The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Šedivá (* 1927  †︎ 2024)

• narozena 21. března 1927 v Proseči na Vysočině

• vyrůstala v zemědělské rodině hospodařící na 26 hektarech půdy

• strýc Ing. Josef Bárta popraven během heydrichiády 3. července 1942 na Kobyliské střelnici

• po studiích odešla na umístěnku učit do pohraničí v Horní Blatné

• v 50. letech rodinu postihla kolektivizace

• oba její bratři museli opustit studia a narukovali k Pomocným technickým praporům (PTP)

• v roce 1956 Bártovy nuceně vystěhovali z Proseče

• v roce 1971 pamětnici z politických důvodů přeřadili na jiné pracoviště

• po roce 1989 byl rodinný statek vrácen v restituci

• v roce 2019 žila pamětnice v Černošicích

• zemřela 26. prosince 2024

Nacisté během heydrichiády popravili jejího strýce Ing. Josefa Bártu, ředitele sléváren Českomoravských strojíren ve Vysočanech, jednoho z šestice popravených vysoce postavených zaměstnanců podniku. Jeho jméno ale i dnes na pomnících chybí. Patřil totiž k představitelům buržoazie a po nástupu komunistů mělo zůstat jeho jméno zapomenuto. Podobný osud čekal i jeho bratra Františka, statkáře z Proseče na Vysočině. S postupující kolektivizací jeho rodinu systematicky šikanovali: zabavili jí zemědělskou techniku, syny vyhodili ze studií a poslali k Pomocným technickým praporům a nakonec rodinu z usedlosti vystěhovali.

Systém rodinných škol komunisté zrušili

Věra Šedivá, za svobodna Bártová, se narodila 21. března 1927 v Proseči na Vysočině. Na svět přišla jako prvorozená dcera sedláka Františka Bárty. Její otec si vzal za manželku o patnáct let mladší Marii Kotěrovou, dceru správce lihovaru v Habrech, a později se jim narodili ještě dva synové – Vladimír a Josef.

Vyrůstala na hospodářském gruntu v Proseči a povinnou školní docházku si odbyla v nedalekých Habrech. Po jejím dokončení pokračovala ve studiu na rodinné škole v Pelhřimově a následně v Čáslavi. Již od dětství si přála stát se učitelkou a na doporučení příbuzného odešla do Prahy na učitelský ústav pro rodinné školy. Jedinou překážkou, která ji zneklidňovala, byl nedostatek hudebního sluchu.

Do studia zasáhl únor 1948 a následné snahy komunistů systém rodinných škol zrušit. „Komunisti školu zrušili, protože tam podle nich docházela jen děvčata z lepších rodin pro vedení domácností a nemají pro komunistické zřízení žádnou cenu,“ říká na nahrávce z roku 2019 pamětnice.

Studium dokončila ještě před jejich zrušením v roce 1949 a následně využila možnost absolvovat roční kurz na učitelském ústavu, který jí umožnil působit jako učitelka na základní škole. Závěrečné zkoušky provázela neobvyklá situace. Pomohla jí shoda okolností – problém s hudebním sluchem za ni vyřešila její jmenovkyně, kterou si vyučující spletl s pamětnicí a zkoušku absolvovala místo ní.

Úředníky strojíren pozatýkali a popravili během heydrichiády 

Během studií v Praze bydlela Věra Šedivá u své tety Anny Bártové. Ta byla vdovou po zesnulém Ing. Josefu Bártovi, který byl během heydrichiády popraven na Kobyliské střelnici.

Josef Bárta pocházel z Dolních Dlužin na Vysočině a za války působil ve funkci ředitele sléváren Českomoravských strojíren ve Vysočanech. O jeho protiválečné činnosti ve strojírnách rodina dlouho věděla jen málo. „Za války měli mít vysílačku ukrytou v továrně přímo v hákovém kříži. Několik ředitelů ze strojíren gestapo zatklo a popravilo. Detaily jsme ale nevěděli,“ vzpomíná Věra Šedivá.

Konkrétnější obraz přinášejí archivní materiály z Národního archivu zveřejněné například ve 4. svazku publikace Vojtěcha Šustka: Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. Protektorátu Čechy a Morava (Praha 2022, dokument č. VI/30, s. 182, 183, 185). 

Dne 17. června 1942 zatklo gestapo šest vysoce postavených pracovníků podniku Kolben-Daněk: Vladimíra Matějku, Otakara Berku, Oldřicha Bartoně, Jindřicha Dušku, Václava Mizeru a Josefa Bártu. Německé orgány je označily za jádro protiříšské činnosti. Podezíraly je ze sabotáže, politického odporu i kontaktů se zahraničím. Krátce po zatčení vypukl v závodě požár a zničil důležitý válečný materiál. Okolnosti naznačovaly, že mohl souviset s napjatou situací mezi pracovníky. 

Dne 29. června 1942 se v Praze konala porada o dalším postupu. Přítomni byli zástupci Abwehru, státní policie i průmyslu. Kapitán Habedank, zástupce vrchního velení wehrmachtu, se jako jediný postavil na obranu zadržených. Tvrdil, že jsou pro výrobu nepostradatelní. Opíral se přitom o informace českého vedení podniku. Naopak ostatní účastníci jednání argumentovali opačně. Podle nich byli zadržení nahraditelní a jejich další držení ve vazbě bylo nezbytné – a tento názor nakonec převládl.

Rozhodnutí padlo rychle. Dne 3. července 1942 v 19 hodin byli všichni – šest vysoce postavených úředníků strojíren včetně Josefa Bárty – popraveni na Kobyliské střelnici, která se během heydrichiády stala jedním z hlavních míst nacistických poprav. Zahynulo zde více než 540 lidí. Těla byla odvážena do krematorií nebo ukládána do hromadných šachet, aby se zahladily stopy.

Po skončení války se o Josefu Bártovi objevovaly různé zprávy a rodina zůstávala v nejistotě. „Po válce chodilo za tetičkou několik lidí, kteří jí dávali planou naději, že jejího manžela viděli a že žije,“ říká Věra Šedivá. Rodina si jeho památku připomněla alespoň symbolicky. Jméno Josefa Bárty nechala doplnit na náhrobní kámen v Habrech, kde si přál být pochován. 

Při bádání v archivních dokumentech se rodině podařilo objevit i jeho popel ve strašnickém krematoriu, kam byla těla popravených v Kobylisích svážena. Popel obětí měl být zahazován na kompost a jména obětí byla určena k zapomnění. Díky odvaze ředitele krematoria Františka Suchého a jeho syna však byly ostatky uschovány a potají vznikla i kopie soupisu obětí, jenž obsahuje 1 765 záznamů. 

Na pomníku v pražské Českomoravské ulici, který připomíná popravené zaměstnance vysočanského závodu, však jeho jméno – stejně jako jména dalších popravených – stále chybí.

Dětem dám vzdělání, to jim nikdy nikdo nevezme

Statek Bártových v Proseči patřil za druhé světové války k prosperujícím hospodářstvím. Rodina odváděla povinné dodávky a řadila se mezi největší sedláky na vesnici. Otec pamětnice František Bárta zastával funkci starosty obce a prosazoval moderní způsoby hospodaření. Statek fungoval stabilně i přes válečné podmínky.

Na statek byl přidělen mladý německý válečný zajatec Hans Schilfahrt, přibližně stejného věku jako bratři Vladimír a Josef. „Maminku nazýval andělem,“ připomíná Věra Šedivá. „Ne všude s nimi zacházeli tak hezky jako u nás. Maminka v něm viděla kluka, který za nic nemůže.“ 

Obraz soukromě hospodařícího sedláka ale rychle zmizel s rokem 1948. Nastupující komunistická garnitura v čele s Klementem Gottwaldem tlačila na sedláky se vstupem do nově zakládaných družstev. Statkář František Bárta vlastnil šestadvacet hektarů půdy. V roce 1951 se jeho jméno objevilo v seznamu „vesnických boháčů“, který vypracovalo Okresní velitelství Národní bezpečnosti v Chotěboři (ABS-8317/2019, fond OS SNB Havlíčkův Brod, sign. M 2/2, inv. j. 73 – Tzv. třídní nepřátelé v obvodu stanice Habry – kartotéka, r. 1949–1951). U jeho jména stálo stručné odůvodnění: „býv. agrárník, zámožný“. V dalších zprávách z počátku padesátých let je rodina vykreslena jako politicky nespolehlivá a nepohodlná.

Rodinný původ se navíc rychle promítl do studií dětí Františka Bárty. Josef musel opustit čtvrtý ročník střední školy v Čáslavi a nastoupit do práce v Proseči. „Třídní profesor brečel, tekly mu slzy, když Pepu předával tatínkovi,“ popisuje situaci jeho sestra Věra Šedivá. Josef se následně psychicky zhroutil a léčil se v Mariánských Lázních. Vojenskou službu pak absolvoval u Pomocných technických praporů.

Starší bratr Vladimír musel opustit Vysokou školu zemědělskou v Brně. I on nastoupil k tzv. černým baronům do ostravských dolů a rodina zůstala v kontaktu jen přes dopisy. „Vláďa nám z dolů posílal černé košile, ale úhledně složené. Do límečku se dávaly kostice, ale místo nich nám přiložil motáky papíru, aby nás informoval. Maminka se tehdy strašně nabrečela,“ vzpomíná Věra Šedivá.

Tlak režimu neustával. Během žní jim komunisti zabavili techniku a jindy zase koně. Pole u statku jim vyměnili za méně úrodné pozemky na okraji vsi. V roce 1953 navíc situaci zhoršila měnová reforma. Rodina neměla prostředky na zdravotní péči ani na lázně pro svého syna. „Posílala jsem peníze domů, aby Pepa mohl odjet do lázní,“ vypráví pamětnice. „V Proseči to nebylo nic jiného než závist. Viděli, že jsme se dobře učili a mohli jsme studovat. Oni nemohli. Tatínek vždycky říkal: ‚Dětem dám vzdělání, protože to jim nikdy nikdo nevezme.‘“

Vy potřebujete pracovníky v zemědělství, pohraničí zase učitele

Na počátku padesátých let dokončila Věra Šedivá studium učitelství v Praze a obdržela umístěnku do Horní Blatné v pohraničí na Karlovarsku. „Byl tu nedostatek kantorů a nikdo sem nechtěl jít. Byl to Divoký západ, byla tu řada Němců a naši mě nechtěli pustit, že komunisti do roka padnou,“ komentuje tehdejší situaci.

Později učila v Hroznětíně. Ani tady si však nemohla být jistá, že utekla dostatečně daleko od počínání straníků z Proseče. Školní inspektor ji konfrontoval s dopisem z MNV v Proseči. „Soudružko, vy jste mi pěkně zavařila,“ řekl jí vyčítavě. „Já vás sem dal jako vzornou učitelku a vy chcete odejít pryč.“ Pamětnice nechápala. O žádném odchodu nevěděla, a inspektor jí proto ukázal dopis, ve kterém komunisté z Proseče žádali její uvolnění ze školství, aby mohla nastoupit do zemědělství, kde chyběly pracovní síly. Popsala mu situaci doma. Následující odpověď školního inspektora pro MNV v Proseči byla jasná: „Jak u vás potřebujete pracovníky v zemědělství, pohraničí potřebuje učitele.“

Na jaře 1956 pak přišel další zlom. Rodinu Bártových vystěhovali z Proseče. Režim chtěl Josefa Bártu původně ponechat jako pracovní sílu, ale nakonec odešli rodiče i jejich mladší syn. František a Marie se přestěhovali do Hroznětína. Nábytek složili u ní na půdě. V té době byla již provdaná a s manželem Václavem měli svůj vlastní nábytek a dva pokoje s kuchyní. Rodina se na čas znovu spojila a žila společně v jednom bytě. „Na to období ráda vzpomínám,“ připomíná Věra Šedivá s úsměvem. 

Bratr Josef mezitím nastoupil do Agroprojektu v Karlových Varech a později tzv. dálkově dostudoval. Postupně se zotavil i z psychického zhroucení, které ho dříve provázelo.

Na Nový rok 1958 zemřela matka Marie. Už před Vánocemi ji hospitalizovali. První mozkovou mrtvici prodělala už před pěti lety, ve svých pětačtyřiceti letech. Prokrvení mozku se ještě několikrát přerušilo. Neléčený vysoký tlak a dlouhodobé psychické vypětí matku poznamenaly.

V roce 1960 se Věra Šedivá se svojí rodinou přestěhovala do Nové Role. Zde začala učit na místní škole. O jedenáct let později, kolem roku 1971, byla ze školy z politických důvodů propuštěna. Poté působila v Chodově a následně ve Staré Roli. Učila i v důchodovém věku a pedagogickou činnost ukončila až v roce 1993, kdy se s manželem přestěhovala do Černošic.

Po roce 1989 statek v Proseči získala rodina v restitučním řízení zpátky do soukromého vlastnictví a později jej nabídla k prodeji. Věra Šedivá zemřela 26. prosince 2024.