Edgar Semmel

* 1924  †︎ 2004

  • „Samozřejmě, já jsem například neuměl hebrejsky, musel jsem se naučit. Já jsem sice chodil tady do nějakýho kurzu ten poslední rok nebo dva roky, ale tak jak to chodí na takových těch kurzech, tak podle toho taky vypadaly ty znalosti. A tam jsem přišel normálně do reálky, kde se vyučovalo hebrejsky. Teď tam všechny školy byly soukromý. To nebylo, jako tady je státní škola nebo podobně. A stálo to poměrně dost peněz. A rodiče ty peníze neměli. A já, abych mohl nějakým způsobem navštívit tu školu, tak já jsem se dohodl se zástupcem ředitele té školy, že jsem se učil třeba dopoledne určitou látku hebrejsky a večer jsem to přednášel dospělým, kteří se učili na večerní škole. Jo, tak takový ty problémy, to bylo velice složitý. Z druhé strany to pro mě bylo dobrý, protože když to člověk přednáší, tak nejlíp si uvědomí, co mu tam vlastně není úplně jasný. Ale byly s tím problémy, dával jsem taky soukromé hodiny. No, ty problémy byly. Těžko je to pro současnou mládež, aby si toto představovala.“

  • „My jsme měli odjet, už jsme byli 15. března večer na Masarykově nádraží a měli jsme tím vlakem jet do Konstance. A protože jsme tam měli čekat ještě několik dní, než odjede ta loď do Haify, tak my jsme se vrátili z nádraží na základě toho, že maminka řekla: ‚No tak tadyhle zůstanou všichni moji příbuzní, matka, sourozenci…‘ A vrátili jsme se zpátky a příští den tady už byli Němci, bylo to tady okupováno. Tak to už nebylo možný normálně jet, to jsme museli mít povolení gestapa. Ale tenkrát tyto věci vyřizovali, v podstatě Čedok to vyřizoval, a po asi třech týdnech jsme dostali povolení. Napřed bez maminky, jenom otec, sestra a já. A ještě odpoledne tentýž den, kdy jsme měli odject, taky maminka. A pak jsme při první příležitosti odtud odjeli, sice ne do Konstance, protože to nebylo už žádné spojení, ale přes Itálii, přes Terst. Jeli jsme do Itálie a tam jsme čekali, až první loď odpluje do Palestiny. S touto lodí jsme se tam potom dostali.“

  • „Mohu říct, že když jsem poprvé po válce byl zase v Německu a jel jsem přes Mnichov po těch Bavorských Alpách do Rakouska, v těch Bavorských Alpách taky jsme se dostali do Garmisch-Partenkirchenu. Tam byla ta zimní olympiáda. A my jsme tam byli s manželkou autem a procházeli jsme se a teďkon jsme viděli na náměstí v tom Garmisch-Partenkirchenu pomník padlým z druhé světové války, kde bylo napsáno: Našim padlým hrdinům z druhé světové války. A teďkon jsme se tak podívali – padlým hrdinům... Já jsem střílel na ně, oni stříleli na mě, a pro mě to nejsou žádní hrdinové. I když jsem věděl, že samozřejmě pro tu matku je špatný, když přijde o syna, nebo pro ženu, když přijde o muže. No, takový ty problémy, to hodně dlouho trvalo a mohu říct, že ještě dnes... Protože když někoho v tom svým věku, když se s někym jako setkám, a mám dost dělat s německými organizacemi, důchodcovskými a tak dále, no tak vždycky říkám: ‚Kdo vlastně na koho střílel?‘ Toho se člověk nezbaví.“

  • „Tam bylo plno vojáků cizích, zejména z Austrálie a z Novýho Zélandu. A tak jsem si řekl: ‚No tak když tito můžou bojovat proti Hitlerovi, ti nemají takový ten bezprostřední důvod jako my, protože všichni, jako větší část toho příbuzenstva zůstala tady v Evropě. A my jsme neměli podrobný zprávy, ale věděli jsme, že určitě to s nimi není dobrý. Rodiče toto neviděli rádi, žádný rodiče nevidějí rádi, když jejich děti narukují do armády, ale museli se s tím smířit. A já jsem potom narukoval v roce 1943 do naší československé zahraniční armády do výcvikovýho střediska, v té době blízko Haify. Tam jsem prošel takový ten výcvik a měli jsme potom být přesunuti do Tobruku, kde pod vedením, velením toho plukovníka Klapálka, naše jednotka tam toto bránila proti Rommelovým vojskům.“

  • „Skutečně pro nás existovalo to jedno: byl to nepřítel a nepřítel, s kterým není možná se nějakým způsobem dohodnout. A museli jsme bojovat na život a na smrt. A kromě některých takových těch jednotlivostí při tom nasazení třeba tam u toho Dunkerque nic takovýho zvláštního nebylo. Na mě potom zapůsobilo to, po konci války, když jsme se dostali z Francie k nám do Československa, jak vypadala ta německá města. To jsme si vůbec nedokázali představit, jak to tak asi... A kde ty lidi vůbec budou žít. Podívejte, já bych chtěl říct takhle něco: zpočátku nám nebyla úplně tak jasná otázka odsunu těch nacistů od nás. Ale pak jsme si zvykli na to, že není jiná cesta. Protože v tom celém pohraničí (se nemohlo konat) z každým jednotlivcem soudní jednání. Vždyť tam ani nebyla žádná státní moc, která by mohla něco takovýho dělat. A podívejte se, první noc, kterou jsme po návratu strávili tady v Československu, to bylo v tom... Tam wehrwolfové noc předtím vyvraždili celou českou okresní správní komisi. Stříbro, pardon, Stříbro se to jmenovalo, já jsem si nemohl vzpomenout. Ve Stříbru. A to jsme si řekli – to není a nemůže být na nikom vidět, jestli je takový nebo onaký, musí prostě pryč. A my jsme taky vycházeli z toho a taky přišlo to časem, že otázka je: A co bude v budoucnu? Budem tady mít asi 3 000 000 občanů, kteří vlastně nebudou, nevidí to Československo za svůj stát a zase se budou snažit tu republiku likvidovat? Tak to bylo jednoznačný hledisko a já mohu říct, že když dnes čtu různý takový ty diskuse a čtu různý články, tak to čert aby člověka vzal. Protože to většinou píší lidé, kteří to vůbec ani neznali. Protože se narodili po válce nebo během války a vůbec nevědí, o co tam šlo. Že přitom zejména v těch prvních týdnech došlo k různým přehmatům, o tom není pochyby. Ale tady se jedná o podstatě té věci a myslím, že můžeme být rádi, že jsme, jaký jsme.“

  • Full recordings
  • 1

    ???, 01.01.2004

    (audio)
    duration: 01:07:05
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Víru jsem ztratil za války, protože mi nešlo do hlavy, jak by Bůh mohl něco takového dopustit

    Edgar Semmel se narodil 1924 v Teplicích-Šanově v rodině židovského obchodníka s textilním zbožím. V březnu 1939 rodina emigrovala do Palestiny, 1943 Edgar Semmel dobrovolně vstoupil do čs. armády. Po výcviku byl nasazen u Dunkerque. V letech 1947-1952 studoval na Leningradském polytechnickém institutu. Pracoval v ČKD Praha a učil na VŠE. Aktivně se účastnil událostí roku 1968, šikanu za normalizace ukončil odchodem do důchodu (jako válečný veterán mohl odejít dříve). Na sklonku života působil jako vysoký funkcionář v  organizacích sdružujících důchodce.