The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Yvonne Sieberová (* 1938)

• narodila se 4. února 1938 v Ústí nad Labem

• v roce 1939 se přestovala s rodiči do Prahy

• na počátku roku 1945 musela odjet do ghetta v Terezíně

• v květnu 1945 ghetto opouštěla tajně se svým otcem v nákladním autě s nábytkem

• v červnu 1945 se rodina přestěhovala do Litvínova

• po maturitě v roce 1957 nastoupila do Stalinových chemických závodů

• v roce 1967 se vdala za Jiřího Siebera a narodila se jí dcera Michaela

• v roce 1994 odešla do penze

• v roce 2025 žila v Litvínově

Yvonne Sieberová je přeživší terezínského ghetta. Její otec Otto Krafft byl židovského původu. Oba je deportovali do Terezína v únoru 1945. Odjet měli ve stejný den. Pamětnice ale onemocněla, proto otce následovala až o dva týdny později. Bylo jí sedm let. Vzpomínky na cestu i na samotné ghetto se jí vybavují útržkovitě. Vzpomíná na bílou omáčku, která chutnala jen jí. „V Terezíně jsem přibrala dva kilogramy váhy. Mohla za to bílá omáčka. Nikdo kromě mě ji nejedl,“ vzpomíná Yvonne Sieberová. 

Vybavují se jí také vzpomínky na mrtvé tělo ležící ve vagóně pod okny, které jí ukázal otec. V paměti má německé kontroly ghetta, kamarádky mezi jeho zdmi nenašla. Těsně po skončením války vypukla v terezínském ghettu epidemie tyfu. Nikdo nesměl Terezín opustit. Yvonne Sieberová s otcem ale odjeli z města tajně, ukrytí za nábytkem v nákladním autě. Domů do Prahy přijeli v noci. Jejich kroky ihned vedly za matkou Edith Krafftovou. Poprvé promluvila pamětnice o terezínském ghettu ve svých dva a šedesáti letech. 

Otec byl Čech, matka Maďarka, mluvili spolu německy

Yvonne Sieberová, rozená Krafftová, se narodila 4. února 1938 v Ústí nad Labem. Otec pamětnice Otto Krafft byl chemik, pracoval v ústeckém Spolku pro chemickou a hutní výrobu. V první polovině třicátých let pracovně odjel na Podkarpatskou Rus. Potkal se tam se svou budoucí ženou. Byla maďarského původu, katolička. Otto Krafft byl Žid. Mluvili spolu německy. V židovské komunitě nebylo zvykem brát si jiné než židovské dívky. Otto Krafft proto situaci prožíval velmi těžce. Těsně před svatbou se nervově zhroutil. Edithu Weissovou si ale za ženu vzal. 

Ve druhé polovině roku 1938 z obav z tehdejší situace, poslal Otto Krafft dceru se svou ženou k jejím příbuzným na Podkarpatskou Rus. Sám odešel do Prahy, kde žila jeho rodina. Na Letné koupil velký byt. Na počátku roku 1939 se za ním pamětnice se svou matkou vrátily. Yvonne Sieberová vzpomíná na procházky s otcem kolem Letné, například na obchod s živou rosničkou. Otec musel v té době nosit na oblečení židovskou hvězdu, pracoval v synagoze na Vinohradech, která se proměnila ve sklad ukořistěného židovského nábytku. 

Pamětnice dodnes vzpomíná, jak od otcova přítele ze synagogy dostala pomeranč. S matkou a babičkou chodily na procházky do parku u náměstí Jiřího z Poděbrad. V Praze chodila také do mateřské školy. 

Z bytu nás vyhodil německý voják, museli jsme se stěhovat 

Jednoho dne roku 1941 se ve dveřích bytu Krafftových objevil německý důstojník. Řekl, že se musí rodina z bytu okamžitě vystěhovat. Byt jim zabavil. Otto Krafft se nastěhoval ke svému bratrovi do bytu na Vinohradech. Pamětnice vzpomíná na svého bratrance Jana Kraffta, se kterým si rozuměla. V roce 1943 ale rodina otcova bratra musela odjet do Terezína: „Bratranec Jan se do Terezína těšil. Říkal mi, že jedou na výlet, že to tam bude pěkné. Záviděla jsem mu. Bylo to smutné, protože mi Jenda odjel“ vzpomíná Yvonne Sieberová. 

Rodina se proto musela zase stěhovat. Tentokrát do Vodičkovy ulice, do bytu, kde spolu s dalšími dvěma rodinami obývali jeden pokoj. Byt patřil rodině Stránských. Byli to lékaři. Ona byla pravnučkou Boženy Němcové. Pamětnice k tomu uvádí: „Paní byla trochu protivná, on byl moc hodný a maloval mi obrázky.“ V bytě ve Vodičkově ulici žila Yvonne Sieberová do února 1945. S otcem v té době dostali povolávací rozkaz k cestě do Terezína. Otec odjel hned na počátku měsíce, Yvonne Sieberová kvůli nemoci o dva týdny později. Během těchto dvou týdnů zažila pamětnice nálety na Prahu. 

Cestu do Terezína si moc nepamatuji, omdlela jsem 

„Večer jsme museli s matkou na shromaždiště, nevím už, kde to bylo, možná v Holešovicích. Byl to velký sál, kde na zemi byly slamníky. Na každém slamníku byl někdo a byl tam obrovský hluk. Maminka tam byla celou noc se mnou,“ popisuje začátek své cesty Yvonne Sieberová, které tehdy bylo sedm. Ráno šli s matkou k vlaku. Dál už musela pamětnice cestovat sama. Ve vlaku omdlela a jakýsi muž jí poradil, ať si sedne po směru jízdy.   

„Když jsme přijeli do Terezína, tak nás odvedli do dřevěných baráků, kde nám prováděli odvšivení, prohlídky a nevím, co všechno,“ popisuje příjezd do Terezína. 

Myslela jsem, že mi uříznou ruku a zabijí mi rodiče 

Yvonne Sieberovou a ostatní děti pak odvedli na náměstí v Terezíně do velkého domu, kde je ubytovali. Pamětnice vzpomíná: „Dostala jsem se do velké místnosti, kde byly palandy po obvodu obou zdí a uprostřed po dvou palandách sražených k sobě. Byly to třípatrové palandy, já jsem byla ve druhém patře. Na palandě, která k té mé byla přiražená, ležela holandská holčička. Měla jednu ruku a řekla, že jí zabili tatínka i maminku. A já jsem si ve své hloupé hlavě říkala, že mi taky uříznou ruku a že tatínka a maminku mi taky zabijí.“

Otec Otto Krafft podle pamětnice věděl, kdy má jeho dcera do Terezína přijet. Řekli mu ale, že nedorazila, což nebyla pravda. Našel ji proto v den jejího příjezdu až večer. Bydlel ve velkých kasárnách. Jednou, když za ním přišla, ukázal ji ležící mrtvolu muže v otevřeném nákladním vagónu pod jeho oknem. Později otce přestěhovali do jiného domu na půdu, kam už za ním nemohla. Jak říká, neměla v terezínském ghettu žádné kamarádky. Vzpomíná, jak bloumala sama po náměstí v den, kdy byla mlha. Zabloudila k jednomu z domů, odkud se ozvalo: „Halt!” Podle Yvonne Sieberové to bylo ředitelství ghetta, zastavila ji stráž.

V ghettu jsem asi jako jediná přibrala dvě kila

Yvonne Siebrová tvrdí, že po návratu z Terezína, byla o dvě kila těžší. Vysvětluje: „Jednak mi tam prospěla změna vzduchu, a taky jsem všechno snědla, protože jsem měla hlad. Byla tam nechvalně vyhlášená bílá kyselá omáčka. Z čeho byla, nevím. Byla ale hrozně neoblíbená, lidi to nechtěli jíst, ale mně hrozně chutnala. Takže jsem jí vždycky snědla. Říkalo se jí Saure tunke.“ O malé děti v ghettu, podle pamětnice, pečovaly ve školce mladé dívky, například ze Slovenska. Na konci války tyto dívky šily trikolory. 

Pamětnice se během čtyřměsíčního pobytu v ghettu musela několikrát stěhovat. „Ke konci války nás přestěhovali do vzorového domu, bylo to v nějaké boční ulici. Bylo to tam nádherně udělané. Pamatuji se, že tam byla velká hala, po obvodových zdech byl namalovaný Noe a zvířata, pohádkové příběhy. Byly tam stolečky, židličky a po obvodu byly pokojíčky, ložničky, které byly vyřezávané ze dřeva. Taky palandy, byl tam i stoleček, všechno bylo vyřezávané ze dřeva, bylo to moc hezké, vzpomíná.” 

Život v ghettu kontrolovali Němci, přijeli i Švédové

Pamětnice chodila v ghettu do školky. V březnu dorazil do Terezína na inspekční cestu Adolf Eichmann, jeden z hlavních strůjců holokaustu. Ptal se dětí, jestli dostávají mléko. „Jaké mléko, říkali jsme si. To jsme vůbec neznali,“ líčí Yvonne Siebrová. Patnáctého dubna 1945 přijela delegace Mezinárodního výboru Červeného kříže. „Byly to nádherné autobusy ze Švédska, takové jsme nikdy neviděli. No a lidé ze severských zemí mohli klidně těmi autobusy odjet. Stáli jsme tam a koukali jsme na ně,“ líčí pamětnice.

Z Terezína jsme s otcem odjeli tajně v náklaďáku 

Na konci války propukla ve věznici gestapa v Malé pevnosti i v ghettu epidemie tyfu. Z města se nesmělo odjet. Pamětnici a jejímu otci se přesto podařilo ghetto opustit, popisuje: „Třináctého května pro mě přišel někdy večer tatínek a řekl, abych šla a odvedl mě. Nevím, jestli to byl jen náklaďák nebo stěhovák. Bylo v něm pár kousků nábytku a my s tatínkem a ještě nějací pánové jsme za tím nábytkem byli schovaní a odvezli nás do Prahy. Takže jsme někdy v noci přijeli do Prahy a šli jsme domu.” Ve Vodičkově ulici je přivítala překvapená matka pamětnice. „Maminka nám otevřela v noční košili, byla taková teplá, když jsem ji objala. Měla jsem velký hlad,“ vzpomíná pamětnice. 

V době, kdy Yvonne Sieberová a její otec byli v terezínském ghettu, Otto Krafft prohlásil, že pokud vše přežijí, přestoupí na katolickou víru. To také po válce, v roce 1945, udělal. Z jeho příbuzných se z koncentračních táborů nevrátil skoro nikdo. Jeho nejbližší příbuzní zemřeli. Přežila jen jedna ze švagrových. Také ti, kteří emigrovali, ale o nich Otto Krafft nevěděl. Podle pamětnice její otec nikdy o období prožitém v terezínském ghettu nemluvil. Ani o období války.   

Po válce otec našel práci v Litvínově 

V červnu 1945 se rodina přestěhovala do Litvínova. Otto Krafft byl chemik a našel práci v tehdejších Stalinových chemických závodech. Yvonne Siebrová vystudovala litvínovské gymnázium. Chtěla pokračovat na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Tam ale údajně nesložila zkoušky z češtiny, s čímž ale pamětnice nesouhlasí. Byla přesvědčená o tom, že zkoušky z českého jazyka zvládla velmi dobře. Nabídli jí studium na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem. To ale odmítla a po maturitě v roce 1957 nastoupila do laboratoří ve Stalinových chemických závodech. 

V roce 1968 jsem chtěla emigrovat do Německa

Ze Stalinových chemických závodů odešla Yvonne Sieberová v šedesátých letech do laboratoří nemocnice v Mostě. V roce 1966 odjela na rekreaci do Jugoslávie se svým budoucím manželem Jiřím Sieberem. O rok později se jim narodila dcera Michaela.  V době invaze vojsk Varšavské smlouvy po 21. srpnu 1968 chtěla pamětnice emigrovat za vzdálenými příbuznými do Německa. Manžel byl ale proti, měl syna z prvního manželství, kterého nechtěl opustit. 

V devadesátých letech jsem vstoupila do lidové strany 

Yvonne Sieberová v sedmdesátých letech přešla z nemocniční laboratoře v Mostě do laboratoře polikliniky v Litvínově, kde pracovala až do odchodu do penze v roce 1994. Až do této doby nebyla nikdy v žádné politické straně. Na výzvu kardinála Františka Tomáška v první polovině devadesátých let, vstoupila pamětnice s manželem do Československé strany lidové. V penzi se starala o vnouče. V únoru 2025 žila v Litvínově a těšila se dobrému zdraví. 

„Hrozba holocaustu není dnes zažehnána. Mladí by si měli vzít poučení z minula, měli by logicky myslet a přemýšlet. Myslet na ostatní lidi, ne jen na své dobro. Neubližovat lidem a nelhat,“ zní životní krédo Yvonne Siebrové.