Judith Shaked

* 1924  †︎ 2022

  • „Den nato jsem jela na místo, kde byly děti evakuované s maminkami. Šla jsem od autobusu takovou alejí a potkala jsem Šloma. A samozřejmě jako první jsem řekla: ‚Prosím tě, co je s Icikem?‘ On mi říká: ‚Co, ty nevíš?‘ Tak jsem věděla, že Icik není. Pak už jsem se nevrátila do Gezeru, na pohřbu jsme nebyli. V Gezeru je hromadný hrob. To bylo, když jsme byli v zajetí. Ale sedmý den, jak se dělá taky obřad, jsme tam jeli. Ale potom už jsem zůstala tam s maminkami. V lednu se mi narodila holčička, to bylo trochu utěšení.“

  • „V Makabi se cvičilo. Velká cvičitelka jsem nebyla, ale ono se toho tolik nežádalo ode mě. V Makabi jednou za týden bylo cvičení. V Makabi ha-cair jednou za týden byla pegiša (schůzka), že částečně, tolik si to nepamatuji, ale částečně to byla zábava, zpívání, někdy tancování, a částečně buďto přednášky, nebo diskuse a učení. Taky se trochu s námi mluvilo hebrejsky, abychom se trochu naučili. Ale hlavně myslím, že to pro nás bylo společenské setkání. Já si tolik nepamatuji, že bych se byla účastnila, ale o nedělích obyčejně bývaly krátké výlety na půl dne. Jelo se někam elektrikou na konec Prahy a tam se pak šlo do lesa.“

  • „V listopadu 1945 jsem tam taky přijela a začali jsme: sázeli jsme cibuli a všechno. To vždycky říkám – vlastně to bylo nebezpečné tam. Bylo nějakých deset stanů a bouda, začal se stavět kolem plot a kolem dokola nějakých pět arabských vesnic. Tehdy byly hlavně s tou jednou vesnicí dobré vztahy, oni chodili večer k nám, hráli na jejich hudební nástroje, naši hráli na mandolíny a zpívali arabské písničky a hebrejské písničky. Byly dobré vztahy. Ale stejně to bylo nebezpečné. Přitom to byla jedna z nejkrásnějších dob mého života. Já jsem to nebezpečí necítila.“

  • „(Jeli jsme) přes Finsko, až k polárnímu kruhu, potom přes Rusko, Leningrad – Oděsa, podívejte se, jaká to byla cesta. Přes Černé moře až do Istanbulu, přes asijský Istanbul, Turecko, Sýrie, Libanon a Erec (Země) Izrael. (…) Druhého až jednadvacátého března 1941. Přijeli jsme do Palestiny na první jarní den a já celá léta tvrdím, že to bylo symbolické. (…)“

  • „Během čtyř hodin nepřišla žádná posila a po čtyřech hodinách byl kibuc dobyt. Mezitím už bylo hodně zabitých. V boji padlo devatenáct bojovníků, z toho jedna žena, a ještě devět vojáků, kteří náhodou byli v Gezeru. Jejich posádka byla někde nedaleko a byli v Gezeru. Někteří přijeli se osprchovat pořádně, někdo přijel k doktorovi, tak bojovali s námi. Devatenáct padlo a většina ostatních šli do zajetí.“

  • „Krátce před Sudetami strýc navrhl mým rodičům, aby mne poslali k nim do Prahy. Tatínek tenkrát měl zdravotní potíže, tak aby ulehčil rodičům, tak mne poslali do Prahy. Oni byli sionisti. Jeho žena, teta, mne první týden zapsala do Makabi Ha-Tsair a do Makabi sportovního klubu a tam jsem začala dýchat sionistickou atmosféru.“

  • „Jak jsem vám řekla, já jsem moc velká sionistka nebyla, když jsem přijela do Izraele. (…) Teprve během dvou let v Ben Šemenu, v tom internátu jsem se stala sionistkou. Pak dalším životem tady jsem přesvědčená, že tady (v Izraeli) je naše místo a musíme se snažit udržet všemi silami slušný a počestný (stát) – hebrejsky ,tzedek‘. Aby se všichni měli dobře.“

  • „Když slyším od svých známých, že když přijedou do svého rodného města, tak tam nic nemají a cítí se tam cizí. Já se tam (v Rajhradě) cítím doma. Pan Dobrovolný, u kterého jsme byli v roce 1990, ten v roce 1991, když byla válka v Zálivu a Izrael byl bombardován, tak najednou od něj přišel dopis. ‚Vždyť víte, že tady pro vás mám u nás místo, přijeďte.‘ To je také jeden z mála dopisů, které mám schované.“

  • „Za půl roku obsadili Němci Československo – 15. 3. 1939. (…) Byli jsme ve škole a v poledne jsme šli ze školy na tramvaj a vidíme německá pancéřovaná auta a německé vlajky. Začali jsme chápat. Přišli jsme domů s bratrancem, teta a strýc byli ještě v práci. Byla u nich doma služebná, s kterou jsme byli zadobře. (…) Povídá nám: ‚Děti, jděte dolů, kupte si u pana Růžičky čerstvé žemle, já udělám čokoládu. Dáme si žemle s máslem a čokoládu, bůh ví, jak dlouho to ještě budete mít.‘ Tohle si pamatuji dodneška.“

  • „Nevím, kolik nás bylo v našem centru, 20–30. Čechů tam bylo docela hodně. A vyjeli jsme jenom tři (dvě dívky a chlapec). Jak vybrali právě nás, dodnes nevíme. Je pravda, že doufali, že pojede za dva měsíce další skupina. To bylo v březnu 1941 a v červnu Němci napadli Rusko. A my jsme jeli přes Rusko. I tahle cesta byla zablokovaná.“

  • Full recordings
  • 1

    Haifa, Izrael, 14.11.2012

    (audio)
    duration: 02:13:05
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Haifa, Izrael, 24.11.2015

    (audio)
    duration: 02:08:21
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Celý můj život dostal nový směr

Judith Shaked v roce 1939
Judith Shaked v roce 1939
photo: archiv pamětnice

Judith Shaked se narodila jako Zdenka Stiastná 12. prosince 1924 v židovské rodině v Rajhradě u Brna jako druhé dítě. Otec obchodoval s dobytkem, matka byla v domácnosti. Zdenka navštěvovala obecnou školu v Rajhradě, její o dva roky starší bratr Ota židovské gymnázium v Brně. V roce 1938 jí kvůli otcově nemoci nabídla rodina strýce Jiřího Steina, matčina bratra, aby se přestěhovala do Prahy. Díky strýcově rodině se v Praze zapojila do sionistického hnutí Makabi a Makabi ha-cair. Začátkem roku 1939 vybrána, aby s hnutím Alija mládeže (Alijat noar) odjela do Dánska. Od října 1939 do března 1941 žila ve dvou pěstounských rodinách na dánském venkově a připravovala se na cestu do Palestiny. Začátkem března 1941 opustila Dánsko a po třítýdenní cestě přes Švédsko, Finsko, SSSR, Turecko a Sýrii přijela se skupinou sionistů do Palestiny. Po příjezdu se učila jazyk a studovala na zemědělské škole pro nové přistěhovalce ve vesnici mládeže Ben Šemen. Většina její rodiny, včetně rodičů a bratra, zahynula během holocaustu. V říjnu 1945 spolu s dalšími přáteli založili kibuc Gezer u města Ramla. Kibuc byl během války o nezávislost v červnu 1948 přepaden a dobyt, její první manžel Jicchak během bojů zahynul. Dcera narozená v lednu 1949, po manželově smrti, zemřela v dětském věku. V roce 1952 se Judith vdala podruhé, s manželem Šlomo Shakedem vychovali dvě děti. V roce 1961 odešli z kibucu a oba pracovali jako učitelé na základní škole v Ramle. Judith Shaked žila od roku 2001 v Haifě, aby po manželově smrti mohla být blíže svým dětem. Zemřela 6. října 2022.