Frideta Seidlová

„Celkem v táboře bylo asi 300 lidí a skoro všechno to byly rodiny. Měli jsme k dispozici dva, tři různě velké baráky. Vypadalo to tak, že jsme spali v tom velkém domě a spali jsme ve dvou řadách naproti sobě. Každý jsme měli tu pryčnu pro sebe a tatínek obstaral, abychom se tam vešli, a postýlku jsme měli uprostřed a stůl vyrobil. Nikdy doma nestolařil, ale tam dělal všechno možné, protože to byl člověk, který se nebál žádné technické práce. S jídlem to bylo tak. V obchodě jsme občas dostali nějaké výrobky z mouky, občas cukr, nikdy žádné mléko ani mléčné výrobky, maso tam bylo zřídka, asi dvakrát. Byly tam solené ryby, ale ty se nedaly odsolit. A žádné tuky. Když jsme ještě bydleli ve vesnici, tak tam jsme si mohli nějaký kus šatstva, který jsme měli s sebou, vyměnit za kilo špeku. Tak jsme si vyškvařili sádlo a ty škvarky byly dobré. Takže nedostatek tuku a žádné bílkoviny celý rok.“

„Před svítáním jsme museli rychle vstát a rychle na vůz. Jeli jsme pak celý den až do setmění. Ve vesnici, kam jsme dojeli, nás pak někdo nechal přespat na slámě a druhý den jsme pokračovali dál. Utíkali jsme nejenom my tři, ale také mámina sestra s miminkem a manželem a ještě s bratrem mého otce. Ti všichni se shromáždili u nás, když začala válka, abychom byli pohromadě. A tak jsme všichni na tom jednom voze putovali přes celé Polsko až na hranice.“

„Vojáci k nám přišli jednou v noci. Byli to velmi slušní dva uniformovaní mladíci. Velmi slušně nám řekli, abychom si sebrali svoje věci a šli s nimi. Ptali se nás, kde jsou muži, my jsme odpověděli, že na nočních službách. Tak nás poslali, abychom je informovali, kde budeme, a aby po práci za námi došli. To byla dobrá zpráva. Takže naši šli ihned vyřídit, že mají mužové za námi přijít – to znamená můj otec a manžel od tety s miminkem.“

„Nemá se umírat, nemá se vzdávat, má se bojovat. Když chtěl být zabitý, měl nejdříve bojovat. Takhle jsem to chápala. A dodneška, když se to oslavuje a já slyším, že se obětoval, tak si říkám proč? Stejně byla normalizace, stejně to všechno proběhlo tak, jak to proběhlo. Já vím, že byl hrdina, ale nebyl jediný. Byl po něm ještě jeden, a o tom se nemluví. I v zahraničí byli takoví. Konečně dneska v Orientu je to docela obyčejný způsob protestu, nechat se upálit. Souvisí to také s malým oceněním života.“