The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Satrapová (* 1942)

• narodila se 23. prosince 1942 v německém Eschweileru

• v roce 1944 uprchla s maminkou a sestrou z Německa do Rychnova nad Kněžnou

• po válce dostali přidělenou bývalou faru v Kačerově

• vyslechla mnoho příběhů vysídlených Němců a viděla proměnu pohraničí po válce

• dlouhá léta pro úřady celá rodina neexistovala

• v roce 1960 se vdala za Karla Satrapu

• v roce 1964 se matka se sestrou natrvalo přesunuly do Německa

• v roce 1969 emigroval do Německa i bratr

• po sametové revoluci vedli s manželem hospůdku v Kačerově

• celý život pečovala o kostel svaté Kateřiny v Kačerově

• v době natáčení v roce 2025 žila v Rychnově nad Kněžnou

Maminka Marie Satrapové byla vyhnancem jak ve své rodné zemi, v Německu, tak později v Československu. Z původního blahobytu a bohatství před válkou upadla do velké nouze, a přesto se dokázala postarat o pět dětí v zemi, v níž nerozuměla lidem ani slovo. 

Rodiče pamětnice pokřtili svou prvorozenou dceru v Německu Magdalena, po mamince, a křestní list byl na mnoho desetiletí jejím jediným oficiálním dokumentem. Po komunistickém převratu se však biblické jméno Magdaléna soudružkám na matrice nezdálo a do nových úředních dokumentů zanesly jméno Marie. „To se člověk musí vyloženě smát. Magdalena pro ně bylo biblické, ale Marie ne. Všichni se pak divili, proč jsem najednou Marie, když mě celý život znali jako Magdu. Maminka kvůli tomu plakala, ale já ji utěšovala, že Marie je také hezké jméno,“ vysvětluje hned na úvod Magdalena – Marie Satrapová. 

Rodné město Spojenci zcela vybombardovali 

Pamětnice se narodila 23. prosince 1942 v německém Eschweileru. Větší město na hranicích s Holandskem bylo před válkou bohaté a prosperující místo. Dědeček z matčiny strany zde vlastnil tři domy a sám vybudoval dva obchody s rybami. Své tři dcery vychovával v lepší společnosti a dopřál jim kvalitní vzdělání ve Francii. Nejstarší dcera Lena se však zamilovala do mladého Čecha Jiřího, který přijel do města vydělat peníze v dolech. 

Z velké lásky se brzy měla narodit malá Magda. Otec však zamilovanému páru nepřál a těhotnou dceru vyhnal z domu. Lena s Jiřím, tatínkem pamětnice, se protloukali různě. Přespávali po kůlnách, vydělávali peníze zhotovováním fotografií padlých vojáků. Těsně před porodem se však dědeček smiloval a první vnučka se narodila v rodovém domě. „Dědečkovi se ve snu zjevil anděl a radil mu, aby maminku s tatínkem vyhledal a přivedl je domů. Opravdu to udělal a já se před Vánoci narodila do blahobytu,“ začíná své vyprávění Marie Satrapová. 

Rodné město pamětnice Eschweiler bylo těžce bombardováno spojeneckými silami, když byly malé Magdě (Marii) dva roky a její sestře Gitě půl roku. Zejména v rámci operace Queen v listopadu 1944, kdy bylo zničeno až 98 % budov a ve městě přišlo o život na tisíce obyvatel, což z něj činilo jedno z nejvíce zdevastovaných měst v regionu Aachen. Rodina se tedy usnesla, že bude bezpečnější, když se maminka pamětnice s dvěma dcerami přesune do Rychnova nad Kněžnou, k manželovým rodičům. 

Vezla si lustr a v Československu neměla elektřinu

Tehdy ale začalo pro maminku pamětnice velmi náročné životní období. „Neuměla slovo česky, rodiče mého tatínka vůbec neznala, neměla žádné doklady, pro místní úřady jsme byli v podstatě bezdomovci. Nedostávali jsme vůbec žádné potravinové lístky. Otec musel zůstat v Německu, protože tam byl vázaný pracovní smlouvou,“ vypráví o příjezdu do protektorátu Marie Satrapová. 

I samotná cesta byla vyčerpávající. Mnoho hodin v přeplněných vlacích, kde se nedalo hnout. „Maminka absolutně netušila, do čeho jde. Příznačné je, že si s sebou z Německa vezla i lustr, ale na Kačerově, kam se dostala, neměla celý život zavedenou elektřinu. Po cestě nás ani neměla jak nakrmit, takže si nás předávali vojáci ve vlaku vrchem, z okýnka nás podávali zdravotním sestrám na nádraží, ty nás nakrmily a pak si nás podávali zase zpátky k mamince,“ popisuje, co zná z vyprávění. Po příjezdu do Prahy vyzvedli mladou maminku s dětmi příbuzní, které ani neznala, a odvezli je do Orlických hor. 

Mezitím se otec pamětnice tajně domluvil na nádraží a nechal se v lokomotivě zaházet uhlím. Z Německa prchl za rodinou. Musel se ale schovávat až do konce války u svých rodičů v dřevníku. Těsně před koncem války byl prozrazen a gestapo ho odvezlo k výslechu do Hradce Králové. Zde hrál šíleného a vyhnul se tak postihům. 

Nešli do odsunu, přesto byli vyhnanci

Život v poválečném pohraničí byl pro maminku pamětnice ještě těžší než za války. Postupně se jí narodily další tři děti. Odsunu se vyhnula patrně proto, že ji úřady stále nijak neevidovaly. Nechránilo ji ani manželství s Čechem, protože se vzali až v roce 1962. Mladá rodina obývala bývalou faru v Kačerově. Maminka nikde nedostala jako Němka práci, proto příležitostně šila. S dětmi chodila na borůvky, které pak prodávali. Tatínek práci často střídal, protože se nechtěl nikde vázat. 

Doma se mluvilo jen německy, ale otec s dětmi mluvil česky, stejně jako babička s dědečkem. Díky tomu pamětnice rozuměla češtině, když nastoupila do první třídy v Kunčině Vsi. „Měli jsme výborného kantora, který mezi dětmi nedělal žádné rozdíly. Ale děti se nám smály a pokřikovaly na nás posměšky o Hitlerovi. Nejtěžší to měla maminka, která se nikde nedomluvila. Takže jsem jako starší chodila s ní a překládala,“ vzpomíná pamětnice na své dětství. 

Divoký poválečný odsun Němců z bývalých Sudet jako dítě nevnímala. O osudy původních obyvatel milovaného Kačerova se začala zajímat až později. „Před válkou byl německý Katscher plně soběstačný. Byl tu kovář, švec, tři hospody, košíkář, doktor, tkalcovna s galanterií, řezník a obchod. Samozřejmě farář. Žilo tu asi 500 obyvatel. Kolem kostela byl Dolní Kačerov a z Horního Kačerova už nezbylo vůbec nic. Ten byl do kopců směrem na Šajtavu. Dnes je všechno zalesněné a z bývalých domů jen zarostlé rozvaliny v lese,“ dodává. O tom, co se dělo po válce, je pro Marii Satrapovou těžké vyprávět. 

„Z Kačerova odsunuli snad všechny. Ze Zdobnice 90 procent obyvatel. Mohl zůstat ten, kdo byl pro stát nepostradatelný nebo kdo byl ze smíšeného manželství. Slyšela jsem o hrozných zvěrstvech,“ snaží se Marie Satrapová najít vhodná slova a opatrně pokračuje ve vyprávění: „Muži ze Zdobnice a Kunčiny Vsi si museli sami vykopat hrob a pak je zabili u Čertova Dolu. Jiné zavraždili Češi přímo ve sklepení lesní správy ve Zdobnici.“ Marie Satrapová má tyto vzpomínky z vyprávění sudetských Němců, kteří se později vraceli do svého rodiště, aby uctili památku zavražděných příbuzných a sousedů.

Netradiční kačerovský betlém

Místní historii sdílela se svým manželem Karlem, který pocházel z obce Orlické Záhoří. I on byl ze smíšeného manželství a i od nich odsunuli většinu německých obyvatel. Marie Satrapová se vdala v roce 1960 v kačerovském kostele. Na jejích svatebních fotografiích je unikátní doklad o netradičním umístění kačerovského betlému. „Vyřezávaný betlém byl umístěný na fošně ve výšce asi dva a půl metru v prostoru před oltářem. Takto se umisťovaly betlémy na některých místech v Německu,“ vysvětluje pamětnice, která dnes pečuje o odkaz kačerovského kostela. 

Svou svatební fotografii nalezla ve městě Waldkraiburg. „To město má specifický původ,“ vypráví. „Během války se zde v lesích nacházela tajná továrna na výrobu střelného prachu a munice. Ale po roce 1945 to bylo město vysídlenců. Opuštěné betonové bunkry a baráky byly využity jako provizorní ubytování pro uprchlíky ze Sudet. A oni si tu vybudovali vlastní městečko uprostřed lesa. Založili si muzeum z toho, co si mohli při odsunu vzít s sebou, nějakou památku – vázičku, dečku. A taky tu je archiv. Zde jsem našla svatební fotografii s kačerovským betlémem.“

Později farář Skřivánek odvezl betlém do Kutné Hory k restaurování. „Bylo to v době, kdy se ve velkém vykrádaly kostely, tak aby ho někdo neukradl. Ale figury už byly ve velmi špatném stavu. Zbyla jich asi třetina. Dnes je kompletně vystavený v katedrále Svatého Ducha v Hradci Králové,“ vysvětluje osud betlému Marie Satrapová a dodává: „Později jsme na faře našli původní kulisy, které jsou dodnes v kačerovském kostele.“

Někteří Němci nerozuměli fungování železné opony

Na podzim v roce 1960 zemřel v Německu dědeček z maminčiny strany. Komunisté nechtěli matku Lenu do Německa vůbec pustit. „Měla se tam vrátit po 18 letech. Nakonec na konzulátu ukázala vyznamenání, které dostala jako nejlepší dojička v kravíně, a díky tomu jí konečně dali povolení vycestovat,“ ilustruje absurditu doby pamětnice. Příbuzní ze západního Německa nechápali, proč se za otcem nevydala dříve, a měli jí to za zlé. Nechápali praktiky totalitního státu. 

Nakonec se matka pamětnice odstěhovala v roce 1964 s dcerou Gitou do Německa natrvalo. Otec zůstal v Československu. V roce 1969 do Německa emigroval i bratr pamětnice. S manželem Karlem po invazi vojsk Varšavské smlouvy zvažovali emigraci také, ale nakonec se rozhodli zůstat. Pro Marii Satrapovou tím začalo nepříjemné období častých výslechů Státní bezpečnosti.

„Neustále dokola se ptali na maminku, sestru, bratra – co dělají, s kým se stýkají. Když jsem za nimi během normalizace jela na návštěvu, bylo to ponižující. Na hranicích jsme museli všechno vyndávat z kufru, prohledávali nám osobní věci, zkoumali každý kus oblečení. Cokoliv maminka poslala mým dětem jako dárek, měla jsem s tím jenom potíže. Vždy jsme byli podezřelí,“ líčí důsledky emigrace v rodině pamětnice. 

Dosídlení obyvatelé neuměli žít v horách

O nových obyvatelích Kačerova, kteří dosídlili bývalé Sudety, neměla Marie Satrapová dobré mínění: „Ti noví lidé se navzájem jen málo znali. Mezi sebou se hádali, kdo si zabral lepší barák, lepší pole. Dům často vybydleli a přestěhovali se zase do jiného. A pak najednou zmizeli. O půdu kolem se neuměli starat. Nechápali, jak tvrdý je život v horách. Daly se tu vypěstovat brambory, žito, oves a len. Ale kolikrát se brambory nestihly do mrazu ani vykopat. Seno bylo těžké usušit, ovoce vypěstovat.“

Ačkoliv se pamětnice po svatbě odstěhovala do Rychnova nad Kněžnou, kde s manželem postavili dům a vychovali všechny své děti, do Kačerova se vracela často. Po sametové revoluci zde s manželem provozovali malou hospůdku a často hostili původní německé obyvatele a udržovali přátelské vazby. Kostel svaté Kateřiny v Kačerově, který obklopuje německý hřbitov, dodnes neztratil svůj genius loci. Nikdy do něj nebyla zavedena elektřina. Na adventní koncerty, ale zejména unikátní vánoční mši při svíčkách, se každoročně sjíždějí lidé z širokého okolí. 

Marie Satrapová léta zpívá v pěveckém souboru Die Adlergebirger (Orlickohorští), který vedl syn sudetských Němců Alois Galle. Folklorní skupina zpívá původní německé lidovky z Orlických hor i současnou tvorbu německých vysídlenců. V krojích vystupují například na poutích ve Zdobnici, Deštném, Olešnici, Neratově a Rokytnici, ale i v Polsku a v Německu. V roce 2025 žila Marie Satrapová v Rychnově nad Kněžnou a stále pečovala o kačerovský odkaz.