Mgr. Ivo Sedláček

* 1961

  • „Tak jsme začali dělat ty akce. Druhá byla, že já jsem si vymyslel svoje muzeum v Žabčicích, kde jsem dříve žil, u kamaráda v bytě, on měl nahoře patro, velký barák a tam byly asi tři místnosti a půda. Tak jsme to tam upravili, vyčistili, udělala se tam prostě moje stálá expozice Muzeum Ivo Sedláčka. Mám z toho taky takový sborník xeroxový. Přijeli tam na zahájení, Jirka Havlíček tam mluvil a Magni tam mluvil, Josef Daněk, Blahoslav Rozbořil. Oni mně tam pomlouvali v podstatě, protože oni mně záviděli, že mám muzeum a oni nemají nic, jako. No, ale sešla se tam parta, bylo to v létě, v květnu někdy osmdesátého osmého roku. Oni přijeli z Brna, tam už Josef je vítal na nádraží, měl takovou troubu a mluvil do té hlásné trouby. Zavedl je do toho baráku, k tomu Honzovi, mému tehdejšímu kamarádovi. No a tam byl jako takový program. Celé to nafotil Rosťa Čuřík, takže je z toho sborník, dokumentace. Zase xeroxem jsme to vydali. To byly takové samizdatové publikace, i k tomu Obědu vyšel takový xeroxový sborník s těmi texty. Ještě pro pobavení jenom řeknu, že u toho mého muzea byla překladatelka ze španělštiny, to byla studentka Fildy. Jmenovala se Marcela, teď si nevzpomenu na druhé jméno, je tam napsaná. A tu jsme pozvali, aby to všechno překládala do španělštiny, kdyby náhodou někdo přijel ze Španělska. Ale nikdo nepřijel. Ale všechno, co se říkalo, ona hned záhy překládala. Takže řekl jsi větu a musel jsi počkat, až ona to přeloží do španělštiny. No, ale tak netrefili jsme se zrovna. No a tak to probíhalo. Pak se do rána do pěti pilo, protože první vlak jel ze Žabčic v pět. Tam u něho na zahradě, u Honzy. Naštěstí si toho nikdo nevšiml, nebyl z toho žádný průser, i přesto, že přes ulici bydlel bývalý major, předseda národního výboru, pan Večeřa, který, kdyby to viděl, tak asi na nás pošle policii, že to je nějaké shromáždění lidu. Ale tam přijelo dost lidí z toho Brna, i ze Žabčic tam byli kamarádi. Řekl bych, že do toho mého muzea, do toho horního bytu toho Honzy, se nacpalo třeba třicet lidí.“

  • „Na střední škole nám samozřejmě říkali, že málokdo z vás se uplatní, málokdo z vás bude mít někdy nějakou výstavu, protože tam už věděli, že je prostě pár vyvolených, kteří jsou jako ti vyvolení, tím, že říkám, musel jsi také být patřičně angažovaný, mít nejlépe tu červenou průkazku v kapse, pak jsi dostával ty státní zakázky, nebo ti umožnili udělat výstavu. Ale jinak na všechno bylo potřeba mít potvrzení, razítka. Prostě kdejaká hloupost, když jsi chtěl něco prodat, tak jedině přes Dílo, nemohl jsi to prodat volně. Když jsi chtěl výstavu, musel jsi žádat, teď tam byl cenzor, který to posuzoval. Lidi, kteří tomu ani nerozuměli, tak to posuzovali z nějakého ideového hlediska. No tak jaká tam byla perspektiva? Tak já jsem si říkal, dostuduji tu střední školu, když se zadaří, tak budu dělat někde v propagaci, nebo někde v tiskárně. Což jsem rok dělal v sítotisku, než jsem se potom dostal na ten Pajdák. Protože rok mi dali vojáci odklad a já jsem říkal, že se budu hlásit na tu pedagogickou. Tak že teda jo, když vás jako vezmou, tak půjdete na školu, když ne, tak narukujete, půjdete v září na vojnu.“

  • „Dědeček vím, že zažil první světovou válku, v tu dobu měl kolem dvaceti let a byl opravdu odveden. Často, když jsem byl dítě, mi ukazoval zranění. Granát mu vytrhl kus stehna a měl tam takový deficit hmoty, takže tím nás jako děti občas strašil, protože to nebyl příjemný pohled. Ale normálně jako chodil. Ale život jsem mu moc nezáviděl, protože zažil první světovou válku, druhou světovou válku, potom v padesátých letech kolektivizaci. Musel potom pracovat v JZD. Jednu dobu jezdil s koňmi anebo dělal na váze. Takže taková ta nepříjemná léta, dvě války a totalitu v padesátých letech si užil. Protože on zemřel až v roce sedmdesát sedm.“

  • Full recordings
  • 1

    Zlín, 07.05.2025

    (audio)
    duration: 02:21:07
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Proč se všichni ptají po smyslu života, když je každý sám jeho tvůrcem

Školní portrét, první nebo druhá třída
Školní portrét, první nebo druhá třída
photo: archiv pamětníka

Ivo Sedláček, prostřední ze tří synů Silvie a Zdeňka Sedláčkových, se narodil 1. března 1961 v Brně. Společně se spolu s prarodiči přestěhovali do většího domu v Žabčicích, který pamětníkův otec pro rodinu několik let po práci opravoval. Otec pracoval jako dělník, maminka byla v invalidním důchodu. Pamětník vzpomíná na své dětství jako na časy přežívání v opravdové chudobě. Přesto rodiče své syny ve všem podporovali. Když se nejstarší Zdeněk začal jako samouk věnovat výtvarnému umění, otec mu ve dvoře domu postavil malý ateliér. O šest let starší Ivův bratr brzy svou tvorbou oslovil odborníky z Brna. Do Žabčic za ním jezdili přátelé a výtvarníci, v ateliéru se vedly diskuse, poslouchala hudba. Zdeněk měl na Iva velký vliv, nechával ho v ateliéru tvořit své výtvarné pokusy. Seznámil ho s mnoha osobnostmi brněnské nezávislé výtvarné scény a nasměroval ho k výtvarnému umění. V roce 1984 se Zdeněk oženil a odstěhoval se do západního Německa. Ivo jezdil na přípravku do lidové školy v Brně, kde se připravoval na výtvarná studia. Po základní škole absolvoval brněnskou střední uměleckou průmyslovku. Po ročním zaměstnání v propagaci Brnosportu vystudoval Pedagogickou fakultu v Brně, obor výtvarná výchova a čeština. Na střední a později na vysoké škole s přáteli tiskli samizdaty, organizovali výstavy, bytové semináře, hudební a výtvarné akce. Po škole nastoupil jako historik umění do gottwaldovské oblastní galerie, kde se snažil i jako kurátor vystavovat mnohé autory, kteří stáli mimo tehdejší oficiální struktury. Po převratu byl v roce 1994 u vzniku Zlínské soukromé vyšší odborné školy umění. V době natáčení v květnu 2025 žil Ivo Sedláček ve Zlíně a dvacet šest let pracoval ve funkci ředitele zlínské soukromé školy. &