The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Terezie Sedlačíková (* 1932)

Já bych tam bývala stejně nezůstala, my jsme byli čtyři děcka, to by nás bývalo bylo neuživilo.

  • roz. Hubená

  • narozena v roce 1932 v Novém Přerově

  • chorvatská rodina

  • německá, následně česká škola

  • otec za války sloužil v Hodoníně, nevrátil se po válce

  • konec války úkryt ve vinném sklepě

  • vysídlení v roce 1948 do Dětřichova

  • práce v Moravolenu v Hanušovicích

  • manžel Čech, s dětmi mluvili česky

Terezie Sedlačíková (*1932) 

         Paní Terezie Sedlačíková se narodila roku 1932 v Novém Přerově. Její rodina patřila k chorvatské menšině, která na jižní Moravu přišla už v 16. století. Většina obyvatel Nového Přerova se živila prací v zemědělství. Tak také rodiče malé Terezie měli své hospodářství a bylo samozřejmé, že při zajišťování jeho chodu jim pomáhaly i jejich děti. „Měli jsme malé zemědělství, pár hektarů pole, rodiče dělali na poli. Když byla řepná kampaň, tatínek šel přivydělat nějaké peníze. Musela jsem na jaře pást husy, potom telata, když jsem byla větší. Tam, kde jsme pásli husy a telata, jsme si většinou hrávali. Už ani nevím, na co jsme si tam hráli, většinou na panáky, tam, co byla cesta, jsme si udělali panáka a skákali.“

            Jak se v Přerově žilo, jak vesnice svého času vypadala?Obchodů bylo víc, v každém hospodářství, ty měly v určitou dobu otevřeno, ale ne pořád. V Přerově byly také tři pekárny a dokonce i boty se u nás prodávaly. Hospody byly dvě.“

            Chorvatská komunita žila na jižní Moravě v těsném sousedství německých obyvatel. Ačkoliv Nový Přerov byl vesnicí s dominantním chorvatským živlem, žily zde i nějaké české a německé rodiny. „My jsme měli na jedné straně Němce, Krebsovi. Jejich děcka byly tak starý jako my, já jsem se kamarádila s jejich holkou, ona mluvila taky chorvatsky. Tatínek byl Němec z Novosedel,spravoval boty. Paní Krebsová uměla chorvatsky, byla Chorvatka. Její rodiče byli taky Chorvati, koupili si dům v Rakousku, bydleli tam, rodina potom odešla k nim. A na druhé straně jsme měli Čechy, Nešporovi. Děti mluvili taky chorvatsky, hráli jsme si v chorvatštině. Nešporová byl Češka, ale jestli jeho rodiče byli Chorvati, nevím. S ní jsme mluvili jenom česky, ale s panem Nešporem chorvatsky.“

            Tři chorvatské vesnice byly slovanské ostrovy v jinak německém moři. „Když jsme tam  šli (do nedalekých Novosedel), tak ta německá děcka po nás házela kamení, já jsem tam nerada chodila. Už na začátku vesnice, jak byl železniční přejezd, tam bylo na domku děcek a ty po nás vždycky házely kamení. My jsme tam chodili k řezníkovi, maminka mě tam kolikrát posílala na poštu, protože my jsme neměli poštu. Já jsem tam chodila nerada.“

            Moravští Chorvaté jsou národ velmi zbožný. Velmi si také zakládají na svých pestrých krojích, a tak každá neděle pro ně byla slavností. „Každá Chorvatka si kroje dělala sama, i maminka. Dokonce i střapce na šátkách si sama vyráběla. Na nedění chození do kostela mi také ušila kroj. Vypárala sukni, co už nenosila, a oblékla do ní. Před válkou byl v Přerově český kněz, jmenoval se Václav Tomec. Po Mnichovu ale musel Přerov opustit, i učitelé, všichni  šli pryč. To si pamatuju, jak ho doprovázeli na nádraží do Novosedel, s koňmi i kuchařkou.“ Místo něj spravoval farnost německý kněz Lambert z nedalekých Novosedel.

Jak se u Chorvatů slavily Vánoce, Božić? Paní Sedlačíková vzpomíná: „Maminka uvařila ovoce, upekla vánočku. Na Štědrý den toho moc nebylo, tak jak je dnes. Na Vánoce jsme měli husu, na Štědrý den byla jenom vánočka a ovoce. Maminka ještě udělala kompot, jinak nic. Drželi jsme půst a večer se něco snědlo. Šlo se na půlnoční, ta byla vždycky. Bratr byl muzikant, hráli ve sboru vždycky po ulici, před půlnoční chodili po vesnici a vyhrávali. Já jsem tam na půlnoční ani nechodila, byla jsem ještě děcko.“

            Když došlo k zabrání Sudet a jejich připojení k Německé říši, bylo malé Terezii teprve šest let. Právě nastoupila do školy, tehdy ještě české. „Ještě nám rozdali český slabikáře a za měsíc nám to sebrali a čeští učitelé museli pryč.“  Krutá válečná realita se však za nedlouho měla rodiny dotknout ještě mnohem vážněji. Otec, který během Mnichovské krize mobilizoval a až do obsazení pohraničí sloužil na hranici, „zavolali ho na hranice, byl českým vojákem. Předtím dělali na  silnici jakési zábrany proti tankům,“ byl nyní povolán do německé armády. S ním také jeho dva synové. „Otec byl v Hodoníně u koní. Pak se ztratil, nevíme o něm nic. Nejstarší brat se dostal až do Ruska, rukovat musel i mladší. Ten byl po válce zavřený v lágru v Mikulově.“

            Válka zásadně změnila životy všech rodin v Novém Přerově. Hodně chorvatských mužů bylo povoláno do wehrmachtu, ženy a děti musely převzít jejich povinnosti. „Ženský musely dělat na poli, musely se o nás starat.“  Mnozí se z války nevrátili. Často se v novopřerovském kostele konaly zádušní mše. „V kostele byly fialový ubrusy, dali tam kvítka, jak kdyby tam byla rakev, svíčky tam dali, udělali rekviem za padlého. Já si nepamatuju, že by kterej padl, že by ho dovezli dom.“

Jednou se maminka dostala do problému, protože v kostele zpívala českou písničku. „Zůstala tam po mši a zazpívala si českou písničku. Kdosi jí udal a tak jí pak zavolali na obecní úřad a tam jí domlouvali, že to němá dělat, že by měla potíže, kdyby zpívala česky.“

         Paní Sedlačíková také přibližuje osud novopřerovského žida.  „Pamatuji si, jak pro něho přišli gestapáci. Byl tak nastrojený, jako kdyby šel nevím kam, už se nevrátil. I bílé rukavice měl, to vím jako dneska. Pak se ztratila i jeho manželka, měli tam také babičku, i malého chlapečka měli.“

            Protože Nový Přerov leží přesně na hranici s Rakouskem, na konci války se i jeho obyvatelé, kteří nebyli povoláni na frontu, mohli na vlastní kůži přesvědčit, jak vypadá válka. Obcí totiž procházela fronta, kdy na jedné straně stála ustupující německá armáda, na druhé nově přicházející Rusové. Malá Terezie se s matkou a sestrou po dobu bojů schovávaly ve vinném sklepě. „Na faře bydlely Němky, chlapy měly na vojně, maminka se s nimi dosti znala. Ony prosily maminku, jestli nemůžou s námi do sklepa, měly malinký děcka, maminka je vzala. Náš sklep byl hranicích, tam se to střídalo, přišli Rusové, prohledávali sklep, my tam byly samé ženské a děcka, a hned zase Němci. Byly jsme tam nevím jak dlouho, fronta tam stála asi 14 dní. Jeden den přišel soused, poklízel nám dobytek, krávy dojil. Donesl nám jídlo, přišel přes frontu a maminka povídá, že když  se mu nic nestalo, tak že ona tam už nebude a půjde k tetě a sestřenici do jejich sklepa. Měly jsme tam ještě dva velký chleby, maminka si je dala na záda a šly jsme přes frontu do těch druhých sklepů a tam jsme byly až do konce. Druhý den dali Němci miny, už bysme nemohli projít,  maminka byla ráda, že jsme se dostali do toho druhého sklepa. Tam už byli furt Němci, tam byl větší klid, mohli jsme na záchod za sklep.“

„Jak jsme šly s maminkou do toho druhého sklepa, Němci byli v  příkopech, trčely jim jenom hlavy, hulákali na nás, že máme jít pět metrů od sebe, ale my byly děcka, držely jsme se maminky. Sem tam nějaká kulka zahvízdla, ale mně se to ani nezdálo strašidelný, když jsme šly přes tu frontu.“ Jeden soused v té době stál s ruskými vojáky na kopci, odkud Rusové ostřelovali německé pozice. Soused uviděl, že přes pole jdou Chorvaté a řekl to ruskému veliteli. „Rusové potom přestali střílet, velitel jim dal rozkaz, aby nestříleli, něž jsme prošly přes tu frontu.“

Po skončení bojů se ruští vojáci utábořili u Starého Přerova v Rakousku. Jednou jela malá Terezie s maminkou na pole pro seno. „Přišel jeden Rus. To už jsme to měly naloženo, maminka to házela, já jsem na to šlapala a že půjdeme dom. Na koni přišel Rus z toho dvora z Rakouska a že musíme  tam k nim s tím senem. Tak jsme šly, já jsem se tak strašně bála, když jsem ho uviděla, tak jsem se schovávala za maminkou. Jeli jsme do Starého Přerova, jeden Rus tam čekal a maminka mu vysvětlovala, že nás tam poslal tamten. On nám ale řekl, že máme jít zpátky, tak jsme šly domů, byl slušný a poslal nás domů. Viděl, že ženská s děckem jsme dělaly seno, bylo mu nás líto.“

         Dům Hubených byl boji poškozen. „Nebyl v pořádku, bydleli jsme u kostela, na věži měli Němci pozorovatelnu, tak tam dosti stříleli, kostel byl dosti zdevastovaný. Před barákem jsme měli díru, velký vrata, co tam bývala, byla rozbitá, okna vymlácená.“

Rudoarmějci dokonce krátce bydleli na jejich dvorku. „Vařili si na dvoře. Jednou uvařili, já nevím, co to bylo. Já jsem byla suchá, bledá, a ten vyšší říkal, že mě musí dát najíst, že vypadám špatně. Oni mně naložili na talíř takovou hromadu a teď mě to nutili. Já jsem měla takový štěstí, jeden seděl vedle a ti druzí šli pryč, pak přišel velitel a  toho, co tam se mnou seděl, odvolal. Maminka to jídlo chytla, strčila to do trouby a potom  nevím co s tím udělala.“

         Negativní vzpomínky související s koncem války se váží také k „partyzánům“, kteří do vesnice přišli „dělat pořádek“. „My jsme nic neviděli, my jsme slyšeli, že ti lidé naříkají. K večeru maminka poklidila a šli jsme k tetě, nechtěla to  poslouchat. Také dva Rakušáky tam zabili, potom je kdesi zahrabali na poli a potom je jiní Rakušáci odvezli do Rakouska. Partyzáni se  většinou večer ožrali a tak tam řádili.“ í

Rodina Hubených byla vysídlena v létě 1948. „Měli jsme ještě  řepu na poli, tak jsme ji  sklidili, to jsme si mohli všechno vzít, i hrozny jsme obrali, všechno jsme si vzali, pak jsme to v Dětřichově rozdali.“

 „Přišli vojáci, začali to nakládat. Maminka seděla na dvoře, plakala, nechtěla jít. Bratr se rozčiloval, vyháněl vojáky, nechtěl je tam, byl to boj, ale nic to nepomohlo, naložili nás a jeli jsme, tři dni jsme jeli takový kousek do Dětřichova.“

Proč právě Dětřichov? Rodina si mohla vybrat, kam půjde. „Bratr se byl dívat, když nám řekli, že můžeme tam nebo tam. Chtěli nás dát do Pasek, potom nám nabízeli v Huzové, tam bylo dost Chorvatů, tam se mu to taky nelíbilo, baráček byl malý a divný, potom ten Dětřichov. Dali nám tam statek. Byl velký a skoro jsme to tam nezvládali, protože v Novém Přerově jsme toho moc neměli. Měli jsme 10 hektarů pole. Bratr bydlel vedle, měl taky statek.“

Po roce Terezie odešla do Hanušovic, kde pracovala v podniku Moravolen. „Mně se v té práci nelíbilo, i jsem kvůli tomu plakala.“ Postupně si ale zvykla a vydržela v něm pracovat třicet osm let. 

         Maminka Terezie Sedlačíkové měla před válkou kontakty na rakouské Chorvaty z Burgenlandu a odebírala jejich knížky a časopisy. Burgenlandská chorvatština se však od moravské odlišovala. „Mluví jinak, moc jim nerozumím. My už to měli domíchané, česká, německá slova.“

        Později, v Dětřichově už paní Sedlačíková mluvila spíše česky. „S maminkou jsem mluvila chorvatsky. S dětmi ale maminka mluvila česky, nějaký slovo v tom bylo chorvatský, děti nevěděly co a jak, ve škole se jim smáli, že některý slovo řekly jinak než česky. Dcera říkala: ‘Mluvte česky, mě se pak smějou děcka.‘“

        Podle nahrávky Lenky Kopřivové zpracoval Vladimír Kadlec, 13.12.2010

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: History and language of Moravian Croats

  • Witness story in project History and language of Moravian Croats (Vladimír Kadlec)