The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Sedláková (* 1941)

• narozena 19. dubna 1941 v obci Tis

• rodiče hospodařili na statku, kde žili po generace

• v letech 1947–1952 navštěvovala základní školu v Tisu

• měšťanku absolvovala v letech 1952–1955 v Habrech

• v letech 1959–1961 pracovala v místním JZD

• při zaměstnání absolvovala dvouletou školu v Hlinsku

• v roce 1961 neúspěšně žádala o propuštění z JZD

• v roce 1961 se vdala za zootechnika Josefa Sedláka a odstěhovala se za ním do Šiškovic

• manžela přijali roku 1964 do Výzkumné stanice pro chov koní ve Slatiňanech

• od roku 1969 pamětnice pracovala na poště

• v roce 1989 manžel Josef Sedlák tragicky zemřel při pádu z koně

Anna Sedláková, rozená Tourková, přišla na svět 19. dubna 1941 v obci Tis nedaleko Havlíčkova (tehdy ještě Německého) Brodu. Své dětství, společně s bratrem Františkem a sestrou Blaženou, prožila na rodinném hospodářství, kde předchozí generace obhospodařovaly půdu již po dlouhých dvě stě let. Rodičům během války pomáhaly s prací také všechny tři děti. „Byli jsme na to zvyklí a nikdo tomu nepřikládal žádnou váhu, že by to neměl udělat. Prostě na vesnici to bylo zvykem, děti byly zvyklé pracovat.“

Londýn se poslouchal v noci a děti kvůli tomu nemohly spát

Nacistická okupace a zřízení protektorátu v roce 1939 se v zemědělské rodině projevily především v rovině neustálého strachu, v udávání a v omezování živočišné i rostlinné výroby. Hospodáři v té době museli odevzdávat tzv. kontingenty, přesně stanovené dodávky jídla, „protože Hitler potřeboval pro armádu dostatek potravy“, a vše ostatní, co zbylo, bylo spočítáno pouze na členy statku. Německým kontrolám se nebylo jak vyhnout a rodiče i děti rodiny Sedlákových se s nimi dostávali do kontaktu denně, a to dokonce i při obědě. „Němci měli všechno precizně zařízené. Za námi, u nás se říkalo za humny, byla německá hlídka a měli postavený i domek, kde žili, a stravovali se po domech. Museli jsme jim poskytovat stravu. Do jednoho domu přišel voják, zasalutoval a musel dostat jídlo s rodinou, aby náhodou nebyl otrávený, prostě to, co jedla rodina, musel dostávat i on.“ Stálá hlídka kontrolovala i stodolu, „jestli tam není někdo ukrytý“, a výjimečné nebyly ani zbraně – „jakmile se tam něco pohnulo, skočila kočka, tak už tam stříleli“.

Stejně jako všechny potraviny, i počet dobytka byl na statku stanoven podle počtu členů domácnosti. Zejména krávy byly důležité pro mléko, aby rodina byla soběstačná. Němci však na statku rodiny, jak vzpomíná Anna, „zaplombovali“ odstředivku na mléko, „aby se odvádělo kvalitní mléko pro armádu“. Ta byla však pro rodinu velmi důležitá pro výrobu másla a smetany. Díky vlastnímu ovoci a zelenině na zahradě rodina nikterak netrpěla hladem, a o jídlo se tak občas dělila i se známými z Prahy, kteří následně pašovali potraviny přes některé pracovníky na nádraží a pod hrozbou „šťáry“ je pak převáželi. Jednou pro ně po celé vesnici sháněli i vajíčka.

S válečnými časy má pamětnice spojenou také špatnou dostupnost lékařské péče a hrozbu nemocí. Anna nejvíce vzpomíná na nebezpečnou tuberkulózu. Nejen na vesnici na ni prý umíraly celé rodiny a často byla nositelem nákazy nemocná kráva, živitelka vesnice. Až později se situace zlepšila – s nástupem očkování skotu. Už za T. G. Masaryka byla založena tzv. Masarykova liga pro snímkování tuberkulózy, kam pamětnice jako malá dívka docházela na pravidelné kontroly.

I přes toto „období strachu“ vzpomíná na své dětství s pokorou. „Jako děti jsme měly svoje dětství, to nemůžu říct. Vnímaly jsme ale ten strach rodičů a všechno kolem, co se dělo.“ Mezi denní chleba rodiny patřil také poslech zakázaného a rušeného rádia Londýn. To se poslouchalo především v noci a děti kvůli tomu nemohly spát, což zlobilo maminku Aničku.

O odboji a partyzánských hnutích na Vysočině se prý lidé dozvídali postupně až po válce. Anna si vybavuje školní odhalení památníku u Leskovic, kde byli krutě postříleni parašutisté – rudoarmějci. Stejně tak i vyhlazení obce Ležáky: „Když šel kouř, tak čeští hasiči jeli zachraňovat, ale bohužel, už tam nebyli puštěni. A velitel, který tomu velel, tak si tam postavil pak chatu a byl odvelen do Maďarska, kde ho potom někde zastřelili Maďaři. No a ta chata tam stojí dodnes.“ Anna Sedláková dále uvádí, že její budoucí manžel Josef Sedlák se narodil 2. března 1939 v porodnici v Pardubicích, ve stejné době jako Maruška Švandová z Ležáků.

Zakukala kukačka v hodinách a rudoarmějci po ní stříleli

A to jediné dobré, co válka přinesla? Anna se slzami v očích vzpomíná na památnou píseň Jaromíra Vejvody „Škoda lásky“, se kterou nás poznal celý svět. Muzikanti skladbu hráli před bojem pilotům v Anglii, „protože nevěděli, jestli se vrátí. A tahle písnička tak zlidověla, že ji hráli ve všech jazycích. Francouzi, Američané, Angličané. A nikdo nevěděl, kdo ji složil – že ji složil náš pan Vejvoda. To bylo takové naše malé vítězství.“

Příjezd Rudé armády a konec války, doma předznamenáván „chrčením“ rádia Londýn, byl hlavně pro tatínka pamětnice radostnou událostí. Všude kvetly bezy, bylo veselo, ale také to bylo vykoupené tím, že „nejvíce lidí padlo na konci války“. Celou rodinu vojáci nečekaně probudili uprostřed noci boucháním na vrata, aby se mohli na statku najíst a umýt po cestě. „U nás byla dvě auta, maminka jim tam nosila vodu, aby se umyli. A to jídlo. Oni naše jídlo moc neznali, ale umytí a tak, to uvítali, protože po té cestě byli unavení a zaprášení z toho, jak cestovali z velké dálky. A tak můj táta je strašně vítal, říkal, že teď už bude všechno v pořádku, teď už bude dobře.“ Vojáci Rudé armády byli z různých končin a setkali se u českého lidu s výdobytky, které viděli poprvé v životě. Anna s úsměvem na tváři vzpomíná na jejich ruce plné hodinek, protože neznali hodiny a pořád opakovali jen „davaj časy“. „Nebo brali i ty, které nosili starší pánové ve vestě. Pro ně to bylo něco nového. A v jednom domě se stalo, že zakukala kukačka a oni do ní stříleli, protože to neznali.“

Dodávky vyšší než za Hitlera

Radost z konce války však narušil v rodině rok 1948 a postupné znárodňování, týkající se zpočátku statků nad sto hektarů. „U nás ve vsi jeden takový statek byl, čili domácí se museli odstěhovat a založil se tam tzv. státní statek. Začali tam hospodařit úplně jiní lidé, ti původní všichni odešli a bohužel za krátkou dobu bylo znát, jak se tam hospodaří – všechno se odnášelo a mizelo.“ Rodina dostala na obnovu země po válce alespoň „portlandský cement“ a díky tomu si mohla vybudovat na svém statku moderní vodovod. Pro Annu Sedlákovou jsou první léta po válce především vzpomínkou na povinnou školní docházku, konkrétně na základní školu v Tisu (1947–1952). Vzpomíná s úsměvem na své a sestřiny studené holínky, protože v té době se vytápěly pouze třídy a boty stály celou dobu v chladu na chodbě. Do školy chodily v té době děti i v sobotu a měly volné čtvrtky. Po základní škole navštěvovala pamětnice měšťanku v nedalekých Habrech (1952–1955) a po ní hned musela nastoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD).

V době počínající kolektivizace rodina musela odvádět „povinné dodávky“, které byly prý ještě vyšší než za Hitlera. Kdo je nesplnil, ten si v obci nemohl zabít prase, a tak většinou komunistická strana donucovacími prostředky hospodáře přesvědčila, aby do družstva vstoupili. Annin tatínek tuto dobu nesl velmi těžce, což se odrazilo i na jeho fyzickém zdraví. Trpěl žaludečními vředy a posléze prodělal i lehkou mrtvici.

Zakládání JZD nikoho na vesnici neminulo a podle pamětnice tím „vesnice dostala zásah, ze kterého se těžko vzpamatovává, protože vazby byly zpřetrhané a lidé vůbec nevěděli, co s nimi bude, protože se tam pracovalo za minimální výdělek a nebylo kam odejít“. Zakládání prý probíhalo na principu „násilí, povinnosti a zastrašování“. V Tisu byli v té době přímo vystěhováni dva sedláci: „Jeden se vůbec nevrátil do vsi, byl mu zbourán barák, a druhý se tedy vrátil, ale psychicky zlomený. Vůbec se nestýkal s lidmi a byl tak psychicky vyčerpaný, že už nikomu nevěřil a s nikým se nechtěl bavit.“

Když Anna absolvovala školu, bylo jí teprve čtrnáct let a vybavuje si, jak si v té době přála „něco vidět a něco zažít“. Po škole však musela ihned nastoupit do družstva a stát se součástí koloběhu nekonečné a nikdy nekončící zemědělské práce. „Práce to byla těžká. Sázelo se ručně, i dobývání brambor, byla to všechno ruční práce. Potom tam bylo i žito, ječmen, oves, protože se musela vyživovat zvířata, šrot, všechno se vozilo do mlýna mlít, to bylo i za války těžké, mlynář se bál něco mlít načerno, všude bylo vyhlášení pod trestem smrti. Bylo vždycky vyhlášeno, kam se půjde pracovat, a té techniky bylo málo.“

V šestnácti letech se Anně naskytla možnost pokračovat ve studiu na dvouleté škole v Hlinsku, kam se chodilo od října do dubna, a v létě pokračovat v práci u JZD. Pamětnice byla na této škole s „výbornými profesory“ dva roky a poznala tady i svého budoucího manžela Josefa Sedláka. Další „jiný svět“ představovala zimní brigáda průvodčí tramvaje v Ústí nad Labem. Pamětnice si tak přilepšila k mizerné výplatě v JZD. „Jednotka byla osm korun, takže ono když se vydělávalo patnáct korun denně, tak mladý člověk z toho byl nešťastný, když jsem viděla, jak ti, kteří jezdí někde do fabrik, vydělají daleko víc.“

Odchod z JZD a rodné vsi si Anna s budoucím manželem naplánovala po svatbě v roce 1961. Jejich společné kroky vedly do východočeské vesničky Šiškovice, poblíž Chrudimi, kde žili manželovi rodiče. Odejít z družstva však nebyla jednoduchá záležitost. Pamětnice má dodnes schovaný „zamítací“ nebo také „výhrůžný“ dopis z družstva, které nesouhlasilo s jejím odchodem: „Když jsem chtěla odejít, dostala jsem výhrůžný dopis, jestli chci tedy následovat manžela, že budou rodiče vyloučeni z družstva, protože nezajišťují počet lidí, kteří by to měli obhospodařovat. Takže jsem nemohla nikam nastoupit, neměla jsem rozvázaný pracovní poměr.“ I když na svůj posudek dodnes vzpomíná jako na „ránu osudu“, přece jen se rozhodla začít nový život a poté se přestěhovala do Šiškovic.

Teď už bude dobře

Manžel Josef Sedlák pracoval před vojenskou službou u okresu jako zootechnik, ale protože tato funkce vyžadovala vstup do komunistické strany, byl propuštěn a nastoupil do Výzkumné stanice pro chov koní ve Slatiňanech. Po třech letech dostali manželé deputátní byt ve Slatiňanech u zámku a koňských stájí, kde Josef Sedlák pracoval, a postupně se vypracoval až na vedoucího. „Ke koním měl velký vztah a jezdil i závody.“ Zanedlouho se Anně narodili syn Jaromír (1962) a dcera Jitka (1965). Během krátkého uvolnění politické moci v šedesátých letech, kdy „se začalo volněji dýchat“, mohli dát syna i do skautského oddílu, do té doby zakázaného.

Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa zastihla oba manžele při natáčení filmu „Lišáci, Myšáci a Šibeničák“ v Krkonoších, kde byli potřeba na zapůjčení koně: „To bylo také hrozné zklamání. Co neurčilo KSČ, to bylo špatně.“ Do křížku s politickou mocí se však rodina nikdy přímo nedostala.

Od roku 1969 Anna Sedláková pracovala jako poštovní doručovatelka v terénu a s výučním listem z poštovského učiliště strávila dalších šest let u poštovní přepážky. Pamatuje si, jak krásné prostředí stájí a hraběcího parku působilo na její známé: „Vždy někdo přijel a říkal, že si tu žijeme jako v ráji. Ale bohužel, ráj to úplně nebyl, protože ty příjmy byly minimální. V zemědělství byly všude nízké platy. Ale jelikož jsme byli zvyklí pracovat, tak jsme tam měli i prase, kuřata, holoubata a o to jsme se ještě při práci museli starat.“

Některé potraviny se nedaly sehnat vůbec – například telecí maso, a tak děti vyrostly z velké části na holoubatech, domácích kuřatech a slepicích. Lidé z vesnice na tom byli prý lépe, co se týče jídla, ale lidé z města, pracující v Transportě, si vydělávali více peněz. „Zemědělec byl vždycky někým utlačovaný. Přestože byli hrdí, že je tam hřebčín, ty platy byly skutečně minimální,“ vypráví Anna Sedláková.

Prostředí parku ve Slatiňanech často využívali i filmaři. Roku 1958 se zde natáčel film „Smrt v sedle“, v roce 1973 „Počkám, až zabiješ“ a v osmdesátých letech český seriál z prostředí koní „Dobrá voda“ od režiséra Františka Filipa. Zvlášť na natáčení seriálu vzpomíná Anna velmi ráda. Jízdy na koních za herce totiž suplovali zaměstnanci hřebčína a mnozí spojovali osudy postav s reálnými lidmi z jeho okolí: „My jsme si říkali, že je to napsané jako pro lidi, kteří tam skutečně pracovali.“ 

Zdrojem zábavy byla i první televize, kterou si manželé koupili za kampaň v cukrovaru, a zdroj informací představoval pro pamětnici v té době především deník Zemědělské noviny. Informace o protirežimních aktivitách, jako byla Charta 77, se k manželům Sedlákovým moc nedostávaly, ti se spíše „zaměřovali na to, co nám dělá místní politika a proč nám ti lidé ubližují“.

Člověk nevěděl, jestli tomu může věřit

Rok 1989 byl pro Annu Sedlákovou těžkým obdobím. „Člověk už nevěděl, jestli tomu může věřit. Ta důvěra v to byla, bohužel se pak rychle zklamala.“ V roce 1989 slavil manžel Josef padesáté narozeniny. Děti už měly své rodiny a své děti a v té době se zdálo, „že už bude jenom dobře“. Manžel odjel na předkolo závodu Zlatá podkova na Moravu, ze kterého se však už nikdy nevrátil... Po pádu z koně druhý den v nemocnici zemřel a Anna Sedláková se musela o všechno postarat sama. V té době jí pomohl hlavně hřebčín, a protože neměla řidičský průkaz, musela ve svých devětačtyřiceti letech absolvovat autoškolu společně s osmnáctiletými dětmi. V těžkých časech jí také pomohla její životní energie, optimistická povaha a neustálý elán, který jí nechybí ani dnes.

V současnosti se pamětnice občas pozastavuje nad dnešním zemědělstvím, které je plné chemie, a humorem v televizi, zejména nad vtipy o druhé světové válce: „Tohle my říct v té době, tak to by bylo něco strašného! Rodiče by byli trestaní, my bychom byli trestaní, to bylo něco tak hrozného, a dneska se tím lidé baví a smějí se tomu. Bohužel.“ Válka je také to, před čím Anna Sedláková varuje, protože „je to utrpení všech lidí, nejen vojáků na frontě, ale i těch ostatních“.