Mgr. Ivo Sedláček

„Tak jsme začali dělat ty akce. Druhá byla, že já jsem si vymyslel svoje muzeum v Žabčicích, kde jsem dříve žil, u kamaráda v bytě, on měl nahoře patro, velký barák a tam byly asi tři místnosti a půda. Tak jsme to tam upravili, vyčistili, udělala se tam prostě moje stálá expozice Muzeum Ivo Sedláčka. Mám z toho taky takový sborník xeroxový. Přijeli tam na zahájení, Jirka Havlíček tam mluvil a Magni tam mluvil, Josef Daněk, Blahoslav Rozbořil. Oni mně tam pomlouvali v podstatě, protože oni mně záviděli, že mám muzeum a oni nemají nic, jako. No, ale sešla se tam parta, bylo to v létě, v květnu někdy osmdesátého osmého roku. Oni přijeli z Brna, tam už Josef je vítal na nádraží, měl takovou troubu a mluvil do té hlásné trouby. Zavedl je do toho baráku, k tomu Honzovi, mému tehdejšímu kamarádovi. No a tam byl jako takový program. Celé to nafotil Rosťa Čuřík, takže je z toho sborník, dokumentace. Zase xeroxem jsme to vydali. To byly takové samizdatové publikace, i k tomu Obědu vyšel takový xeroxový sborník s těmi texty. Ještě pro pobavení jenom řeknu, že u toho mého muzea byla překladatelka ze španělštiny, to byla studentka Fildy. Jmenovala se Marcela, teď si nevzpomenu na druhé jméno, je tam napsaná. A tu jsme pozvali, aby to všechno překládala do španělštiny, kdyby náhodou někdo přijel ze Španělska. Ale nikdo nepřijel. Ale všechno, co se říkalo, ona hned záhy překládala. Takže řekl jsi větu a musel jsi počkat, až ona to přeloží do španělštiny. No, ale tak netrefili jsme se zrovna. No a tak to probíhalo. Pak se do rána do pěti pilo, protože první vlak jel ze Žabčic v pět. Tam u něho na zahradě, u Honzy. Naštěstí si toho nikdo nevšiml, nebyl z toho žádný průser, i přesto, že přes ulici bydlel bývalý major, předseda národního výboru, pan Večeřa, který, kdyby to viděl, tak asi na nás pošle policii, že to je nějaké shromáždění lidu. Ale tam přijelo dost lidí z toho Brna, i ze Žabčic tam byli kamarádi. Řekl bych, že do toho mého muzea, do toho horního bytu toho Honzy, se nacpalo třeba třicet lidí.“