměchu okolí.“  

Práce a nemoci chránily před transportem

V lednu 1942 tatínek náhle zemřel. „Zemřel v noci a náhle. Ráno po jeho smrti přišlo do bytu gestapo. Tím, že byl otec legionář, byl pravděpodobně na nějaké listině osob k zatčení. Smrt otce ušetřila od toho, co pak následovalo.“ To, co následovalo, dobré nebylo – začalo to čekáním na předvolání k transportu do ghetta Terezín, kam byli od listopadu 1941 systematicky soustřeďováni židovští obyvatelé protektorátu Čechy a Morava. Kamila Sieglová vzpomíná: „Předvolání k transportu jsme očekávali. Ukončilo rok trvající dobu nejistoty a příprav. Celý rok předtím byla doba očekávání, kdy povolávací lístky přijdou. Předcházelo tomu jakési očkování a v rodinách se dělaly zásoby, pražila se jíška, aby to bylo kvalitní. Škvařilo se sádlo. Pamatuji se, že jsme měli krásný, ručně vázaný koberec a za něj jsme měli husu. Protože si většina myslela, že přece jenom to budou dobré přídavky a že nám ta výživa asi chvíli vydrží.“ Před vlastním odjezdem do ghetta strávili deportovaní dva až tři dny v tehdejší budově obchodní akademie, dnes je součástí pedagogické fakulty hradecké univerzity na náměstí Svobody, kde byli registrováni.[1] 21. prosince 1942 pak maminka a dcery Frischmannovy odjely do Terezína.

Vzpomínky paní Sieglové na roční pobyt v Terezíně sledují podobnou linii jako vzpomínky jiných pamětníků zachycené v literatuře. Ze začátku byly s maminkou i sestrou ubytované na půdě nad Blindenheimem: „Tam byly zapáchající slamníky, na kterých jsme spaly, všude se vířil prach. Později tam postavili třípatrové palandy. Sestra pak žila v Heimu, dětském domově, kde byla mezi svými vrstevníky.“ O tom, jak to v Terezíně chodí, zpravili nově příchozí příbuzné bratranci, kteří už tam pobývali nějakou dobu se svými rodinami. „Možná se nám ze začátku zdálo jejich líčení kruté a necitlivé, ale to byla terezínská realita.“ V Terezíně maminka pracovala ve skladu oděvů, v tzv. Kleiderkammeru a Kamila v šicí dílně, kde opravovala uniformy. Tato práce, důležitá pro chod války, ji chránila před transporty z Terezína. Jinou formou ochrany byly nemoci: „Před deportacemi z Terezína chránila jednak práce, a pak také nemoci. Jednou onemocněla matka, jindy já, prodělala jsem tam spálu, a protože v té době se rodiny nedělily, oddálilo to náš transport na východ.“  Součástí života v Terezíně byla i kultura – pokud to šlo, účastnila se přednášek, koncertů nebo divadelních představení. Jedna z konkrétních vzpomínek paní Sieglové na Terezín se pojí s mnohahodinovým sčítáním vězňů v Bohušovické kotlině v listopadu 1943, při kterém se seznámila s Rafaelem Schächterem: „Při sčítání lidu stál blízko mě Rafael Schächter. To byl báječný společník a při těch hodinách, kdy jsme stáli a nikdo nevěděl, co bude, tak on dokázal v této situaci být člověkem a ještě si dělat legraci a hovořit o hudbě.“

Bochník chleba do Auschwitzu

Transporty z Terezína mířily převážně do vyhlazovacích táborů na východě. O jejich cíli se v Terezíně konkrétně nevědělo: „Vše mělo spíš povahu fám a šuškandy. Nevěděli jsme kam, ale tušili jsme, že je to zlé.“ V prosinci 1943 odjely do Osvětimi i sestry Ruth a Kamila Frischmannovy s maminkou. Vlak cestou stavěl, na jedné ze zastávek se Kamile podařilo vyhodit z okna papírek: „Vlak zastavil a někdo řekl: ,Jsme v Olomouci.‘ Nevím, jak to bylo možné, ale dostala jsem se k okénku, řekla jsem: ,Podejte mi tužku a papír,‘ napsala jsem na kousíček papíru adresu našich příbuzných ze smíšeného manželství, kteří v Olomouci žili. Papírek jsem pak vyhodila ze zamřížovaného okénka. Byli jsme jedni z prvních, kdo dostali bochník chleba do Auschwitzu. Po válce strýc vysvětlil, že jim v noci papírek donesl nějaký železničář a řekl, kam vlak mířil.“

Se vzpomínkami na Osvětim se paní Sieglové vybavují především pesimismus, hlad, zima, beznaděj a otřesné podmínky. Byly ubytovány v tzv. rodinném táboře, kam o tři měsíce dřív přijel z Terezína první transport. Všichni lidé z tohoto zářijového prvního transportu byli zavražděni v noci z 8. na 9. března 1944: „Byli jsme svědky likvidace rodinného tábora, protože jsme byli ve společném táboře. Věděli jsme, že naše lhůta, tak jako u zářijového transportu, je zase stanovena na šest měsíců, což měl být červen nebo červenec. Dodnes mám silný sluchový vjem, který zůstal i po téměř sedmdesáti letech – zvuk aut, křik, vytí a štěkot psů slyším dodnes.“ 

Přestože naděje mnoho nezbývalo, jen málo lidí se v krajní situaci rozhodlo dobrovolně ukončit své živoření: „Dodnes nepochopím, že tak strašně málo lidí se chytlo nabitých drátů, aby ukončili tu strašlivou mizerii. Touha žít je nepředstavitelná, i když nebyla kapička naděje, že se to může vyvinout jinak. Lidi umírali, ale spíš vysílením a nemocemi, ale bylo jen mizivé procento těch, kdo se dotkli drátu.“ Koncem června nebo začátkem července, když se blížila šestiměsíční lhůta pro prosincový transport, začaly probíhat selekce vězňů. „Nastaly selekce, bylo jich několik. Maminku, které bylo v té době dvaačtyřicet let, nejdřív poslali nalevo, ale naše známá, která byla ,schreiberka‘, ji hned přiměla k tomu, aby šla znova, a pak maminka prošla na druhou stranu. O životě a smrti rozhodují momenty.“ Nikdo moc nevěřil tomu, že vybraní vězni pojedou z Osvětimi do jiného, pracovního tábora: „Do poslední chvíle jsme nevěřili, že skutečně z Auschwitzu vyjedeme. Nikdo si nebyl jistý. Teprve když jsme se ocitli mimo tábor, tak jsme začali doufat, že skutečně pojedeme na práci.“

Bergen-Belsen byla konečná stanice

Transport vybraných vězňů odjel do pracovního tábora v Hamburku, kde vězeňkyně pracovaly především na odklízení trosek po bombardování. Ubytovány byly v docích, později byly přesouvány do menších táborů na předměstí Hamburku, Neugraben a Tiefstack. „Neugraben bylo nejhezčí místo na světě. Nebyly tam ostnaté dráty, hlídali nás příslušníci wehrmachtu, a ne SS. Celkově to bylo vše přijatelnější a snesitelnější než v Auschwitzu. Probíhaly sice nálety na město, ale my jsme se z nich tehdy radovali – nálety znamenaly lepší jídlo na druhý den.“ Pamětnice vzpomíná také na nebývalou solidaritu, kterou s vězeňkyněmi projevovali váleční zajatci, především Francouzi a Italové, s nimiž se vězeňkyně potkávaly cestou na pracoviště: „Váleční zajatci měli balíky s pomocí od Červeného kříže. Asi prvně v životě viděli něco tak ubohého, co vypadalo jako ženy. Cítili možná morální povinnost v mezích možností nám pomoci. Osobně jsme se stýkat nemohli, ale tu a tam ležela před latrínou tabulka čokolády nebo kousíček mýdla. Bylo to lidské gesto.“

Po více než půlroce v Hamburku byly pak vězeňkyně na přelomu února a března 1945 převezeny do tábora v Bergen-Belsenu. Kamila Sieglová jela společně s maminkou, sestra Ruth, která byla zraněna při náletu v Hamburku, byla odvezena na stejné místo, ale v jiném vagonu. „Bergen-Belsen byla už konečná stanice. Fronta postupovala, místo přestalo být zásobováno, takže obrovské procento lidí zemřelo těsně před koncem války nebo až po ní. Tam už nebyla místa ani k ležení, jenom k sezení mezi mrtvolami, byl to konec světa. Byl zázrak, že ještě slušné procento lidí tam přežilo. Patnáctého dubna 1945 jsme byli osvobozeni britskou armádou.“  

Mezi vězni se rychle šířily nemoci, tyfem onemocněla Kamila i její maminka. Bezprostřední konec války pak prožily v horečkách v lazaretu: „Odněkud bylo slyšet tenounce rádio a někdo říkal: ,Tak v Praze je konec války.‘ Ale nám to bylo tak fuk. Když máte horečky, tak si nic nedomýšlíte, to všechno přicházelo až poté. Je to skutečně nepochopitelné, že se dožíváte konce té strašlivé války, a je to jako hlas ze záhrobí.“ Kamila se z tyfu pomalu zotavovala, čekal ji ale jeden z nejtěžších úkolů v životě – sdělit mamince, že sestra Ruth zemřela. „Prožívala jsem hrůzu, jak to mamince, v jejím stavu, říci. Jednou se probudila a řekla mi: ,Nemusíš mi nic povídat. Já to vím.‘ […] Nejhorší je, když všechny ty hrůzy člověk prožije, a pak je to stejně k ničemu.“ Památku Ruth Frischmannové připomíná v Hamburku jeden z pamětních kamenů zvaných Stolpersteine.

Jedině domů

Po osvobození zůstaly maminka s Kamilou v lazaretu ještě nějakou dobu, aby se trochu zotavily. Ačkoli mohly přijmout nabídku zotavovacího pobytu v zahraničí, například ve Švédsku, v červenci 1945 odjely domů: „Maminka řekla: ,Jedině domů.‘ Jely jsme tedy domů, nejdřív do Prahy, na Smíchovské nádraží, a odtamtud do Hradce. Pak začal normální život.“ Maminka, která se nikdy nepřenesla přes ztrátu dcery Ruth, přežila válku s těžkými zdravotními následky. Po návratu do Hradce se setkaly s maminčiným bratrem, který se vrátil z koncentračního tábora ve Schwarzheide, a nějakou dobu všichni žili společně. Setkali se s přáteli a s některými příbuznými, kterým se podařilo válku přežít. Kamila Sieglová si vzpomíná na jeden z prvních společných obědů po válce u přátel: „Byl to oběd u stolu s ubrusem, bábovkou a pravou kávou.“ Návrat domů nebyl jednoduchý a jisté bolesti spojené s ním přetrvávají dosud.

Později vystudovala pedagogickou fakultu, celý život učila angličtinu, vdala se a vychovala dceru. O svých osudech prožitých za války nechtěla z pochopitelných důvodů dlouho mluvit ani s nejbližšími, odmítla i rozhovor pro nadaci Shoah Foundation sledující životní příběhy lidí přeživších holocaust. Ne vždy člověk najde sílu vyprávět o ztrátě svobody, naprostém zbavení soukromí včetně nejintimnějších momentů, na to je opravdu lepší zapomenout. Nikdy však není možné zapomenout, že se to skutečně stalo, není možné se vymlouvat na „jinou dobu a jiné okolnosti“, naopak je nutné mít vždy na paměti, že životní osudy jsou stálým varováním před opakovatelností lidských selhání.

[1] Dnes je na budově umístěna pamětní deska, viz http://www.waymarking.com/waymarks/WM8D6H_Holocaust_memorial_tablet_at_Pedagogic_Faculty_in_Hradec_Krlov_East_Bohemia

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the 20th Century TV