The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marta Samková (* 1934)

• narodila se 19. dubna 1934 v Chebu

• v září 1938 rodina uprchla z Chebu před útoky henleinovců na Rokycansko

• otec Václav Cajthaml tehdy zachránil peníze České občanské záložny, kde pracoval

• za války jako dítě prožila nálety, vzpomíná na německé uprchlíky, tzv. národní hosty

• strýc František Cajthaml byl uvězněn v Buchenwaldu za poslech zahraničního rozhlasu

• po válce se rodina vrátila do Chebu

• vyučila se pletařkou a švadlenou, pracovala v přádelně, později až do roku 1989 ve spořitelně

• v roce 2024 stále žila v Chebu

V září roku 1938 byla situace v Chebu napjatá. Hitler ve svém projevu z 12. září poštval sudetské Němce proti Čechům v pohraničí a také v Chebu se to projevilo tím, že dav henleinovců ve městě začal útočit na Čechy a Židy a i na jejich domovy a obchody. Marta Samková si vybavuje střelbu, když jako čtyřletá se svými rodiči prchala pryč z města. To Němci stříleli na české železničáře, kteří se zabarikádovali ve strážním domku na nádraží. 

Její otec Václav Cajthaml byl pracovníkem České záložny. Marta Samková vzpomíná, že tehdy zachránil peníze i účetnictví spořitelny. “Všechnu agendu si s sebou vzal do tašky a odnesl ji,” vypráví. Z Chebu jim potom pomohl zachránit jejich osobní věci jeden z jejich německých sousedů. “Jmenoval se Rauch, měl autodopravu, a tak nám pomohl se odstěhovat,” vzpomíná Marta Samková. 

Němci ubytovaní ve škole dětem nadávali

Rodina se odstěhovala do hospodářství za rodinou na Rokycansku do Sebečic. Tam začala Marta Samková (narozena 19. dubna 1934) chodit na základní školu. “Byl to zapadlý kraj, vedla tam jedna silnice. Tam jsme byli za větrem,” vzpomíná. Rodina v Sebečicích prožila válku v klidu. Jedinou připomínkou okupace se pro ni jako malou dívku stala na konci války přítomnost takzvaných “národních hostů”. 

Označení „národní hosté“ bylo v závěru druhé světové války používáno jako eufemistický termín pro německé civilisty, kteří prchali před postupující východní frontou a byli dočasně ubytováni v různých částech Protektorátu Čechy a Morava. Tento výraz měl zastřít skutečnost, že šlo o uprchlíky, a zároveň naznačoval, že jejich pobyt je pouze dočasný. „Ubytovali se v naší škole, nesměli jsme tam – chodili jsme si tehdy jen pro domácí úkoly. A ti Němci nám dětem nadávali: ‚Hund, Tschechischer Hund,” vybavuje si Marta Samková. 

Bomby dopadly kilometr od ní

Z konce války si také vybavuje letecký nálet na Škodovy závody v Plzni. Sebečice jsou sice vzdáleny asi 40 kilometrů, přesto v dálce viděli záblesky výbuchů. Jiný nálet se odehrál už o dost blíže: “Když jsme jeli na kolech ze školy, kousek od nás, asi kilometr daleko, dopadly tři bomby. A já jsem křičela: ‚Já si lehnu do příkopu!‘ Ale šlapaly jsme dál.”

Ne všichni z rodiny Cajthamlových ale válku přežili v bezpečí. Strýce Františka Cajthamla nacisté uvěznili v koncentračním táboře v Buchenwaldu. “Poslouchal zahraniční rozhlas a udala ho za to jeho vlastní žena. Zavřeli ho do koncentráku asi na dva a půl roku. Potom se rozvedli. Když ho pustili, tak přišel jednou na Vánoce do Sebečic a přinesl jako dárek věnec vuřtů. To jsme v té době ani neznali,” vzpomíná Marta Samková. Její strýc prý uměl dobře německy a to mu pravděpodobně pomohlo přežít věznění v koncentračním táboře ve zdraví. 

Po válce se rodina v listopadu 1945 vrátila do Chebu. Ten už ale vypadal jinak, než si ho pamatovali: “Bylo to ošklivě zbourané město. Náš dům u trati byl zničený, spadla na něj bomba, štít byl celý pryč. Při náletu na nádraží utrpělo celé okolí, všude byly krátery. Němci už byli vysídlení a zbylo po nich mnoho prázdných domů,” popisuje poválečnou zkázu a novou podobu města na hranici. Rodina Cajthamlových se nastěhovala do jednoho z vystěhovaných domů. 

Po válce její otec vstoupil do komunistické strany. “Ale nikomu neublížil a lidé ho měli rádi,” tvrdí. Ona sama se později také stala členkou komunistické strany. 

Smířila se s tím, že komunisté zakázali Sokola

Z období komunistického převratu v roce 1948 si vybavuje zejména to, že úřady nechaly zbourat památník americkým vojákům, kteří Cheb osvobodili a který stál u její školy. Jí samotné se dotklo hlavně to, že komunisté zakázali činnost Československé obce sokolské, protože po válce chodila do Sokola cvičit stejně jako její otec, který zastával funkci pokladníka, a dokonce se účastnila posledního XI. všesokolského sletu v roce 1948. Se zákazem Sokola se ale smířila.   

Základní školu dokončila v roce 1949 a nastoupila do učení v oboru pletařka a šička do Aše, kde bydlela na internátu. Po vyučení v roce 1951 pracovala v přádelně a dálkově studovala. Později pracovala v Československé státní spořitelně v Chebu. Se svým manželem se seznámila také v Chebu, byl to soused jejích rodičů. 

V 50. letech se podle svých slov Marta Samková o politiku nezajímala, politické procesy a další tehdejší dění šlo mimo ni. “Starala jsem se hlavně o rodinu, v září roku 1954 se mi narodila dcera,” říká. Později v roce 1958 měla ještě druhou dceru a v roce 1963 syna.

Během okupace se ocitla zavalena prací

V srpnu roku 1968 byli na návštěvě u rodiny na Rokycansku a přivezli odtamtud ženu bratrance Marty Samkové i s jejím dítětem. V den jejich návratu do Chebu 21. srpna 1968 vstoupila do Československa okupační vojska Varšavské smlouvy. “Měla jsem dovolenou, ale musela jsem nastoupit do práce, protože lidé začali hromadně vybírat vkladní knížky – měli strach. Byla jsem tehdy zahrnutá prací,” říká Marta Samková s tím, že měla obavu, jak se dostane žena jejího bratrance zpět domů, protože nebylo jisté, zda budou jezdit vlaky. Na okupaci prý neměla žádný názor. “Co jsem si myslela? To už jsem zapomněla,” směje se dnes, dodává ale nakonec, že s okupací přeci jen osobně nesouhlasila.  

Ve spořitelně v době počínající normalizace přišly také prověrky, které měly zajistit souhlas pracovníků s okupací Československa a novým směrem komunistického režimu. “Měli jsme dobrého ředitele, který mi napovídal, co mám říkat,” popisuje průběh prověrek, které na její pracovní zařazení neměly žádný vliv. 
Ve spořitelně zůstala až do důchodu, do kterého nastoupila v roce 1989. V roce 2024 stále žila v Chebu.