The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

David Ševčík (* 1978)

• narozen 2. června 1978 v České Lípě do sklářské rodiny

• v roce 1997 maturoval na střední lesnické škole v Hejnicích

• po maturitě sloužil rok na vojně v Doupovských horách jako řidič

• od roku 1998 pracoval ve sklářských hutích Hantich v Novém Boru, ve sklárně Rückl a v Ajetu v Lindavě

• v roce 2001 byl zaměstnán u skláře Jaroslava Šváchy v TGK ve Skalici u České Lípy

• rok studoval na střední sklářské průmyslové škole v Novém Boru

• v letech 2004 až 2007 tvořil ve sklářském studiu v Dánsku, cestoval rovněž po Francii a Nizozemí

• v letech 2008 až 2015 pracoval pro sklářské studio Defuse a pro český Lasvit v australském Sydney a Melbourne

• po návratu z Austrálie nastoupil jako manažer Lasvitu, později se stal ředitelem Lasvitu Ajeto v Lindavě

• v roce 2024 žil v Novém Boru

Ke sklářství měl David Ševčík blízko už od dětství. Jeho otec Václav Ševčík byl brusičem skla. „Jeho přátelé patřili mezi signatáře Charty 77. […] Milan Štědra u sebe dokonce schovával hudební nástroje komunistickým režimem pronásledované hudební skupiny The Plastic People of the Universe, která patřila mezi protagonisty československého undergroundu v době normalizace,“ vysvětluje David Ševčík. Díky otci mohl vidět práci ve sklářské huti zblízka. Se sklem si mohl pohrát už jako kluk i na Mezinárodním sklářském sympoziu IGS v Novém Boru. 

Přestože vystudoval střední lesnickou školu v Hejnicích na Frýdlantsku, jeho cesta stejně vedla ke sklářství. Zkušenosti získával ve sklárnách Hantich, Rückl, Ajeto a TGK. Po sametové revoluci zažil dobu rozmachu soukromých sklářských firem, kdy se stal Nový Bor městem sklářských milionářů. Dvanáct let cestoval po světě, pracoval ve sklářských studiích v Dánsku a Austrálii, řemeslný fortel získával rovněž ve Švédsku, Francii a Nizozemsku. Naučil se sklo nabírat, ztvárňovat skleněné ovoce a květiny od ruky, v huti jako zadák nosil a odnášel formy, foukal sklo, byl i brusičem. Znal se se světoznámým designérem, výtvarníkem a architektem Bořkem Šípkem. Právě on spolu se sklářem Petrem Novotným a Liborem Fafalou založil v Lindavě na Českolipsku proslulou sklárnu Ajeto, kterou v roce 2017 koupila sklářská a designérská společnost Lasvit. Lasvit Ajeto se stalo největší uměleckou sklárnou v České republice, vyrábí se v ní například divadelní cena Thálie, navržená Bořkem Šípkem, nebo prestižní trofej Tour de France. V roce 2018 se stal David Ševčík ředitelem Lasvitu Ajeto.

Sklo ho fascinovalo odmala

David Ševčík se narodil 2. června 1978 v České Lípě. Odmala žil mezi skláři v Novém Boru, protože otec Václav Ševčík pracoval jako brusič skla v tamním sklářském podniku Crystalex. „Když jsem byl malý, pracovala maminka v divadle a já jsem za ní rád chodil. Fascinovala mě v něm nádherná svítidla od klasika českého interiérového skla Ivo Rozsypala. Když jsem byl starší, chodil jsem dokonce do divadla na brigádu a tenhle nádherný lustr čistil,“ vzpomíná sklář.

Sklo si dál osahával na Mezinárodním sklářském sympoziu IGS, kam ho brávali prarodiče. „Pamatuji si, že jsem v sedmi letech vyfoukl svou první skleněnou kouli. Byla tak tenká, že se mi nakonec v mém dětském pokojíku rozpadla,“ konstatuje David Ševčík. Přesto, že skláře obdivoval, musel si v 15 letech hodit korunou. Půjde v otcových šlépějích, nebo se stane lesníkem? Část jeho rodiny v lesnictví pracovala a tento obor se mu rovněž zamlouval. Vyšlo mu, že půjde na střední lesnickou školu v Hejnicích. „Nakonec se ukázalo, že to byla jen malá životní odbočka,“ dodává David Ševčík.

Poprvé viděl svého otce brečet

Sametovou revoluci v listopadu 1989 rodina Davida Ševčíka silně prožívala. „Ve svých jedenácti letech jsem tehdy viděl svého otce poprvé brečet. Rodiče totiž nesnášeli komunisty. Táta měl řadu přátel, kteří se pohybovali v disentu. Jméno Václava Havla jsem znal právě díky nim. Chodili k nám často domů. Přátelé Vašinovi byli signatáři Charty 77 a estébáci jim domů nasadili štěnice. U otcova kamaráda Míly Štědry schovávali své hudební nástroje členové undergroundové skupiny The Plastic People of the Universe,“ prozrazuje sklář. A vzpomíná na to, jak k nim po brutálním napadení studentské demonstrace na Národní třídě komunistickými bezpečnostními složkami 17. listopadu 1989 začali jezdit studenti. Přebírali od nich tiskoviny a plakáty, které distribuovali mezi občany Nového Boru. „Chodili jsme také demonstrovat na náměstí před novoborskou radnicí. Dodnes si pamatuji, jak velké emoce v nás tyhle události vedoucí k návratu demokracie do naší země zanechávaly,“ připomíná David Ševčík.

Sklářství zvítězilo

V roce 1990 si otec Václav Ševčík zařídil malou sklářskou dílnu a jeho syn David mu v ní pomáhal. Po maturitě v roce 1997 musel na vojnu, strávil rok v Doupovských horách jako řidič nákladního vozu. „Rodiče mou vojnu nenesli příliš dobře. Maminka, pacifistka, mi v dětství zakazovala koukat dokonce i na Vinnetoua, protože se jí v tom filmu nelíbilo násilí. Otec silovými složkami doslova pohrdal, protože armáda a policie sloužily během jeho života jako nástroje státní moci.“ David Ševčík si doteď myslí, že tehdejší armáda byla černá díra ve státním rozpočtu. „Vojáci i civilní zaměstnanci se na armádě přiživovali, tankovali si například erárními pohonnými hmotami svá osobní auta. Je dobře, že už máme profesionální armádu. I když by podle mne mladé generaci třítýdenní vojenský výcvik neuškodil. Chybí jí totiž stanovení hranice dospělosti,“ myslí si David Ševčík.

Milionářské devadesátky

Vzpomíná také na divoká 90. léta ve sklářském průmyslu. Na Novoborsku vznikla řada menších sklářských hutí. Někteří skláři dokonce pracovali v garážích. V obchodě se sklem tehdy nastal obrovský boom. Oblíbené byly zejména repliky historického skla. „Zákazníci ze západních zemí zjistili, že u nás pořídí kvalitní sklo levněji,“ říká. Za socialismu se sklářské výrobky vyvážely jen přes podnik zahraničního obchodu Skloexport, po sametové revoluci ho mohli zahraniční obchodníci nakupovat napřímo. „Skláři rychle zbohatli a Nový Bor se stal v 90. letech městem milionářů,” vysvětluje David Ševčík a dodává: „Byli dokonce i tací sklářští frajeři, kteří si připalovali doutníky bankovkami. Mysleli si, že tento zbohatlický život bude trvat věčně. Nicméně nepochopili, že musí své sklárničky dál rozvíjet a dobře pracovat se značkou. A brzy zkrachovali. Někdo se upil, jiný se zastřelil, řada z nich někam zmizela.“

Pronikání do tajů skla

David Ševčík po vojně pracoval ve zprivatizované školské huti Hantich, která fungovala při výzkumném sklářském ústavu. „Začínal jsem jako zadák, co drží formu nebo ji odnáší. O přestávkách jsem zkoušel dělat věci od ruky, třeba skleněné ovoce nebo květiny,“ upřesňuje. Po směně ještě pracoval u malé pícky, chodil do práce i v sobotu. Učil se foukat rotační tvary. Dva tři roky bral plat zadáka. „V roce 2000 jsem odešel do sklárny Rückl, kde se dělala kalíškovina. Pracovali tam skláři z Harrachova a učili mne například, jak se dělá dýnko, tedy nožička u vinné sklenky,“ vzpomíná.

David Ševčík si hodně přál pracovat v proslulé sklárně Ajeto v Lindavě, kterou spoluzakládal světoznámý sklářský výtvarník Bořek Šípek. „Na jedné akci ve sklářském podniku Moser v Karlových Varech jsem se skamarádil se skláři z Ajeta a domluvili jsme se, že do sklárny nastoupím,“ vzpomíná. V Ajetu ale opět pracoval jako zadák, přestože byl přesvědčený o tom, že má na víc. Po třech měsících v Ajetu proto raději odešel k Jaroslavu Šváchovi do jeho sklárny TGK ve Skalici. „Jezdil do ní i matador českého skla Jiří Šuhájek, jehož díla jsou hodně postavená na hutních technikách nebo mají DNA nabíraného skla,” zdůrazňuje. Líbilo se mu, jak Jiří Šuhájek umí sklářská díla nejen navrhnout, ale také je sám vytvořit. „Často vrství sklo přes sebe, třeba své slavné kohouty,“ připomíná. „V TGK se také dělalo lehané sklo a ploché sklo a jezdili tam vitrážníci z celého světa. Ve sklárně jsem pronikal do dalších tajů skla a poznával, co se s ním děje při různých teplotách.” David Ševčík se rovněž chodil dívat na špičkového skláře Ivana Kubelu, který se stal rukama geniálního designéra Bořka Šípka.

Cestování za sklem

David Ševčík postupně získal řadu sklářských dovedností, ale chtěl se ještě vzdělat v teoretické oblasti. „Na novoborské sklářské průmyslovce, kam jsem nastoupil, jsem se ale cítil jak Víťa ztvárněný Milanem Šteindlerem ve známém filmu Vrať se do hrobu. Bylo mi 28 a spolužáci byli o deset let mladší,“ líčí. Aby měl z čeho žít, pracoval v létě ve Švédsku. Během školního roku brigádničil v Novém Boru na sklářské huti: „Vstával jsem ve čtyři hodiny ráno, šel jsem na huť, pak do školy a ze školy opět na huť. Měl jsem přístup do školních dílen a do brusírny. Co jsem na huti vytvořil, tak jsem pak prodával v Praze v obchodech a galeriích.“

Po ročním studiu sklářské školy odjel v roce 2004 do Dánska. Jak zdůrazňuje, byl tehdy padesátý třetí Čech, který dostal pracovní povolení do této severské země. „Měl jsem obrovské štěstí, že jsem tam mohl tři roky pracovat. Vytvářel jsem hutní produkty a staral se rovněž o prodejnu a galerii, která ke studiu patřila. Cítil jsem se skvěle, ne nadarmo výzkumy ukazují, že Dánové patří k nejspokojenějším národům na světě,“ prohlašuje.

Jezdil za sklem i do Francie nebo do nizozemského sklářského města Leerdamu, kde se často setkávají čeští skláři na akci Glas Leeft. V roce 2008 se dostal do australského města Sydney, kde pracoval ve studiu Defuse. „Byl jsem brusičem, foukal sklo a věnoval se i studeným procesům na skle. Dělal jsem nápojové sklo, objekty a instalace do architektury,“ popisuje. „Pak přišla ekonomická krize, bylo méně zakázek a pec se vypínala. Musel jsem si dokonce přivydělávat mytím oken na mrakodrapech.“

Éra Lasvitu

Ještě v Austrálii začal David Ševčík pracovat pro českou designovou a sklářskou společnost Lasvit. Firma se věnuje především návrhům a výrobě zakázkových světelných instalací. Vyrábí také kolekce svítidel, dekorativního a užitného skla, skleněné architektonické prvky a umělecké předměty. Firmu založil v roce 2007 liberecký rodák Leon Jakimič. Název společnosti vznikl spojením slov láska a svit. „Poprvé jsem se setkal s Leonem Jakimičem v Melbourne. Začal jsem se starat o výrobu a obchod Lasvitu na celé jižní polokouli. Nejvíce designových světelných instalací jsme dělali právě pro Austrálii – hlavně v hotelích, kasinech, v resortu Blue Mountains, tedy v Modrých horách nedaleko Sydney, v Adelaide a Perthu. Mezi Sydney a Melbourne jsem létal i třikrát týdně,“ dodává David Ševčík.

V Austrálii pracoval do roku 2015. Pak se vrátil do Nového Boru a stal se manažerem Lasvitu. Pracoval v týmu, který zadával zakázky, hledal dodavatele a šikovné skláře, kteří by designové návrhy realizovali. „Rádius jsem měl od Nového Boru přes Harrachov a Vysočinu až ke sklárně Květná ve Strání na slovenských hranicích,” vysvětluje. Lasvit má zakázky po celém světě, nejvíc obchoduje se zeměmi na Středním východě, s Asií, ale i s evropskými státy a USA. Instalace Lasvitu jsou také na zaoceánských lodích. „Mezi nejznámější zakázky patří velkolepý lustr v hlavním atriu dubajské opery, připomínající shluk bublin, vysoký přes tři podlaží s hmotností pěti tun,“ popisuje David Ševčík. Unikátní je podle něj také ledová chodba v ženevském butiku Cartier, v níž dvě tuny českého skla evokují ledovou atmosféru švýcarských hor. 

Ředitelem Lasvitu Ajeto

V roce 2017 koupila společnost Lasvit Ajeto jednu z nejlepších uměleckých skláren na světě, kterou založili skláři Petr Novotný a Libor Fafala společně s Bořkem Šípkem. „Podle Leona Jakimiče bylo důležité mít také vlastní výrobu, aby zákazníci viděli, jak špičkoví skláři jednotlivé výrobky vytvářejí. Většinou jsou pak přímo ve sklárně nakloněni k uzavření obchodní smlouvy. Proto ji koupil,“ vysvětluje David Ševčík a pokračuje: „Důvod, proč jsme stále vyhledávanou sklárnou, je ten, že máme šikovné řemeslníky a široké spektrum barev. Navíc jsou naši skláři zvyklí s našimi a zahraničními designéry skvěle spolupracovat. Náš denní chléb je o tom, že sem někdo přijde s nějakou vizí a my mu ji pomáháme zrealizovat. To je naše přidaná hodnota.“

Jak připomíná David Ševčík, v Ajetu se například narodili slavní křišťáloví draci, kteří zdobí Casino na čínském ostrově Saipan. Každoročně se ve sklárně brousí trofeje pro vítěze Tour de France a divadelní ceny Thálie, navržené Bořkem Šípkem v mnoha barevných provedeních. „Vyfouknutí tříkilové trofeje do dřevěné formy není vůbec jednoduché. Navíc musíme na dutou vázu ještě zatepla přidat ucho,” vysvětluje. “Vůbec nejnáročnější částí je následné broušení trofeje, které zabere až pět hodin. Než k němu vůbec dojde, musí vyfouknutý kus skla dva dny pomalu chladnout, aby nepopraskal. Z dutého kusu připomínajícího vázu pak musí brusič odříznout celou jednu část a vytvarovat tak základ známé benátské masky, který nakonec ještě ozdobí oči a úsměv,“ popisuje postup složité výroby pamětník a dodává: „Umíme ji vyrobit i z uranového skla, máme na to povolení od Státního jaderného úřadu. Thálie tak září a mění barvy.“

Když se v roce 2018 stal David Ševčík ředitelem Lasvitu Ajeto, stál před ním zásadní úkol – dostat sklárnu ze ztráty a sladit její činnost se společností Lasvit. „Mně se do Ajeta ředitelovat moc nechtělo. Znal jsem se už z dřívějška se všemi skláři a najednou jsem jim měl dělat šéfa? Byla to pro mne nicméně výzva. Zjišťoval jsem si už tři měsíce předem, jak to ve sklárně chodí a kde by se dalo ušetřit. Někde pracovalo víc lidí, než bylo zapotřebí, a tak jsme jejich počty snížili. Sledovali jsme detailně další nákladové položky. A během jednoho roku jsme se dostali do plusových čísel,“ pochvaluje si David Ševčík.

Překonali všechny krize

S ekonomikou sklárny v roce 2020 zahýbala pandemie covidu a v roce 2022 válka na Ukrajině. „Začaly nás trápit ceny energií. Ale protože jsme si vytvořili dobrou ekonomickou rezervu, tak jsme obě krize ustáli,“ potěšeně konstatuje David Ševčík a připomíná další krok, který přispěl k menší závislosti firmy na cenách energií: „Od roku 2024 má sklárna vlastní solární elektrárnu, která v letních měsících vykrývá spotřebu energie nutnou pro chlazení skla.“

Své dělá podle Davida Ševčíka renomé sklárny a kvalita vyráběného skla. Jak připomíná, jejich sklo je kvalitní mimo jiné i tím, že používají lepší pánve do sklářských pecí. “V roce 2021 vyhořela fabrika německé firmy Fastner, která po staletí pánve vyráběla. Od té doby pánve nedodává a trpí tím celý sklářský průmysl. Sice tu je ještě jedna firma v Hrobu u Teplic, jenže ta je neumí dělat tak perfektní. Ve skle se častěji objevují defekty, není prostě úplně čisté. Tím pádem klesá produktivita sklářské výroby,” vysvětluje. V Ajetu ale měli štěstí. Markéta Fafalová, dcera bývalého majitele sklárny Libora Fafaly, zjistila, že v Merklíně na Plzeňsku leží vložky do pánví, které používala slavná sklárna Moser. Jednalo se o keramické nádoby, které se vkládají do pánví. “Tak jsme tam jeli a vykoupili celý sklad. A máme teď tudíž skvělou sklovinu,“ pokyvuje hlavou David Ševčík. V Lasvitu Ajeto se následně začali zabývat vývojem materiálu, kterým se vymazávaly pánve, aby se kvalita skloviny ještě výrazněji zlepšila. Každý týden sklárna nataví pět různých barev skloviny.

David Ševčík vytvořil v Lasvitu Ajeto tým, za nímž si stojí. Základem sklárny jsou čtyři dílny po čtyřech až pěti sklářích, šest brusičů, pracovníci v manipulaci a formárna s formářem, jenž vyrábí dřevěné formy. „Pak jsem tam já, technolog a bývalý majitel sklárny Libor Fafala, který je i v 70 letech skvělý. Ví, co kde ve sklárně je a jak to funguje, protože ji s Petrem Novotným, jenž nedávno zemřel, stavěl. Máme pak jednu pracovnici marketingu, koordinátorku výroby, účetní a dceru Libora Fafaly, která se stará o fakturaci a náročné transporty uměleckého skla,“ upřesňuje ředitel sklárny.

S Lasvitem Ajeto spolupracuje úspěšný designér Maxim Velčovský, kreativní ředitel Lasvitu, jenž navrhl několik designových kolekcí, slavný sklářský výtvarník Rony Plesl a také jeho mladí úspěšní následovníci František Jungvirt, Lukáš Jabůrek, Dominika Petrtýlová, Martin Janecký a Anna Jóžová. Do sklárny jezdí také tvořit pobaltská sklářská superstar Remigijus Kriukas nebo holandská sklářská a keramická sochařka Barbara Nanning. Rozvíjení spolupráce s designéry je do budoucna vizí pro Lasvit Ajeto: „Chceme dál posílit značku legendární sklárny v nových kolekcích, zavést modernější technologie, i nadále se zúčastňovat Mezinárodního sklářského sympozia IGS v Novém Boru a akcí Křišťálového údolí, kdy otvíráme sklárnu široké veřejnosti,“ uzavírá své vyprávění ředitel sklárny Lasvit Ajeto David Ševčík.