Charlotte Scharfová

* 1938

  • „Ti museli pryč, každý musel někde jinde sloužit. Byli hodní lidé na ně, ale byli taky zlí na ně. Protože z tábora museli, kdo si je vyžádal, museli tam k němu jít. To právě vypravovala maminka, že taky právě někde malovali byty, a tak tam musely jít uklízet, ještě s jednou paní. Tak ten pán, ta paní nebyla doma, tak ten pán, povídala maminka, že od něj měly moc dobré jídlo, což odnesly. Nebyly zvyklé na mastné a měly vepřo, knedlo, zelí. Maminka říkala: 'Já jsem se najedla.' Ta druhá paní říkala: 'Najím se, až si dodělám práci.' Ale přišla manželka toho pána domů a ona už nedostala nic. Na jednu stranu se člověk nediví, že ta nenávist byla, ale nemuseli to dát na všechny.“

  • „On teda utekl a tam nahoře, kde je taková rekreačka, vždycky to byl Kynast, tam ho chytli. Musel si svléknout boty a hnali ho až do Tanvaldu na soud a tam ho zavřeli. Ale říkám - na mě byl hrozně hodný, my tam k němu chodili nakupovat, a já že jsem měla copánky, tak mě vždycky zlobil. To si pamatuju, ale moc hodný byl.“

  • „Tam byl táta právě taky dole ve sklepě. Ale chtěla jsem ještě říct, to bylo docela hezké, bydleli jsme ještě u pana Havlíčka v Jablonci a ono víc těch mužských bylo zavřených tady na soudě v Tanvaldě. Vezli je do Harrachova nějakým náklaďákem do lesa pracovat, byli hlídaní tedy, ale my jsme tam mohli jet načerno s nimi. A žádný, kdo je hlídal, ty vězně, nic proti nim neměl. To byli na druhou stranu výborní lidé. Jestli jsme tam byli jednou nebo dvakrát, ale s tátou jsme se sešli. Taky věděli, že jsme Němci, že oni jsou Němci a zase se chovali úplně jinak. Záleží, jak se člověk chová, není to národnost, je to, jak se chová.“

  • „No protože v takové té místnosti, možná že nás tam bylo patnáct. Možná ještě víc, s dětmi. Palandy taky, jako děti jsme spali nahoře. Dali nám tam malá kamínka, to pamatuju, jenomže dříví nebylo. K večeru se malinko zavlažilo, ale za chvilku v tom dřevěném, tam to foukalo, a všechno teplo bylo hned v čudu. Maminka si vzala s sebou peřiny, to byly takové dřevěné bedny a na nich adresa byla napsaná. Vemte jednu peřinu a máte bednu plnou. Měli jsme dvě peřiny, nějaký polštář, něco na sebe. Pro tátu tam byl oblek a boty, aby měl něco, kdyby se vrátil." - "Vy jste říkala, že nemáte ani moc fotky z dětství?" - "Nemám." - "To byl důsledek toho, že jste si nemohli…" - "Nemohli jsme si to vzít. Když jsme přišli zpátky, byli jsme se jako děti v tom našem baráku podívat a už tam nic nebylo.“

  • „No, a jelikož jsme taky nechodili do školy, měli jsme dva roky prázdnin, jak to napsal ten Verne, tak bylo mi osm, skoro devět, když jsem šla znovu do první třídy. Ještě v Jablonci jsem chodila do první třídy, i do druhé jsem začala. Potom tátu pustili a šel tady k tomu a začal do něj brousit a vrátili jsme se sem. Taky na něj ráda vzpomínám, nevím, jak se jmenoval, to byl ředitel školy a on se nám věnoval a učil nás česky. Nejdřív se naučí člověk nadávat. Ale taky tam byla učitelka, a když to člověk neuměl vyslovit, dostal facku. To není dobré, tohleto, ty děti za to vůbec nemůžou.“

  • Full recordings
  • 1

    Albrechtice v Jizerských horách, 12.05.2021

    (audio)
    duration: 01:31:55
    media recorded in project Příběhy regionu - Liberecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Víte, jak křičeli? Holčička slyšela mučené Němce. Ale byli i hodní Češi

Charlotte Scharfová (sedí druhá zprava dole) v obecné škole v rodných Albrechticích, přelom 40. a 50. let 20. století
Charlotte Scharfová (sedí druhá zprava dole) v obecné škole v rodných Albrechticích, přelom 40. a 50. let 20. století
photo: archiv pamětnice

Charlotte Scharfová se narodila do rodiny Emila a Anny Brücknerových 9. listopadu 1938. Žili v Albrechtsdorfu, dnešních Albrechticích v Jizerských horách. Otec Emil se narodil v roce 1891 a nemusel na frontu, od roku 1944 dohlížel na zajatkyně v táboře vedle továrny Schowanek. U Charkova padl během války tatínek budoucího muže Charlotte Scharfové. Za války pamětnice viděla v Albrechticích říšského vůdce jednotek SS Heinricha Himmlera. Pamatuje si časté přelety spojeneckých letadel a schovávání se v krytech. Po porážce Německa prošli Albrechticemi sovětští vojáci, sudetským Němcům neubližovali, na rozdíl od českých Revolučních gard. Otce pamětnice po válce potrestal soud třemi roky vězení. V listopadu 1945 skončila jeho manželka se sedmiletou Charlotte a jejím tříletým bratrem ve sběrném táboře pro odsouvané sudetské Němce v Rýnovicích u Jablonce. Charlotte Scharfová tam zažila zimu a hlad, slyšela nářek mučených Němců. Odsunu se rodina vyhnula díky práci maminky v hostinci v Jablonci nad Nisou. Do školy začala pamětnice chodit po dvouleté přestávce, neuměla zpočátku vůbec česky. V roce 1948 propustili otce z vězení a rodina se vrátila do Albrechtic. Otec zanedlouho zemřel. Po základní škole šla Charlotte Scharfová hned do práce v továrně TOFA, aby svým výdělkem pomohla své velmi chudé rodině. Vdala se v roce 1961, s manželem Emilem si pořídili dvě děti. Z továrny odešla a pracovala 25 let jako správcová na rekreační chatě. V roce 2022 žila v Albrechticích v Jizerských horách.