The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. František Šedivý (* 1927  †︎ 2021)

Kapitán opouští loď jako poslední

  • narozen 2. července 1927 v Zadní Třebáni

  • otec i oba strýcové v revolučních dobrovolných vojscích (později Československých legiích)

  • nuceně nasazen v továrně firmy Junkers v Loděnici a na opevňovacích pracích v Brně

  • spolupracoval s odbojářskou skupinou v Křivoklátských lesích

  • studoval na Vysoké škole věd hospodářských v Praze

  • založil a vedl podzemní organizaci národně-socialistických studentů

  • organizace infiltrována agentem provokatérem, její členové zatčeni

  • za velezradu a špionáž odsouzen ke čtrnáctiletému odnětí svobody

  • vězněn na Mírově a v pracovních táborech na Jáchymovsku a Příbramsku

  • v roce 1964 podmínečně propuštěn

  • zemřel 16. února 2021

„Hlad vás prostě nepřešel. Vůbec nikdy neskončil.“

Nacistická okupace

S totalitními režimy 20. století, nacismem a komunismem, byl František Šedivý konfrontován od útlého mládí. Když mu bylo jedenáct let, zažil mobilizaci tehdy ještě hrdé československé armády: „Otec ležel na posteli, měl ischias a k jeho veliké hrůze se nemohl hýbat. Byl součástí místního řevnického obranného systému. Prezident Beneš tehdy četl mobilizační vyhlášku, asi tak v 9 hodin večer. Atmosféra byla velice napjatá, protože už minimálně půlhodinu před tím rozhlas vysílal jen znělku.“

Už hodinu po Benešově projevu pochodovali Řevnicemi vojáci směrem k nádraží. „Po zradě západních mocností ale přišlo veliké zklamání. Nadšení bránit se bylo obrovské. Okamžitě se začaly vytvářet občanské organizace místní domobrany z lidí, kteří nemuseli narukovat.“

I po obsazení československého pohraničí si však lidé ještě dokázali udržet určitou naději. Ta ovšem zmizela, když nacisté obsadili zbytek Československa: „15. březen 1939 byl pro mnoho lidí skutečně katastrofa. Tehdy jsem viděl otce jednou jedinkrát v životě plakat. Věděl, že je konec, že to je konec všeho, za co nasazoval jako legionář život. Mnichovská dohoda byla nespravedlivá a byla důsledkem naivního pojetí tehdejších západních politiků. Kdyby byla u moci garnitura o generaci mladší, v jejímž čele stál Churchill, dopadlo to jinak.

Pracovní nasazení: továrna Junkers

Osobně se nacistická okupace Františka Šedivého dotkla v roce 1942, kdy byl v důsledku heydrichiády vyloučen ze studia na reálce. Po dvou letech nejrůznějších improvizací začal studovat na obchodní škole v Berouně: „V srpnu 1944 ovšem vyšel zákon o totálním nasazení a byly zavřeny všechny odborné školy v protektorátě.“ Šedivého čekalo pracovní nasazení do továrny Junkers: „Dělali jsme nejrůznější pomocné práce. Protože jsem vypadal jako nejstarší, když se jelo pro materiál, měl jsem tu čest jet na náklaďáku do Magdeburku. Byl jsem tam čtyřikrát.“

Tehdy se jako spojka přímo zapojil i do odboje: „V továrně se vyráběly součástky do letadel typu Junkers a do V-1 a V-2, takže zpravodajská služba se o to zajímala.“ Šedivý proto do lesů nedaleko Přílep, kde se ukrývala skupina napojená na zpravodajce, nosil z továrny zprávy. Po prozrazení skupiny ještě stačil doručit varování, po kterém odbojáři uprchli jinam. Jeho práce spojky tak skončila: „Pak jsem byl ještě přesunut na zákopy, kde jsem strávil poslední dva měsíce války.

Převaděčem na Šumavě

Po válce měl František Šedivý konečně možnost dostudovat. Odmaturoval ve 21 letech v roce 1948. Krátké období svobody a mládí, které jeho generaci vzala válka, právě končilo. Nastoupil sice ještě na vysokou školu obchodní, ale společenské poměry se už rychle zhoršovaly: „Tu a tam už někoho zavřeli, už i někoho popravili. To v nás vzbuzovalo všeobecný odpor. Uzavřely se hranice.

František Šedivý se rozhodl zapojit do odboje: „Pomáhali jsme lidem, kteří museli pryč. (…) Přechody jsem sám neorganizoval, ale jednou za mnou přišli, jestli bych nedoprovodil jedny starší manžele. Že neznají Šumavu a neumějí chodit v lese.“ Šedivý sice tehdy žádnou cestu přes kopečky neznal, ale rozhodl se, že si ji najde: „Tak jsem několikrát šel na Šumavu a našel si svou cestu a použil ji. Manžele jsem převedl. Pak jsem dostal zprávu od rodiny, že přešli.“ Šlo o nějakého vojenského důstojníka, ale jméno Šedivý z bezpečnostních důvodů neznal.

Druhý přechod byl daleko složitější, protože šlo o mladou paní se dvěma malými dětmi: „Když se nad tím dneska zamyslím, bylo to strašné riziko a naprostý nesmysl i z mé strany. Já jsem cestu znal a věděl jsem, že půjdu tiše, ale jak půjdou ostatní? Znovu jsem si ověřil zvířecí stezky, po kterých jsem chodil, vedly taky bažinou. Jedno dítě nesla ona, jedno já. Cesta trvala skoro pět hodin a já musel totéž ujít ještě zpátky, než se rozední, a nenápadně přijet domů, aby se to maminka nedozvěděla. To bylo v roce 1949.“

Další žádost o přechod přišla téhož roku na podzim, ale Šedivý už si kvůli množství vojáků a sněhu nebyl jist bezpečností. Přechod odložil až na jaro. Pak si šel znovu ověřit průchodnost stezky: „Udělal jsem pár kroků do hlídaného koridoru za ostnatý drát, kde platilo ‚střílí se bez vyzvání‘ a na dlouhou dobu se zastavil. Zezadu jsem byl krytý a díval se dlouho dopředu. Viděl jsem, že tam někdo sedí. Tak jsem rychle vycouval a zmizel.“ Tím František Šedivý s přechody definitivně skončil. Psal se rok 1950.

Falešný agent Gold

Tehdy se Šedivý na vysoké škole soustředil především na organizování skupiny, která se připravovala na očekávaný pád režimu: „Šířili jsme literaturu, studovali Masaryka apod. Žili jsme si po svém se záměrem, že až přijde hodina x, budeme připraveni.“ I nadále byl ale Šedivý ve spojení s dalšími odbojovými skupinami: „Dostal jsem se do stádia, kdy jeden muž přišel, že má známého, který sem chodí přes hranice a je pověřen exilem, aby organizoval protikomunistický odboj. Že je perfektně krytý a seznámil mě s ním.

Agent, kterého znal pod jménem Martin a později Petr, do práce odboje sice příliš nezasahoval, ale Šedivému se jednoho dne vše přestalo líbit. V roce 1950 jej totiž jeden muž požádal o zprostředkování přechodu za hranice, a protože Šedivý nemohl použít svou cestu, požádal o pomoc právě onoho agenta, který souhlasil. Šedivý oba muže seznámil a dál se o věc nezajímal: „Uplynul asi rok a přišli lidé, kteří mi řekli, že je v kriminále. Říkal jsem si, že jeho cesta je špatná, anebo je v tom něco úplně jiného… Začal jsem po věci pátrat. Dozvěděl jsem se, že jeden z mužů, který mě s ním seznámil, byl zavražděn. To už byl velký vykřičník.“ Šedivý se s agentem přestal stýkat a pokusil se zjistit, kdo je ve skutečnosti.

Konečně se naskytla příležitost, když dostal tip na mladíka Jirku, který chtěl na podzim uprchnout na Západ. Do celé věci jej zasvětil a čekal, zda se útěk podaří: „Tehdy existovaly tzv. Hlasy domovu, které vysílala Svobodná Evropa. Přes ně měl poslat zprávu, jakmile bude nějaký výsledek. Ale čas utíkal a vypadalo to, že se ven vůbec nedostal. Pak ale najednou padlo heslo: ‚Jan Sladký Kozina.‘ Dozvěděli jsme se jen, že se celá věc přešetřuje, že zatím nemohou s jistotou říct výsledek, ale že máme být opatrní.

Půjčil jsem si pistoli

 Asi čtrnáct dní po vysílání hesla, bylo to už v zimě roku 1952, Šedivý agenta náhodou potkal v Praze na ulici: „‚Jé, já bych s váma potřeboval mluvit.‘ – ‚Ale já mám za chvíli přednášku.‘ – ‚Ne, ne, omluvte se…‘ Už jsem byl napůl přesvědčen, že je estébák. Naproti byla cukrárna U Bergra, tak jsme tam šli. Něco šeptal ženě už v šatně. Tak jsem si říkal, že to je konec. Sedl si tak, abych nikam neviděl, a pak že si musí odskočit. U šatny ale místo k toaletám odbočil k telefonu, odtelefonoval a vrátil se zpátky.“ Šedivý vzpomíná, jak poté bezmocně pozoroval, že servírka kasíruje babičky, vyhání je ven a do kavárny přicházejí podezřelí lidé. Nikdo naneštěstí nevěděl, v jaké se Šedivý nachází situaci.

Pak začal, že se o něm vyskytly v zahraničí nějaké informace a že se podle obsahu domnívá, že jsem je tam dal já. Abych mu řekl, co proti němu mám a co všechno jsem tam poslal. Zapíral jsem a nakonec se mi ho podařilo zviklat, že jsem to tam poslal já.“ Šedivý se totiž snažil agentovi na oko pomoci s odhalením zdroje, až ten začal pochybovat a nechal jej nakonec jít. Stejně věděl, kde Šedivého případně najde. Smluvili si schůzku za 14 dní před kostelem u Klementina v jednu hodinu. Kdyby se nesešli, měla se opakovat po dalších 14 dnech.

Udělal jsem různá opatření. Půjčil jsem si pistoli, když k něčemu dojde, aby to nebylo tak zadarmo. Uplynulo 14 dní. Zapracoval jsem do toho přes 20 lidí, kteří hlídali okolí. Asi v půl jedné jsem náhodou vykoukl ze vrat. Najednou přijel tatraplán a tudor. Z tatraplánu vyskočilo pět lidí, z tudoru asi tři nebo čtyři. Patřili k sobě, něco si dohodli a každý šel na jinou stranu. Na nic jsem nečekal, vrátil se do univerzitní knihovny, technickou knihovnou jsem zmizel.“ Jak později Šedivý zjistil od známých, kteří hlídali okolí, nikdo na místo srazu nepřišel. Za dalších 14 dní už ani nepřijela žádná auta. Asi čtvrt roku se nic nedělo. Nikdo se neozval.

14 let za velezradu a špionáž

Zatčení přišlo 8. května 1952: „Přišel jsem domů. Naproti vchodu seděl chlap s takovým hnusným ksichtem, koukal po mně. Slyšel jsem kroky, pak se po mně díval. Najednou přijel tatraplán. Když jsem bral za dvířka, slyšel jsem, jak zastavil a domlouvají se a jak někdo běží. Dupal jak kůň. Už jsem nedošel domů, mířil na mě pistolí mezi plotem, abych se zastavil a dal ruce nahoru.“ František Šedivý na útěk nepomýšlel. Zastavil se. Přiběhl další estébák a následovali jej do domu. Maminka byla v šoku. Domovní prohlídka už mezitím sice proběhla, ale estébáci ještě jednou krátce prohledali dům: „Šel jsem s maminkou ke vrátkům. Zamávala mi. Naložili mě do tatraplánu.“

Šedivý putoval nejprve do Bartolomějské: „Zavázali mi oči. Šli jsme do takové komory, kde rozsvítili matné světlo. Tam jsem musel všechno svlíknout.“ Vzápětí jej umístili do sklepní cely, kde byli ještě další dva vězni. Asi po týdnu začalo vyšetřování: „Bylo tam bicí komando, takoví grázlové, asi pět, kdyby s ním člověk praštil o zeď, už nevstal. Referent hned začal, jak jsem se seznámil s Petrem. Všechno tam měl. Nebylo co zapírat. Od prvního dne bylo jasný, že od něj všechno věděli.“ I psychický nátlak byl značný: „Na cele se střídal jeden provokatér za druhým.

Asi po dvou měsících Františka Šedivého převezli na Pankrác, kde vyšetřování pokračovalo až do listopadu, kdy proběhl soud s celou skupinou: „Rozsudek byl vynesen 14. listopadu. Dostal jsem 14 let.“ Trestná činnost měla spočívat v úsilí o svržení lidově demokratického zřízení: „Dostali jsme velezradu a špionáž, protože agent, se kterým jsme pracovali, měl podle jeho hlášení odevzdávat informace zpravodajské službě do zahraničí.“ Tehdy ještě doufali, že si tresty neodsedí celé.

Permanentní hlad v táboře C

V prosinci František Šedivý putoval nejprve do věznice Mírov: „Tam jsem byl tři měsíce. 28. února jsem byl zařazen do transportu a jel jsem na Jáchymovsko.

V ústředním lágru, kde čekal několik týdnů na umístění, měl Šedivý velké štěstí, když shodou náhod přežil zhroucení stropu na šachtě: „Občas ze stropu padaly kameny. Asi v deset hodin parťák rozhodl, že si půjdeme uvařit čaj. Popošli jsme asi 50 metrů v chodbě do takové díry. Vytáhl jakýsi instrument a zahákl jej na elektrické vedení. Namísto vaření čaje ale všechno zhaslo.“ I když se domnívali, že parťák způsobil zkrat, brzy zjistili, že právě přežili svou smrt: „Podívali jsme se do caverny. Byla plná kamení, všechno tam spadlo a přetrhalo i dráty. Parťák klekl na kolena a děkoval Pánu Bohu. Oba jsme se k němu přidali.“

Krátce poté putoval Šedivý na tábor C: „To byl další šok. Stáli jsme seřazeni směrem k velitelství a za námi byl tábor. Když jsme zůstali sami, otočili jsme se. Za námi byla drátěná vrata a tam muklové – promodralí, hubení, natahovali ruce:Nemáš kousek chleba, nemáš kousek tabáku?‘ – ‚To je tady takovej hlad?‘ – ‚Ani se neptej.‘“ Jak Šedivý vzápětí zjistil, na táboře C byl momentálně největší hlad z celého Jáchymovska. Způsobila to jednak skutečnost, že se na táboře kvůli zimě skoro nepracovalo, takže si nikdo nic pořádně nevydělal a kantýna byla prázdná, a zadruhé zde platil režim stravy „stravenka 1“: „To bylo na rychlé hubnutí pro člověka, který sedí, ale pro člověka, který má pracovat, to bylo katastrofální. Během krátké doby, asi za tři měsíce, jsem zhubnul na 53 kg asi ze 70 kg. Hlad tam skutečně nepřestával.“

Šedivý na „stravenku 1“ vzpomíná: „Příděl chleba – tzv. tříkilový černý chleba se dělil na dvacet dílů. Teoreticky to mělo být po 15 dkg, ale 3 kg bochník nikdy neměl, takže příděl byl 12 až 14 dkg chleba. ... Po černým chlebu se ale spíš dobře trávilo, než aby zaháněl hlad. K pití byla káva z melty. Ta tekla z kohoutku a člověk si mohl natočit, kolik chtěl – teplá, ale hořká. To ale hlad nezahnalo. Na týden se fasovalo deset malých kostek cukru. Někdo tomu propadl, všechno snědl a hodinu neměl hlad, což ale nemělo smysl. Nikdy jsem to neudělal. Třikrát týdně byla k večeři polívka, to byla voda s tvrdou uvařenou suchou zeleninou, často z pytlíků ještě z protektorátu. Zelenina nešla rozkousnout. A jestli v polívce plavalo pět kousků brambory velikosti třešně, tak to bylo hodně. Zcela výjimečně se objevila nudle. K obědu byla nějaká omáčka a jeden knedlík, tzv. blboun, a kdyžtak dva až tři kousky masa x. Takže hlad vás prostě nepřešel, vůbec nikdy neskončil. Ve dne v noci, pořád měl člověk hlad. Jediný den, kdy člověka na 1 až 2 hodiny přešel hlad, byl, když byla tzv. pankrácká buchta – velká cca 10 krát 7 cm. Ta byla většinou jednou týdně. Jinak jste měl permanentně stále hlad.

Tábor L – Věž smrti

Šedivý hladové období první poloviny roku 1953 vydržel, ale žádné zlepšení situace na něj nečekalo. V lednu roku 1954 byl převelen na OTK, na nedaleký nechvalně proslulý tábor L, na tzv. Věž smrti, kde se zpracovávala uranová ruda: „Přímo ve věži jsem pracoval krátce. Pracovišť tam byla celá řada. Všechna stála za bačkoru. Některé ale byly prašnější, jiné zase namáhavější. Při práci na dvoře člověk s radioaktivním prachem téměř nepřišel do styku, ale byla to rasovina. Nakládala se tam chudá uranová ruda do vozejků a třídila podle šachet. Člověk musel naložit asi 20 vozíků za den. Nakládalo se lopatou uhelkou, na kterou se vešlo asi 15 kg.

Kdo pracoval přímo ve věži, kde se zpracovávala ruda a kvalitní smolka a silně se prášilo, neustále vdechoval silně radioaktivní prach: „Nejhorší to bylo dole, kde se plnily barely. Každý měl asi 70 kg a pak se nakládaly na vagony.“ Zpočátku byl postup velice primitivní: „Protože ne každá ruda byla dost těžká, pěchovala se do barelu železnou koulí, aby měl barel 70 kg. To byla nejstrašnější práce. Silně se prášilo a dělali to 3 až 4 lidi. Pot z nich lil. Při zvýšené námaze do sebe dostávali radioaktivní prach.

František Šedivý postupně rychle vystřídal několik pracovišť na OTK. Nakonec zakotvil na příjmu rudy: „Byl jsem vepředu, kde se skládala ruda v bedýnkách, která přicházela ze šachet. Jedna bedýnka mívala od 50 do 100 kg. Přijela Tatra 111, přistavěli jsme si k ní transportní pás a bedýnky skládali. Na Tatru se vešlo 14 tun, někdy i víc.“

Množství uranové rudy, kterou tehdejší kremelští mocipáni z naší země stihli ukrást, František Šedivý přesně nezná: „Skládali jsme v průměru deset vozů denně. Pracovaly dvě party, takže se denně složilo dvacet vozů. Dohromady jsme tedy skládali 270 tun, někdy ovšem i mnohem více, i 370 až 470 tun rudy denně.“ To se stávalo obzvláště na konci měsíce, kdy se „plnil“ plán: „Aut jsme skládali tak patnáct nebo sedmnáct.

Počty plných vlaků odjíždějících do SSSR se proto v průběhu měsíce měnily v závislosti na dohánění plánu: „První týden odešly třeba jen dva, druhý týden tři a pak už jely obden. Když byl konec měsíce, což jsem zažil v prosinci roku 1954, kdy vrcholila těžba, jely vlaky každý den.“ Vlak prý nesměl odjet, dokud neměl alespoň 22 vagonů.

Domů teprve po 12 letech

Po šestnácti měsících práce na táboře L čekal Františka Šedivého transport na Příbramsko na lágry Bytíz a Vojna. Alespoň tak unikl z radioaktivního prostředí: „Bytíz už tehdy povolil v tvrdé disciplíně, pohyb mezi baráky byl volný. Strava byla také podstatně lepší, už tam nebyl hlad.“ Přidělování práce bylo rovněž poměrně benevolentní a řídilo se spíše dovednostmi: „Celá řada z nás šla na stavbu sídliště v Příbrami a jen pár na šachtu.“ Relativní idylu ovšem brzy ukončila hladovka na jaře roku 1955 kvůli novým bachařům a jejich metodám: „Tehdy s námi poprvé šli i Němci.“ Stávka ovšem skončila neúspěchem: „Třetí den přijely autobusy. Kdo byl doma, toho naložili a rozvezli po celém Jáchymovsku.

Šedivý postupně střídal různé práce a na několik let se ocitl i v lágru Vojna, kde byl v letech 1956 až 1959. Pronásledovaly jej i vážné zdravotní problémy se srdcem. Pracoval proto na relativně lepších místech, v dílnách jako mazač, zámečník, svářeč nebo u soustruhu. Roky v lágru neúprosně ubíhaly. V roce 1960 nastaly velké přesuny a vězni začínali tušit, že se něco chystá: „Přišla amnestie. Přišel osudový den, nástup se všemi věcmi. Nastalo roztřídění tábora. Bachař četl jména a muklové se shromažďovali na druhé straně tábora. Trvalo to asi dvě a půl hodiny, až zůstalo jen pár lidí.“ František Šedivý ale byl mezi nimi.

Maminka zemřela v roce 1961: „Národní výbor v Řevnicích žádal, aby mě pustili na pohřeb, ale náčelník na mě řval, že nikam nepůjdu, dokud si to neodsedím.“ Další amnestie proběhla v květnu 1962, ale ani ta se na Šedivého nevztahovala. Pak mu sice nabízeli propuštění na milost, ale Šedivý odmítl: „Řekl jsem náčelníkovi: ‚Nebudu žádat o milost, protože bych přiznal vinu, a já se vinen necítím.‘“ Po tolika letech už ani nebylo kam spěchat. Dívka, kterou si chtěl vzít právě v roce svého zatčení, už se dávno vdala, rodiče byli po smrti a bratr v exilu za hranicemi. František Šedivý zůstal sám.

Svobody se Šedivý konečně dočkal v roce 1964: „Propuštěn jsem byl 21. února 1964 na podmínku. Návrat domů byl zvláštní. Bral jsem to, jako by to bylo včera. Když jsem šel z nádraží, věděl jsem, že u nás bydlí nájemník. Chtěl peníze na opravu štítu. Citové dojmy byly hluboké. Když přijdete na místo, kde bujel spokojený rodinný život, na který jste léta vzpomínal a který se vám ve snech vracel, a tam bydlí někdo jiný... Odcházel jsem uprostřed kvetoucího jara a teď jsem přišel do zimní holé zahrady. Někteří lidé věděli, že se vracím. Když jsem šel z nádraží, viděl jsem, jak se hýbou záclonky. Odpoledne jsem šel na hřbitov.“

První azyl našel Šedivý u sestřenice v Praze, později bydlel v ubytovně a u manželky. Rodinný dům v Řevnicích se mu podařilo získat zpět až v roce 1969.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century