The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Sedláček (* 1931  †︎ 2022)

• narodil se 5. července 1931 v Liberci

• na podzim roku 1938 se rodina přestěhovala do Loun

• následně rodina Sedláčkových žila v Kladně a v Praze

• na konci války mu sovětský voják ukradl psa

• po osvobození se rodina vrátila do Liberce

• František vstoupil do skautského oddílu

• maturoval na průmyslovce v Liberci v roce 1951

• v 50. letech absolvoval vojenský výcvik jako bojový letec

• v roce 1957 byl z armády propuštěn

• roku 1958 získal práci ve Státním výzkumném ústavu tepelné techniky

• v roce 1968 založil na pracovišti pobočku Klubu angažovaných nestraníků (KAN)

• v roce 2020 žil v Liberci

• zemřel 26. ledna 2022

František Sedláček se narodil 5. července 1931 v Liberci. Jeho otec uměl perfektně německy, což mu umožňovalo, aby pracoval u místní policie – znalost němčiny byla v tehdejším Liberci nezbytná. František vzpomíná, že vztahy mezi Čechy a Němci byly dobré, ovšem jen do té doby, než v Německu nastoupil Hitler a v pohraničí začala být populární Sudetoněmecká strana.

V Liberci začal František ještě chodit do školy, ale brzy se musels rodiči odstěhovat. „No a přišel ten osmatřicátej rok a na podzim jsme museli opustit to pohraničí. Nás odstěhovali vojáci do Loun, tam složili ten náš nábytek v tělocvičně a my jsme ho nemohli nalézt. Tak jsme se přemístili na otcovu stranu k jeho matce. A můj otec byl ve službě, to byl tak zvanej SOS, chránili hranice. Pak dal vědět, že bude přeloženej do Kladna. Tak jsme se přestěhovali do Kladna, to bylo v roce 39 na jaře.“ Tam sotva vyšel František ven, aby se trochu porozhlédl, potkal kluky, kteří, když zjistili, že je z pohraničí, tak ho chtěli hned zmlátit. Naštěstí ho zachránil náhodný kolemjdoucí.

František také na válečnou dobu vzpomíná s tím, že se všichni hodně báli, a tak se zbavovali různých věcí, aby je u nich případná hlídka neobjevila. „Matka mě poslala do koloniálu, abych koupil housky. A když jsem šel zpátky, tak na zemi leželo něco zabaleného v novinách a to byla kniha [Prvních] deset let československého rozhlasu. A tam je samozřejmě fotografie Tomáše Garrigua Masaryka. Lidi se tak báli toho stannýho práva, že se toho zbavovali.“ Z Kladna se pak rodina Sedláčků stěhovala do Prahy. To už František chodil na měšťanku a moc rád vzpomíná na všechny kantory, kteří je učili s tím, že to byli ohromní vlastenci.

Konec války má pak spojený s tím, že přišel o psa. „Získali jsme psa, křepeláka nádhernýho, takový měl ty třásně, pěknej pejskek. Přišla ta revoluce, tak jsme to přežili. Pak nastalo osvobozování sovětskou armádou, ale to už to vlastně bylo hotový. Pár Němců se skrývalo na hřbitovech a tam je stříleli. No a já jsem s tim psem šel taky na procházku tou Černokosteleckou a teď jeli Rusové na nákladním autě a tam takhle stáli penzisti a oni jim hodili cigarety a pak najednou, mávali, zastavili, vyskočil voják z tý korby, přiběh ke mně a toho psa mně sebral. Prali jsme se o to a on mi ho sebral. Jsem přišel domů a byl jsem bez psa.“

Po květnu 1945 byl otec opět přeložený zpátky do Liberce a František s matkou za ním přijeli na konci července. Tam si také dodělal jednoletý učební kurz a začal se zajímat o to, jestli by se mohl dostat na průmyslovku. „Tam byla podmínka alespoň deset měsíců praxe, tak jsem se učil automechanikem.“ A v roce 1947 složil přijímací zkoušky. Jako skaut odmítl společně s dalšími sedmi spolužáky vstoupit do svazu mládeže a po únoru 1948 vnímal, že byli vyhazováni výborní profesoři. Maturitu pak složil v roce 1951.

Poté přišlo předvolání na vojnu, na kterou nastoupil 10. srpna 1951 do Dolného Kubína, kde začal absolvovat letecký výcvik. Na začátky nevzpomíná v dobrém hlavně kvůli podmínkám, protože bydleli ve stanech, museli si vykopávat latríny a cvičení probíhala v noci.

A tam se také František dostal do sporu kvůli podepsání souhlasu s rozsudkem pro Rudolfa Slánského. „Nahnali nás do kinosálu s tím, abychom podepsali trest smrti, abychom souhlasili podpisem. […] A ten Šafra, to byl komunista, ten byl v mým oddíle poručíkem. ‚Franto, to musíš podepsat.‘ A já povídám: ‚Podívej se, Ádo, já to nebudu podepisovat. Já jsem civilní osoba a já nemůžu posílat někoho na smrt, jo. Od toho jsou tady soudy a já tady nebudu nějakou zodpovědnost, že jste na nás přenesli zodpovědnost, abychom to.‘ Tak jsem to prostě nepodepsal. A on to podepsal za mě. Tak jsem odtamtad vykročil, šel jsem přes dvůr na velitelství. A tam byl velitel štábní kapitán Kočka, byl to voják, přišel z Ruska celou tu armádu a povídá: ‚Vojíne, akademiku, co se stalo?‘ Já povidám: ‚Pane štábní, já mám takovej problém, já vám to musím říct, co mám teďka dělat.‘ Když jsem začal povídat, tak on povidal: ‚Počkej, pojď, jdeme ven.‘ A šli jsme takhle za kasárny a já jsem mu to vysvětlil. Povidá: ‚Člověče, to nemůžeš odejít, buď tě zavřou nebo tě daj k pétépákům. Zkousni to, nech to bejt. Já ti radim dobře, nech to bejt, vydrž to. Musíš se přetvařovat.‘“

V leteckém výcviku pak pokračoval v Prostějově, kde se cvičil v bojovém létání. Tam také bohužel někteří jeho kamarádi ve výcviku zahynuli. S leteckou jednotkou se pak účastnil třeba i májových průvodů v Praze, kde dělali přehlídkový let. V roce 1957 byl ale z armády propuštěný. „Z veřejného zájmu propuštěn z armády. Zapečetěnou obálku jsme museli odevzdat vojenské správě, byly tam všechny ty prasárny, které jsem se dozvěděl po revoluci.“ Jeho sen létat s civilními linkami se tak nesplnil.

Navíc měl pak František problémy najít si nové zaměstnání. „Kamkoliv jsem přišel, tak mě nemohli přijmout.“ Nakonec se podařilo, že se shodou okolností uvolnilo místo ve státním výzkumném ústavu. „Říkali mi, že asi neprojdu kádrovým oddělením. Šel jsem tam, byla tam taková starší dáma. Říkala, že potřebujou jednoho člověka do Opletalky, asistenta, tak se tam zítra hlaste, tak jsem se tam přihlásil.“ V roce 1968 ještě s jedním kolegou založil KAN, ale situace se brzy změnila a organizace zanikla. Atmosféru v práci během normalizace pak popisuje následovně: „Bylo to tam tak, že jsme mohli debatovat o čemkoliv z politiky a nikdo to neudal.“