The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doc. JUDr. Radim Seltenreich (* 1965)

• narozen 24. února 1965 ve Frýdku-Místku

• během vysokoškolských studií se v 80. letech 20. století napojil na katolický disent

• při pochodu 17. listopadu 1989 na Národní třídě utržil několik bolestivých ran

• byl účasten vzniku Občanského fóra v pražském Činoherním klubu

• svým vystoupením zahájil stávku studentů Právnické fakulty v Praze v listopadu 1989

• byl členem delegace, která odvolávala komunistického rektora Univerzity Karlovy Zdeňka Češku

• v 90. letech si doplňoval vzdělání na zahraničních stážích v Německu a Spojených státech

• docent právních dějin na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze

Bylo mu 24 let. Studentský průvod 17. listopadu 1989 pro něj skončil bolestivě. V uličce, kterou ozbrojené složky účastníkům pochodu zúžily možnost demonstraci opustit, dostal několik úderů. To byl bod zlomu. V neděli se ocitl v Činoherním klubu, kde se zakládalo Občanské fórum. První pracovní den nového týdne vstoupil do budovy Právnické fakulty v Praze, na níž působil coby interní asistent. Byl jedním z prvních, kdo v rozjitřené atmosféře nahlas a veřejně vystoupil. V tu dobu ještě nebylo jasné, jak všechno skončí. Zahájil tak na své fakultě události, které spolu s jinými vedly ke konci komunistického režimu v Československu.

Zlomová cesta do Itálie

Radim Seltenreich se narodil 24. února 1965 ve Frýdku-Místku. Jeho otec Bohumil Seltenreich byl vedoucím provozu ve Vítkovických železárnách, matka Irena Seltenreichová byla úřednicí v podniku Slezan. Sám uvádí, že pochází z normalizačního středostavovského prostředí. Jeho rodiče k režimu přistupovali pragmaticky, k čemuž vedli i svého syna. Na základní škole ve Frýdku-Místku, kam nastoupil v roce 1971, se důsledně zdravili “Čest práci”, bedlivě se sledovala účast na prvomájových průvodech nebo se pořádaly besedy s milicionáři. “Z tohoto hlediska mělo Ostravsko v rámci republiky přísnější metr,” myslí si Radim Seltenreich. Na základní škole mu doporučili účast v soutěži „O zemi, kde zítra již znamená včera“. Zvítězil v celostátním kole a jako výhru dostal rádio. “Na tom rádiu jsem o dva roky později začal poslouchat Hlas Ameriky,” svěřuje se se svou “ideologickou kaňkou”.

Formující zkušeností byla pro Radima Seltenreicha, už studenta frýdeckomísteckého Gymnázia Petra Bezruče, návštěva Itálie. V roce 1981 mohl na jih Evropy cestovat pouze s otcem. Když autem opouštěli republiku, pohraničníci jim auto rozebrali a podrobně prohledali. Peníze ukryté uvnitř zpětného zrcátka ale neobjevili. Možnost vidět, jak se ve svobodném světě věci skutečně mají oproti tomu, jak je zdejší ideologie hlásala, byla pro dospívajícího muže šokem. Návrat do šedého Československa ho pak uvrhl do mladické deprese. “Když se v šestnácti vrátíte z místa, kde je vidět normální svět, a najednou jste konfrontováni s tím, že v komunismu strávíte celý život, je to šokující,” reflektuje své někdejší rozpoložení. Jeho pocity umocnil zákrok proti Solidaritě na konci roku 1981. “V podstatě jsem od té doby neměl pochybnosti o tom, že komunismus je prolhaný systém,” vyznává se.

Radši na práva než na vojnu

Jako mnoho mladých mužů ve své době se ani Radimu Seltenreichovi nechtělo nastoupit dvouletou povinnou vojenskou službu. Snažil se proto dostat na vysokou školu, která nejenže vojnu odsouvala, ale také krátila. Vysokoškoláci chodili na vojnu jen na rok. Mladý Radim vybíral primárně humanitní obor a jeho volba padla na právo. “Ale to neznamená, že bych později byl na tu volbu hrdý. Když jsem práva studoval, tak jsem se i styděl, že studuji právo. Protože i právo bylo oporou režimu a byla to politická škola, což i vysloveně říkali, když jsem nastoupil,” vzpomíná. Pražskou Právnickou fakultu Univerzity Karlovy začal studovat v roce 1983. Tehdejší studenti se učili, že právo je vůle dělnické třídy povýšená na zákon. Přestože na škole učily i děti komunistických pohlavárů jako třeba dcery Lubomíra Štrougala či Antonína Kapka, našly se na fakultě i zajímavé osobnosti, často působící na Katedře právních dějin, jako profesor Jaromír Kincl, tehdy ještě doktor Valentin Urfus či doktor Ivan Mucha.

Praha byla také ve vnímání mladíka z Ostravska jiný svět. Více anonymní prostředí s širší kulturní nabídkou Radimu Seltenreichovi velmi vyhovovalo. Dostal se jak na věčně vyprodaná představení Divadla Na zábradlí, tak k takzvané zakázané literatuře. Například Orwellův román „1984“ četl v roce 1984. “Bylo to naťukané na stroji, měl jsem jednu noc na to, abych to přečetl a předal dál. Čili vjem z toho díla je někde jinde než v situaci, kdy si člověk dojde do knihovny a v pohodlí si knihu přečte,” míní. Tehdy nedostupnou literaturu měl například od Vojtěcha Cepla, syna budoucího ústavního soudce, který měl rozsáhlou knihovnu, či od lidí z františkánů v podzemí, k nimž se dostal díky spolužákovi. “Všude v komunismu se říkalo pořád to samé: neustálá snaha vymýt vám mozek papouškováním otravných frází. A kostel byl místo, kde jste minimálně slyšeli jiný pohled na svět,” vysvětluje, čím ho přilákalo prostředí katolického disentu. Časem dostal také pozvání na salony, které pořádal Karel Kučera. Ten bydlel v bytě, kde dávno předtím žil se svou rodinou Tomáš Garrigue Masaryk.

Seifertův pohřeb

Díky svým zájmům přilákal vysokoškolský student pozornost Státní bezpečnosti (StB). Vytipovali si ho v listopadu 1983, jak dokazuje zmínka ve svazku. Přímou zkušenost s StB ale Radim Seltenreich podle svých slov neměl. “A jsem tomu rád, protože nevím, jak bych tenkrát byl obstál,” připouští. Ve svém okolí se netajil svými názory a s tehdejším režimem nesouzněl, i když proti němu nic aktivně nedělal. Nicméně například při poslechu Hlasu Ameriky na kolejích Větrník se Radim Seltenreich dozvěděl o církevní části pohřbu Jaroslava Seiferta. 21. ledna 1986 byl tedy mezi více než pěti tisíci lidmi, kteří se s jediným českým básníkem oceněným Nobelovou cenou za literaturu přišli na zádušní mši do kostela sv. Markéty na pražském Břevnově rozloučit. “Mně se ještě podařilo proklouznout do baziliky svaté Markéty. To, jak ten obřad probíhal a jaká tam vládla atmosféra, se mi trvale zapsalo do paměti,” říká a zmiňuje jak působivou promluvu kazatele pátera Kánského, tak herce Josefa Kemra, který při čtení Božího slova doslova zaburácel: “Kdo proti nám, když Bůh s námi?”

V roce 1987 Radim Seltenreich ukončil svá vysokoškolská studia a po několikaměsíčním studijním pobytu se v dubnu 1988 ocitl na vojně na východním Slovensku. Přidělen byl k tankistům. První měsíc strávil v Martině, dalších 11 měsíců v poddůstojnické škole v Humenném. Na vojně šlo v té době podle pamětníka nejen o duševní zdraví, ale nezřídka i o život. Jen v době, kdy byl na vojně, došlo ke dvěma smrtelným nehodám. Vyzkoušel si na vlastní kůži, jak nedostatek spánku mění psychiku. Občas dělal pomocníka vedoucího útvaru. “Vzpomínám si, že v roce 1988 přišlo do Humenného sdělení, že v souvislosti s výročím smrti Johna Lennona se formují protisocialistické síly. Někteří ti důstojníci říkali: ‘Teraz ešte nie, ale za rok do toho ideme s ostrými.’ Skutečně měli představu, že budou povoláni a že budou střílet ostrými do případných demonstrací,” vybavuje si střípek z vojny. O dění v Praze ho v dopisech informovali kamarádi. Další zprávy měl i od místních salesiánů. I na vojně zašel v uniformě tu a tam do kostela. Ty byly na východním Slovensku plné a dostaly se tak k němu kontakty na lidi, u nichž mohl trávit vycházky kvalitněji než jen po hospodách.

Bolestivá Národní třída

Do civilu se vrátil 1. dubna 1989. Na Katedře právních dějin v Praze působil jako interní aspirant, dnešní terminologií doktorand. Obnovil své kontakty z doby před vojnou, zejména s mladými manželi Ceplovými, znovu začal docházet na salony Karla Kučery. 17. listopadu 1989 byl na studentském pochodu, který násilně zastavily červené barety na Národní třídě. Byl svědkem zranění bratra Vojtěcha Cepla, Matěje, který krvácel z hlavy, a sám také v uličce hrůzy několik ran utržil. “To byl ten moment, kdy jsem pocítil, že je nutné vzepřít se režimu, se kterým jsem byl do té doby konformní, byť jsem chodil na různé akce a říkal si své. To byla ta chvíle, kdy už je potřeba veřejně říci co a jak,” vysvětluje Radim Seltenreich. V neděli 19. listopadu se od Moniky Pajerové dozvěděl o večerním setkání v Činoherním klubu. Byl tak osobně přítomen vzniku Občanského fóra. “Já jsem byl hlavně šťastný, že jsem u toho, protože jsem si při svém zájmu o historii uvědomoval, že jsem přítomen historické události,” říká Radim Seltenreich s tím, že pro něj jakožto čtyřiadvacetiletého mladíka byl zážitek i jen vidět lidi, o nichž slýchal jen přes vlny rušeného zahraničního vysílání: Václava Havla či Sašu Vondru.

Následujícího dne šel na fakultu. Jak vlastní bolestivá zkušenost z Národní třídy, tak duch z nedělního setkání v pražském Činoherním klubu ho motivovaly k tomu, že si dopředu připravil prohlášení. Jakmile vstoupil do budovy Právnické fakulty, nemohl si nevšimnout, jak to nejen dole v hale, ale i na ochozech vře. Vyskočil na podstavec v takzvaném bazénu, tedy ve velké vstupní hale na Právnické fakultě, a začal mluvit. “Byla tam výzva, že je s tím už potřeba něco udělat a že to tak dále nejde. Reflektoval jsem tam i svou osobní zkušenost z Národní třídy,” vzpomíná na obsah svého projevu, kterým na Právnické fakultě v Praze zahájil stávku. Byla to doba, kdy ještě stále nebylo jisté, jak to s režimem dopadne. Dění se spontánně přelilo do největší posluchárny fakulty, kde byl ještě ten den jmenován stávkový výbor a posléze založeno Občanské fórum fakulty. “Ještě tak pět dní poté byla situace nejistá a zažíval jsem obavy z toho, že jsem dal najevo co a jak. Jestli budu zadržený nebo půjdu do vězení za nějaké podněcování. Já jsem to prožíval nějakých pět dní. Ale ti, co podepsali Chartu, tento pocit, provázený domovními prohlídkami a výslechy, leckdy i vězením, nesli řadu let. Tím, že mám oproti nim tuto malilinkatou zkušenost, je o to více obdivuji,” vyznává se Radim Seltenreich.

Doplnit si vzdělání

Stávku studentů Právnické fakulty chodily podpořit různé známé osobnosti. “Často to byli herci, ale vím, že tam byl třeba i fotbalista Ivan Hašek. Byli tam i někteří političtí vězni a řada studentů byla šokována tím, co vyšlo najevo o poměrech ve věznicích,” upřesňuje Radim Seltenreich. Hned se začalo řešit také nové vedení fakulty. Posléze byl zástupcem fakultního Občanského fóra v celouniverzitním sdružení. Byl také jedním ze tří pedagogů, kteří šli vyzvat tehdejšího rektora Univerzity Karlovy Zdeňka Češku k rezignaci. Po rezignaci generálního tajemníka ÚV KSČ Milouše Jakeše k 24. listopadu se nálada změnila a vše začalo být pozitivní. “Pak už byla u některých patrná tendence přidat se k proudu a zachránit si pozici,” všiml si Radim Seltenreich. Pro něj osobně byla mezníkem demonstrace na pražské Letenské pláni 25. listopadu a moment, kdy na stanici Hvězda hráli písně Karla Kryla. Na Vánoce jel za rodinou do Frýdku-Místku, kde ještě stále panovalo spíše nevěřícné očekávání.

“Já jsem se cítil velmi nevzdělán, nevládl jsem žádným světovým jazykem, nikde jsem nebyl,” shrnuje pocity svého pětadvacetiletého já Radim Seltenreich. Upřel tedy své síly tímto směrem. V roce 1991 se mu povedlo získat studijní pobyt na univerzitě v německém Heidelbergu. Neprožíval proto v takové míře změny, které se udály v Československu a vedly k rozpadu státu. Zároveň se ocitl v kultivovaném a vzdělaném prostředí. “Na katolických kolejích, kde jsem bydlel, byli velmi prima lidé. Někteří měli výborné znalosti o východní Evropě,” přibližuje. To v roce 1994 na University of Toledo v Ohiu okusil pocit exota zpoza železné opony. Středozápad USA mu tak ukázal Ameriku, jaká je mimo centra. “Z tohoto důvodu to pro mě byla formativní zkušenost. Nepřekvapuje mě tak tolik to, co se teď [2025] v Americe děje. Mentalita středozápadu je pro Spojené státy dosti určující,” naráží na druhé prezidentské období Donalda Trumpa. Cestoval do různých světadílů i soukromě. “Jak tady byl člověk komunisty omezován, měl jsem po cestování velkou žízeň. Takovou třeba dnes u generace svých dětí nevnímám,” uvědomuje si.

Radim Seltenreich zůstal věrný Právnické fakultě Univerzity Karlovy, kde stále už coby docent vyučuje právní dějiny. Po přelomu tisíciletí založil rodinu. Vzhledem ke špatnému finančnímu ohodnocení vysokoškolských učitelů pracoval také na pražských soukromých univerzitách. Pociťuje zklamání z toho, kam se vývoj ubírá ze vzdělanostního hlediska. “Mám pocit, že spousta lidí vnímá jen pragmatický rozměr: získat titul, pověření. Ale u spousty mladých lidí postrádám ambici jít do hloubky, poznat něco kvůli sobě, a nejen kvůli kariéře. To je podle mě špatně,” shrnuje svou zkušenost. Odkazuje na klipovitost a fragmentarizaci současného světa. O těchto tématech také psával eseje pro přílohu Lidových novin Orientace. Vnímá, že důležité je, aby se člověk snažil být sám k sobě upřímný a nelhat si, aby znal své dobré i špatné stránky a uměl se s tím vyrovnat. Nastavení k životním situacím rozhoduje o tom, zda je člověk spokojený, nebo ne.