Marie Sidorová

„Už byly vytvořené partyzánské skupiny pod hoľami. Martin je pod hoľami, (Martinské) hoľe se jmenují ty vrchy, že. A já, když jsem přišla domů, tatínek mi řekl, že je už v odboji, to bylo ještě ticho, to se o tom ještě nesmělo mluvit. Tak já jsem říkala, no jo, tak to oni teďka potřebují nějaký materiál, protože se zakládaly lesní tábory a do těch lesních táborů potřebovali mít zbraně, ty tam potřebovali mít. Léky tam potřebovali mít, obvazový materiál, všecko, co je zapotřebí, a museli tam mít také jídlo, které nepodléhá zkáze, jako sardinky, cukr, rýže a toto. No a to všecko se tam muselo nějak donést do toho skladu. To byly vlastně sklady, aby měli zásobu nějakou jídla nebo všecko, co bylo zapotřebí. A já jsem začala chodit do nemocnice za primáři a ptala jsem se, jestli můžu vzít to a to, a oni mi řekli –, oni byli všichni proti Němcům. Teda možno nějaký lékař byl s nima, ale já jsem za nima nechodila, já jsem chodila jenom za primáři, protože ty mě učili. Takže jsem šla za nima a oni mi dovolili… takže co jsem potřebovala léky, všecko mi nechali napsat, všecko mi dali: obvazy, ty dlahy, injekce, stříkačky, svorky na sešívání hlav, ty se sešívaly takovými železnými svorkami, na rány tržné a sečné. A takže to jsem potřebovala a to všecko jsem tam teda dostala. Byl tam ještě jeden náš dobrý soused, který – prostě jsme se znali jako malé děcka – a on byl lékař. On šel na medicínu a já jsem šla na zdravotnickou školu a bydlel hned za areálem nemocnice, tak ten mi také pomáhal, všecko mi prostě to... A pak primář Murtin – jeho bratr pracoval jako důstojník v Bratislavě a oni mi dávali vojenské dalekohledy. Protože Češi museli odejít a česká armáda neexistovala už, protože jim to sebrali všecko, zbraně, všecko, a ty zbraně, on to měl od některých. A on mi to teda dával a já jsem to nosila a napřed jsem to schovávala pod matračky.“

„Tatínek prostě šel do Sovětského svazu, vstoupil do legií. Tam byly československé legie, že jo. I Masaryk to tam založil. A tak tam se prostě tatínek poznal v Rusku s maminkou. A tak se vzali, válka skončila a zůstali tam. Maminka byla učitelka, ale ona prostě neučila, protože tehdy ženy nemusely učit, že jo. Tehdy muž musel tu ženu zaopatřit, ne jako dneska, že žena musí dřít na toho chlapa! To neexistovalo! Tehdy se muži starali o svou ženu a děti sami. Bylo nás pět, dvě zemřely a tři jsme zůstali. No, já jsem v Kyjevě nechodila do školy, adoptovat mě chtěla jedna profesorská rodina. Takže jako jsem u nich bydlela a oni mě učili všemu soukromě. Oni byli bezdětný, a tak požádali tatínka a maminku, aby jednu dceru jim jako dali. No a oni s tím souhlasili, protože to bylo dosti těžké období, to bylo těšně po válce. Tak opravdu bylo těžko se starat jako o tři děvčata. I když se tatínek velice staral. To byli jako Ukrajinci a oba dva byli profesoři. Doma se mluvilo rusky. S maminkou rusky, s tatínkem česky, a tak jsme uměli rusky a česky. No, to jsem měla asi 5 roků. Starali se o mě jako o své. Velice, velice dobře. Oni mě vedli k literatuře, hlavně k básničkám. A já měla ráda básničky, i dnes je mám ráda. No, tak někdy jsem aj vymýšlela. Někdy jsem vymýšlela pohádky a básničky, což mi prostě tatínek říkal: ‚Ty vymýšlíš, ty vymýšlíš, ale je to dobrý!‘ Bylo mi jako smutno za sestrami, ale nakonec jsem si zvykla, protože jsem tam měla všechno, co jsem třeba ani doma neměla. A tam jsem zůstala až do té doby, kdy tatínek najednou dostal telegram – a že jeho sestra, která tady zůstala ještě jako naživu, ho chtěla dostat zpátky do Československa. Začal tesknit po své vlasti a chtěl prostě zpátky do Československa, a tak jsme v tom dvacátém osmém roce jako odjížděli. To přišel tatínek potom tam a řekl: ‚Ne, bez ní nejdeme. Tak musíme si ještě vzít tu naši Máňu.‘“

„To přijel autobus s těmi raněnými, protože my jsme šli dopředu a ti ranění přijeli za námi. A ten autobus nás pak sebral jako a jeli jsme pod Prašivú. Pod tou Prašivou Němci, pole. To pole bylo zaminované před tou Prašivou. To je kopec Prašivá. Ale to pod tou Prašivou, to jsme se tam v lese – jako tam jsme prostě zůstali stát. A teď prostě začala palba. Ale taková hrozná… to jenom takové červené jazýčky lítaly kolem nás! No, já jsem prostě byla mezi pacientama v tom autobuse, teď to všechno začalo vyskakovat, rozbíjeli okna, vyskakovali přes ty okna autobusu, protože dveřma všichni nestačili. Tak já také vyskočila, ale nevzala jsem si plášť, protože mi ho někdo vzal – vojenský plášť. A byla zima! A teď, jak jsem vyskočila z toho autobusu, tak pode mnú to bylo takové, jako když se houpete na …struně nebo tak… furt já jsem běžela, až jsem si uvědomila, že to jsou ti, co nemohou vstát, takže to bylo všechno mrtvé, a některý vás za nohu chytnul, protože křičel ‚Pomoc, pomoc!‘, ale nedalo se nic dělat, protože byla strašná tma, pršelo a mlha se dala krájet… Takže já jsem doběhla až k tomu, jak se už šlo na kopec. A jsem si řekla – před nepřítelem na rovině nemůže člověk utéct, musí běžet na kopec. Tak já jsem běžela na ten kopec, jenže došla jsem asi do poloviny kopce a tam jsem na jedné takové planince nahmatala nákladní auto. A teď tak jsem si říkala – do kabiny nemůžu, protože nevím, kdo tam je. Tak jsem prostě – zezadu to bylo – jsem nahmatala, co tam je, a tam byly kůže, prostě jako na boty. No a tak já jsem zvedla jednu tu kůži a tam jsem se vpíchla, protože pršelo a zima byla. Kolem půlnoci, tak nějak to muselo být, já jsem slyšela nějaké hlasy. Tak jsem si říkala, kdo to může být... No a tak jsem naslouchala a tak si říkám – půjdu za těma hlasama. Já jsem vylezla z toho auta a šla jsem tak potichu, jo, ale to člověk měl strach i dýchat! Protože naráz bylo strašné ticho! Ta palba hrozná, která byla… už jsme nevěděli, kdo na koho střílí, jestli Němci to střílejí, nebo naši. Protože naši vojáci, který nebyli zvyklí partyzánskému životu, který byli v kasárnách, přišli teď do lesa a nevěděli, co mají dělat. Začali střílet své představené. A tak to byla mezi námi ta palba i ještě z toho Německa. To bylo něco příšerného! Potom, když to utichlo, naráz to tak zmlklo všecko. A mě úplně pojala hrůza z toho ticha, protože jenom prostě ty kapky deště tak spadaly po těch listech a to ticho bylo takové mrtvé. Já jsem dostala takový strach. Horší mi bylo, než když se střílelo.“ „A tak jsme tam prostě trhaly to kvítí. A on tudy jel a my věděly, jak vypadá tatíček Masaryk. On vždycky na tom koni, že jo. Takže my jsme prostě říkaly: ‚Á, tatíček jede, teď ho pozdravíme.‘ Bylo devět hodin dopoledne a my jsme tam prostě šly před tím, než půjdeme do kostela. Tak jsme pozdravily, že. Já jsem pozdravila rusky, ona pozdravila slovensky. No a to jsem ještě neuměla pořádně česky. Tak jsme pozdravily a tatíček Masaryk se najednou podivil a on říká: ‚Ty umíš rusky?‘ A já říkám: ‚No ano.‘ A tak se mě hned začal vyptávat jak a co po rusky. A potom ledacos jsme mluvili a on nás potom pozval: ‚Děvčata, víte, kde já bydlím?‘ A my říkáme: ‚Ano, na Bystričke.‘ Tak říká: ‚Tak přijďte ke mně na ovoce, my máme máslovky.‘ A my říkáme: ‚My přijdeme, ale tatíčku, nás tam nikdo nepustí.‘ A on říká: ‚Ale pustí. Jenom jim řekněte, že jsem vás pozval, oni vás pustí.‘ No, a tak jsme si říkaly, no tak dobře. My jsme hned byly ochotné tam jít, že jo, no tak co. Tak my jsme tam šly, a tak jsme tam začaly chodit každý den, protože to bylo o prázdninách a tatíček Masaryk měl dovolenou. Poprvé, když jsme tam přišly před tu bránu, my jsme byly malé. Teď klika tam není, tak co jsme měly dělat? Tak jsme začaly klepat na tu bránu, ale to se normálně nezdálo, že by se to ozývalo, protože jsme nevěděly. Nahoře, jo, tak tam najednou vykoukl přes zeď voják a říká: ‚Co vy tu chcete, děvčata?‘ A my říkáme: ‚My jdeme navštívit tatíčka Masaryka.‘ A on říká: ‚No jo, to ale nesmíte. To já vás nemůžu pustit.‘ A my říkáme: ‚To jen se zeptejte, to on nás pozval. Běžte se zeptat.‘ Tak říká: ‚Tak já už se jdu zeptat.‘ Šel tedy a za chvíli přišel a říká: ‚No dobře, a víte – umíte to obejít tady tu ohradu až dozadu?‘ A my říkáme: ‚Ano.‘ A on říká: ‚Tak když to obejdete, tak tam je ještě jedna branka, tak tam zaklepte a my tam přijdem.‘ No a tak jsme jako teda šly a obešly jsme to. To je dost velké, ten objekt, to tam je park, to tam mají kolem velký. A už tam byli dva vojáci a ten jeden říká: ‚Děvčátka, my vám otevřeme bránu, ale dneska dovnitř nesmíte jít, protože tatíček má práci.‘ Tam byla košatinka, i ten stůl z košatinky i křesla. ‚Tak se na něho jenom podíváte.‘ A tak se sebrali a přinesli nám plný koš hrušek a švestek, krásné, takové ty modré. Tomu se říkalo jugoslávské švestky, sladké, vynikající. ‚No a co máte? Do čeho vám to dáme?‘ No a tehdy se nosily halenky, které měly gumičku dole. A tak jsme říkaly: ‚Jo, máme to kam dát.‘ A tak jsme to naházely takhle kolem sebe úplně. To jsme byly malé a ty hrušky byly takové velké – máslovky! A teď jsme poděkovaly a pokývaly jsme tatíčkovi a tatíček nám také pokýval. No a pak jsme chodily každý rok, pokud tatíček žil a pokud tak přijel, tak jsme tam vždycky chodily.“

„A tak jsme tam prostě trhaly to kvítí. A on tudy jel a my věděly, jak vypadá tatíček Masaryk. On vždycky na tom koni, že jo. Takže my jsme prostě říkaly: ‚Á, tatíček jede, teď ho pozdravíme.‘ Bylo devět hodin dopoledne a my jsme tam prostě šly před tím, než půjdeme do kostela. Tak jsme pozdravily, že. Já jsem pozdravila rusky, ona pozdravila slovensky. No a to jsem ještě neuměla pořádně česky. Tak jsme pozdravily a tatíček Masaryk se najednou podivil a on říká: ‚Ty umíš rusky?‘ A já říkám: ‚No ano.‘ A tak se mě hned začal vyptávat jak a co po rusky. A potom ledacos jsme mluvili a on nás potom pozval: ‚Děvčata, víte, kde já bydlím?‘ A my říkáme: ‚Ano, na Bystričke.‘ Tak říká: ‚Tak přijďte ke mně na ovoce, my máme máslovky.‘ A my říkáme: ‚My přijdeme, ale tatíčku, nás tam nikdo nepustí.‘ A on říká: ‚Ale pustí. Jenom jim řekněte, že jsem vás pozval, oni vás pustí.‘ No, a tak jsme si říkaly, no tak dobře. My jsme hned byly ochotné tam jít, že jo, no tak co. Tak my jsme tam šly, a tak jsme tam začaly chodit každý den, protože to bylo o prázdninách a tatíček Masaryk měl dovolenou. Poprvé, když jsme tam přišly před tu bránu, my jsme byly malé. Teď klika tam není, tak co jsme měly dělat? Tak jsme začaly klepat na tu bránu, ale to se normálně nezdálo, že by se to ozývalo, protože jsme nevěděly. Nahoře, jo, tak tam najednou vykoukl přes zeď voják a říká: ‚Co vy tu chcete, děvčata?‘ A my říkáme: ‚My jdeme navštívit tatíčka Masaryka.‘ A on říká: ‚No jo, to ale nesmíte. To já vás nemůžu pustit.‘ A my říkáme: ‚To jen se zeptejte, to on nás pozval. Běžte se zeptat.‘ Tak říká: ‚Tak já už se jdu zeptat.‘ Šel tedy a za chvíli přišel a říká: ‚No dobře, a víte – umíte to obejít tady tu ohradu až dozadu?‘ A my říkáme: ‚Ano.‘ A on říká: ‚Tak když to obejdete, tak tam je ještě jedna branka, tak tam zaklepte a my tam přijdem.‘ No a tak jsme jako teda šly a obešly jsme to. To je dost velké, ten objekt, to tam je park, to tam mají kolem velký. A už tam byli dva vojáci a ten jeden říká: ‚Děvčátka, my vám otevřeme bránu, ale dneska dovnitř nesmíte jít, protože tatíček má práci.‘ Tam byla košatinka, i ten stůl z košatinky i křesla. ‚Tak se na něho jenom podíváte.‘ A tak se sebrali a přinesli nám plný koš hrušek a švestek, krásné, takové ty modré. Tomu se říkalo jugoslávské švestky, sladké, vynikající. ‚No a co máte? Do čeho vám to dáme?‘ No a tehdy se nosily halenky, které měly gumičku dole. A tak jsme říkaly: ‚Jo, máme to kam dát.‘ A tak jsme to naházely takhle kolem sebe úplně. To jsme byly malé a ty hrušky byly takové velké – máslovky! A teď jsme poděkovaly a pokývaly jsme tatíčkovi a tatíček nám také pokýval. No a pak jsme chodily každý rok, pokud tatíček žil a pokud tak přijel, tak jsme tam vždycky chodily.“