The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

PaedDr. Václav Scheiner (* 1955)

• narodil se 10. května 1955 v Plzni

• od mládí se věnoval řecko-římskému zápasu

• stal se profesionálním sportovcem za TJ Rudá hvězda

• třikrát se stal mistrem Československa

• vystudoval Fakultu tělesné výchovy a sportu UK v Praze

• po skončení závodní kariéry se stal úspěšným trenérem

• v roce 2025 žil v Mníšku pod Brdy

Rádio hlásilo, že se něco děje

Václav Scheiner se narodil 10. května 1955 v Plzni. Jeho rodiče se brzy po jeho narození rozvedli a on tak zůstal jen s maminkou. Ta pracovala jako jeřábnice v těžkém průmyslu. V poválečných letech bylo běžné, že ženy zastávaly i těžké „mužské“ profese, a jeřábnice patřily k těm, které se považovaly za elitní a pokrokové. Václav Scheiner na maminku vzpomíná jako na pracovně zaneprázdněnou ženu. Dětství trávil venku s kamarády nebo na lekcích houslí v lidové škole umění. Rok 1968 prožil jako třináctiletý teenager, který se o politiku příliš nezajímal. „To ráno jsem vnímal jenom to, že rádio hlásilo, že se něco děje, a když jsem vyšel na chodník, viděl jsem vojáky, jak jezdí po ulici…,“ vzpomíná. Změna politického kurzu a následná normalizace sice na jeho rodinu neměly přímý dopad, ale školní prostředí se proměnilo: kladl se větší důraz na politickou výchovu a loajalitu k režimu. Studium ho příliš nebavilo, a tak si zvolil učební obor.

Z pivovaru na žíněnku

 Po učilišti nastoupil na místo elektromontéra v plzeňském pivovaru. Osud však chtěl, aby se jeho cesta stočila jinam. „Byla to spíš náhoda… Jednou jsme šli z práce s kolegou a on mi říká: ,Jdu dneska na trénink, na zápas. Nepůjdeš taky?’ Já jsem říkal: ,Tak já to půjdu zkusit,’“ vzpomíná s úsměvem. „Bavil mě ten tělesný kontakt, a protože jsem se ve škole vždycky pral, měl jsem k tomu asi blízko od malička.“

Díky sportovnímu talentu a lásce k zápasu se během jediného roku vypracoval z nováčka až na účastníka krajských a celorepublikových soutěží. V letech 1974 až 1976 se kvůli povinné vojenské službě dostal ke sportovní rotě TJ Rudá hvězda. „V té době se vybírali ty nejlepší sportovci do Rudé hvězdy a do Dukly…Díky výsledkům jsem se tam dostal a pak už následoval ten vrcholový sport,“ vzpomíná Václav Scheiner. V komunistickém Československu fungoval propracovaný systém státní podpory vrcholového sportu, v jehož rámci vznikly dvě elitní sportovní organizace. Dukla byla určena pro sportovce sloužící v armádě a spadala pod ministerstvo obrany, zatímco Rudá hvězda byla zázemím pro příslušníky Sboru národní bezpečnosti a podléhala ministerstvu vnitra. Obě organizace měly vlastní sportovní jednotky, tzv. sportovní roty, do kterých byli talentovaní sportovci cíleně umisťováni při výkonu základní vojenské služby. Místo běžného vojenského výcviku se zde věnovali intenzivní přípravě a závodění. Pro zápasníky znamenalo zařazení do Rudé hvězdy možnost věnovat se sportu profesionálně a zároveň plnit vojenskou povinnost. 

Ve stínu legendy

Během své sportovní kariéry patřil Václav Scheiner dlouhá léta k nejlepším československým zápasníkům, přesto na největší mezinárodní soutěže nikdy neodjel. V cestě mu stál neporazitelný rival – držitel olympijského zlata z Mnichova 1972 a stříbra z Montrealu 1976, legenda řecko-římského zápasu Vítězslav Mácha. „Sedm let jsem se vezl za ním, furt jsem byl druhej. On byl prostě špička a je jí dodnes. Byli jsme soupeři, kamarádi a později i kolegové,“ vzpomíná Scheiner. Rivalitu nesl zpočátku těžce, ale starší a zkušenější Mácha pro něj zůstal velkým vzorem. 
Vrchol aktivní kariéry přišel v první polovině osmdesátých let, tehdy celkem třikrát vybojoval mistra Československa. Pamětník dodnes vzpomíná na svůj oblíbený styl: „Já jsem byl zápasník, kterýmu bylo příjemný se se soupeřem spojovat. To je taková věc, která už dnes skoro není možná, protože to je riskantní…Trénoval jsem s Víťou Máchou, ten mi vždycky říkal: ,Nemačkej mě, ty máš moc velkou sílu!’ Protože on se nechtěl spojovat, on měl ten svůj styl úplně někde jinde.“

Zranění ke sportu patří

Životu profesionálního řecko-římského zápasníka se nevyhýbají častá zranění, ani Václav Scheiner nebyl výjimkou. Zlomená žebra, natažení vazů, vykloubeniny nebo pohmožděniny zkušeného sportovce jen tak nerozházejí. Nejvážnější úraz, který utrpěl, byl otřes míchy – stav, při němž se dočasně naruší přenos signálů mezi mozkem a tělem. „Když jsem měl otřes míchy, to nebylo úplně dobré. Ochrnutí na celé tělo na deset až patnáct minut, ale ty byly opravdu krušný.“ Otřes míchy sice na rozdíl od těžších poranění nezanechává trvalé následky, ale je to akutní stav vyžadující okamžitý lékařský zásah. Při podcenění hrozí riziko dalšího poškození páteře a míchy, které už může být nevratné.

Přestože ho život profesionálního sportovce naplňoval, už od začátku přemýšlel o kariéře trenéra. Narazil však na zásadní překážku – pro tuto pozici bylo nutné vysokoškolské vzdělání. Zvyklý ze sportu nevzdávat se po prvním neúspěchu, pustil se do dálkového studia na gymnáziu, složil maturitu a záhy nastoupil na Fakultu tělesné výchovy a sportu UK v Praze. Po dostudování a ukončení aktivní sportovní kariéry působil řadu let jako trenér. 

Nechali nás nastoupit a řekli nám, že je to teď v podstatě povinnost

Vrcholový sport v komunistickém Československu však nebyl jen o tvrdém tréninku a výsledcích – sportovci se často setkávali s tlakem na užívání podpůrných látek, které by zvýšily jejich výkonnost. Svoji zkušenost má také Václav Scheiner. „Nechali nás nastoupit a řekli nám, že je to teď v podstatě povinnost reprezentanta se zařadit. Nemluvilo se úplně o dopingu, mluvilo se o podpůrných věcech a jak to dělají ve světě, v okolních státech, a kdo chce reprezentovat, musí taky. Já už v té době končil, mě už se to netýkalo a byl jsem za to hrozně rád,“ vzpomíná. Zejména v osmdesátých letech existoval v komunistickém Československu centralizovaný systém podpory vrcholového sportu, inspirovaný praxí ze Sovětského svazu. Součástí tohoto systému bylo i řízené užívání anabolických steroidů a dalších látek, které měly zvýšit výkonnost sportovců. O dopingu se mluvilo jen v náznacích – používaly se pojmy jako „podpůrné prostředky“ nebo „vitaminová kůra“. Program byl oficiálně neveřejný a podléhal sportovním lékařům napojeným na státní reprezentaci. Pro mnohé sportovce šlo o těžké rozhodnutí: buď přijmout „podmínky“ a reprezentovat, nebo se vrcholu kariéry vzdát.

Placebo, které vyhrálo

S dopingem se dále setkal i v roli trenéra, kdy se jeden z jeho svěřenců chtěl zařadit do „programu“. Václav Scheiner však zastával názor, že užívání podpůrných látek je pro řecko-římský zápas naprosto nevhodné, a to nejen z hlediska zdravotního, ale také vede k nežádoucímu přibírání. V řecko-římském zápase jsou sportovci rozděleni do váhových kategorií, a i drobný nárůst hmotnosti může znamenat přeřazení do vyšší kategorie. Tam už ale zápasník často čelí soupeřům s výrazně větší silou. Nezáviděníhodnou situaci vyřešil vskutku šalamounsky. „Vyřešil jsem to tenkrát placebo efektem a jsem na to dodneška pyšnej, že jsme přivezli čtyři medaile ze světových soutěží bez dopingu. Ale on [závodník] to nevěděl. Až když skončil, tak jsem mu to řekl,“ usmívá se pamětník. 

Během své trenérské kariéry vedl řadu špičkových českých zápasníků, mezi nimi mistra republiky Pavla Flintu, Jaroslava Zemana, bronzového medailistu z olympijských her v Pekingu Marka Švece nebo Artura Omarova, účastníka mistrovství světa i Evropy. Jako reprezentační trenér se zúčastnil olympijských her v Barceloně (1992), Atlantě (1996), Pekingu (2008) a Tokiu (2021). Nejvýrazněji se mu do paměti vryly vzpomínky na španělskou Barcelonu.  „Byly to moje první olympijské hry. Když jsem vstupoval na stadion při zahájení, tak jsem se cítil jako středobod světa, celý svět na mě kouká a já jsem tady. Poprvé je to vždycky největší.“ Československá výprava tehdy čítala 208 sportovců a byla jednou z posledních před rozdělením federace.

Přineslo mi to nový pohled na život

Změnu politických poměrů v roce 1989 přivítal Václav Scheiner s nadšením, i když se do událostí aktivně nezapojoval. V pátek 17. listopadu byl se svými svěřenci na soustředění na Slovensku. Sametová revoluce otevřela dveře nejen politickým, ale i sociálním a ekonomickým změnám. Mnozí lidé tehdy využili příležitosti pustit se do podnikání – a Václav Scheiner nebyl výjimkou. „Přineslo to nové zkušenosti a jiný pohled na život. Po revoluci se byznys rozvíjel úplně jinak než předtím, člověk měl šanci se do toho dostat. Dneska už by to tak možný nebylo, dneska je všechno víc specializovaný,“ uvádí. Podnikání se rozjelo úspěšně, ale vyžadovalo tolik energie, že po olympiádě v Atlantě v roce 1996 udělal rázný řez – ukončil trenérskou dráhu a naplno se věnoval obchodu.

Do téhož období spadá pamětníkova pikantní vzpomínka spojená s Tomem Cruisem.  Na podzim 1995 se americký štáb rozhodl natáčet kasovní trhák Mission: Impossible v Praze. Přední hollywoodský herec potřeboval spolehlivého bodyguarda. Shodou náhod byl pro tuto práci osloven Václav Scheiner. „Byl to úchvatný zážitek objevit se s ním na Václaváku, kde ty děvčata ze sebe trhaly oblečení a nechávaly si podepsat cokoliv na těle, to bylo zvláštní…Skvělý člověk, hlavně mě překvapilo, jak působil skromně.“

Řecko-římský zápas byl pro Václava Scheinera vždy srdcovou záležitostí, a když se po letech objevila nabídka vrátit se k trenérské práci, neváhal ani okamžik. Od roku 2016 se stal koučem černého koně českého zápasu Artura Omarova. Úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat – domácí tituly korunoval v roce 2023 bronzovými medailemi z mistrovství Evropy i světa. Omarov se kvalifikoval na olympiádu v Tokiu (2021) i v Paříži (2024).

Krátce před odletem do francouzské metropole však přišel šok. „Vybojoval si kvalifikaci do Paříže a čtyři dny před odjezdem si utrhl achillovku,“ vzpomíná Scheiner. Následovala operace, dlouhá rehabilitace a okamžiky pochybností, zda má smysl pokračovat. Oba se ale k zápasu vrátili a v létě 2025 Omarov opět stál na stupních vítězů. Pro Václava Scheinera to byl opět důkaz, že vytrvalost, disciplína a řecko-římský zápas mají v jeho životě stále své pevné místo.