The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Pavla Seitlová (* 1958)

• narodila se 22. července 1958 v Brně

• dcera architekta Kamila Fuchse a filoložky Věry Fuchsové

• vnučka architekta Bohuslava Fuchse a výtvarnice Drahomíry Fuchsové

• v 70. letech studovala na Gymnáziu Elgartova

• vystudovala francouzštinu a němčinu na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Brně

• absolvovala studijní pobyty v NDR a ve Francii

• v roce 1982 nastoupila do Moravského zemského muzea jako překladatelka a tlumočnice

• v roce 2025 žila v Brně a pomáhala přiblížit veřejnosti odkaz své rodiny

„Jsem ráda, že jsem mohla vyrůstat v takové rodině a prostředí. Ne všichni vrstevníci měli takové štěstí, neměli tak pěkné dětství a mládí, jako jsem měla já. Doba tomu příliš nenahrávala, ale rodiče mi vytvořili prostředí, na které můžu vzpomínat.“ Pavla Seitlová se narodila do mimořádné rodiny. Díky svému tatínkovi Kamilu Fuchsovi a zejména dědečkovi Bohuslavu Fuchsovi prochází denně městem, které formovali její předci. Velkou část historie své rodiny objevila ale až v dospělosti. Když byla malá, o některých věcech se doma u Fuchsů před dětmi vůbec nemluvilo. Například o osudech jejího druhého dědečka, plukovníka Václava Havelského. O jeho odbojové činnosti se dozvěděla teprve nedávno. Na světě už ale nebyl nikdo blízký, s kým by si mohla o dědečkovi popovídat.

O Václavu Havelském se doma mluvilo jako o Pavlovi

Pavla Seitlová pochází z rodiny významných brněnských architektů. Do velké míry to napoví už rodné její příjmení – Fuchsová. Také křestní jméno pamětnice ale poodhaluje její kořeny. Jméno Pavla má po svém druhém dědečkovi, plukovníku Václavu Havelském. „On se sice jmenoval Václav, ale protože byl v zahraničním odboji, tak měl krycí jméno Pavel. Takže u nás doma se o něm vždycky mluvilo jako o Pavlovi,“ vysvětluje pamětnice neshodu ve jménech. Skutečné jméno svého dědečka se dozvěděla až v dospělosti. 

Plukovník Václav Havelský patřil mezi organizátory vojenské odbojové organizace Obrana národa. V listopadu 1939 pro něj ale začala být situace v Protektorátu nebezpečná, a  proto odešel do zahraničí. Po návratu do vlasti komunistický režim na jeho zásluhy nehleděl a v roce 1950 byl dokonce zbaven hodnosti a donucen odejít do výsluhy. 

Václav Havelský zemřel v roce 1961, když byly pamětnici pouhé tři roky. Osobní vzpomínky na něho tedy nemá. V rodině se navíc o jeho odbojové činnosti před dětmi nemluvilo. Rodiče měli strach, že by děti mohly nevědomky způsobit rodině problémy, kdyby se o dědečkovi na veřejnosti rozpovídaly jako o hrdinovi. Pamětnice se o příběhu Václava Havelského dozvěděla teprve nedávno, když ji oslovila studentka, která o plukovníkovi psala ročníkovou práci. „Se sestrou jsme se zastyděly, že jsme z jeho historie nic nevěděly. Ale taková byla doba.“

Mnoho vzpomínek má na manželku plukovníka Havelského, Květoslavu Havelskou, které jako malá neřekla jinak než bábinka. Díky ní se mohla věnovat kariéře také maminka pamětnice, filoložka Věra Fuchsová. Právě babička se pamětnici věnovala, když byli oba rodiče v práci.

Dědeček Fuchs pro nás stál na piedestalu 

Přestože pamětnice vzpomíná na všechny členy své rodiny s laskavým úsměvem, popisuje, že rodina Fuchsova byla úplně odlišná od rodiny Havelských. „Když se rodiny setkaly, třeba na Vánoce, bylo úplně cítit, že je to jiná atmosféra. I když se vší zdvořilostí, velice si jeden druhého vážili. Bylo poznat, že je to jiné prostředí. Takže já jsem vyrůstala na hranici  dvou světů.“

Na dědečka Bohuslava Fuchse vzpomíná pamětnice jako na hodného člověka. Dodává, že více času ale vnučkám věnovala babička Drahomíra Fuchsová, která se snažila dětem vštípit výtvarné cítění. „Dědeček pro nás stál na piedestalu. Vždycky nám připadal trochu vznešený.“ Drahomíra Fuchsová byla pro pamětnici inspirativní ženou, přestože jako dítě neměla povědomí o její profesní kariéře designérky. „Věděla jsem, že babička s textilem umí, ale o jejím návrhářském působení jsem se dozvěděla, až když jsem se začala více zabývat historií textilních dílen Aka.“ Podnik Magazin Aka založili manželé Fuchsovi v roce 1932. Podle návrhů Drahomíry Fuchsové se zde tkaly například záclony nebo potahové tkaniny.

Pamětnice vzpomíná, že jí jako malé učaroval dědečkův ateliér na Tůmově ulici. „Když jsme se mohli jít podívat za ním do ateliéru, tak to byl velký svátek. V ateliéru chodil v bílém plášti a měl tam všechny tužky, křivítka a pravítka.“  Předchozí ateliér měl Bohuslav Fuchs ve vedlejší části domu, kterou byla Fuchsova vlastní vila. Tato část domu se nacházela na Hvězdárenské ulici. Vilu na Hvězdárenské ale byli Fuchsovi nuceni na přelomu 50. a 60. let prodat. „Asi to dost bolelo, protože o tom se doma vůbec nemluvilo,“ komentuje pamětnice. Ona sama se do vily na Hvězdárenské podívala teprve nedávno na pozvání současných majitelů. 

Jeden balíček mouky a jedna lahev oleje 

Při procházce jejím rodným Brnem pamětnici od narození obklopovaly budovy, které navrhl její dědeček. „Bylo to pro mě něco přirozeného, ale zároveň jsem na to byla vnitřně pyšná. Že je to pěkné, že to funguje. Byť je to už dávná minulost, ty stavby jsou pro dnešní generaci z dávné doby.“

Ze všech jeho realizovaných staveb jí k srdci nejvíce přirostla rodinná chata na Tišnovsku. Právě na chatu vzpomíná jako na místo, kde zažila nejšťastnější chvíle. Prožívala zde hezké dětství plné rybaření a výletů do přírody. Pro pamětníci bylo velkou tragédií, když chata v roce 2016 vinou žháře vyhořela. „Teď už je tam jenom zarostlý kout lesa. Je to tam hrozně smutné.“ 

Z chaty si ale také odnáší vzpomínku na 21. srpen 1968. „Ten den byl pošmourný, zatažený. Nepršelo, ale bylo šedivo. Ani jeden ptáček nezazpíval. Všechno bylo úplně mrtvé.“  Na chatě pobývala to léto s babičkou Havelskou a se sestrou. „Bábinka si ráno pustila tranzistor a slyšela všeobecně známé hlášení z pražského rozhlasu. A ona si myslela, že je to nějaká rozhlasová hra, že to není pravda.“ 

Ještě ten den přijeli pro pamětnici rodiče a celá rodina odjela domů. „Když jsme přijeli do Brna, tak jsme viděli na konci Křenové ulice na mostě stát tanky, ale víc vojáků jsem neviděla.“ Pamětnice vzpomíná, že do konce prázdnin ji rodiče nechtěli nikam pouštět.  Jediné její cesty vedly v tu dobu do obchodu. „Dávaly se věci na příděl, takže každý z rodiny tam šel, aby koupil ten jeden balíček mouky a jednu lahev oleje, protože víc se nedávalo.“ Sama pamětnice strach, ani obavy z budoucnosti neměla. Na to, aby celou situaci plně pochopila, byla ještě moc malá. 

Společná práce architektů Fuchsových

Pamětnice vzpomíná, že když byla malá, neměl její tatínek o zakázky nouzi.„Tatínek byl velice pilný, kromě toho, že pracoval v SÚRPMO (Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů), tak měl ještě dlouhou dobu svůj soukromý ateliér. Když se vrátil večer ze zaměstnání, tak se navečeřel, podíval se na zprávy, promluvil s rodinou a pak si sedl ke svým soukromým pracím a rýsoval třeba ještě do desíti, do jedenácti.“

Bohuslav a Kamil Fuchsovi spolu na několika projektech spolupracovali. Jednalo se například o obchodní dům Dyje ve Znojmě. Pár staveb Bohuslava Fuchse prošlo po letech rekonstrukcí pod vedením jeho syna. Pamětnice vzpomíná například na rekonstrukci Zotavovny Morava v Tatranské Lomnici, kam společně s tatínkem jezdila a učila se lyžovat. Budova, kterou navrhl ve 30. letech minulého století Bohuslav Fuchs, prošla rekonstrukcí v letech 1973 - 1981.

V pozdějších letech jejich společné tvorby také vytvořili spolu s Alenou a Mojmírem Korvasovými návrh nové budovy Národního divadla v Praze. Projekt však nebyl nikdy realizován. Jedním z důvodů byla také smrt Bohuslava Fuchse, která rodinu velmi zasáhla. Bohuslav Fuchs zemřel 18. září 1972. Na jeho pohřeb vzpomíná pamětnice pouze mlhavě. Pamatuje si ale, že to byla velká společenská událost. 

Byť byla železná opona, skulinky se našly 

Rodina Fuchsova však nebyla pouze rodinou známých architektů. Maminka pamětnice Věra Fuchsová byla filoložkou. Jako průvodkyně jezdila do různých, převážně socialistických států, jako tlumočnice pracovala na veletrzích, obvykle u francouzských firem. Spolupracovníky z veletržního stánku zvala často na večeři k Fuchsovým domů. Pamětnice vzpomíná například na „dámy od Diora“, které u nich večeřely. Díky veletrhům měla rodina  zahraniční přátele a pamětnici se tak podařilo navštívit již v dětském věku Francii. „Byť byla železná opona, tak se skulinky našly. Dítě režim pustil spíš, protože věděli, že ho tam rodiče nenechají.“ Cestovat sama se nebála. Dodává, že jediná nepříjemnost, která ji jako maladou cestovatelku potkala, byla ztráta výjezdní doložky. I to se ale nakonec vyřešilo.

Pavla Seitlová měla už jako malá nadání na jazyky. Chodila na základní školu Janouškova, která  v 60. letech měla rozšířenou jazykovou výuku. Poté navštěvovala Gymnázium Elgartova v Husovicích, kde své jazykové dovednosti dále rozvíjela. Vysokoškolská studia absolvovala na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně (dnes Masarykova univerzita), kde se věnovala francouzštině a němčině. 

V rámci školy dvakrát vycestovala na zahraniční studijní pobyty. Ten první v NDR pamětnici moc nenadchnul. Úplně jiný pro ni byl druhý pobyt ve Francii, který absolvovala v posledním ročníku svého studia. „To byl úplně jiný život. Poprvé jsem tam bydlela na opravdových kolejích mezi studenty a chodila do menzy, což jsem neznala.“ Na otázku, zda ji někdy lákal život v zahraničí, odpovídá: „Víte, že ne? Já jsem vždycky byla strašně zakořeněná tady. “ 

Nic zlého si z mládí nepamatuju 

Po ukončení studia nastoupila do Moravského zemského muzea na oddělení muzeologie, kde má na starost hlavně překlady. Revoluční rok 1989 prožila už jako zaměstnaná. Opakovaně chodila na demonstrace na náměstí Svobody, svoji podporu vyjádřila také stávkujícím  studentům. „Vraceli jsme se z návštěvy a šli jsme kolem studentských kolejí. A protože sestra nám sebou dala koláče, tak jsme je zanesli těm studentům. To se tak tehdy dělalo, že lidé nosili studentům, kteří měli okupační stávku, koláče, buchty, pití.“

Pavla Seitlová v současnosti žije v Brně. Objevuje nové příběhy o svých rodinných příslušnících a snaží se starat o odkaz rodiny Fuchsových. Na svou rodinu vzpomíná hezky. „Jsem ráda, že jsem mohla vyrůstat v takové rodině a prostředí. Ne všichni vrstevníci měli takové štěstí, neměli tak pěkné dětství a mládí, jako jsem měla já. Doba tomu příliš nenahrávala, ale rodiče mi vytvořili prostředí, na které můžu vzpomínat. Nic moc zlého si z mládí nepamatuju.“

V roce 2025 probíhaly oslavy 130. výročí narození Bohuslava Fuchse. V rámci oslav absolvovala Pavla Seitlová několik veřejných vystoupení, kde mluvila o osobnosti jejího dědečka.Ve stejném roce uplynulo třicet let od úmrtí Kamila Fuchse. Na popud Pavly Seitlové tedy proběhla také výstava, která představila jeho dílo.