RNDr., CSc. Ivo Šanc

* 1955

  • „Odpověděl jsem na inzerát v bulletinu Rady Evropy, který mi chodil na radnici. Na poslední stránce jsem si přečetl inzerát, že Rada Evropy hledá pro OSN lidi, kteří mají zkušenost s komunální politikou, jsou fyzicky a mentálně odolní a hovoří anglicky. OSN dávala dohromady mírovou nebo civilní misi do Kosova po válce v Jugoslávii. Tak jsem si říkal, že by to bylo něco pro mě, to zkusit. Tak jsem se na inzerát přihlásil, odstoupil jsem z funkce starosty a oni mě vybrali a do Kosova jsem odjel. To bylo někdy na podzim roku 1999, v červnu 1999 tam skončila válka. Začalo vyhánění Srbů, Kosovo – nevím, jestli to znáte, to je území etnicky složité. Srbové, kteří tam vládli, prohráli válku, Albánci se dopouštěli dalších zločinů msty vůči těm Srbům, celá země v rozvratu, zničená fyzicky, zničená ekonomicky, bez řídících legálních struktur. Úkolem OSN bylo vybudovat tam veřejnou správu, zajistit základní veřejné služby, jako zdravotnictví, školství, odpady, dopravu a podobně. A vybudovat tam struktury z místních lidí a dovést zemi ke svobodným, demokratickým volbám. Tohle jsem si vzal jako docela zajímavou výzvu. Nastoupil jsem do Kosova, tam to šlo ráz na ráz, řekli: ‚Ty jsi dělal starostu v Česku, tak budeš dělat starostu a šoupneme tě do Gjilanu, což bylo město nebo oblast na severovýchodě Kosova, u hranic se Srbskem a Makedonií. Tam to bylo složité po stránce národnostního složení. Nastoupil jsem, všechno bylo rozbité, zjistil jsem, že kraji vládne jakýsi výbor z bývalých bojovníků ÚČK – Osvobozenecká partyzánská armáda – kteří to tam měli pod palcem. S těmi [jsem] se musel nějak popasovat, odstavit je. Potom tam bylo vojsko, to byla zóna amerického vojska. Kosovo bylo rozdělené na čtyři zóny, jedna americká, tam jsem byl já, jedna francouzská, jedna britská a jedna zbývajících armád. Začala se tam budovat mezinárodní policie, to jsem tam měl americké policisty. Postupně jsme dávali dohromady mezinárodní tým. Původně jsem tam jel na půl roku, nakonec z toho byly tři roky, plus ještě jeden rok jsem tam zůstal pro Radu Evropy.“

  • „Mě by do té doby nenapadlo, že se nějak budu společensky angažovat, ale stalo se. V roce 1993 jsem vstoupil do ODS a v roce 1994, aniž bych o to nějak extra usiloval, se věci vyvinuly tak, že jsem se stal starostou v Kutné Hoře.“ – „Co vás přimělo se pokoušet o post starosty?“ – „Můj velmi dobrý kamarád, ten, co se se mnou šel loučit na to letiště [před cestou na Kubu], to byl spolužák mého švagra a manželky, tak se stal starostou v Českém Krumlově. Honza Vondrouš. V Českém Krumlově vlastně zachránil to město, Krumlov byl koncem osmdesátých let na spadnutí, to bylo totálně zdevastovaný, zničený město. On tam přišel s koncepcí rozvoje a privatizace, kdy se povedlo Český Krumlov jednak zachránit a jednak z něj udělat historickou perlu. Já jsem s ním byl dost v kontaktu, jezdil jsem s ním i po světě, pomáhal jsem mu tlumočit z angličtiny a španělštiny, jezdili jsme po nějakých projektech, kdy mě do toho zasvěcoval. Říkal: ‚Pojď taky do toho, pojď to taky dělat.‘ A já jsem byl od roku 1993 v ODS, a když se chystaly volby v roce 1994, tak mě nenapadlo, že bych měl kandidovat na starostu, protože tu byl jiný kandidát, který o to hodně stál. Jenomže krátce před podáním finální přihlášky do voleb od toho odstoupil, protože měl nějaký byt a kariéru v Praze. Tak to víceméně padlo na mě. Tehdy mi bylo necelých čtyřicet roků, takže jsem byl relativně mladý. Kývnul jsem, protože bylo jasné, ta odborná kariéra pro mě skončila a tohle mi přišlo jako zajímavá výzva a Kutná Hora jako historické město potřebovala něco podobného jako Český Krumlov. Pro mě to bylo docela atraktivní a kývnul jsem na to, že budu kandidátem číslo jedna.“

  • „Ti [okupační] vojáci, většina z nich nevěděla, kde vůbec jsou. Nevěděli, jestli jsou v Sovětském svazu, Polsku, Československu, a když už věděli, že jsou v Československu, tak byli ideologicky zpracovávaný, že přijeli Československo osvobodit od kontrarevoluce. Že přijeli pomoct našim lidem, nám. Moje máma měla projev desetiminutový do místního rozhlasu, kde jim vysvětlila, že to je úplně jinak, nikdo že je tam nechce, že si chceme o své zemi a budoucnosti rozhodovat sami. Dodnes si pamatuju její slova. Tehdy byly na sloupech takové obří reproduktory, ampliony se tomu říkalo. Takový trychtýř. Asi dva takové reproduktory rozstříleli. Jinak se tam nestřílelo, oni měli svoje přísné zákazy, že nesměli použít zbraně, což na mnoha místech porušili, ale tady zrovna u nás ve vesnici ne. My jsme na ně koukali z okna, z balkonu. Trošku jsme měli strach, měli jsme strach o mámu, kdyby věděli, že ona mluví do toho rozhlasu, to oni naštěstí nevěděli... Tak to byl 21. srpen.“

  • Full recordings
  • 1

    Kutná Hora, 20.04.2021

    (audio)
    duration: 01:18:44
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Od geologie k politice

Ivo Šanc, starosta Kutné Hory
Ivo Šanc, starosta Kutné Hory
photo: Ivo Šanc

Ivo Šanc se narodil 15. května 1955 ve Vrchlabí. Jeho prarodiče se po válce usídlili v pohraničí, v jednom z domů po vysídlených Němcích. Rodina žila v Chotěvicích u Hostinného. Coby třináctiletý zažil příchod vojsk Varšavské smlouvy do Hostinného. Vystudoval gymnázium ve Vrchlabí a Přírodovědeckou fakultu UK, obor geologie. Den po 17. listopadu 1989 odcestoval pracovně na Kubu, a zprávy z domova tak sledoval na dálku. V roce 1994 kandidoval do zastupitelstva v Kutné Hoře a stal se starostou. V roce 1994 odjel do Kosova, kde pracoval čtyři roky jako starosta v rámci mise OSN. Práci ve válkou zničeném Kosovu se věnoval až do roku 2003, kdy působil ještě rok jako expert Rady Evropy. Po návratu do České republiky byl v roce 2010 opět zvolen starostou Kutné Hory v čele kandidátky Šance pro Kutnou Horu. V letech 2012 až 2020 byl zastupitelem Středočeského kraje za hnutí STAN. Ivo Šanc mluví plynně třemi jazyky (anglicky, španělsky a rusky). Jeho celoživotní vášní je geologie a mineralogie. Je ženatý, má dceru, syna a šest vnoučat.