The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Ladislav Šenkyřík (* 1957)

• narozen 19. srpna 1957 v Žarošicích, vyrůstal v Olomouci

• maturitu složil v roce 1976 na čtyřletém gymnáziu

• studoval numerickou matematiku na Přírodovědecké fakultě v Olomouci

• působil v neoficiálním divadelním souboru Bernardýn

• kvůli kulturní činnosti byl vyšetřován StB a hrozilo mu vyloučení ze školy

• v roce 1980 přestoupil na MFF UK do Prahy

• přepisoval a šířil samizdaty, účastnil se bytových seminářů

• v roce 1982 byl před státnicemi vyloučen ze studia z politických důvodů

• v roce 1984 mohl složit státní závěrečné zkoušky a byl promován matematikem

• nechal se hospitalizovat na psychiatrii a vyhnul se tak vojenské základní službě

• v 80. letech pracoval jako topič, noční hlídač a programátor ve výrobním družstvu Meta

• od 90. let působí jako literární překladatel z angličtiny, přeložil přes 100 knih

• v roce 2023 získal ocenění ministerstva obrany za účast ve třetím odboji

Překladatel Ladislav Šenkyřík se za normalizace pohyboval na okraji oficiální kultury, dělal divadlo, účastnil se bytových seminářů a odmítal hodnotové kompromisy. Za to si vysloužil výslechy na StB a nakonec i vyhazov ze školy bez možnosti složit závěrečné zkoušky. Ačkoli se této politické zlovůli nakonec ubránil a vysokou školu dostudoval, šel raději pracovat jako noční hlídač, kde po nocích přeložil z angličtiny svůj první román. Od té doby jich má na svém kontě více než sto...

Uživit rodinu a nezadat si s režimem

Ladislav Šenkyřík se narodil 19. srpna 1957 v Žarošicích na jižní Moravě do rodiny Františka a Františky Šenkyříkových. Od jeho dvou let žili v Olomouci, byl nejmladší ze tří sourozenců. Otec byl poštovním úředníkem, a přestože se rodina musela hodně uskromňovat, matka zůstávala v domácnosti. „Rodiče nás neposílali do žádných výchovných ústavů dříve, než to bylo nezbytné, takže maminka nastoupila do zaměstnání až ve chvíli, kdy mi bylo deset let, aby si zajistila alespoň nějaký důchod,“ vysvětluje Ladislav Šenkyřík.

Rodiče se vnitřně neztotožňovali s komunistickým režimem, ale po roce 1948 přijali realitu s pragmatickým odstupem. Důležité pro ně bylo, že dokázali uživit pětičlennou rodinu, aniž by se museli politicky angažovat. „Až s odstupem let jsem se dozvěděl, že otci v 60. letech nabídli členství v KSČ výměnou za vedoucí místo a výrazně vyšší plat. Otec odmítl. Znamenalo by to nejen politickou loajalitu, ale i nutnost přestat chodit do kostela, což táta nepřijal, přestože nebyl výrazně věřící a do kostela chodil spíš okrajově. Zůstal raději na nižší pozici s nízkým platem, ale bez hodnotových kompromisů,“ vypráví Ladislav Šenkyřík.

V dětství mě oslovily prózy Jana Čepa

První vlastní vzpomínky si spojuje až se školou, konkrétně s první třídou, kam nastoupil v roce 1963. Byl tiché, introvertní a spíš zakřiknuté dítě. Sám to ilustruje drobnou epizodou z hodiny kreslení: „Celé dvě hodiny jsem jen seděl a pozoroval spolužáky, protože se ke mně při rozdávání nedostaly barvy. Nijak mi to nevadilo. Učitelka si toho všimla až na konci hodiny a začala mě litovat, což mě rozplakalo. Ne proto, že jsem nemaloval, ale proto, že mě jí bylo líto. Dala mi nakonec barvičky a papíry, abych si něco namaloval doma.“

Jako dítě neměl vysněnou profesi, ale zpětně vidí, že jeho další směřování výrazně ovlivnila škola. Už na prvním stupni ho „prvorepubliková“ paní učitelka Stavělíková seznamovala s prózami Jana Čepa (v roce 1948 emigroval do Francie). „Tehdy jsem nevěděl proč, ale prostě se mi to líbilo,“ říká s tím, že skutečný význam těchto literárních setkání si uvědomil až mnohem později. Jinak rád četl dobrodružnou dětskou literaturu: Arthura Ransoma, Marka Twaina nebo Karla Maye, ale populární Foglarovy knihy ho neoslovily. „Například Hoši od Bobří řeky na mě působili neupřímně a svět ryze chlapeckých part mi byl vzdálený.“ Nepovažoval se za vášnivého čtenáře. Četl pomalu, což bere jako svůj celoživotní rys, který se později přirozeně propojil s jeho překládáním literárních děl, vyžadujícím pomalé, soustředěné a velmi důkladné čtení.

Osmileté gymnázium za normalizace opět zrušili

Den po jeho jedenáctých narozeninách v srpnu 1968 do země vtrhla okupační vojska. Vzpomíná, že do Olomouce nejprve přijeli Poláci a až poté se objevila sovětská armáda, přičemž vojáci často vůbec netušili, kde se nacházejí, a pohybovali se spíše na předměstí. Teprve později zde vznikla sovětská posádka. „Jako dítě jsem to vnímal spíše jako dobrodružství a zpětně oceňuji postoj svých rodičů. Nepodlehli vlně strachu, která se objevila v prvních dnech po okupaci, kdy lidé hromadně vykupovali mouku, cukr a další zásoby. Naši brali situaci tak, že to není dobré, ale zároveň zachovali klid. Už druhý den po invazi jsem normálně hrál venku s kluky fotbal.“

Krátce po srpnu 1968 se ho dotkla další událost. V době pražského jara byl přijat nový zákon, který umožnil vznik čtyřletých gymnázií, ale také osmiletých experimentálních gymnázií, která měla být pokusem o návrat k tradičnímu, elitnějšímu vzdělávání v kontrastu s tehdejším systémem středních všeobecně vzdělávacích škol (SVVŠ). „Učitelka kontaktovala rodiče s informací, že bych se měl přihlásit ke zkouškám do osmiletého gymnázia, což jsem učinil a byl přijat,“ vzpomíná. Experiment však dlouho nevydržel. Gymnaziální školství se muselo podřídit normalizačnímu režimu a po dvou letech experiment skončil.

Ladislav Šenkyřík vzpomíná, že v Olomouci byly dvě experimentální gymnaziální třídy a po jejich zrušení zájemcům dovolili, aby studenti zůstali spolu, ve sloučené třídě, kterou přesunuli do běžné devítileté základní školy na olomouckém předměstí v Řepčíně, kam pak denně dojížděl do osmé a deváté třídy. Jak říká, učitelé měli pochopení a snažili se třídě bývalých gymnazistů, kteří byli napřed, dát kvalitní výuku a nesnižovat nároky. „Až později mi došlo, že navzdory normalizačním zásahům jsem prošel na svou dobu téměř elitním vzděláním.“

Chtěl jsem se vyhnout marxismu-leninismu

V dospívání sportoval, ale zajímal se i o kulturu, literaturu a hudbu, zejména o jazz a západní literaturu, které vnímal jako prostor svobody. Postupně se zapojil do aktivit, které spadaly mimo oficiální kulturní struktury. Měli bigbítovou kapelu, kde působil jako nehudebník v roli jakéhosi manažera a konferenciéra. Zásadním iniciačním zážitkem se pro něj stali Beatles a zejména pořad Petra Dorůžky s alby Abbey Road a Let It Be v olomouckém Divadle hudby. „Ten program jsem viděl asi desetkrát. Pouštěla se celá deska a zároveň běžely na plátně překlady textů písní, což byla na počátku 70. let mimořádná událost,“ vzpomíná.

Ačkoli ho přitahovalo umění, po maturitě na čtyřletém gymnáziu v roce 1976 zvolil studium matematiky na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Jak říká, matematika mu prostě šla, a tak se stala pragmatickou alternativou ve chvíli, kdy bylo zřejmé, že studium na humanitních oborech by pro něj bylo složitější. „Když jsem na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy spatřil v mezipatře zlatou bustu Lenina, definitivně jsem se utvrdil v tom, že bych tam nevydržel,“ vysvětluje.

Chtěli mě vyhodit ze školy

Studium na Přírodovědecké fakultě ale také probíhalo v silně politizovaném prostředí, kde se postupně dostával do střetu s autoritami. Nikoli pro otevřené politické vystupování, ale kulturní aktivity. Od prvního ročníku působil v amatérském divadelním souboru Bernardýn, který vystupoval v Olomouci, Brně, později v Praze i dalších městech. Divadlo nebylo politické v úzkém smyslu slova, ale dráždilo svou svobodomyslnou poetikou inspirovanou cimrmanovským humorem a také recesistním postojem k vlastní tvorbě. Jeho aktéři se dostali do hledáčku Státní bezpečnosti (StB). Ta zavedla osobní svazek prověřované osoby (PO) na Ladislava Šenkyříka s krycím názvem Herec II. Jeho svazek byl zničen v roce 1989. Jak říká, v Olomouci kvůli divadlu absolvoval několik výslechů. Později v Praze už ho nikdy nepředvolali, ačkoli by k tomu mohli mít důvod.

Ladislav Šenkyřík vzpomíná, že divadlo Bernardýn na sebe nepříznivě upozorňovalo od počátku, a to uvedením inscenace „Kleštěncova transcendence“, což byla montáž z textů Jacquese Préverta a hry Pierra-Henri Camiho „Kleštěnec z pralesa“, doplněná dramatickou improvizací Jiřího Lamače na literární téma Hrabě Monte Christo. „Další průšvih nastal na celostátní přehlídce v Brně. Akce byla mizerně propagovaná, a tak jsme odpoledne vyrazili v kostýmech na Českou a zvali lidi na večer do divadla, čímž jsme na sebe opět upozornili. Hráli jsme pro plný sál, což byl velký zážitek, ale někomu ‚nahoře‘ se vystoupení opět nelíbilo,“ vzpomíná.

Divadlo přineslo potíže, které se brzy začaly promítat i do studia. V prvním nebo ve druhém ročníku mu hrozilo vyloučení ze Socialistického svazu mládeže (SSM), což ohrožovalo další studia. „Já jsem se ale rozhodl bránit. I bez právního vzdělání jsem si nastudoval, že nemůžu být vyloučen, navíc z organizace, ve které jsem byl, aniž bych o tom věděl, a to dráždilo ještě více,“ vzpomíná. Oficiálním důvodem vyloučení ze SSM bylo divadelní představení v Brně. „Šlo přitom o absurdní divadlo, což odpovídalo absurditě celé situace.“ Na konci druhého ročníku mu zadrželi index a celá situace začala směřovat k vyloučení ze školy.

V Praze nebyla okupace vidět tolik jako v Olomouci

Nechtěl zahodit dva roky studií. Oznámil proto, že se stěhuje do Prahy. „Proděkan z Olomouce na to reagoval jízlivou poznámkou, zda si myslím, že mi tam bude lépe,“ vzpomíná Ladislav Šenkyřík. Na pražskou Matematicko-fyzikální fakultu (MFF UK) přestoupil v roce 1980. Pobyt tam pro něj byl zajímavý mimo jiné tím, že se stal přirozeným mostem mezi olomouckou a pražskou scénou. Líbilo se mu také specifické složení ročníku, z něhož vzešly výrazné osobnosti zcela jiných oborů, například slavný tanečník Karel Vaněk či šéfredaktor Divadelních novin Vladimír Hulec.

Když popisuje své dojmy z Prahy, zmiňuje do očí bijící kontrast s Olomoucí, kde vnímal trvalou přítomnost sovětské armády a viditelné známky okupace. „V Praze na mě lidi působili až lehkovážně, jako by tam život plynul bez většího pocitu ohrožení. Svobodněji jsem se ale necítil, spíše jsem žasl nad tím, že je možné situaci vnímat tak, jako by tu režim vlastně ani nebyl,“ říká.

V Praze měl vazby na konkrétní okruh lidí, mimo jiné kolem olomouckého písničkáře Jaroslava Hutky, kterému ještě v Olomouci pomáhal pořádat koncerty ve sklepeních, krátce před jeho nucenou emigrací. Zároveň v omezené míře pokračoval s divadlem Bernardýn, které různě přejmenovávali, aby unikali pozornosti StB. Vzpomíná, že v 80. letech zkoušky probíhaly v jednopokojovém bytě v ulici V Jirchářích, kde Ladislav Šenkyřík bydlel.

Julia Tomina vytáhli z bytu za nohy

Začátkem 80. let zažil jednu z událostí, které dodnes patří k temným obrazům normalizační Prahy. Navštěvoval bytové semináře, které pořádali ve svých bytech např. signatáři Charty 77 Iva a Mirek Vodrážkovi nebo Ivan Dejmal. Právě v jeho bytě se stal svědkem zásahu Státní bezpečnosti. „Přednášející Julius Tomin s nimi odmítl komunikovat, a tak ho násilně vyvlekli z bytu. Táhli ho ze třetího patra po kamenných schodech dolů za nohy, zatímco nám ostatním kontrolovali občanky,“ vypráví Ladislav Šenkyřík, jehož jméno dodnes figuruje na seznamech mezi dalšími účastníky těchto bytových přednášek.

Ladislav Šenkyřík byl v hledáčku StB pro „protisocialistické jednání“, do kterého mohla spadat nejen účast na bytových přednáškách, ale i náhodné zachycení na hranicích s Polskem kvůli převozu jazzových materiálů a hudby či divadelní a samizdatová činnost. Už v Olomouci se spolupodílel na vydávání časopisu Ječmínek, který autoři šířili mezi přáteli. Jak ale Ladislav Šenkyřík říká, StB podle všeho nevěnovala časopisu pozornost, protože se na něj nikdy nikoho neptala. Právě v Ječmínku vyšel i jeho první překlad z angličtiny.

Nedovolili mi promovat, ale bránil jsem se

Přestože ho během 80. let pražští příslušníci Státní bezpečnosti nikdy nepředvolali k výslechu, jeho pětileté studium, tentokrát na Matematicko-fyzikální fakultě, bylo opět ohroženo. S odstupem času si začal skládat souvislosti. „Domnívám se, že olomoučtí estébáci si uvědomili, že mě z Olomouce fakticky vytlačili a že pokračuji ve studiu na Univerzitě Karlově. Zásah proto podle mě nepřišel přímo, ale přes školu. Instituce, která se navenek tvářila svobodomyslně, postupně ‚srazila paty‘,“ vzpomíná. Nejprve byl pod různými záminkami podmínečně vyloučen, nakonec definitivně. Přestože měl složené všechny zkoušky, ke státním závěrečným zkouškám už ho nepustili a vyloučili ho ze studia.

Bránil se. Obracel se postupně na děkana, rektora a nakonec na ministerstvo školství. Bez výsledku. Své dopisy konzultoval s právníkem Otakarem Motejlem. Dnes to popisuje s jistými rozpaky: „Motejl tehdy řešil vážné kauzy, například balíčky posílané Václavu Havlovi do vězení, zatímco já za ním chodil s ‚obyčejnou‘ studentskou záležitostí. Motejl si ale moje texty vždycky poctivě přečetl a povzbuzoval mě: ‚To tam napište, to se jim bude líbit.‘“ S touto podporou znovu psal na ministerstvo, ale bez odezvy.

Z ministerstva školství mi napsal právník, který neexistoval

Po roce přišla absurdní scéna, kterou sám přirovnává ke Kafkovu Procesu. Přestože školu fakticky dokončil už v roce 1982 a chyběly mu jen státnice, byl pozván na ministerstvo školství do Karmelitské ulice. Tísnivou atmosféru budovy s dlouhými chodbami si pamatuje dodnes. „Posadili mě ke stolu a nabídli mi dohodu: pokud stáhnu svou stížnost, umožní mi školu dokončit. Nechtěl jsem konflikt, vzal jsem si několik dní na rozmyšlenou, ale už cestou ze schodů jsem věděl, že na to nepřistoupím. Napsal jsem jim, že stížnost stáhnout nemůžu, protože žádnou jinou obranu už nemám.“

Zhruba po dalším roce mu přišel třístránkový dopis z ministerstva podepsaný právníkem jménem Jaromír Battěk. „Jak se později ukázalo, takový člověk zřejmě vůbec neexistoval. Neznal ho ani Otakar Motejl, ani samotné ministerstvo. V dopise stálo, že děkan a rektor Univerzity Karlovy porušili socialistickou zákonnost, jejich rozhodnutí se ruší a mám právo studium dokončit. Nevěřil jsem tomu. Obával jsem se, že mě nechají ‚chovat se slušně‘ a po půl roce mě vyhodí znovu, zvlášť když jsem neměl zrovna nejlepší studijní výsledky a důvod by se vždycky našel,“ dodává. Nakonec ho ale skutečně nechali státní zkoušky složit a v roce 1984 studium uzavřel a byl promován matematikem. „Dodnes nevím, proč to vyšlo, možná bych se to dozvěděl ze svazku StB, ale ten byl skartován 7. prosince 1989.“

Táhlo mě to k překladatelství

Systematicky se vyhýbal všemu, co zavánělo povinnými schůzemi, členstvím v organizacích, ROH, loajalitou k režimu. Podařilo se mu vyhnout i vojenské službě, kterou vnímal jako jeden z pilířů represivního systému. Ani těžký úraz nohy a zdlouhavá léčba ho nevyřadily z evidence, a proto absolvoval pobyt v psychiatrické léčebně ve Šternberku, kde mu shovívavý lékař pomohl vojenské službě uniknout, aniž by ho medikoval. V roce 1986 obdržel tzv. modrou knížku.

Čtyři roky pracoval jako noční hlídač v Mototechně, později jako topič nízkotlakého parního topení. Koncem 80. let byl programátorem ve výrobním družstvu Meta, které fungovalo jako specifické útočiště lidí s problematickým kádrovým profilem. Během nočních služeb, ať už jako noční hlídač či v kotelně, psal, opisoval knihy a také překládal. Překladům se postupně věnoval stále více. Aby se zdokonalil v angličtině, přihlásil se na dvouletou jazykovou školu a absolvoval státní zkoušky z angličtiny. V druhé polovině 80. let kompletně přeložil svůj první román „Otrok“ od Isaaca Bashevise Singera. V jeho překladu kniha vyšla až na začátku 90. let.

Kniha Na Chesilské pláži mě vytáhla z „krize“

Do politických aktivit se zapojoval především tím, že podepisoval petice, účastnil se demonstrací a šíření textů Charty 77, kterou ale sám nepodepsal. „Jednak by mě vyhodili ze školy, a také mi to samotní chartisté nedoporučili. Trvali na tom, že někteří mohou být užitečnější svou prací než za katrem,“ říká. 

V roce 1988 a 1989 se účastnil demonstrací, včetně akce na Škroupově náměstí, Palachova týdne a 17. listopadu 1989. Během zásahu na Národní třídě se spolu s manželkou ocitl v uzavřeném prostoru, odkud se jim podařilo uniknout. Jednomu příslušníkovi v kordonu ukázali občanky s trvalým bydlištěm v ulici V Jirchářích a vysvětlili, že mají doma dvě malé děti. „Měl rozum, pustil nás. Když jsme otevřeli dům, před obušky se tam ukrylo asi 30 až 50 lidí,“ vzpomíná na nejvypjatější chvíle, v nichž se lámal režim.

V 90. letech naplno rozvinul svou překladatelskou dráhu a postupně se stal jedním z nejvýraznějších českých literárních překladatelů z angličtiny. Přeložil více než 100 knih. První zakázkou počátkem 90. let byla kniha povídek Charlese Bukowského „Všechny řitě světa i ta má“, která vyšla v nakladatelství Pragma. Nejraději překládá knihy Iana McEwana, který si ho získal již v 70. letech, kdy se mu do ruky dostaly jeho první povídky. Zásadní zlom pro něj nastal znovu v roce 2007 při čtení jeho románu „Na Chesilské pláži“. „Četl jsem ho do čtyř hodin ráno se slzami v očích. Bylo mi tehdy zrovna 50 a prožíval jsem něco jako vyhoření. Do té doby jsem intenzivně překládal a začal pochybovat o smyslu své práce. Právě tato kniha mi tehdy dala zásadní zážitek,“ vzpomíná.

Umělá inteligence překladatele nenahradí

Překládání chápe jako autorskou disciplínu s vysokou mírou odpovědnosti. Připomíná výrok Michaela Cunninghama, který při své návštěvě Prahy poznamenal, že překlad je autorství „padesát na padesát“ – napůl původního autora a napůl překladatele. „Do tohoto vztahu ale vstupuje ještě třetí, často přehlížená postava: redaktor, jehož práce je mimořádně nevděčná, protože musí citlivě hlídat rovnováhu mezi hlasem autora a překladatele, aniž by byl sám vidět,“ říká Ladislav Šenkyřík.

K nástupu umělé inteligence a obavám překladatelů o práci se staví spíše skepticky. „Nebojím se, že by byli překladatelé literárních děl ohroženi, protože jde o autorské dílo, které nelze nahradit mechanicky. I když se technologie zdokonalují, tvůrčí rozhodování, práce s významem, rytmem a jazykovým citem zůstává mimo dosah algoritmů,“ vysvětluje a uvádí příklad, kdy například poslední větu knihy „Na Chesilské pláži“ ladil přes dvě vydání. „Až ve druhém vydání považuji závěrečnou větu za správnou. Čtenář to zřejmě nepostřehne, ale pro mě je to otázka osobního pocitu z dobře odvedené práce.“

Ladislav Šenkyřík v roce 2023 obdržel od Ministerstva obrany ČR ocenění za účast ve třetím odboji. „Bylo třeba o něj zažádat a impulsem, proč jsem to udělal, byla mimo jiné ruská invaze na Ukrajinu, která ve mně vyvolala potřebu jasně se vymezit proti relativizaci minulého režimu, který skákal, jak Sovětský svaz pískal,“ dodává závěrem.