Ing. Josef Šára

* 1935

  • „[Vstup do komunistické strany], to je otázka bytí nebo nebytí. [Ano], podřídil jsem se, byl jsem členem strany. Nikoho jsem [ale] kvůli odlišným politickým názorům nešikanoval. Nikdo mě k tomu nedonutil. Pro mě bylo měřítkem [ostatních lidí] chování, pracovitost, cílevědomost, čest… Byl jsem té době poplatný, ale když to vezmu z [jiného pohledu], tak strýček [František] šel bojovat za císaře pána – padl, je pohřben v Haliči. [Další strýček], generál [Václav Šára], si postavil hlavu proti Hitlerovi – odnesl to jako první. [Dne] 1. října 1941 byla popravena první česká generalita. Existuje seznam těch, kteří byli v Ruzyni popraveni. Tatínek si [také] postavil hlavu – skončil na Borech. Já, když bych si postavil hlavu, čeho bych [tím] docílil?“

  • „U hřbitova byl obecní palouk a [na něm] stohy slámy. Ti sedláci, kteří neměli dostatečné skladovací prostory, tam měli uloženou slámu. A my jsme se tam chodili dívat na druhou stranu na Blovice a pozorovali jsme, jak létají hloubkaři. To byla americká armáda, zvlášť vycvičená letadla, která měla za úkol rozstřílet všechny pojízdné vlaky na trati Plzeň-Budějovice. Dnes to beru jako obrovské riziko. Kluci tomu [ale ještě] nerozumějí. Pamatuji si, že z Blovic vyjížděl vlak – tehdy to byly vlaky poháněné parou, čili kouřily – a nad ním najednou letělo – to jsme také viděli – letadlo. Zatočilo nad tím [vlakem a] mašinfíra [jej] zastavil [dříve], než dojel do Vlčic – zřejmě tak byli instruovaní. Ten hloubkař se otočil nad Dubím, zpátky ke Ždírci a znovu… Ještě udělal jeden obchvat. Najednou jsme slyšeli rachot kulometu a (do toho) se začalo z lokomotivy kouřit. Tento letecký útok na vlak jsem viděl na vlastní oči. Bylo to někdy před tím Pražským povstáním. Dnes se na to dívám tak, že kdyby se ten hloubkař býval točil nad Struhařemi, tak nás tam jako kluky na tom stohu slámy viděl a [asi by] nás tam také rozstřílel. On nemohl vědět, že jsou tam kluci. [Mohl si myslet], že jsou tam nějací zamaskovaní [vojáci] německé armády.“

  • „Přijela babička z maminčiny strany a říkala mamince: ‚Ty holka – protože kojila a nějaké sunary, to pochopitelně neexistovalo, existovalo pouze kravské mléko – ty máš málo mléka, to musíš víc jíst!‘ A z takových těch léčitelských rad přišly [s maminkou] na to, že by bylo dobré mít černé pivo. Ale černé pivo, to za války sehnat nešlo. Vymysleli [tedy] jednu věc, a sice, že mě pošlou do pivovaru – to byl ještě pivovar ve Spáleném Poříčí – a že mám přinést trochu sladu a trochu chmele. Babička už na to nějaký recept měla, [a tak pak společně s maminkou] uvařily černé pivo. To černé pivo měl tatínek zakázáno pít. Mamince se zvýšila laktace [a] sestra začala prospívat.“

  • „Pamatuji se na to, když byl [strýc] u nás na návštěvě a tatínek mu vyčítal, proč tady zůstává, proč dávno neodjel do Anglie, tak jako odjela řada odbojových důstojníků, odbojářů nebo těch, kteří nesouhlasili s nástupem nacismu. A on na to odpověděl [slovy]: ‚Někdo musí zůstat doma, někdo [tady] ten odboj musí organizovat.‘“

  • Full recordings
  • 1

    Plzeň, 21.08.2019

    (audio)
    duration: 01:19:24
    media recorded in project Příběhy regionu - Plzeňský kraj
  • 2

    Plzeň, 28.08.2019

    (audio)
    duration: 01:16:58
    media recorded in project Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Odyssea naší rodiny byla krutá

Josef Šára
Josef Šára
photo: archiv pamětníka

Josef Šára se narodil 24. dubna 1935 poblíž Spáleného Poříčí ve Struhařích na Plzeňsku do zemědělské rodiny. Jedním z jeho strýčků byl Václav Šára, brigádní generál a velitel odbojové organizace Obrana národa, popravený nacisty 1. října 1941. Josef ještě jako malý chlapec pozoroval z kopce ve Struhařích bombardování Plzně a útoky hloubkařů. Pamatuje na květnové povstání roku 1945 a osvobození americkou a sovětskou armádou. Po nástupu komunistické strany k moci se obyvatelé vesnice rozdělili na proletáře a kulaky. Po jistých obtížích byl roku 1950 přijat ke studiu na jednoleté rolnické škole ve Stodu, druhý ročník absolvoval na Vyšší rolnické škole v Klatovech. Po maturitě nastoupil jako praktikant do střediska v Nezvěsticích, poté pokračoval v Chocenicích. Z hospodářství jeho otce se postupem času stalo jednotné zemědělské družstvo (JZD). Dne 1. listopadu 1957 začal pracovat na státním statku v Dobronicích a poté v Chrančovicích. Od 1. července roku 1960 byl zaměstnán jako hlavní zootechnik na statku v Úněšově. Zvrat ve slibně nastartované kariéře nastal, když mu v jeden den roku 1960 nabídli členství v komunistické straně a zároveň za údajné narušování chodu JZD ve Struhařích na devět měsíců zavřeli otce. Pamětník nakonec nabídku k členství ve straně ze strachu o rodinu přijal. Díky tomu si vymohl doporučení ke studiu na vysoké škole, kterou roku 1964 absolvoval s červeným diplomem. Jako tehdy už hlavní inženýr statku projevil při prověrkách roku 1968 svůj nesouhlas s okupací vojsky Varšavské smlouvy, ve funkci se však nakonec udržel. Jako úlitbu tehdejší moci absolvoval večerní studium marxismu-leninismu (VUML) v Plzni. Z pádu komunistického režimu v roce 1989 měl jako zemědělec a hospodář rozporuplné pocity. Ze statku v Úněšově, ze kterého především jeho přičiněním vyrostl obrovský zemědělský komplex, musel odejít. Vrátil se tedy zpět do rodných Struhař, kde ze zpustlého hospodářství vybudoval malou rodinnou farmu.