PhDr. Ilja Šedo

* 1951

  • „Nicméně pořád se ten režim zdál jakoby velice silný a velice tvrdě dokázal potlačit veškeré projevy odporu. Bylo jasné, že dokud mají v zádech ruskou armádu, která tu byla, není vůbec šance na změnu. Nevím, jestli někdo v té době si myslel, že by to mohlo někdy skončit. My jsme si to nemysleli. Byli jsme přesvědčený, že to máme do konce života. V podstatě jsme s tím byli smířený. Přijali jsme s tím náš osud, že budeme za ty ztroskotance a zaprodance až do konce života.“

  • „Chodil jsem do práce tak, že jsem jezdil tramvají ke Hvězdě [kino] a pak jsem šel pěšky přes park. Dneska je tam vodní plocha, ale tenkrát tam nic nebylo. Ale byly tam schůdky, které si myslím, že jsou ještě dneska. Pak jsem okolo Parkánu přešel do práce, protože jsme měli pracoviště v pivovarském muzeu. Takže to byla taková nejkratší cesta. Když jsem vycházel schůdky nahoru, tak jsem viděl, že tam stojí dva chlapi. Tak to už mi zatrnulo. Šel jsem dál. Vylezl jsem po schodech a chci jít po chodníku. Jeden z nich ke mně přistoupil, představil se a řekl, že půjdu s nimi. Měli tam úplně klasicky černou Volhu. Naložili mě do auta a odvezli mě na Bory [věznice]. V tom jednom křídle mě prostě zavřeli do cely. Nechali mě tam pár hodin podusit a pak si mě vzali na paškál. První výslech trval snad dvanáct hodin. Mám pocit, že mě sebrali ráno po šestý a pustili mě nějak po sedmé hodině. Vím, že jsem se dostal domů za tmy.“

  • „Mohlo být okolo desáté hodiny. Za Kasejovicemi v lesíku byla taková přidružená výroba či malý podnik, kde místní něco dělali, ale vůbec nevím co. Najednou jsme ale viděli, jak ti zaměstnanci všichni utíkají přes pole zpátky do Kasejovic. Říkali jsme si: ‚Pane Bože, copak se to děje? Ono někde hoří nebo co?‘ Furt jsme nevěděli nic. Nějakou hodinu to trvalo, ale najednou vidíme, že jedou tanky přes pole. Koukali jsme jako blázni, protože jsme si říkali: ‚Copak tady dělají? Vždyť není žádné cvičení‘.“

  • Full recordings
  • 1

    Plzeň, 01.03.2022

    (audio)
    duration: 01:39:27
    media recorded in project Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Snažil jsem se prožít život tak, abych se všem podíval do tváře, abych se nikdy za nic nemusel stydět

Ilja Šedo tajně vyfocen příslušníkem StB v březnu 1984
Ilja Šedo tajně vyfocen příslušníkem StB v březnu 1984
photo: Archiv pamětníka

Ilja Šedo se narodil 5. května 1951 v Mariánských Lázních ruskému emigrantovi Antonínu Šedovi. Podstatnou část života však prožil v Plzni. Když nastoupil na střední školu stavební, zastihlo jej období Pražského jara, od kterého očekával značné změny. Jako pro mnohé byly taky pro něho události 21. srpna 1968 šokem. Straně již nevěřil a ani se nedomníval, že se někdy změní. Shodou osudu však nastoupil na počátku normalizace k Pohraniční stráži, k rotě Debrník u Železné Rudy. Po dvou letech se vrátil zpátky do západočeské metropole, jenže se u něho začaly objevovat vleklé zdravotní potíže. Ve svých 22 letech si tak vyslechl tvrdou diagnózu – roztroušená skleróza, se kterou bojuje celý život. Navzdory zdravotním obtížím se přesto rozhodl postavit komunistickému režimu a podepsal Chartu 77. Státní bezpečnost jej kvůli jeho signaci pak několik let, až do pádu režimu, dlouhodobě terorizovala. Po roce 1989 vystudoval obor knihovnictví na Fakultě filozofické Univerzity Karlovy a nadále pracoval v Západočeském muzeu v Plzni, které mu velmi pomohlo s nalezením práce, když poprvé onemocněl. V roce 2022 zde nadále pracuje jako knihovník.