Andrij Shkurhan

* 1961

  • „Další osoba, se kterou jsme prožívali válečné věci, byla tady na návštěvě. Vynikající básnířka a spisovatelka, členka ukrajinského svazu spisovatelů Yulia Berezhko Kamińska. V Liberci na farnosti českobratrské církve jsme měli minulý pátek po státním svátku 18. listopadu večer, na kterém četla své básně napsané během ruské okupace. Stalo se, že akorát pracovala v Irpini jako ředitelka kulturního domu a bydlela v Buči. Ocitla se v Buči ve sklepě a dva týdny tam strávila během ruské okupace. V těchto podmínkách přežila se svou rodinou. Evakuovala se, když byla možnost. Během těch dvou týdnů, co proseděla ve sklepě, a nad ní střílely ruské tanky a minomety, napsala celou sbírku básní, kterou nám četla a já to překládal do češtiny.“

  • „Měli jsme jeden velký, obrovský protest větší části národa, která chtěla žít podle evropských zákonů a pravidel, vidět Ukrajinu jako stát, který se rozvíjí normálně mezi jinými národy světa. A ne se znovu vrátit pod vládu, ačkoliv neformální, Ruska a zůstat kolonií velkého impéria, které začalo nabírat moc. Jeho vláda a především Putin se snažili připojit do svého orbitu ukrajinský stát. Aktivně jsem se zúčastnil, protože moje neteř byla v té době poslankyní ukrajinského parlamentu v opozici. Opozice nebojovala proti vládě jen na Majdanu, ale také politickými metodami. Jednou z nich bylo přivolání evropských států k tomu, aby pomohli ukrajinskému národu zvítězit v této revoluci. Informace z první ruky od ukrajinské opozice – všechny proklamace a výzvy k národu, ale i k vládám sousedních zemí, především Polska – jsem překládal do polštiny a posílal rovnou do kanceláře prezidenta Polské republiky anebo na ministerstvo zahraničí Polska.“

  • „S Amerikou to byl dost zajímavé. Když jsem byl už na druhém předzpívání, tak když skončilo, řekli mi: ‚Ok, my vás bereme, vy se nám hodíte.‘ A jenom to skončilo, přišel za mnou ten pán, který byl naším moderátorem a od kterého jsem zdrhnul, a ještě od dvou solidních mužů, vybavených muskulaturou. Z druhé strany byl můj strýc a s ním ještě taky čtyři takoví muži. Moderátor přicházel a říkal: ‚Ten půjde s náma.‘ – Můj strýc říkal: ‚Nikam nepůjde, on je náš.‘ – ‚Jak to? Já jsem tady major,‘ říkal ten chlap. – ‚Moc mě těší,‘ říkal můj strýc, ‚já jsem generál.‘ A ti čtyři muži s ním byli mariňáci. Tímto způsobem jsem zůstal ve Spojených státech.“ – „Jak dlouho?“ – „Sice krátko, to byl akorát červen roku 1991. V Sovětském svazu mě prohlásili za vlastizrádce.“ – „Oficiálně?“ – „Nějak tak. Můj tatínek z toho zešedivěl a moje bývalá žena, bývalá klavíristka a skladatelka, se mě oficiálně zřekla. Řekla, že s vlastizrádcem nechce mít nic společného.“

  • „V roce 1989 jsem poprvé jel na oslavu 175. jubilea významného ukrajinského básníka Tarase Ševčenka, která se ještě nesměla dělat tehdy v Kyjevě. Ale tehdejší ministr kultury Lotyšska, víte, baltské republiky se vždy vyznačovaly větší snahou o svobodu – takže v Lotyšsku se konalo jubileum Tarase Ševčenka. Já se svojí už dnes nežijící profesorkou Zinaidou Maximenko, zasloužilou umělkyní Ukrajiny a vynikající klavíristkou i skladatelkou, jsme jeli do Lotyšska a dělali koncerty hudby ukrajinských skladatelů, především Mykoly Lysenka, do slov Tarase Ševčenka. Nikdo z významných ukrajinských umělců se neodvážil, všichni dostali tajný příkaz se nevypravovat na tyto oslavy. A Shkurhan nad tím vším mávnul rukou, poslal všechny co nejdál a jel tam a zpíval dva koncerty, jeden v Rize a druhý v Jūrmale.“ – „Měl jste z toho pak nějaký problém?“ – „Měl jsem z toho pak problém, že mě nechtěli nikde zaměstnat. Byl jsem na seznamu KGB a jakmile jsem stanul někde na předzpívání, tak říkali: ‚Hurá, bereme hned!‘ Ale za dva dny: ‚Víte, nám přišlo tady psaníčko, že vás nemůžeme přijmout do práce.‘“

  • „Teta Hana také zažila svoje, protože její manžel byl v roce 1946 zatčen komunistickou vládou a do konce roku 1956, deset let, seděl v gulagu. Měli jsme v rodině živého svědka toho, co se dělo v gulagu. Seděl za polárním kruhem v Norilsku, pracoval v dolech a na cihelně. Měl omrzlé a amputované všechny prsty na nohách. Vrátil se jako mrzák. To jsou terény, kde mráz dosahuje čtyřiceti stupňů pod nulou. Byl jedním z těch, kteří přežili peklo sovětského gulagu. Vrátil se a skoro celý svůj život až do nezávislosti Ukrajiny byl poškozen na svých právech. Jako bývalý vězeň systému neměl možnost se prosadit. Takže moji rodiče k nám vzali jejich děti, které se narodily po strýcově návratu z gulagu, v roce 1957 moje sestřenice Maria a na konci roku 1958 můj bratranec Petr.“

  • Full recordings
  • 1

    Liberec, 15.11.2022

    (audio)
    duration: 02:15:00
    media recorded in project Hlasy z Ukrajiny
  • 2

    Liberec, 22.11.2022

    (audio)
    duration: 02:06:31
    media recorded in project Hlasy z Ukrajiny
Full recordings are available only for logged users.

Ukrajinský pěvec dobýval svět, velké role hrál i pro krajany v nouzi

Andrij Shkurhan ve studiu Paměti národa, rok 2022
Andrij Shkurhan ve studiu Paměti národa, rok 2022
photo: Post Bellum

Andrij Shkurhan se narodil 27. listopadu 1961 v západoukrajinském městě Sambir v tehdejším Sovětském svazu. Rodina jeho matky patřila k polsko-ukrajinské šlechtě, která tento status získala v 17. století. Během druhé světové války museli svůj původ skrývat před nacisty i komunisty, přišli o rozsáhlý majetek v Ivano-Frankivsku. V ohrožení ze strany sovětských komunistů se ocital i dědeček z otcovy strany, který bojoval proti bolševikům v polsko-sovětské válce. Rodiče pamětníka se seznámili na hudební konzervatoři, oba se později profesně věnovali hudbě, otec jako operní sólista a matka jako sbormistryně. Pamětník původně studoval aplikovanou matematiku, ale nakonec se také rozhodl pro hudební kariéru a absolvoval lvovskou akademii hudebních umění. Ještě před rozpadem SSSR v roce 1991 začal působit jako operní sólista v Polsku, zde také postupně vystudoval překladatelství na Varšavské univerzitě. Účastnil se řady mezinárodních vokálních soutěží především v Evropě, jedenáct z nich vyhrál. Za úspěchy v cizině i za propagaci ukrajinské lidové hudby získal v roce 2000 nejvyšší kulturní vyznamenání – Národní cenu Tarase Ševčenka. Od roku 1999 vystupoval také v českých divadlech, později se do ČR natrvalo přestěhoval. Dvakrát se oženil a rozvedl, v třetím partnerském vztahu se mu narodili dva synové. Během Revoluce důstojnosti na Majdanu v roce 2013 a 2014 překládal stanoviska ukrajinské opozice a zasílal je vrcholným politickým představitelům Polska. Po začátku ruské invaze na Ukrajinu v roce 2022 organizoval pomoc uprchlíkům, kteří přicházeli do Česka, a podílel se na komunitním životě krajanů. Tou dobou žil v Liberci, kde také působil v Divadle F. X. Šaldy.