The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alena Ševčíková (* 1935)

• narozena jako Tylečková 13. května 1935 v Ostravě

• vyrůstala v rodině stavitele a projektanta ve Staré Vsi nad Ondřejnicí

• pamětnice amerického bombardování Ostravska v srpnu 1944

• část bomb dopadla do Staré Vsi a zabila pět lidí

• v dubnu 1945 zažila ve Staré Vsi příchod fronty

• v jejich vile se vystřídaly štáby německé a sovětské armády

• vystudovala pedagogickou školu pro vzdělání učitelů národních škol

• učila na prvním stupni v několika základních školách

• od 70. let až do důchodu byla ředitelkou školy v Proskovicích

Alena Ševčíková prožila jako desetiletá hrůzu z války. Bylo to v létě roku 1944. Lidé v té době stále častěji slyšeli o vítězstvích spojenců, fandili jim a doufali, že konec druhé světové války se blíží. Také obyvatelé Staré Vsi nad Ondřejnicí, vesnice poblíž Ostravy, často vídali spojenecké letky mířící většinou do Polska. Nebyli moc ostražití, protože doposud bombardéry Ostravskem jen prolétávaly. A nikoho ani nenapadlo, že by útok mohl hrozit jejich vesnici. Když uslyšeli 29. srpna letadla, místo toho, aby se utíkali schovat, dívali se vzhůru. Také pamětnice stála v krásném slunečném dni venku a sledovala stroje na nebi. „Bylo to pěkné. Roje letadel připomínaly stříbrné hvězdičky. Najednou z nich však začaly padat bomby. Ozval se strašlivý hukot. Dodnes ten děsivý zvuk slyším,“ říká pamětnice. Několik set metrů od ní tehdy zahynuly v troskách zasažených domů i dvě děti.

 

Dcera stavitele a švadleny

Alena Ševčíková, za svobodna Tylečková, se narodila 13. května 1935 v Ostravě-Zábřehu. Vyrůstala ve Staré Vsi nad Ondřejnicí, která leží na okraji Chráněné krajinné oblasti Poodří, asi šestnáct kilometrů od Ostravy. Její otec František Tyleček byl stavitel a architekt. Pracoval v prosperující stavitelské firmě bratří Špačků v Ostravě. Dělal stavbyvedoucího na mnoha významných stavbách. Později i samostatně projektoval domy lidem z okolí. Matka pamětnice Žofie byla švadlena.

Alena se narodila jako druhé dítě manželů Tylečkových. První dcera zemřela v útlém věku na otravu krve po očkování. Osm let po Aleně přišla na svět další dcera Jana. Rodina žila zpočátku u prarodičů z matčiny strany na horním konci Staré Vsi nad Ondřejnicí. Měli tam menší hospodářství. „Chovali jsme kravky, prasata, drůbež. Skoro všechno jídlo jsme měli vlastní. Babička doma pekla i chleba. Když dojila, chodila jsem za ní do chléva s hrníčkem. Měla jsem moc ráda ještě teplé mléko,“ vzpomíná.

Na začátek druhé světové války v roce 1939, kdy se Stará Ves stala součástí Protektorátu Čechy a Morava, si nepamatuje. Její nejstarší vzpomínky se vztahují k roku 1941, kdy se rodina přestěhovala z chalupy prarodičů do vily, kterou otec postavil v centrální části vesnice. V přízemí si zařizoval vlastní projekční kancelář. Alena tenkrát začala chodit do první třídy.

 

Tatínka jsme už skoro oplakaly

V živé paměti má 29. srpen 1944, kdy byla nacisty okupovaná Ostrava a její okolí poprvé cílem bombardování. Operaci provedlo čtyři sta bombardérů Liberátor 15. americké letecké armády. Úkolem letců bylo narušit průmyslové a vojenské objekty, které byly významné pro německý válečný průmysl. Bomby však dopadly i na obytné části Ostravy a také Bohumína. Zemřelo asi pět set čtyřicet civilistů. Přes šedesát pum tehdy Američané svrhli i do Staré Vsi. Nepřežilo to pět lidí.

Alena byla zrovna u prarodičů v horní části vesnice, kde většinou trávila prázdniny. Když byla letadla nad vesnicí, stála se sestřenicí u stodoly vedle babiččiny chalupy. „Na vlastní oči jsem viděla, jak začaly z letadel padat bomby. Strýc mě pak odvedl přes stodolu do sklepa. Když jsem vyšla ven, viděla jsme kouř a dým, slyšela jsem nářek,“ vzpomíná.

Proč Američané bombardovali Starou Ves nad Ondřejnicí, kde nebyly žádné důležité objekty, není jasné. Mohlo jít o nedopatření. V obci se podle Aleny Ševčíkové ale traduje, že piloti potřebovali odlehčit zátěž. Pumy dopadly do lesa, na pole, ale částečně i do obytné části vesnice.

Maminka pamětnice si po náletu odvedla vyděšenou dceru domů. Do večera pak ještě trnuly strachem o otce, který ráno odjel do práce ve Slezské Ostravě a dlouho se nevracel. „Slyšely jsme, že v Ostravě zahynulo mnoho lidí. Už jsme tatínka skoro oplakaly. Přišel až za tmy celý umouněný. Bomby totiž dopadly nedaleko jejich firmy a on pomáhal odstraňovat následky. Potom šel z Ostravy domů pěšky,“ vypráví.

 

Evakuace přes bojiště

V průběhu dubna 1945 stále silněji doléhalo do Staré Vsi dunění dělostřelecké palby. Fronta se blížila. Jednotky Rudé armády společně s 1. československým armádním sborem postupovaly od Polska severozápadním obchvatem přes Opavsko k Ostravě. Nacistická armáda kladla houževnatý odpor. Nejtěžší byly boje o Opavu a Hrabyni. Část ofenzívy Ostravsko-opavské operace, která byla největší bojovou akcí druhé světové války na území protektorátu, byla vedena z jihu. Jedna z bitev se odehrála i ve Staré Vsi.

„Když se fronta blížila, tatínek připravoval ve sklepě kryty. V jedné části také zazdil věci, na kterých mu záleželo. Sklep zpevnil dřevěnými stojkami. A prarodiče si vyhloubili kryt ve svahu, který měli kousek za domem. I tento úkryt byl podepřený dřevěnými stojkami. Ve vile otec vysadil vnitřní okna a uložil je ve sklepě, aby mohl dům zabezpečit v případě rozbití vnějších skel,“ popisuje Alena.

Ostravsko bylo opakovaně bombardováno sovětskými letadly. „V noci jsme někdy pozorovali, jak se z letadel spouštějí světlice. Říkali jsme tomu svítící stromečky. 30. dubna padaly bomby i kolem našeho domu, po cestách a polích. Na několika místech hořelo. Byli jsme ve sklepě a cítili jsme, jak se třese dům. Tatínek rozhodl, že se z bezpečnostních důvodů přestěhujeme k prarodičům na horní konec. Náš dům byl u hlavní cesty, a navíc si tam německá armáda zřídila štáb,“ vypráví pamětnice.

Při přesunu rodiny dostala na starosti malou sestru, kterou vezla obloženou peřinami v kočárku. „Tatínek naložil nějaké důležité věci na kolo, také maminka tlačila vozík. Cesta kolem řeky byla neprůchodná, protože tam byly krátery po nočním bombardování. Museli jsme proto jít kolem školy po hlavní cestě. Všude bylo plno ozbrojených německých vojáků, stály tam koňské povozy s municí. Procházeli jsme frontou. Byl to strašidelný zážitek. I u prarodičů byli němečtí vojáci, kteří nařídili babičce, aby udělala těsto na buchty. Upéct už je nestihla. Vojáci dostali rozkaz rychle se přemístit, tak vzali těsto do pytle a odešli,“ vypráví.

 

Sověti s sebou přihnali krávy

Zatímco na horním konci byl docela klid, takže Tylečkovi se ani nešli schovat do krytu ve svahu, na dolním konci se bojovalo o zámek a o most přes Ondřejnici, který Němci podminovali. Jeden místní obyvatel, Alois Hložánek, byl zastřelen, když se snažil nálož zneškodnit. Němečtí vojáci obsadili věž zámku, ze které stříleli. Most byl poškozen jen na jedné straně. „Další stateční obyvatelé ho podepřeli kládami a větvemi tak, aby po něm mohly projet sovětské tanky,“ vypráví pamětnice. Vzpomíná si, že pod lesem Hůrka byli Rusové s raketomety zvanými kaťuše.

Ještě před osvobozením, kterého se obyvatelé Staré Vsi dočkali 4. května, se otec vydal na riskantní cestu přes vesnici zpátky do jejich domu, aby to tam zkontroloval. „Vyprávěl, že nejprve procházel částí, kde byli ještě Němci. Dolní část už ale ovládli Rusové. V našem domě byl opět vojenský štáb, tentokrát sovětský. Otec se prokázal klíči od domu, takže ho tam pustili. Dveře do domu i do sklepa byly vypáčené, všude byla spoušť a nepořádek. Okenní skla byla rozbitá, tak je začal vyměňovat za ta vnitřní, která předtím schoval do sklepa,“ vypráví Alena.

V sousedství bydlel jeden z učitelů zrušené české školy v Jistebníku, který za války učil ve Staré Vsi němčinu a měl doma německé knihy. „Rusové si mysleli, že je to Němec a podle tatínka ho málem zastřelili. V našem domě Rusové drželi jako zajatce jednoho místního Němce,“ říká. V paměti jí utkvělo, že druhá vlna sovětských vojáků s sebou přihnala stáda krav. „Byla to jejich obživa, měli maso i mléko s sebou. Krávy se pásly na loukách poblíž našeho domu. Vojáci někdy volali na ženy z okolních domů, aby je šly podojit. I maminka musela jít.“

 

Komunisté přebírají moc

Po osvobození se lidé hned pustili do oprav domů a také pohřbívání mrtvých vojáků. Jen rudoarmějců padlo při osvobozování Staré Vsi třicet šest. „Tatínek také pomáhal. Poté v obci zařizoval všechno, co bylo třeba. Organizoval například obnovení školy. Zpočátku byl v čele národního výboru. Byl to ale národní socialista, takže po volbách, které vyhráli komunisté, už se do vedení obce nedostal,“ říká pamětnice.

Na polích a loukách v okolí lidé ještě dlouho nacházeli munici a dodnes jsou v krajině patrné stopy kráterů po bombách. Děti se začaly učit místo němčiny ruštinu. „Paní učitelka se učila zároveň s námi, protože sama rusky ještě neuměla,“ říká pamětnice, která začala po válce chodit do obnoveného Sokola. Za pár let byl Sokol opět zakázán a život v Československu se zásadně změnil. V únoru 1948 provedli komunisté v čele s Klementem Gottwaldem politický převrat. Nastalo více než čtyřicetileté období neomezené vlády jedné strany v područí Sovětského svazu. Komunisté začali tvrdě pronásledovat politické odpůrce, likvidovali soukromé podnikání a soukromé zemědělství, což se dotklo velké většiny obyvatel republiky.

Tylečkovi se podle pamětnice podvolili novým poměrům bez odporu. Prarodiče vstoupili do jednotného zemědělského družstva a v tamní drůbežárně pracovala i její matka. Otec dobrovolně rezignoval na vlastní firmu a nové uplatnění našel jako pedagog na stavebních učilištích při podnicích, které po válce stavěly v regionu nová sídliště. „Učil mladé zedníky technické předměty,“ říká Alena Ševčíková, která brzy také začala učit. Po roce na gymnáziu v centru Ostravy se nechala zlákat k přestupu na novou střední pedagogickou školu v Orlové, kde se narychlo vzdělávali chybějící učitelé národních škol.

„Líbilo se mi tam. Učila jsem se ráda a byli jsme tam dobrá parta. Pod svazáckou organizací jsme založili mimo jiné pěvecký a folklórní soubor,“ vypráví. Bydlela na internátu a do Staré Vsi se vracela jen na neděli. Mezi Orlovou a Ostravou, kde se závratným tempem budovaly další doly a hutě, které potřebovaly obrovské množství dělníků, tehdy ještě jezdila tramvaj.

 

První učitelské místo: Stalingrad

Po maturitě v roce 1954 začala hned učit. První místo, takzvanou umístěnku, dostala do nové školy na ještě nedostavěném sídlišti v Ostravě-Zábřehu zvaném Stalingrad. „V jedné třídě bylo běžně čtyřicet dětí. To nebylo dobře, ale nebylo zbytí. Postupně vznikaly další školy. Nebyly tam ještě chodníky ani pořádné cesty. Od autobusu se šlo po holé pláni. Když v zimě foukalo, bylo to hodně nepříjemné,“ vzpomíná pamětnice.

Jako učitelka prvního stupně poté působila na školách v centru Ostravy, v Krmelíně i ve Staré Vsi nad Ondřejnicí. Od začátku sedmdesátých let až do důchodu byla ředitelkou základní školy v Proskovicích. Už ve dvaceti letech se provdala za Jiřího Ševčíka, skoro souseda ze Staré Vsi, se kterým hrála od školních let ochotnické divadlo. Narodili se jim dva synové. Manžel byl ředitelem ostravské pobočky státního podniku Řempo. Bydleli v domě jejích rodičů, kteří se přestěhovali k prarodičům.

Alena Ševčíková se nechala přesvědčit ke vstupu do komunistické strany. V srpnu 1968 těžce nesla vstup vojsk Varšavské smlouvy do Československa. „Pořád jsem si říkala, že nás zradili nejen Sověti, ale hlavně představitelé vlády, kteří museli vědět, co se chystá,“ říká. Normalizačními prověrkami prošla prý hlavně díky aktivitě v oblasti kultury. I když říká, že se jí některé věci v komunistickém režimu nelíbily, zůstala členkou strany až do roku 1989. „Politice jsem se jinak vyhýbala, a to platilo i při výuce dětí. Učila jsem moc ráda. Nejsem si vědoma, že bych se dopustila něčeho nečestného.“