The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jindřiška Šatavová (* 1942)

Pamatuj na to, že tě nikdo neocení, děláš to jen pro ty rozzářený dětský oči

  • narodila se 15. dubna 1942

  • do Junáka vstoupila až ve 26 letech - v roce 1968

  • tehdy začala vést družinu, v roce 1970 pak „musela“ převzít vedení oddílu

  • po třetím zákazu Junáka vedla s manželem děti pod turistickou organizací

  • po sametové revoluci pomoc při obnově kralupského skautingu

  • okresní zpravodajkou

  • dnes střediskovou tajemnicí - archivářkou

Jindřiška ŠATAVOVÁ - Xˇanda

Pamatuj na to, že tě nikdo neocení, děláš to jen pro ty rozzářený dětský oči...

Počátky skautingu - rok 1968

Xˇanda [kšanda] se narodila 15. 4. 1942. Do Junáka mohla vstoupit až jako 26letá, v roce 1968, kdy pražské jaro Junáka povolilo.

„Začala jsem dělat na středisku Kralupy, tenkrát se ještě nejmenovalo Střelka. Absolvovala jsem rádcovský kurz, spolu se 14–15letýma dětma. Dostala jsem výjimku, protože jsem byla dospělá, a nemusela jsem mít deníček dobrých skutků. Když jsem potom dělala zkoušky, jeden bratr mě osočil, že pravidla jsou pro všechny stejný… Pak se ukázalo, že si myslel, že je mi taky patnáct.“

Začala dělat vedoucí u světlušek, ale nebylo to to pravé pro ni, neuměla s malými dětmi pracovat, navíc sestra, která s ní oddíl vedla, měla přístup „babičkovský“ a toto spojení dělalo neplechu.

„V devětašedesátém vůdkyně dívčího oddílu s rodinou odešla do Německa, oddíl zůstal bezprizorní, a tak jsem ho ,vyfasovala‘.“

A tak se Xˇanda dostala do vedení, musela se prát s tím, že byla jinou vedoucí než ta, na kterou byla děvčata zvyklá. A tak musela všechna naučit jinému stylu „práce“.

Tábor a rok 1970

Na první tábor jel dívčí oddíl poprvé v roce 1970. Vzaly s sebou i oddíl velvarských dívek. Před táborem byla uspořádána seznamovací výprava a Xˇandu velmi překvapil výsledek soutěže ve stavbě stanu.

„Ty Velvarský ho začaly stavět tak, že pospojovaly celty, zvedly paraple, ale nevěděly, jak to mají přibít k té zemi. A já jsem z toho měla šok!“

„Příprava tábora byla pohoda. Všechno zařídila středisková rada, vedoucí tábora jen nahlásil, kolik pojede dětí, a o víc se nestaral. SRJ zařídila všechno – dříví, vybrala místo, stany…“

Tábor trval čtyři týdny, konal se u řeky Střely, ale bezstarostný nebyl. Vypráví o tom i klip Poražený hangár:

„Druhá legrace byla ta, že jsme přijeli na místo, a dříví tam nebylo. A bylo šest hodin odpoledne, a dříví tam ještě nebylo. Teď byl problém, protože jsem věděla, že to nepostavíme, do večera. Takže jsme připravili velký hangár, který měl být na jídelny, a všichni si tam připravili spaní. A postavily se akorát vůdcovské stany, to byly stany tři na dva a ty měly hotové podsady, takže se to jenom sesadilo dohromady. A ty jsme tam měli. Takže se to postavilo, nikomu to nebylo divný. Teď najednou přivezli, po šesté hodině, to dříví. A jak jsme měli ten tábor rozměřený, všichni věděli, kde budou spát, který stan je jejich... Tak prostě okamžitě nastoupili a všichni se snažili co nejdřív to postavit, protože nechtěli v tom hangáru spát. Jeden ten stan si skutečně dvě děvčata dokázala postavit. Přišla, jestli tam smí spát. Já jsem to dovolila a ona za chvilku přišla, neměla postavené postele vevnitř, že budou spát jen na matračkách na zemi, že tam vezmou ještě jednu třetí, že ta do toho hangáru nechce. Já jsem se moc dlouho rozmýšlela, jestli jí to dovolím nebo nedovolím. To mě ukecávali i vedoucí, ať to dovolím. Nakonec jsem to dovolila. Šok nastal kolem půlnoci, kdy mě hlídka přišla vzbudit, že spadl ten hangár. Vylítla jsem, teď honem baterku, kontrolovali jsme jednoho po druhém, s každým jsem zatřásla, jestli je živej. A ten jeden kůl, stožár hangáru, padnul přesně na to místo, kde měla spát ta dívčina, co jsem ji pustila spát jako třetí do toho stanu. Tak jsem říkala, že mě měl Pán Bůh strašně rád, že jsem se nakonec rozhodla takhle. Prostě jsme vybalili celty, aby se hodně přikryli, de facto spali pod širákem zbytek noci. Potom jsme, v dalších dnech, zjistili, že ten hangár nespadl sám, že byl dobře postavený, ale že okolo nás šli dva vojáci - vojáci vojenské základní služby, tam blízko do chaty k rodičům a měli z toho strašnou srandu, že ten hangár strhli.“

Jindřiška měla také problém s tím, že byla z vedoucích nejmladší, a přitom všem velela. Jedna z nich, ze tří, které pod sebou Xˇanda měla, dělala potíže. Nechala by si málem posluhovat od skautek, kdyby Xˇanda nezasáhla…

„Ona si houkla na holky-skautky do kuchyně přes tábor: ,Děvčata, udělejte mi kafe a přineste mi ho!‘ Já jsem praštila se sekyrkou a vlítla jsem tam… A říkám jí: ,Tvoje kafe kuchyňskou službu vůbec nezajímá. Jestli chceš kafe, běž si ho udělat, a nevotravuj holky!‘ Nastalo hluboké ticho v táboře a čekalo se, co se bude dít. Načež mi ona řekla: ,Prosím tě, ty seš tady nejmladší…‘ A dál už se nedostala, protože jí do toho skočila Eva: ,…ale je tady velitel!‘“

Pionýrka na táboře a následný zákaz skautování

Když tábor navštívila skautská sestra Míla Žáčková, nechala Jindřiška nastoupit všechna děvčata na uvítání a tím návštěvu dojala. Nastoupit tábor nechala stejně tak i pro paní Popílkovou, pionýrskou okresní funkcionářku. Ta ale odmítla před děvčata nastoupit s tím, že není skautka.

Po tom, co si paní Popílková prohlédla tábor, spokojeně Xˇandě slíbila, že zajistí fungování oddílu i pro další čas, že prý nedělá nic proti státu, nic ilegálního …

Slib nesplnila, Xˇanda pokračovala dál v činnosti a mohla za to být i zavřena!

Oddíl fungoval ještě v roce 1971 – dívky se jezdily koupat, klubovnu měly v domě od Potrubí, tam byly i uložené všechny materiály.

„Jeli jsme dál, akorát jsme nevěděli, jak se jmenujeme. Až mi přišel dopis, že pokračuju v zakázané organizaci a že se půjdu zpovídat, a pokud toho okamžitě nenechám, že mě zavřou. A tak jsme skončili.“

Xˇanda také vzpomíná na to, jak předávala SSM majetek s inventarizací – jednu věc po druhé měla zapsanou a chtěla potvrzení. To všechno pak přineslo výhodu po obnovení v roce 1989, kdy žádost o vrácení majetku Junáka měla podklady.

Po paní Šatavové chtěl vedení oddílu také Svaz turistiky. Nabídku dostal i její manžel, oba ji přijali a museli složit zkoušky (ač v této práci byli zběhlí a rozuměli jí).

„Já jsem zkoušky dělala třikrát. Ne proto, že bych je nezvládla udělat. Pokaždé jsem měla dobrý výsledek, ale paní Popílková a spol. mi nechtěla dát potvrzení práce s dětmi. Nakonec, protože jsem vydržela podle hesla o pět minut dýl než oni, jsem je dostala.“

„Děti jsme vychovávali po skautsku, ale vynechali jsme slovo skaut. Měli jsme skautský zápisník, ale říkali jsme mu tulácký, protože jsme byli ,Tuláci‘.“

„Taky mi nabídli práci, zavolali mi, že by mě mohli zaměstnat v Kralupech v Pionýrském domě mládeže. Zvítězila moje zvědavost nad opatrností. Řekli mi totiž, že bych jim musela zajistit bezúhonnost. Tak jsem se zeptala, jak se to dělá. A oni, že bych jim musela podepsat, že se veřejně vzdávám všech svých přátel… A ty přátele mi vyjmenovali. Řekla jsem, ať tam nic nepíšou, že si přátele vybírám sama, že po mně dnes žádají tohle a zítra že přijdou s tím, abych se nechala rozvést… Do toho Domu jsem nenastoupila.“

Obnova 1989

Xˇanda vypráví v klipu Obnova o tom, jakým způsobem byl v Kralupech obnoven skauting:

„No, v devadesátém roce byla v Kralupech zahájena skautská činnost velice zajímavým způsobem. Troufám si říct, že jedinečným v celé republice. A to takto: V té době jsme vedli pionýrský turistický oddíl s Petrem Svobodou na Kloučkově škole. A skupinová vedoucí za náma přilítla, že dělají nábor ve škole nějací dva kluci do Junáka, a jestli o tom víme. A my jsme nic nevěděli. Takže já šla honem domů, obtelefonovala všecky bývalé vedoucí oddílů, všecky funkcionáře Junáka z roku ’68–’70, a nikdo nic nevěděl. Takže jsem začala pátrat dál, co se jako děje. No a teď, co s těma dětma? Protože ty děti té skupinové vedoucí odevzdávaly pionýrské průkazy, že jdou do Junáka. A teď co s těma dětma? Ona říkala: ,Co jim mám říct?‘ Já jsem říkala: ,Pozvěte je teda na naši schůzku.‘ Takže nám tenkrát přišlo na schůzku snad 50 nových dětí. A teď jsme pátrali, kdo to udělal… To byla taková doba, že tam mohl přijít kdokoliv a naverbovat ty děti do čehokoliv, a oni je tam pustili, k mému překvapení. Nakonec jsme zjistili, kdo to byl. Jel v tom velice aktivně brácha jedné ,žáby‘, ta to taky práskla, že to byl on, ta byla ode mě z oddílu. A jeho kamarád. Tak jsme si oba mladé muže pozvali sem do bytu. A já jsem říkala: ,Pánové, vy jste prej dělali nábor do skauta.‘ On mi říká: ,No.‘ Já povídám: ,A co budete s těma dětma dělat?‘ – ,No, my budeme jezdit ven a dělat vohýnky a vopejkat buřty.‘ Prostě jsme to s mužem vydrželi asi půl hodiny poslouchat, pak jsme vystartovali oba dva najednou. Jo, já jsem se jich ještě ptala: ,A vezmete mě do toho oddílu?‘ A on říká: ,Jestli chcete, tak klidně!‘ A to jsem nevydržela a říkala jsem: ,Já jsem skautská vůdkyně, tohle je skautskej vůdce. Vy nemáte o skautu ani ponětí. Z jakýho důvodu jste si troufli jít nabírat děti.‘

A oni říkají: ,No, to je jednoduchý. My jsme ze Strany zelených, a skauti spadnou pod Zelený, to je úplně jasný.‘

Tak jsme jim vysvětlili, zač je toho loket. Oznámili jsme to i na škole, ať si na to dávají pozor, ať to rozhlásí po ostatních školách, ať si na to dají pozor, že to není pravda. A myslím, že ti dva mladí skutečně nebyli schopní pochopit, že skaut je apolitický. Ale to bylo naše první a poslední setkání s nimi.

No, ale co teď, teď jsme tam měli fůru dětí, začali jsme připravovat tábor, připravovat děti na tábor.

Dlužno podotknout, že ten první tábor skautský byl úplně hrůzostrašnej. Protože tyhle děti, které se přihlásily tak vehementně do Junáka, o tom Junáku samozřejmě nic nevěděly. A tady udělal medvědí službu Foglar. Ony měly dojem, že budou ležet ve stanu, číst foglarovky, že tam budou mít uklízečku, kuchařku a já nevím, co ještě, a že nebudou muset nic dělat. Takže donutit je k tomu, aby normálně ráno vstaly a šly na rozcvičku, byl problém. A celý den pokračoval ten problém.“

Xˇanda pomáhala s obnovou celého střediska, vše to proběhlo ještě v roce 1989! Obvolala střediskovou radu, zjistila, že všichni bývalí činovníci jsou starší, a tak bylo třeba hledat vedoucí jinde – nováčky z roku 1968. Vůdcem střediska se stal Tonda Vejrost, zpravodaji byli Xˇanda a její manžel. A začalo to všechno schůzkou, na které se dohodlo, jak to bude.

„My jsme obnovovali sliby, v Rusalkách. Tam za mnou přijeli z okresu, a protože stačila původní okresní zpravodajka umřít, tak mě prosili, jestli bych to nevzala, protože jsem byla jediná, kdo měl vůdcovskou zkoušku.“

V turistickém oddíle se pak těžce loučili, děti to nemohly pochopit a braly to tak, že převlíkají kabát, jak se jim to hodí.

Když Xˇanda obnovila kontakty mezi svými kamarádkami, spoluskautkami, měly jí za zlé, že se celou dobu zákazu nepřihlásila na ústředí a že nepracovala jako skautka ilegálně. Xˇanda ale měla oprávnění – její dcera se zamilovala do francouzského vojáka – Čecha, který žil trvale ve Francii. A tak se stávalo, že měli doma několik přísných kontrol. Xˇanda nechtěla dovést takovou kontrolu také k nim, ke skautům…

Dodnes je Xˇanda aktivní skautkou - zkouší u vůdcovských zkoušek, je tajemnicí střediska v Kralupech.

Vzkaz dnešním skautům

„Vůdcům - pamatujte na to, že vás nikdo neocení, že to děláte jenom pro ty rozzářený oči…“

Pro Skautské století nahrávku pořídila Nikola Klvanová – Plína (2011) a zpracovala Zdeňka Holoubková – Támhle (2011).

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: A Century of Boy Scouts

  • Witness story in project A Century of Boy Scouts (Zdeňka Holoubková)