Hermann Sehr

* 1938

  • „Člověk si musí uvědomit, že Německo prohrálo válku. Osada Boden měla jen deset domů, z toho pět sedláků uprchlo hned po válce do Bavorska – báli se, že by mohli být posláni na práci do vnitrozemí. Jeden prázdný dům dostala jako náhradu moje matka. Ve vesnici byli najednou tři čeští sedláci, kteří převzali dvory po Němcích, tři místní sedláci a my, děti. Pamatuji si, že nás dohromady bylo tak pět šest dětí. Polovina Češi, polovina Němci. Vesnice pro nás byla jedno velké hřiště. Prázdné domy, tam jsme si jako malí hráli. Byli jsme zvědaví, co se kde děje, tak jsme jako psi táhli dědinou. Zlé bylo, že němečtí sedláci, kteří se báli, že budou muset na práci do vnitrozemí, tam jen tak zanechali svoje zvířata a dobytek. Matka pak poslouchala, jak krávy bučely, protože je nikdo nedojil. Pamatuji si, že jednou přišla se dvěma velkými kýbly plnými mléka, toho jsme měli až dost. Už jsme ho ani nemohli pít, jenom jsme prsty lízali nahoře smetanu.“

  • „Bylo to něco úplně nového, jak si můžete představit. Mně se tam líbilo, i když většině se do armády nechtělo. Učil jsem se hudbu, jen tak bokem jsem mohl studovat hudbu, měl jsem na to čas a ještě mě podporovali. A s orchestrem jsme měli krásná vystoupení, o nichž ještě dnes můžu vyprávět. Měl jsem i dobré kolegy. Byli jsme muzikanti, ne militaristé.“

  • „Rozhovory se starými lidmi byly moc zajímavé. Moji staří houslařští mistři totiž byli ve světě. Prošli ho celý, vyráběli nástroje nebo je opravovali od Budapešti přes Vídeň po Helgoland. Jejich horizont byl jinačí. S takovými lidmi si člověk rád povídal. Dovedli rozpoznat, co je dobré, a co je špatné. Znali lidi. Člověk se s nimi mohl bavit o čemkoliv, nebyli to žádní fanatikové. S těmito lidmi jste si taky mohli povídat o tom, co je krásné, a co krásné není. To pro nás, výrobce nástrojů, bylo velké téma, jako houslař to máte v oku. Když někdo vyrobil šneka, musel být krásný. Mohl se také vyfrézovat, mašina možná všechno udělá přesněji, ale ruka to udělá krásněji. Když někdo namaloval obraz, dalo se říct, je to krásné, není to krásné. Dneska je všechno krásné tak nějak abstraktně. Když jsme dříve mluvili o hudbě, to bylo krásné. Muselo nám to dávat smysl.“

  • „Na náš bývalý domov jsme se dívali přes hranici. Boden byl jenom pět set metrů od hranice. V roce 1950 domy ještě stály, i když už byly všechny prázdné. Češi, kteří tehdy převzali hospodářství, se zase odstěhovali do vnitrozemí. Celá vesnice byla prázdná, jenom holubi kroužili mezi jednotlivými staveními. Později také zdivočeli. Tak jsem to mohl porovnávat, jak se z nich znovu stali divocí holubi. Myslel jsem ale na to, že tam byl můj život. Na jaře, když kvetly třešně, se dalo poznat, že tam dříve byla vesnice, kde žili lidé. Kde jsem dříve žil i já, kam ale už nemůžu. To jsou myšlenky, které mě napadají velmi často, pořád se vrací.“

  • „Já, malý kluk z české vesnice, jsem viděl celý svět. Nechci teď začínat vypočítávat všechny moje cesty, ale jako vojenský muzikant jsem viděl opravdu celý svět. A na to jsem pyšný.“

  • Full recordings
  • 1

    Rehau, 13.09.2019

    (audio)
    duration: 01:31:02
Full recordings are available only for logged users.

Plnokrevný chebský muzikant

Hermann Sehr
Hermann Sehr
photo: Post Bellum

Hermann Sehr se narodil 8. června 1938 v Bernarticích na Tachovsku v západních Čechách. Jeho rodiče však žili na Chebsku, nejprve v Altalbenreuthu (Mýtina) a později v bývalém celním domku v Bodenu. Hermann měl ještě jednoho mladšího bratra. V roce 1941 jejich otec padl ve válce a matka Barbara zůstala na chlapce sama. Po skončení války se museli přestěhovat do osady Boden. Dne 8. srpna 1946 se matka se syny rozhodla utéct do Bavorska, protože se bála odsunu do sovětské zóny. Až do roku 1952 rodina přebývala v nouzovém bydlení v Neualbenreuthu. V letech 1952 až 1955 se Hermann Sehr učil v houslařské dílně v Bubenreuthu, kterou vedli houslařští mistři vysídlení z Lubů u Chebu. Zde se také naučil hře na dechové nástroje, což mu otevřelo cestu ke kariéře armádního hudebníka v bundeswehru. Za své zásluhy získal četná vyznamenání, mj. v roce 1992 zlatý čestný kříž německé armády. Je ženatý a nyní už také spokojený dědeček.