The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Selicharová (* 1945)

• narodila se 7. srpna 1945 v Končenicích v dnešním Chorvatsku

• její rodiče, Kadlecovi, pocházeli z českých rodin, které do Chorvatska přišly v druhé polovině 19. století

• chodila do české školy v Končenicích a v Daruvaru

• v roce 1964 maturovala na českém oddělení daruvarského gymnázia

• studovala na Pedagogické akademii v Pakraci, rok pracovala ve škole v Sokolovci

• v roce 1965 začala pracovat jako redaktorka českého týdeníku Jednota v Daruvaru

• má dva syny a jednu vnučku, v jejich rodině se mluvilo vždy česky

• účastní se akcí, které pořádají spolky české menšiny

• stará se o besední knihovnu v Daruvaru a příležitostně vypomáhá v redakci Jednoty

Dětství v Končenicích

Marie Selicharová, rozená Kadlecová, se narodila 7. srpna 1945 v Končenicích (Končanica), vesnici nedaleko Daruvaru v dnešním Chorvatsku. V této oblasti žije početná česká menšina, Češi tam přicházeli od konce 18. století, nejvíce ale v druhé polovině století 19. V rodině pamětnice se nezachovalo, odkud přesně a kdy sem její předci přišli, ale její babička už se narodila v Chorvatsku.

Franta a Fáňa Kadlecovi pocházeli z Končenic, v roce 1944 měli svatbu, o rok později se narodila Marie a v roce 1948 její sestra Věra. Končenice byly dříve téměř výlučně česká vesnice. „V Končenicích v době mého dětství se snad ani neslyšelo chorvatské slovo.“ Někteří obyvatelé se za celý svůj život ani nemuseli naučit chorvatsky, například babička pamětnice. Její rodiče nechodili do české školy, ta tam ještě nebyla, ale doma se mluvilo pouze česky a hodně se četly i české knihy. Otec Franta byl nejstarší syn z devíti dětí, přesto se musel odstěhovat z rodného hospodářství, rodina se přestěhovala do nedaleké srbské vesnice Batinjani. Marie Selicharová vzpomíná, že jako malá neuměla chorvatsky, učila se od dětí v Batinjani a ty ji ze všeho nejdřív učily z legrace chorvatsky klít („klnout“). Brzy to ale prý zapomněla. I proto, že když měla jít do školy, rodiče se rozhodli odstěhovat se zpět do českých Končenic, hlavně proto, aby tam pamětnice a později i její sestra mohly chodit do místní české školy. Končenice jsou dlouhá vesnice a Kadlecovi žili asi pět kilometrů do jejího středu, kde se nachází i škola, kostel a česká beseda. Na jejich konec vesnice byl zaveden elektrický proud až okolo roku 1960.

Marie Selicharová ráda vzpomíná na zimy v Končenicích, když jim otec prošlapával cestu do školy, protože po silnici ještě téměř nic nejezdilo. Když jel právě okolo někdo se saněmi taženými koněm, tak se na nich cestou ze školy mohly svézt. „Jak jsme nemohly chodit sáňkovat, nebylo kde, a jak jsme byly od vesnice daleko, rodiče nás nechtěli samotné pustit. Tak otec navečír dal na pec ohřát tašku nebo cihlu, dal nás na saně, sestru a mě, pod nohy nám dal tu teplou tašku nebo tu teplou cihlu, pokryl nás dekou, vzal saně a odvezl nás na těch saních k dědovi a babičce, ke Kadlecům. Tam nás děda dočkal s jablky, které byly na půdě schované ve pšenici, aby nezmrzly, tam jsme si snědly jablíčko nebo kompot ze suchých švestek, jablek, hrušek – teď se to nedělá, ale v té době se to dělalo – teplý kompot. A zase se ohřála ta taška nebo ta cihla, dostaly jsme ji pod nohy, táta nás pokryl dekou a s těma saněma nás zase vrátil domů. My jsme se z těch saní dívaly na nebe, na hvězdičky, a ten sníh krásně skřípal pod nohama a pod těma saněma. To byly takové zážitky, které moje děti neměly.“

Otec byl na dcery poměrně přísný. Pracoval přes týden jako tesař na stavbách po okolí, proto často nebyl doma a Marie a Věra se staraly s matkou o hospodářství. „Otec měl takové dost pokrokové myšlenky, ale na druhou stranu nebyl tak moc zainteresovaný, abychom jedna nebo druhá šly se sestrou studovat. Prostě – ty jsi ženská, až skončíš školu, tak se najde nějaký chlap, nějaký hospodář, který má krávy, chlív, svince a prasata a dům, budeš mu dělat hospodyni a budeš dělat na poli a žádný školení (studia). Ale ta sestřenice z Bělehradu, ta má zásluhy za to, že jsem pak šla do školy.“

Školní docházka

Od roku 1952 chodila Marie Selicharová do České základní školy Josefa Růžičky v Končenicích. Výuka tam probíhala v češtině. „Ve škole všichni mluvili česky, dokud jsem já chodila do školy. Od první do čtvrté třídy, tam se neslyšelo chorvatské slovo.“ Vzpomíná si, že každý den po vyučování probíhala „pračka“ (pranice) mezi Horňany a Dolňany – dětmi z horní a z dolní části vesnice. Pamětnice se ráda učila, a proto její sestřenice, která tehdy žila v Bělehradě, ale každý rok přijížděla do rodných Končenic, přemluvila jejího otce, aby ji dal do české školy v Daruvaru. Protože to byla městská škola, předpokládalo se, že se tam i víc naučí. Marie Selicharová dodává, že to možná byla pravda, ale že stejně víc záleží na přístupu žáka – její sestra chodila do končenické školy osm let (v Chorvatsku má ZŠ jen osm tříd) a po gymnáziu šla na vysokou školu do Prahy. Vzpomíná si, že měla nejdřív obavy, jak to jako „holka z vesnice“ bude ve škole ve městě zvládat, ale všechno bylo v pořádku a se spolužáky si rozuměla. Dokonce jí spolužáci „z města“ záviděli, že má doma hospodářství a zvířata a že její maminka peče chleba a buchty. Ředitelem školy byl v té době Franta Burian, pedagog a spisovatel, který celý svůj život zasvětil menšině v Jugoslávii. Marie Selicharová vzpomíná, že byl přísný a že se ho jako žáci báli. Po Burianovi byla později pojmenována česká besední knihovna v Daruvaru, o kterou se nyní pamětnice spolu s několika dalšími ženami stará.

Největší rozdíl mezi oběma základními školami, kam chodila, vidí nyní pamětnice v tom, že v Daruvaru žáky vedli ke čtení českých knih. „Naučila jsem se mít ráda knihu a číst. Ale možná bych se to naučila i v Končenicích.“ Ve škole i v besedě v Daruvaru byly české knihovny, v Končenicích o nich nevěděla, ale to byla ještě malá žačka. Čtení českých knih ji bavilo i jako studentku gymnázia, prý ještě mnoho dalších let opisovali studenti její „lektýru“ (čtenářský deník).

Česká třída gymnázia

Po základní škole se zapsala do české třídy gymnázia v Daruvaru, kde studovala v letech 1960–1964. Ve třídě bylo dvanáct žáků, měli hodiny češtiny a v češtině měli ještě latinu, fyziku a techniku, protože učitelé, kteří tyto předměty učili, byli Češi. Jejich třídní, kteří byli většinou Chorvati, po nich chtěli, aby ve třídě mluvili pouze česky, když jsou česká třída. Sami učitelé se od nich pak učili česky. Na gymnáziu maturovala v roce 1964.

Marie Selicharová říká, že dřív spolu všechny děti z českých rodin mluvily česky ve škole i mimo školu. Teď děti i v české škole mluví chorvatsky, což je asi hlavně kvůli jejich učitelům a samotným školám, které mluvení česky nedodržují a nevyžadují. „Děti mezi sebou ve škole musí mluvit česky, to je jediná možnost, aby se zabránilo asimilaci. Protože jestli mezi sebou děti v české škole budou mluvit chorvatsky... Já chápu, že doma je to různé, jeden rodič je Chorvat, druhý Čech, že se mluví jedním i druhým jazykem, ale ve škole by se to nesmělo stávat.“ Ví také, že čeština v Chorvatsku pomalu zaniká. „Není vina v prostředí, že je chorvatské, ať je takové, nebo onaké, ale v tom, jak se já jako osoba k tomu svému jazyku stavím.“

Po maturitě pamětnice chtěla jít dále studovat, ale rodiče tomu nebyli příliš nakloněni. Našla si proto práci na škole v Sokolovci (Sokolovac u obce Dežanovac, nedaleko Daruvaru) a současně studovala na Pedagogické akademii v Pakraci obor chemie – biologie. V Sokolovci učila jeden rok a pak na doporučení ředitele školy v Končenicích napsala žádost o práci do redakce Jednoty.

Práce v redakci Jednoty

Jednota je české nakladatelství, které sídlí v Daruvaru. Kromě knih krajanských autorů a učebnic pro místní školy vydává časopis Jednotu – týdeník vycházející od roku 1946 a Dětský koutek – měsíčník pro žáky základních škol vycházející s přestávkami od konce dvacátých let. Jednota je nyní zaměřena na krajany v Chorvatsku, jen velmi zřídka informuje o krajanských spolcích v okolních zemích nebo ve světě, i když má i zahraniční předplatitele. Kromě dění v českých spolcích v Chorvatsku sleduje i lokální politiku (města, županství – kraje), zejména na Daruvarsku, a politickou situaci v zemi, která se nějakým způsobem týká české menšiny. Přináší i zprávy a zajímavosti z České republiky a například rubriku o češtině. U článků je v současnosti i shrnutí v chorvatštině.

Do redakce Jednoty byla pamětnice přijata nejdříve na dvouletou zkušební dobu v roce 1965, a protože se jako novinářka osvědčila, zůstala tam i nadále. Pracovala tam nakonec dvaačtyřicet let, do odchodu do důchodu, a i nyní příležitostně píše články a pomáhá s korekturami textů. V redakci Jednoty začala po studiích v Praze pracovat i sestra pamětnice Věra.

Když nastoupila Marie Selicharová do Jednoty, bylo v redakci jen málo lidí, a tak se všichni museli starat o všechno. Důležitou součástí práce bylo ježdění „na terén“, do okolních vesnic, besed, ale jezdilo se například i za krajany do Srbska nebo Bosny. Jednota byla totiž určena všem krajanům v zemích bývalé Jugoslávie, i když kvůli tomu, že redakce sídlila v Daruvaru, byla nejvíce zaměřena na Chorvatsko. Ze vzdálenějších míst posílali zprávy dopisovatelé. Marie Selicharová vzpomíná na své bývalé kolegy, na šéfredaktory Josefa Matuška, Ottu Sakaře a Vlado Daňka i na lektory Ottu Sobotku a Marii Sohrovou, kteří byli do Jugoslávie posláni jako pomoc z Československa. I když chtěla být původně učitelkou, v redakci se cítila dobře a práce novinářky ji bavila.

Ráda jezdila i „na terén“, i když to často bylo obtížné kvůli špatnému dopravnímu spojení a redakce neměla k dispozici auto. Později ale s manželem Ivanem auto koupili, hlavně proto, aby Marie Selicharová nemusela trávit tolik času na cestách. Vzpomíná, že redaktoři ve vesnicích působili jako buditelé a „povzbuditelé“, pro lidi to hodně znamenalo, když mezi ně redaktor přijel a napsal o jejich besedě článek nebo natočil s někým rozhovor. „Jednota se četla hodně. V jednu dobu to bylo tak, že v každé české rodině byla Jednota. A pak se začaly časy měnit. Začalo se stávat, že někteří lidé Jednotu berou, ale nečtou ji, slyšela jsem říkat: ‚Mám ji předplacenou, protože jsem Čech, ale nemám čas si ji přečíst.‘ To nemohu pochopit, Jednota nemá moc stránek. Teď klesá zájem o Jednotu. Dřív, když se přišlo na terén, tak nám lidé říkali, co se jim líbí, čemu se máme věnovat víc...“ Na vesnicích se dříve mluvilo česky mnohem více než v současné době, mnozí učitelé navíc dříve pomáhali v českých besedách a organizovali společenské a kulturní akce. To dnes chybí ve školách i ve vesnicích.

Zaměření časopisu

Jednota obsahovala reportáže z krajanských spolků a rozhovory. Novináři „na terénu“ mluvili se zajímavými lidmi v obci – Čechy, dobrými hospodáři, kuchařkami, řemeslníky, pokrokovými zemědělci, členy spolků a besed. Vybírali témata, která by mohla ostatní čtenáře zajímat a z nichž by se mohli poučit. Lidé jim často sdělovali své názory na to, co se jim líbí i čemu například by se redakce měla více věnovat. Jednota byla i důležitým a často také jediným zdrojem informací pro zemědělce. Obsahovala několik stránek zemědělských rubrik na přání samotných krajanských zemědělců. Přinášela například různé rady a novinky a zabývala se i zemědělskou politikou. Marie Selicharová tuto rubriku nějakou dobu vedla a účastnila se zemědělského semináře ve Slovinsku, kde byly novinářům představovány novinky z této oblasti, aby pak o nich mohli psát ve svých časopisech.

Za Jugoslávie Jednota obsahovala rubriky o celostátní politice, a to především z toho důvodu, že byla financována jugoslávskou vládou. Proto se nepsalo proti vládě. I když Marie Selicharová nikdy nezažila, že by někdo redaktorům přímo zasahoval do práce, všichni věděli, co si mohou a nemohou dovolit napsat. Pozornost se také nevěnovala politickým vztahům mezi Jugoslávií a Československem, ale pouze kulturním vztahům obou zemí. Z Československa prý byla redakce několikrát upozorněna na to, že se nevěnovali nějakému tématu, kterému se věnovat měli. Nikdy však neměli stížnosti na obsah článků, ale pokud by takové stížnosti byly, řešily by se zřejmě prostřednictvím Československého velvyslanectví v Záhřebu a Československého svazu (nyní Svaz Čechů – zaštiťující organizace českých spolků a institucí v Chorvatsku). Na konci osmdesátých let, těsně před vypuknutím války v Jugoslávii, se přestaly do časopisu zařazovat politické rubriky, a Jednota se tak stala časopisem, který „hovoří a píše jen o krajanech“. I lokální politice se redakce vyhýbala. Po válce byla do časopisu nově zařazena rubrika o české politice, nyní se jí časopis věnuje spíše okrajově.

V srpnu 1968 vycházely v Jednotě zvláštní přílohy o dění v Československu. Marie Selicharová byla v té době na mateřské, ale vzpomíná si, že se její kolegové střídali ve službách, aby sledovali dění a sbírali informace 24 hodin denně. Vycházely i praktické informace pro československé turisty v Jugoslávii, které se posílaly do turistických lokalit. Bohužel se ani jeden výtisk z té doby nezachoval.

Závěrem

O válce v Jugoslávii nechce pamětnice příliš mluvit, bylo to pro její rodinu těžké období. Říká, že nikdo nedokázal uvěřit tomu, že se něco takového může stát. Vzpomíná si, že se jednou ráno s ní její sousedky Srbky, které dobře znala, loučily a ona nechápala proč. Když přišla z práce, byly jejich domy zamčené a opuštěné. Večer pak přišel první útok na Daruvar. Sousedky o tom věděly, ale nic jí neřekly. Na začátku války její rodinu zvali příbuzní do Česka, ale oba synové pamětnice už byli ve válce, a tak ji ani manžela nenapadlo odjet. Zůstali tu a prožívali všechno spolu s ostatními.

Marie Selicharová jezdí velmi ráda do Česka, jazyk pro ni nepředstavuje žádnou bariéru a cítí se tu prý vždycky velmi dobře. Jako novinářka sem jezdila s místními učiteli a s „bojovníky“ – sdružením partyzánů, z nichž někteří reemigrovali na konci čtyřicátých let do Československa. Nyní jezdí za příbuznými na Znojemsko a Táborsko s rodinou – syny a vnučkou, kterou cesty do Česka baví a ráda mluví česky, i když nyní žije v chorvatském prostředí. Pamětnice se účastní mnoha akcí, které pořádají spolky české menšiny, příležitostně stále pomáhá v redakci Jednoty, dělá nápovědu v divadelních hrách divadelního souboru daruvarské besedy a s několika dalšími ženami se stará o besední knihovnu Franty Buriana.

V její rodině se vždycky mluvilo česky a Marie Selicharová říká, že její děti se naučily chorvatsky až od dětí na ulici. Se všemi, když ví, že česky alespoň rozumí, mluví také česky. Říká, že má štěstí, že se potkává s lidmi, kteří chápou, že má právo mluvit svým rodným jazykem, když jí oni rozumí. „I když to je ‚otrcaná‘ (otřepaná) fráze, tak musím říct: Já jsem hrdá na to, že jsem Češka, jsem hrdá na to, co ti naši předkové tady udělali před námi. (...) Nikdy nezapomínám na to, že jsem Češka a že moje vlast je Chorvatsko. Všem Čechům bych vzkázala, ať nezapomínají na to, kdo jsou, ať nezapomínají na své předky, ať nezapomínají na svůj jazyk a nestydí se za něj.“